https://journals.phil.muni.cz/museologica-brunensia cs-CZ museologica.brunensia@phil.muni.cz (Museologica Brunensia) journals@phil.muni.cz (Technická podpora OJS FF MU) Út, 30 čen 2026 00:00:00 +0200 OJS 3.2.1.4 http://blogs.law.harvard.edu/tech/rss 60 https://journals.phil.muni.cz/museologica-brunensia/article/view/44795 Autorky se v článku vracejí k tématu autenticity, přičemž rozšiřují svůj úhel pohledu o otázky jejího významu pro teorii kulturního dědictví a jejích dopadů na činnosti v rámci památkové péče. Tento směr výzkumu je důležitý, protože nám pomáhá lépe pochopit tento složitý a mnohovrstevný pojem, který je v oblasti památkové péče často považován za samozřejmost. Autenticita obecně znamená pravost či ryzí povahu nějakého objektu či jednotlivce, zdůrazňující jeho vnitřní integritu, hodnověrnost a nezávislost. Tento existenciální pohled sahá až do starověké řecké filozofie, kde byly lidské ctnosti, jako je odvaha a umírněnost, oceňovány jako pravé či autentické. Západní humanitní vědy definují autenticitu jako sebevyjádření, které může pozitivně nebo negativně ovlivnit pocit sounáležitosti a celkové osobní pohody jednotlivce. Západní společnost však byla také kritizována za to, že klade příliš velký důraz na individualistickou "kulturu autenticity". Článek se zabývá dějinami autenticity kulturního dědictví, přičemž její teoretické základy nachází v kontinentální Evropě u badatelů jako Georg Dehio, Alois Riegl a Max Dvořák, kteří přispěli k diskusi tím, že se zabývali otázkami volby mezi konzervací a obnovou a zformulovali základní definice autenticity. Chápání autenticity památek se od té doby postupně vyvíjelo a posunulo se od původního zaměření na konzervaci ke kulturně inkluzivnějšímu přístupu, jak je patrné i z mezinárodně platných norem, například z Dokumentu o autenticitě, přijatého na konferenci ICOMOS v japonské Naře, či z Prováděcí směrnice pro implementaci Úmluvy světového dědictví UNESCO. Tato cesta je zajímavá a vybízí nás k přehodnocení našeho pohledu na kulturní dědictví. Autorky zdůrazňují důležitost chápání autenticity z pohledu Heideggerovy fenomenologie a poukazují na potřebu respektovat existenciální lidské potřeby jako bydlení, budování a myšlení. Prosazují integrativní přístup, který zohledňuje odborné znalosti a spoluúčast komunity na hodnocení a interpretaci kulturního dědictví a jeho naplňování novými významy. Tento důraz na začlenění komunity není jen teoretickým konceptem, ale praktickou nutností pro efektivní interpretaci kulturního dědictví a smysluplné užívání památek. Aby prověřily platnost svých teorií, uvádějí autorky výsledky případové studie o vybraných muzeích v historicky významných domech ve Slovinsku. Zkoumaný vzorek muzeí odráží jejich rozmanitost z hlediska vlastnictví, správy, interdisciplinarity, typů sbírek a jejich dosahu na veřejnost. Analýza se zaměřuje na interdisciplinaritu odborných znalostí, míru začlenění komunity do plánování a hodnocení programů a interpretaci přidaných hodnot památek v širším kontextu. Dosažené výsledky tak naznačují míru autenticity, kterou může veřejnost z poselství muzea získat. Závěrem článek ukazuje, že autenticita památek je úzce spojena s existenciálním zkoumáním kulturní identity a snahou o komplexní fyzickou a duševní pohodu člověka. Jelka Pirkovič, Verena Perko Copyright © https://creativecommons.org/licenses/by-sa/4.0/legalcode.cs https://journals.phil.muni.cz/museologica-brunensia/article/view/44795 Út, 30 čen 2026 00:00:00 +0200 https://journals.phil.muni.cz/museologica-brunensia/article/view/44796 Tento článek se zabývá otázkou, jakou úlohu sehrávají v současnosti univerzitní sbírky a muzea, přičemž poukazuje na jejich specifické charakteristiky v celkovém kontextu institucí vyššího vzdělávání. Snaží se objasnit, jak se z nashromážděných vědeckých předmětů stane sbírka a jak se poté sbírky proměňují v univerzitní muzea. Zkoumá přitom rozdíly mezi skupinou předmětů, sbírkou a muzeem z hlediska akademického dědictví. Zásadní pozornost je věnována důležitosti a významu a v neposlední řadě také hodnotě akademického dědictví – hmotným i nehmotným statkům uchovávaným institucemi vyššího vzdělávání a roli, kterou toto dědictví hraje jak v akademickém prostředí, tak v současné společnosti. Využitím teorie muzeologie a jejím aplikováním na akademické sbírky a dědictví tak článek vyplňuje pomyslnou mezeru ve výzkumu. Související činnosti v podobě shromažďování, uchovávání, zkoumání a prezentace představují jevy, které v průběhu věků nabývají různých forem. V tomto kontextu jsou předměty začleněny do sítě aktérů a okolností, které definují jejich význam a důležitost z hlediska historických událostí, podmínek, konkrétní doby, osob a míst. S ohledem na tyto souvislosti si článek klade za cíl definovat potřeby a výzvy, kterým univerzitní muzea a jejich sbírky čelí v kontextu institucí vyššího vzdělávání, kde slouží primárně pro potřeby akademického výzkumu a výuky, jsou v nich hojně využívány, a tím i začleňovány do každodenní praxe. Bernadette Biedermann Copyright © https://creativecommons.org/licenses/by-sa/4.0/legalcode.cs https://journals.phil.muni.cz/museologica-brunensia/article/view/44796 Út, 30 čen 2026 00:00:00 +0200 https://journals.phil.muni.cz/museologica-brunensia/article/view/44797 Tento článek se zabývá nejnovějším vývojem muzejního vzdělávání s ohledem na novou definici muzea přijatou na Generální konferenci ICOM v roce 2022, která zdůrazňuje rozmanitost, inkluzi, přístupnost a roli muzea jako hybatele společenských změn. Zaměřuje se na vývoj postkoloniálního diskurzu v rámci muzejního vzdělávání. Nové přístupy jsou prezentovány a zkoumány na příkladech z různých evropských muzejních institucí i na programech vytvořených Oddělením vzdělávání a kulturních aktivit Národního muzea v Praze. Eliška Pekárková, Michaela Smidová Copyright © https://creativecommons.org/licenses/by-sa/4.0/legalcode.cs https://journals.phil.muni.cz/museologica-brunensia/article/view/44797 Út, 30 čen 2026 00:00:00 +0200 https://journals.phil.muni.cz/museologica-brunensia/article/view/44798 Studie srovnává expertní posouzení s reálným chováním a vnímáním návštěvníků tří oceněných expozic (Městské muzeum v Jaroměři – Wenkův dům, Památník Ploština, Kalamaja Muuseum Tallinn). Zaměřuje se na holistické posouzení návštěvnického zážitku, který je zkoumán komplexně na úrovni objektivního chování a subjektivního vnímání návštěvníků. Cílem je zjistit, zda se u expozic, které neměly měřitelné cíle, potvrzuje implicitní předpoklad srozumitelnosti i z návštěvnické perspektivy. Vzhledem k chybějícím cílům využívá smíšenou metodologii kombinující expertní hodnocení na základě Rámce hodnocení excelence výstav s daty z návštěvnicky orientované evaluace. Ta zahrnuje metody měřící chování (trasování návštěvníků) a vnímání (dotazníkové průzkumy mezi návštěvníky a analýza online recenzí). Výzkum odhaluje významné rozdíly a potenciální rozpor mezi expertním hodnocením a reálným vnímáním návštěvníků. Zjištění potvrdila, že návštěvnický zážitek je silně ovlivněn komfortem prostředí, možnostmi interakce s expozicí a aktivním přístupem personálu. Studie identifikuje klíčový problém – nízkou konzumaci textového obsahu ve všech expozicích, což signalizuje potřebu diverzifikace komunikačních strategií. Studie zdůrazňuje zásadní význam systematické, návštěvnicky orientované evaluace pro rozvoj muzejnictví a překlenutí nesouladu mezi tvůrčím záměrem a reálným dopadem na publikum. Kristýna Pinkrová Copyright © https://creativecommons.org/licenses/by-sa/4.0/legalcode.cs https://journals.phil.muni.cz/museologica-brunensia/article/view/44798 Út, 30 čen 2026 00:00:00 +0200 https://journals.phil.muni.cz/museologica-brunensia/article/view/44799 Když v roce 1908 došlo k založení Technického muzea Království českého v Praze, považovali to nejen jeho tvůrci z řad české technické inteligence, ale i průmyslových kruhů za vyvrcholení a zároveň cíl dlouhodobého snažení. Pocit zadostučinění a hrdosti nad zdařilým dílem pociťovali nejen v Praze, ale i na dalších místech tehdejších českých zemích, Brno nevyjímaje. Již několik let předtím se přitom ozývaly zejména ze zdejších živnostenských kruhů také první a prozatím nesmělé úvahy, zda by specializované muzeum nemělo vzniknout na půdě hlavního města tehdejšího markrabství Moravského. Oč nesmělejší myšlenky to v té době byly, o to více zaznívaly, tentokrát již s plnou vážností a především oficiálně a nahlas, po vzniku Československé republiky ve 20. letech 20. století. Předložený příspěvek sleduje právě ony snahy o vznik specializovaného Technického muzea v Brně, které se mělo stát protiváhou a zároveň mladší sestrou tehdejšího Technického muzea československého, jak 1 Odborný článek je výstupem z konsorcionálního projektu NAKI III DH23P03OVV041 "PUTM – Přínos uměleckoprůmyslových a technických muzeí pro hospodářský rozvoj a vzdělanostní kulturu Moravy a českého Slezska: východiska – stav – perspektivy" financovaného Ministerstvem kultury ČR, jehož řešitelem je Filozofická fakulta Masarykovy univerzity, Technické muzeum v Brně a Fakulta architektury Vysokého učení technického v Brně. zněl jeho nový oficiální název. Že nakonec vyšlo toto úsilí naprázdno a k založení nedošlo, bylo výslednicí tehdejších politických, odborných a společenských poměrů, které zkrátka tomuto podniku nepřály. Neúspěšné pokusy o jeho zřízení však zažehly jiskru, na jejímž konci se v lednu 1961 přece jen samostatné Technické muzeum v Brně objevilo jako nová a samostatná brněnská muzejní instituce. Původní snahy se tak po téměř čtyřiceti letech staly skutečností, byť v naprosto jiných podmínkách, s úplně jinou pracovní náplní a také organizační strukturou. Radek Slabotínský Copyright © https://creativecommons.org/licenses/by-sa/4.0/legalcode.cs https://journals.phil.muni.cz/museologica-brunensia/article/view/44799 Út, 30 čen 2026 00:00:00 +0200