Robert Schumann a Requiem : k proměnám liturgie, dějin formy a provozovací praxe v první polovině 19. století

Název Requiem přiřadil Robert Schumann několika různým dílům odlišných žánrů: písni Requiem na verše Nikolause Lenau, kantátě Requiem pro Mignon podle Goetheho a Requiem ve smyslu katolické mše za mrtvé. Tato dílo společně dokládají proměny ve vnímání smrti v 19. století: umírání a smrt již nemají evokovat děsivé vize, ale vykoupení pro umírajícího a utěšení pozůstalých. Právě ona vlídnost a krása smrti vystupuje do popředí také v hudebním kontextu, což prokazují krátké analýzy Schumannova díla. Tuto proměnu lze vyložit z hlediska sociálněhistorického v kontextu Schumannova přesídlení z Drážďan do Düsseldorfu v roce 1850 a jeho vzrůstajícího zájmu o sakrální hudbu (souvisejícím s bachovskou renesancí), avšak také s estetickými, sémantickými a provozně praktickými zákonitostmi zádušní mše jako formy. Důležité milníky v tomto ohledu představuje Requiem Berliozovo, Requiem pro mužský sbor a varhany Franze Liszta a především Německé requiem Johannese Brahmse, dílo výslovně určené nikoli mrtvým, ale živým.