Rozhovor na téma "Dialog mezi kulturami by se měl stát nezbytností, náš věk je globální" poskytli významní zástupci Akademie věd Islámské republiky Íránu, konkrétně předseda této Akademie, filosof Réza Davarí Ardakaní, dále ředitel Islámských studií Sejed Mostafa Mohaghegh a ředitel Filosofického ústavu Gholamreza Avaní, který hraje důležitou roli také za hranicemi Íránu: jednak v rámci islámského společenství jako předseda Islámské filosofické asociace a jednak v globálním rámci jako člen výkonné komise Mezinárodní federace filosofických společností.[1]
Rozhovor se odehrával v Praze, kam hosté přijeli za účelem rozvíjení interkulturního dialogu na základě pozvání předsedy Akademie věd ČR, který setkání zaštítil, a Centra globálních studií, které jej realizovalo. Centrum globálních studií - společné pracoviště Filosofického ústavu Akademie věd ČR a Filosofické fakulty Univerzity Karlovy - sice setkání připravovalo jako jednu z mnoha spoluprací mezi českými a zahraničními vědeckými institucemi, nicméně filosofickému semináři, který se během pobytu íránských hostů uskutečnil, se věnovala pozornost také díky tomu, že v době českého předsednictví v Evropské komisi během uplynulého půlroku byl o dění v České republice podstatně větší zájem. Poté, co nový prezident USA Barack Obama začal dosavadní zahraniční politiku střetu civilizací alespoň do jisté míry transformovat na politiku, jež směřuje naopak k interkulturnímu dialogu s Íránem, Ruskem a dalšími zeměmi, očekávala se vyjádření také od Evropské unie. V tomto kontextu získal pražský seminář o interkulturním dialogu s íránskými hosty politický podtext a vyvolal zájem o účast nejen filosofů a sociálních vědců, ale také velvyslanců a dalších osob z politických kruhů. Při vědomí těchto souvislostí se rozvíjel také níže publikovaný rozhovor s íránskými představiteli. Svým způsobem tak jeho íránští účastníci navázali na aktivitu bývalého íránského prezidenta Mohammeda Chatámího, který založil Centrum pro dialog mezi civilizacemi, na jehož pozvání před několika lety přijel do Teheránu přednášet například Jürgen Habermas.
Na pražském semináři byly prezentovány příspěvky zmíněných tří hostů a dvou českých autorů. Zatímco Marek Hrubec analyzoval téma filosofických intersubjektivních předpokladů vzájemného uznání, s koncentrací na uznání mezi islámským a západním kulturním okruhem, Milan Kreuzzieger se zaměřil na různé kulturní aspekty rozvíjení interkulturality ve věku globalizace.
Centrem pozornosti byly ovšem přednášky íránských autorů. Réza Davarí Ardakaní hovořil o vlivu západní civilizace na islámský svět, přičemž se orientoval zejména na dobu posledního století. Koncentroval se na různé proudy západního myšlení a na jeho širší kulturní rámec, přičemž zmínil jak pozitivní aspekty západního vlivu na islámský kulturní okruh, tak vzájemné spory, především však vyzvedl význam a potenciál interkulturního dialogu. Gholamreza Avaní rozvíjel úvahy o vlivu mezi islámem a Západem v opačném směru než Réza Davarí. Přednášel totiž naopak o vlivu islámského světa na západní civilizaci, a to také zejména v posledním století. Zdůraznil přínos islámské filosofie a obecněji islámské vědy v delším historickém horizontu od islámského vlivu ve Španělsku až po současnost, na níž se zaměřil nejvíce.
Na specifičtější téma se koncentroval Sejed Mostafa Mohaghegh, který přednášel o filosofii lidských práv v obou kulturních okruzích, v okruhu islámském i západním. Následná živá diskuse, která se vyznačovala dostatečnou dynamikou i respektem, se nejprve rozvinula v reakci na prezentované islámské pojetí lidských práv v kontrastu s pojetím západním a poté v návaznosti na téma vzájemného uznání i zneuznání mezi Západem a islámem: eurocentrické, či obecněji západocentrické vnucování jedné z mnoha možných perspektiv je již neudržitelné a interkulturní dialog je nutné navázat.
Na tomto místě není zapotřebí dodávat k těmto příspěvkům více, neboť v nakladatelství Filosofia již připravujeme jejich vydání v dopracované verzi ve formě odborných statí.[2] Abychom českým čtenářům poskytli větší pluralitu názorů, připravujeme k vydání také úvahy od dalšího významného íránského filosofa, původně profesora na Teheránské univerzitě, který v současné době přednáší na Georgetown University ve Washingtonu. Abdolkarím Sorúš se v nich vyjadřuje ke vztahu náboženství a sekularismu v moderní době a doplňuje tak příspěvky ostatních autorů. Překlad Sorúše z perštiny důležitým způsobem doplní především zmiňovaného Rézu Davarího Ardakaního, neboť oba tito autoři představují jedny z nejvýraznějších osobností obnovy íránské vědy po revoluci v roce 1979. Oba jsou proto velmi respektovanými autory, jejichž stanoviska se nicméně rozešla a jež jsou dnes velmi známými, ne-li nejznámějšími, představiteli dvou hlavních íránských proudů: tradicionalismu a reformismu. Zatímco Davarí jakožto předseda íránské Akademie věd představuje hlavní proud v současném kulturně politickém uspořádání, Sorúš opustil Írán a reprezentuje alternativu v zahraničí. Zatímco Davarí se spojuje s íránskou verzí heideggerianismu a kritikou západní politiky, Sorúš se při kreslení paralel se západním světem hlásí k popperovské myšlenkové tradici, s jejím pojetím společnosti a politiky, rovněž ale také k náboženské demokracii.
Zajímavý postoj zde zaujímají zbývající, dva výše uvádění autoři. Jestliže Sejed Mostafa Mohaghegh jakožto důležitá osobnost soudobých íránských islámských studií Sorúšovo jméno připomíná, Gholamreza Avaní nachází pro Sorúše porozumění a hraje roli jakéhosi prostředníka. Z pozice ředitele Filosofického ústavu íránské Akademie stále drží Sorúše na seznamu zaměstnanců ústavu, jak uvedl v osobním rozhovoru. Sorúš tedy sice žije v zahraničí, ale má i oficiálně možnost do Íránu přijet a pobývat tam, včetně účasti na konferencích.
Než se ale všechny texty dostanou českému čtenáři do ruky, dáváme mu nyní možnost nahlédnout bez předsudků do myšlení íránských autorů prostřednictvím rozhovoru. Rozhovor jsme pořídili během jejich návštěvy ČR, tj. velmi krátce před nečekanými demonstracemi a střety, jež následovaly íránské prezidentské volby.
Lze-li použít Hegelovu západní metaforu o sově, jež létá až za soumraku, také ve vztahu k islámskému kontextu, z hlediska filosofie je možné se takto časně ke smyslu a významu současných politických událostí v Íránu vyjadřovat jen obtížně. Předmětem přehodnocování je koncepce celého dosavadního uspořádání, jež právě před třiceti lety, v roce 1979, ustavila islámská revoluce (Engheláb-e islámi) svržením monarchie autokratického šáha Pahlavího a zaváděním islámské republiky. Podíl levicových a liberálních složek revoluce byl však v novém režimu postupně umenšován a role konzervativních prvků pod vedením šíitského duchovního ajatolláha Rúholláha Chomejního rostla.
Nyní je situace poněkud odlišná. Přestože současný konflikt mezi íránskou vládou a opozicí vypadá nesmiřitelně, je nutné si uvědomit, že obě strany sporu patří ke skupině íránských elit, jež se od sebe v mnoha zásadních politických otázkách příliš neliší. Alespoň prozatím se nosné diskuse, odehrávající se v pozadí demonstrací, vedly o moci jednoho duchovního nebo rady více duchovních (princip velajat-e faqih), alternativně o míře moci celého duchovenstva v politickém uspořádání. Je ovšem možné, že opoziční strana určitým způsobem redefinuje svoji pozici více prozápadně vzhledem ke svým zahraničním spojencům. S vědomím změn, jež občané požadují, se ovšem k reformulaci svých cílů může odhodlat i druhá strana sporu.
Důležité je připomenout, že v období neokonzervativní politiky George W. Bushe, jež se opírala o myšlenku "osy zla" spjatou s protiíránským přístupem, nebylo v zahraniční politice vždy možné jednoznačně říci, zda je íránský reformismus progresivnější než íránský konzervativní tradicionalismus bránící se americké vojenské politice. Následné Obamovy kroky směrem k interkulturní otevřenosti vůči Íránu obrousily mnohé hrany, i když pouze v limitech daných současným americkým politickým systémem. V Íránu se tím otevřela možnost progresivní politické transformace nenásilným způsobem, neboť převládal názor, že uskutečňování politické a ekonomické spravedlnosti napříč jednotlivými kulturami nelze prosazovat imperiální cestou bez interkulturních ohledů na pojetí spravedlnosti v té či oné kultuře. V tomto rámci až do doby před nedávnými prezidentskými volbami íránští reformisté i konzervativci shodně preferovali nekonfrontační transformaci, ať už si ji každý představoval jakkoli.
Pochopení současných událostí a především hlubšího konceptuálního pozadí íránského vývoje však vyžaduje bližší porozumění íránské politické filosofii a politické teologii, jež si v rámci islámského světa zaslouží zvláštní pozornost z historických důvodů pětitisícileté kulturní tradice i z různých důvodů současných, a to nejen politických. K tomu otevírá cestu předložený rozhovor s íránskými autory, jehož cílem je přispět svým kamínkem do mozaiky dialogu mezi různými sekulárními a náboženskými pozicemi. Prosazování vzájemného uznání mezi partnery dialogu si ovšem bezpochyby ještě vyžádá mnohé rozepře.
Marek Hrubec