Teorie spravedlnosti a její možné typologie

Žádná kultura ani žádná epocha se nechce a snad ani nemůže dobrovolně zříci snahy o uchopení spravedlnosti. Nepřekvapí proto, uvažuje-li se o spravedlnosti jako o možné antropologické konstantě, avšak jejímu definitivnímu určení brání neutuchající spor o stanovení principů a relevantních kritérií spravedlnosti. Každé kulturní společenství se snaží o vlastní zdůvodnění principů spravedlnosti, které při značném zjednodušení osciluje mezi dvěma krajními typy argumentace. Na jedné straně jsou předkládány argumenty mající ospravedlnit spravedlnost jako něco zcela objektivního a závazného, na straně druhé se naopak pracuje s argumenty etického relativizmu. Permanentní snaha o uchopení a definování spravedlnosti dokládá sice specifické postavení spravedlnosti coby jednoho z ústředních termínů praktické filozofie,[1] ale zároveň je dokladem toho, že neexistuje jediná teorie spravedlnosti, jež by nebyla vystavena zpochybnění. Etický relativizmus, respektive relativizmus vůbec, čerpá své opodstatnění z běžné srovnávací zkušenosti mezi společenstvími, státy, kulturami, zjednodušeně řečeno z možnosti vidět, že u sousedů je tomu jinak. Naopak zastánci objektivních principů spravedlnosti většinou v takovém případě poukazují na "častou" chybu relativistů, za kterou považují neoprávněné podlehnutí klamu perspektivizmu. Argumentují tím, že se nerozlišuje – a to někdy i záměrně – mezi méně podstatnými představami o spravedlnosti a jejich jádrem, případně, že perspektivizmus sám je fundamentalistickým "normativním" postojem.

Spravedlnost představuje pro jakoukoli společnost jeden z klíčových principů, přičemž jednotlivá kritéria spravedlnosti jsou určována hodnotami daného politicko-sociálního uskupení, které zpětně spoluurčují a formují. Při hledání odpovědi na otázku po "spravedlivých" principech spravedlnosti lze odvodit několik opakujících se témat: proč se člověk neustále táže po spravedlnosti, jaký je původ fenoménu spravedlnosti, je-li jeho zdroj mentálního či sociálního charakteru, jaké jsou funkce spravedlnosti a jak podmiňují vzájemné interakce mezi subjekty a institucemi, jaký je vztah mezi morálními soudy a principy spravedlnosti, jaká kritéria spoluurčují úsudky týkající se spravedlnosti, jak dochází k interiorizaci principů spravedlnosti a jejich případné změně či jak se promítají psychická rozhodnutí na volbu spravedlivého chování atd. Již z těchto několika málo otázek je patrné, že potřeba odpovědí na otázky týkající se spravedlnosti neztrácí dodnes na naléhavosti, přestože existoval a stále existuje bezpočet pokusů o všeobecné odpovědi, které by definitivně "znehybněly" možná řešení předkládaná k problematice spravedlnosti. Tok měnících se sociokulturních podmínek stále znova a znova poskytuje prostor pro nové zpracovávání chronického problému, jímž teorie spravedlnosti rozhodně je. Současná reflexe fenoménu spravedlnosti vykázala až exponenciální nárůst, jehož kvantifikace je doložitelná množstvím publikované literatury.[2]

S odkazem na stav společenské "rozkolísanosti" je jednou z premis této studie přijetí faktu, že praktická filozofie je obdobně jako i další humanitní obory konfrontována s faktem pluralismu, který se vyskytoval vždy, ale postupem času se proměnil v prubířský kámen, o nějž se tříští nauky jak o dobrém životě, tak o spravedlivé společnosti, jež bývaly – nebo se tak alespoň velmi přesvědčivě tvářily – vždy jednolité. Koncepty spravedlnosti se proto snaží řešit dvojí úkol. Na jedné straně se pokoušejí reagovat na narůstající počet selhání při aplikaci filozofických pokusů o komplexní předestření konkrétních srozumitelných způsobů dobrého života, tj. chtějí určit kritéria pro realizaci individuálního dobrého života. Na straně druhé usilují o nastavení takových podmínek, za nichž bude fungovat politický život "obce". Jednotliví myslitelé k tomuto úkolu přistupují z různých pozic, ale v podstatě se buď snaží o normativní určení – v lepším případě ideálních/univerzálně – platných principů spravedlnosti, nebo pragmaticky vymezují principy spravedlnosti na základě faktů, jež odpovídají sociální realitě, v níž jsou obsaženy.

Z výše řečeného plyne, že přístup praktické filozofie k otázce "Co je spravedlnost?" sám o sobě nabízí značně široké pole působnosti a závěry vyvozené z těchto jednotlivých přístupů poskytují dostatek materiálu pro formulování značného počtu typologií. Jestliže je podstatou typologizace cílená snaha o klasifikaci soustav příslušných jevů či v tomto případě koncepcí spravedlnosti, což má umožnit jejich systematické utřídění, je patrné, že bude záležet na konkrétním akcentování jednotlivých jevů a prvků. Ty jsou na základě "podstatných", tj. charakteristických (ať už kvalitativních, či kvantitativních) znaků zahrnovány do odpovídajících celků. Pochopitelně, s ohledem na různé přístupy, neexistuje pouze jedna jediná typologie, která by platila definitivně a představovala nejdokonalejší typologizaci daného fenoménu.

Typologie spravedlnosti, které jsou předmětem této studie, nalézají svůj základ pro klasifikaci jevu spravedlnosti v deskripcích. Avšak samotná deskripce není dostačujícím základem pro její vytvoření. Je nezbytné mít stále na paměti, že čím obšírnější, detailnější a komplexnější deskripce určitého fenoménu se provádí, tím je zřejmější, že je takový popis neúplný a mnohoznačný. Samo o sobě je již otázkou, nakolik deskripce, v tomto případě teorií spravedlnosti, může být vyčerpávající, objektivní nebo alespoň dostatečná.

Nejen u teorií spravedlnosti, ale např. v morální filozofii, která představuje "základ" pro teorii spravedlnosti, jsou proti takovému počínání, tj. vůči deskripci jakožto empirické metodě "sběru dat", vznášeny námitky a nejednou je to glosováno s určitým despektem. Standardní námitky ústí v konstatování, že "četné" popisy vedou k neúměrnému a nadbytečnému hromadění faktů čili že se nejedná o nic jiného než o mnohdy nadbytečné a neefektivní grafomanství. V horším případě jsou deskripce "pouhou" zástěrkou implicitně obsažených manipulativních tendencí.[3]

Jedním z důvodů kritického vymezování "příslušného místa" deskripci ve společenských vědách je poukaz na neexistenci objektivního ukotvení, na jehož základě by bylo možné jasně a zřetelně rozlišovat interpretace popisovaného, tj. moci dostatečným způsobem verifikovat či falzifikovat přechody od deskripcí k preskriptivním závěrům. Jednou z navrhovaných možností, jak eliminovat vyvozování nerelevantních závěrů z předkládaných deskripcí, tj. jak řešit problém "přechodů" deskripce - preskripce, je užití metody komparace. Celý proces se však mnohdy dostává do kruhu, protože komparace, jež má být garantem, sama často trpí právě nadužíváním deskriptivních postupů, byť by se badatel sebevíc odvolával na snahu o co největší objektivitu a komplexnost. Výsledkem pak může být tendence sumarizovat poznatky o jednotlivých teoriích spravedlnosti do encyklopedií.

Vztyčení varovného prstu před nastoupenou cestou k encyklopedizaci teorií spravedlnosti souvisí především s údajným problémem, že pro praktickou filozofii nepřináší deskripce, v tomto případě teorií spravedlnosti, mnoho nových podnětů a za další způsobuje značnou nepřehlednost. Vyvstává tak opětovně otázka po metodě, na jejímž základě by bylo možné určit, čemu máme věnovat pozornost, jak a proč daný jev vykládat, aby nedocházelo jen k redundantním výpovědím, jejichž kompetence již spadá spíše do badatelského prostoru např. antropologie, sociologie nebo religionistiky, což jsou obory, které svůj vědecký statut vystavěly zejména na deskriptivní bázi.

Není to ovšem jenom otázka po metodě, která je stavěna na čelní místo a jež by měla zaujímat pozornost, ale jedná se do značné míry i o mocenský aspekt. Je nezbytné dekódovat "zamlčovaná" kritéria a předpoklady, na jejichž základě se určuje, kdo vlastně smí provádět deskripce např. mravních fenoménů, jakým spravedlnost rozhodně je, a na základě vzniklých popisů vyvozovat normativní závěry. S rozkrýváním těchto skrytých mechanismů vědecké kompetentnosti neoddělitelně souvisí otázka, zda teorie spravedlnosti, ať už jako komplementární součást morální nebo politické filozofie, vůbec může – a smí – disponovat dostatečnou legitimitou pro vytváření neutrálních, univerzálně platných konceptů, či právě typologií, které by byly závazné. Domnívám se, že typologie není jen součástí popisu jevu, ale i odrazem výkladového rámce, jenž je zvolen interpretem. Proto následné typologie, jež budou předloženy, jsou výsledkem nejen deskripcí a jejich následných komparací, ale jejich nedílnou součástí je i hermeneutická snaha o porozumění popisovanému jevu. To znamená, že odráží jistý intuitivní pokus o dešifrování skrytých souvislostí, jež vedly k formulování dané teorie spravedlnosti.

Předpokládám, že pro všechny koncepty, které se snaží vymezit, co je spravedlnost, platí, že spravedlnost v prvé řadě charakterizuje bytí určité osoby, to je následně možné pojímat buď jako individuální vlastnost, nebo jako relační vztah. Dále, že se pod termínem spravedlnost chápe jak způsob konání individua, tak intersubjektivní relace, které jsou vyjadřovány institucionálně sankcionovanými vztahy. To, jak jsou tyto pozice definovány, je už vyjádřeno v konkrétní teorii spravedlnosti, potažmo typologii, která vždy sleduje určitou skladbu "charakteristických" symptomů, a k jejich definování a následnému subsumování využívá zvolené metody.

V následujících řádcích proto představím několik soudobých typologií spravedlnosti, na nichž ukáži, kterým klasifikačním znakům přikládají jejich autoři váhu a proč. Aby bylo zřejmé proč jejich typologie "nesdílím", předkládám již nyní náčrt své vlastní typologie, kterou později rozvedu. Klíčem mé vlastní typologie je klasifikace teorií spravedlnosti podle toho, jak jsou v nich aplikovány principy, které slouží k jejich legitimaci. Těmi jsou 1)sakrální princip, 2)metafyzický princip, 3)princip odvozovaný ze sociální reality, který protože mnohem spíše než předcházející dva podléhá "vlastní interpretaci" se dále "rozpadá" ještě do dalších tří "podskupin", a to na 3a)distributivní, 3b)komutativní, případně 3c)směnný princip spravedlnosti, přičemž volba tohoto principu ovlivňuje zbytek argumentační výstavby celé koncepce spravedlnosti.

V současnosti se vyskytuje celá řada typologizací teorií spravedlnosti. V následující části se chci zaměřit na některé z nich, zejména na ty, které "dominují" německy mluvícím zemím. První možná typologizace, u které se zastavíme a kterou nabízejí Christop Horn a Nico Scarano,[4] se týká snahy "lokalizovat" výskyt kruciálních pojmů, respektive binárního opozita spravedlivý/nespravedlivý. Při značném zjednodušení všech oblastí, které vyjmenovávají, se ukazuje, že existuje několik větších okruhů, v kterých lze výrazy "spravedlivý" či "nespravedlivý" evidovat. Konstatování, že něco je spravedlivé, nebo naopak nespravedlivé, se tudíž může vztahovat na následující "oblasti":

1. Na osoby či skupiny osob, tzn. na jejich činy, způsoby jednání, usilování, charakter atd., včetně jejich úsudků, orientací a hodnot, tzn. na způsoby používání pojmu spravedlnosti při vymezování konkrétních postupů, pravidel, norem, zákonů .

2. Na používání pojmu spravedlnosti ve vztahu k sociálním institucím, tzn., kdy a jak se uvažuje o spravedlivých či nespravedlivých politických uskupeních, státech, hospodářských systémech a vůbec celkovém společenském řádu. Jinými slovy z pohledu teorií dvacátého a jednadvacátého století, které pracují se spravedlností jako se základním normativním pojmem, se jedná o politickou spravedlnost, pod kterou se rozumí problematika všeobecného rozdílení práv, svobod, úřadů a šancí, ale i břemen a nedostatků.

3. Dalším okruhem, v němž lze užívat hodnocení spravedlivý/nespravedlivý představují vlastní teorie, principy, koncepce a modely spravedlnosti, jejichž nedílnou součástí je stanovení rozdílecích postupů a procedur, na jejichž základě jsou definována distributivní pravidla, včetně otázek směny jakožto spravedlivé odměny za vnesený podíl, ať už se jedná o dar nebo práci- včetně příslušných otázek trestů za porušení pravidel či poškození protistrany. To znamená, že se klade otázka po možnostech sociální a ekonomické spravedlnosti, právních mechanizmů, jež ji mají garantovat.

Pokud bychom se pokusili shrnout jednou větou, kde všude lze užívat pojmu spravedlnosti/nespravedlnosti, konstatujeme, že se váže buď k osobám a institucím, nebo jde o teoretické, procedurální či rezultativní aplikace. Avšak nadále zůstává nezodpovězena otázka, co je spravedlivé a co není. Abychom mohli poskytnout alespoň nějakou odpověď, je třeba zjistit, co je primárním objektem spravedlnosti. Hledáme-li odpověď na tuto otázku, dospějeme k závěru, že i v tomto případě netvoří konkrétní výpovědi nějaký kompaktní celek, nýbrž naopak, že se jedná o mnohovrstevnaté odpovědi mnohdy opět protichůdného ražení. Jednotlivé teorie se většinou sice pokoušejí vyjít od nějakého primárního objektu, avšak nejednou ztroskotávají ve snaze o integraci i ostatních sekundárních aspektů.

Vzhledem k tomu je problém "neúplnosti" teorií spravedlnosti obcházen pokusy, kdy je rozpracovávána jen "jedna" složka spravedlnosti s odkazem na preferovaný objekt jejího zájmu, např. na politické instituce. Vidíme, že teorie spravedlnosti se vyznačují faktickou rozdílností v postulování a při následném kodifikování vlastních teoretických struktur, vybraným objektem/předmětem spravedlnosti počínaje a metodologickými principy konče. Abychom se přiblížili výměru předmětu spravedlnosti, rozšíříme, kromě již výše vznesených otázek, jejich škálu o otázky další. Ty se pokoušejí specifikovat, co je skutečně předmětem spravedlnosti.

První otázka se týká stěžejních okolností, tj. kulturně-společenských faktorů, které podmiňují vznik diferencí v představách o spravedlnosti a které se promítají do perspektiv a výchozích stanovisek jednotlivých teoretiků spravedlnosti. Případně je důležité sledovat, nakolik je rozdílnost představ o spravedlnosti převeditelná pod jeden sjednocující pojem nebo princip, který by garantoval jednotný výklad. S tím se komplementárně pojí otázka po existenci všeobecné metody, která by umožnila dospět k nějaké konkrétní normativní teorii spravedlnosti. Zde se nám nabízí další možná typologie. Ta odráží všeobecně přijímané rozdělení na procedurálně a esenciálně zdůvodněná kritéria, respektive celé teorie spravedlnosti.

Teorie, opírající se o procedurální postupy při ospravedlňování norem spravedlnosti, sledují vesměs deontologická zdůvodnění s odvoláním se nejčastěji na kantovskou tradici. Procedurální definování principů a kritérií spravedlnosti je pokusem adekvátně reagovat na nedostatečné, stále častěji neúspěšné řešení komplexnosti lidského jednání, na které se v moderních společnostech váže stále více problémů. Čili je pokusem o překonání překážek limitujících naplnění jak institucionálního, tak individuálního života jednotlivce, má-li být hierarchie hodnot určujícím faktorem pro jednání a konání. Zastánci tohoto postupu vycházejí z předpokladu, že životní ideály společností, ale i jednotlivců se rozcházejí v tak vysoké míře, že nelze normativně "doporučit" jakoukoli hodnotu – v tomto případě spravedlnost –, nýbrž jen zvláštní proceduru řešení. Důraz na formální stránku je chápán jako obranný mechanizmus, který má zajistit, aby zásady vytvářející rámec rozhodování nepodléhaly subjektivním obsahům, které představují a vyjadřují určité sklony nebo libovolná rozhodnutí individua. Pro volbu procedurálních postupů je závazná racionalita, kdy spravedlivé jednání lze prohlásit za rozumné, tj. správné, pouze tehdy, když každý rozumný člověk může nebo by měl v podobných situacích jednat podobně.[5]

Druhý metodologický způsob stanovení kritérií a norem spravedlnosti, jenž je součástí jedné z možných typologizací, jsou esenciální zdůvodnění. Sem spadají ta teoretická zdůvodnění, která "preferují" koncepty dobrého života povětšinou s odkazem na aristotelovskou tradici. Materiální vymezení konstituují obsahově určené normy a principy.

Ačkoli jsme si představili již druhou typologii spravedlnosti, stále jsme ještě nezískali komplexní odpověď na to, co je předmětem spravedlnosti. Další důležitou otázkou je tzv. problém "pozitivity", který se týká vztahu mezi normativním pojetím ideje spravedlnosti a existujícími společenskými institucemi, především s poukazem na stávající právní řád. Třetí důležitou otázkou v moderních teoriích spravedlnosti je problém egalitarizmu. Tedy otázka po vztahu spravedlnosti a rovnosti, k čemuž se úzce váže problematika svobody následovaná komplikovaným vztahem pojetí autonomie a autenticity individua. Úporná snaha poskytnout relevantní odpovědi na zmiňované otázky ve většině případů vede k tomu, že jsou hledány "autority", o něž by bylo možné se opřít a které poskytují "ucelené" odpovědi.

Následná typologie, která pochází od Roberta Alexyho,[6] odráží tuto tendenci. Alexy svou typologii "autorit teorií spravedlnosti" opírá o tvrzení, že pokud sledujeme nejvýznamnější teoretiky spravedlnosti, ke kterým se sbíhají odkazy jejich následovníků, včetně modifikací, které ale v zásadě zachovávají principiální nastavení jejich výchozích premis, dospějeme ke čtyřem nejdůležitějším "autoritám". Tito filozofové představují jakési "tutory" teorií spravedlnosti, kteří stanovili základní pojetí teorie spravedlnosti, jež si mezi sebou konkurují a jejichž následovníci jsou následně jejich "glosátory" či modifikátory.

Pro tuto typologii je oním kvalitativním znakem kritérium vlivu a průraznosti teorie spravedlnosti jednotlivého myslitele v dějinách. Na základě toho Alexy konstatuje, že pro moderní teorie spravedlnosti jsou nejvlivnějšími mysliteli Aristoteles, Thomas Hobbes, Immanuel Kant a Friedrich Nietzsche. Soudobí představitelé zaobírající se teoriemi spravedlnosti de facto pak volí vždy jednu z pozic, která je poplatná myšlenkovým proudům vážících se k těmto "autoritám". Kromě historického vlivu, který je základem typologie "autorit teorií spravedlnosti", existují podle Alexyho ještě další společné klasifikační znaky jednotlivých výchozích pozic pro teorie spravedlnosti.

Pro "aristotelské" teorie spravedlnosti – ze soudobých myslitelů pak např. pro Alasdaira MacIntyra, Michaela Sandela či Michaela Walzera – je typická akcentace takového jednání, které je realizací úsilí o dosažení dobra. Ve vztahu ke spravedlnosti je cílem počestné jednání jakožto souhrnné označení ctnostného postoje. Celý koncept je poměřován z perspektivy teleologického principu, tzn. cíl spravedlivého konání má co do obsahu konkrétní materiální a morální podobu, kterou je ctnost, o niž individuum a "polis" usilují. Správnost jednání a konání se tedy definuje z axiologické a teleologické roviny. Vzhledem k tomu, že u Aristotela hrají velmi důležitou roli při posuzování správnosti jednání i obyčeje a zvyky polis, je jeho praktická filozofie označována jako konsekvencionalistická. Z akcentace obyčejů a zvyků u Aristotela v zásadě vyplývá preference požadavku na kolektivně sdílenou koncepci dobra.

Proti "aristotelovské" pozici stojí teorie, které spadají do "hobbesiánské" větve. Za příslušníky tohoto myšlenkového proudu lze považovat např. Wilhelma Leibnize či ze soudobých autorů Johna Greye. Tyto teorie se vyznačují absencí zaujatosti pro koncept dobra, který by "determinoval" jednání subjektu. "Hobbesiánským" konceptům je naopak vlastní důraz na samo jednání, jehož správnost je vyjádřením spravedlnosti. Jinými slovy řečeno, tyto koncepty kladou stěžejní důraz na racionální kalkul, který slouží k tomu, aby zohlednil a maximalizoval egoistické zájmy jednajícího subjektu, tj. zastávané způsoby života. Základem "hobbesiánských" teorií je tudíž ekonomie jednání, která se mimo jiné vyznačuje "oproštěním se" od morálky jako jednoho z korektivů.

Model jednání lze popsat jako metodické prosazování individualizmu, jehož základní charakteristikou je systematická reakce na nejrůznější pobídky a tužby subjektu. Ty ale ústí ve střety, proto se klade velký důraz na striktní rozlišení mezi možnostmi vlastních preferencí a existujícími omezeními. Za základní impuls jednání se považuje orientace na vlastní prospěch subjektu, jehož limity jsou dány rámcem možností sebeprosazení a institucionálními bariérami. Hlavní pozornost na sebe fixuje individuální orientace na realizování vlastního prospěchu, avšak to očividně poskytuje prostor k destrukci jak individua samého, tak zejména celé společnosti. Nástrojem, který má totální destrukci zabránit, je, s odvoláním se na racionální kalkul, prosazení smlouvy. Tím se otevírá možnost pro definování smluvních teorií, jejichž akceptování či porušování je posuzováno prizmatem spravedlnosti.

Diametrálně odlišná stanoviska zastávají příznivci "kantovských" zásad. Dalo by se říct, že právě navzdory "hobbesiánům" a "realitě", jež "potvrzuje" jejich antropologické předpoklady, tj. jejich výchozí pozici, z níž vycházejí při formulování konceptu spravedlnosti. "Kantovci" – podobně jako v předcházejících případech jmenujme pro přiblížení soudobé představitele "kantovského" proudu, kterými jsou např. John Rawls nebo Ronald Dworkin – zastávají pozici, že je možné, aby "sobecký" subjekt působil jako autonomní tvůrce vlastních zákonů. Přitom normativní hodnota těchto "ustanovení" může mít obecný, tj. univerzálně platný charakter, jenž bude spoluurčovat jednání všech, a to bude fungovat v intencích spravedlnosti. Avšak společné s "hobbesiánskými" koncepty je přehlížení případného vlivu sociálního řádu a axiologického konceptu závislého na konkrétních představách o dobru jakožto potencionálně určujících elementech správného či nesprávného jednání. Důležitým se proto stává způsob získání pravidel jednání a spravedlnosti, jenž má v tomto případě procedurální charakter.

Za kritérium pro stanovení správného, tj. i spravedlivého jednání považují proto "kantovci" ideu univerzalizace autonomního rozhodnutí subjektu. Autonomie jednání je jednak vyjádřením soukromého postoje individua, tzn. je mu umožněna vlastní volba a realizace tužeb, na druhé straně však autonomní jednání podléhá kritériím odrážejícím veřejnou/společenskou sféru. Aby tedy bylo možné konkrétní jednání považovat za správné a spravedlivé, musí se jako takové osvědčit pro všechny, kteří by se chtěli zachovat obdobně. Souhrnně můžeme konstatovat, že teorie spravedlnosti budující své pozice na "kantovských" premisách chápou normy spravedlnosti jako správné tehdy, jestliže může být zachována autonomie procedury, tzn. pokud se kdokoli další rozhodne pro realizace daného jednání, není omezován ve svobodě volby a zároveň je s to přijmout jako povinnost zachování daného pravidla jednání.

Poslední výchozí pozici pro formulování teorie spravedlnosti v Alexyho typologii představuje tzv. "nietzscheovská" skupina. Atributivním znakem těchto teorií je skepse k možnostem stanovit objektivní kritéria a principy spravedlnosti, podle nichž by se určovalo, co je a co není správné, respektive, co je a co není spravedlivé jednání. Předznamenání tohoto postoje spatříme již v pyrrhonské skepsi Montaigneova a Humova typu. Nonkognitivistický přístup je bytostným vyjádřením nejen epistemologických, ale i ontologických pozic. Zastánci této teorie sdílejí s Nietzschem předpoklad, že spravedlnost se rozhodně nedá určit obsahově, jelikož snaha rozumově zdůvodnit kritéria spravedlnosti selhává a jakákoli víra v principy spravedlnosti může být vysvětlena pouze jako soubor racionalizací, které jsou však ve své podstatě vyjádřením naprosto neracionálního fenoménu vůle k moci.

Jistou podobnost s Alexyho typologií vykazuje čtvrtá typologie, kterou předložil Karl-Otto Apel.[7] Ten rozlišuje mezi aristotelovským konceptem postaveným na teleologickém principu jednání, Hobbesovým, potažmo Lockovým konceptem, který charakterizuje jako strategické jednání, a konceptem kantovským, jenž je vyjádřen ideou praktického rozumu. Apelova typologie reflektuje kromě "autorit" především adaptační mechanizmy teorií spravedlnosti. Tzn. Apel klasifikuje teorie spravedlnosti na základě přístupů, které mají zajistit "strategické" prosazení teorií v realitě.

Pátou a poslední typologií, kterou si představíme, je typologie Hermanna Klennera.[8] Ten se ve své klasifikaci pokouší zkombinovat nejen "autority" teorií spravedlnosti, ale zohledňuje i metodologická zdůvodnění vlastních kritérií spravedlnosti v daných teoriích. Na základě toho rozlišuje teorie spravedlnosti na agnostické, analytické, formální a materiální, ale de facto i on ztělesňuje pouze paralelní typ klasifikace, která krouží kolem téhož. To jsou autority teorií spravedlností a jejich případných přístupů.

Vůči předloženým typologiím lze vznést celou řadu námitek. Začněme Alexyho typologií "autorit teorií spravedlnosti". Alexy vychází z předpokladu, že Aristoteles, Hobbes, Kant a Nietzsche představují "paradigmata" pro tvorbu určitého typu teorie spravedlnosti. Avšak jeho klasifikace má značné slabiny. Navzdory Apelově či Klennerově "modifikaci" existuje dále celá řada myslitelů, kteří sice reagují na podněty výše zmíněných autorit, ale je velmi diskutabilní, lze-li je bezvýhradně subsumovat do jednoho z "autoritativních" proudů. Jak o Benediktu Spinozovi, Johnu Lockovi, Samuelu Pufendorfovi, tak o Hansi Kelsenovi, Jacquesu Derridovi či Jürgenu Habermasovi platí, že sice reagují na "autority" teorie spravedlnosti, ale jejich vlastní přístupy a závěry se vymykají jednoznačnému podřízení se "autoritám".

Rovněž můžeme studiem teorií spravedlnosti zjistit, že změnou úhlu pohledu, tj. klasifikačních znaků, dojde k proměně typologie a osoby doposud přiřazované do odlišných skupin se ocitnou pospolu. To se děje jak v Apelově, tak Klennerově případě. Např. teoretici spravedlnosti jako Jeremy Benthem nebo John Stuart Mill, coby představitelé utilitarizmu a zastánci obsahově určených dober, se bez potíží "setkávají" ve skupině označované jako liberálové s mysliteli typu "kantovské" tradice, kteří se obsahovým určením dobra jakožto korektivu spravedlnosti zásadně vyhýbají. Otázkou pak je, zdali můžeme stanovit přesnější kritéria klasifikace, jež by nám umožnila sestavit "kvalitnější" typologii. Ukazuje se, že "pouhé" určení "autorit" spravedlnosti nestačí.

Rovněž Hornova a Scaranova typologie nevykazuje schopnost dostatečným způsobem klasifikovat spravedlnost, jelikož jejich výčet oblastí, v nichž lze "nalézt" opozitum spravedlivý/nespravedlivý klidně můžeme nahradit konstatováním: "týká se všech oblastí". Jednotlivé modifikace navrhovaných oblastí pak nebudou ničím jiným než "množením jsoucen", stejně jako v případě modifikací typologie "autorit" teorií spravedlnosti. Obdobně se "daří" typologii členící teorie spravedlnosti na esenciální a procedurální. Tato typologie se v zásadě opírá o morfologické rozlišení na dvě "metody" zdůvodňování kritérií spravedlnosti. Ačkoli tato typologie splňuje jednu z podmínek typologizace, tj. jasnost a přehlednost, na druhé straně se vystavuje nebezpečí, že se jedná o přílišné zjednodušení, které adekvátně nepostihuje byť specifické, přesto však závažné diference mezi jednotlivými koncepty přiřaditelnými k jednomu z navrhovaných typů stratifikace právě s ohledem na metodu zdůvodňování.

Zásadní námitka, která míří na všechny předložené typologie, spočívá v tom, že žádná z nich nereflektuje stěžejní problém teorií spravedlnosti, kterým je otázka po možnostech ospravedlnění dané teorie. Tzn. jednotlivé typologie se pokoušejí stanovit, co je spravedlnost, ale v podstatě nedělají nic jiného, než že daný problém rozmělňují. Má vlastní klasifikace teorií spravedlnosti se opírá o otázku, kterou považuji za klíčovou, a to, jak a skrze co jsou nejen kritéria spravedlnosti, ale celé koncepce legitimovány.

Abychom předložili co nejpřesnější typologii, musíme vždy sledovat několik rovin zároveň. Jsem však přesvědčen o tom, že v prvé řadě je nezbytné věnovat pozornost motivacím jednotlivých autorů, které spoluurčují jejich "výběr" ospravedlňujících argumentů teorií spravedlnosti. Je zřejmé, že ty jsou vždy obsaženy při vytváření teorie spravedlnosti. Každý z myslitelů sleduje odlišné cíle, byť jsou haleny pod zdánlivě pojmově blízké termíny. Vyjmenujme alespoň některé z otázek, které je nutné si klást při prověřování motivací: Za jakých okolností daná teorie spravedlnosti vznikala? Jaká zdůvodnění jsou předložena? Jaké jsou důvody odmítnutí jiných teorií, tzn. o jaké závěry se opírají případná zdůvodnění a jsou postavena na relevantních komparacích? Jak a proč se nahrazují konstitutivní obsahová určení jednotlivých teorií a jak jsou zapracovávána do celkové struktury praktické filozofie? Které metodologické postupy a nástroje se užívají při "potvrzování", nebo naopak vyvracení etických, pragmatických, jazykových měřítek, jež slouží jako "stavební jednotky" při budování dané teorie?

Kromě motivací, které jsou sice důležité, ale jsou "jen" prvním krokem, sleduji při sestavování typologií, jaké prvky dané teorie představují nosné pilíře a proč. V zásadě se tak jedná o hledání odpovědí na to, jak jednotlivé teorie zprostředkovávají, reagují a modifikují možnosti adaptace, tj. vstupů a zapojování subjektů do sociální sítě interakcí, kterým dominují pravidla, jež společnost zastává. Tedy, která část teorie spravedlnosti je akcentována a proč. Výše řečené otázky ale mají vždy jeden společný jmenovatel a tím je otázka po způsobu legitimace dané teorie.

Abychom mohli hovořit o typologii jako koncepci, jež dostatečným způsobem umožňuje systematizaci teorií spravedlnosti, navrhuji ještě jedno "doplnění". Respektive navrhuji, aby se nedílnou součástí "úplné" typologie staly principy ospravedlnění, které poslouží k členění teorií spravedlnosti podle důležitého kvalitativního znaku, jímž je legitimizace souboru kritérií a norem vyprodukovaných danou teorií

Studiem teorií spravedlnosti jsem dospěl k závěru, že koncepty spravedlnosti jsou legitimovány na základě jednoho ze tří principů. V prvých dvou případech buď skrze sakrální, nebo případně metafyzický princip. Těmto dvěma principům je společné přesvědčení, že kritéria a normy spravedlnosti existují v ontologické struktuře univerza a stačí je jen najít. Třetí princip legitimování teorií spravedlnosti reflektuje skutečnost, že představy o tom, co je a co není spravedlivé, jsou zatíženy subjektivními hodnoceními, především však normativními soudy. Kritéria a normy spravedlnosti jsou tudíž chápána jako konstrukt odvozený z dané sociální reality. Ačkoli je pak např. zvolena procedurální metoda pro stanovení kritérií spravedlnosti, princip sociální reality slouží nadále jako legitimační prostředek. Problémem je, že v případě ospravedlnění teorie spravedlnosti na základě proměnlivé "sociální reality" se "budoucí" teorie spravedlnosti "rozpadají" a je nutné vytvořit jakési subkategorie této typologie. Teoretici spravedlnosti, kteří odmítají impregnaci svých teorií na základě sakrálního nebo metafyzického principu, se totiž vždy následně rozhodují mezi distributivním, komutativním, případně směnným principem spravedlnosti jako jednotícím legitimačním prvkem, jenž jim následně slouží k obhajobě zbytku teorie. Jako příklad užití jednotlivých sub-legitimačních principů viz Rawls – distributivní, Walzer – komutativní, Höffe – směnný princip, který pro ně představuje stěžejní osu, o kolo které centrují své koncepty spravedlnosti.

Důvod, proč této typologii přikládám největší význam souvisí s několika skutečnostmi. Teorie spravedlnosti hrají významnou roli při konstituování společenských struktur, musí být vždy podrobovány otázce, zda se za jejich zjevnými výchozími premisami neskrývají "zamlčované" předpoklady a důvody pro konstituování dané teorie spravedlnosti. Zkráceně řečeno, považuji za důležité klást otázku po případných skrytých mocenských významech a záměrech. Nezbytnost tázání se po mocenských aspektech a důsledcích teorií spravedlnosti souvisí s výchozím předpokladem této práce, že nelze legitimně určit "neutrální" univerzálně platnou teorii spravedlnosti, kterou by bylo možné aplikovat na všechna společenství. Ukazuje se, že koncept spravedlnosti, který se pokouší definovat každé společenství, je sice nezbytným obranným mechanizmem, majícím zajistit stabilitu, ale vždy podléhá normativnímu hodnocení. Tzn. existence hodnotových systémů je něco, co při tvorbě teorie spravedlnosti hraje vždy rozhodující roli. Sama spravedlnost je tedy vyjádřením hodnot a představ společnosti a stejně jako ony podléhají konvencím, očekáváním, permanentně se proměňuje. Tzn. jedná se o dialektický vztah, kdy představy o spravedlnosti působí na její utváření, přičemž celková teorie spravedlnosti zpětně formuje hodnotové orientace subjektu. V důsledku toho každý tvůrce teorie spravedlnosti již předem jedná buď intuitivně a implicitně, či explicitně na základě zastávané "ideologie",[9] na jejímž podkladě postuluje normativní soudy, které pak podmiňují deskripce, tj. popisy těch "pravých" předpokladů pro stanovení kritérií a norem spravedlnosti. Nejedná se tudíž o nutný vztah faktů a hodnot, tj. deskripcí a z nich vyvozených preskriptivních závěrů, jak by se dalo např. na základě teze o supervenienci[10] předpokládat, ale jsou to naopak normativní soudy, které ovlivňují a predikují závěry. Ty pak slouží jako "návody" pro stanovení "té správné" teorie spravedlnosti.

Jinými slovy domnívám se, že zdůvodnění dané teorie spravedlnosti předchází již předem "vnitřně" zastávaná pozice, a následné fabulování konceptu není nic jiného než ad hoc zdůvodnění výchozího předpokladu. Aby koncept spravedlnosti vykazoval "legitimní" znaky, je hledán princip, který by zajistil dostatečné ospravedlnění. Oněmi principy jsou tři výše zmíněné, které jsou stále aktuální a liší se pouze mírou pozornosti a vlivu, které se jim v jednotlivých historických epochách dostává.

Summary: In the submitted study, the author analyzes contemporary theories of justice and their typologies. He acquaints the reader with the typologies of German philosophers, as that of Christop Horn, Nico Scarano, Robert Alexy, Karel-Otto Apel and Hermann Klenner. The author controverts the typologies, discloses their weak points and offers a typology of his own. The crucial classification signs of his typology are principles which the individual thinkers use to legitimize their theories of justice. The principles are: sacral, metaphysical and the principle of justification derived from the social reality. The author believes that to legitimize their theories of justice, the thinkers apply one of the above-mentioned principles. He feels the choice of the principle corresponds with fundamental beliefs of that particular thinker. This means that the theories of justice are legitimized in an ad hoc manner.

1. Apel, K. O., "Die Vernuftfunktion der kommunikativen Rationalität. Zum Verhältnis von konsensual-kommunikativer Rationalität, strategischer Rationalität und Systemrationalität", in: týž, Kettner, M., Die eine Vernuft und die vielen Rationalitäten, Suhrkamp, Frankfurt am Main 1996.

2. Alexy, R., "Eine diskurstheoretische Konzeption der praktischen Vernuft", in: týž, Rechtssystem und praktische Vernuft, Steiner, Stuttgart 1993.

5. Horn, Ch., Scarano, N. (edit.), Philosophie der Gerechtigkeit. Texte von der Antike bis zur Gegenwart, Suhrkamp 2002.

7. Klenner, H., "Über die vier Arten von Gerechtigkeitstheorien gegenwärtiger Rechtsphilosophie", in: Demmerling, C., Rentsch, T. (edit.), Die Gegenwart der Gerechtigkeit, Academie Verlag, Berlin 1995.

Klíčová slova: spravedlnost, typologie, teorie spravedlnosti, K. O. Apel. CH. Horn, N. Scarano.

Autor: Jan Váně, katedra filozofie, Fakulta filozofická Západočeská univerzita v Plzni.

Nejdůležitější publikace: V tomto znamení zvítězíš? – Pojetí humanity u Hanse Künga a legitimnost jeho konceptu světového étosu, in: Religio. Revue pro religionistika 2/2004, s. 187-212, ISSN 1210–3640; Chvála deskripce aneb její možnosti v morální filozofii, in: Profil 1/2003, ISSN 1212–9097.

[1] Pod praktickou filozofii zahrnuji s odkazem na aristotelskou tradici morální a politickou filozofii. Jsem si vědom, že jak morální, tak politická filozofie reflektují problematiku spravedlnosti skrze vlastní kritéria a vidění světa. Problém ale spočívá v tom, že jednotliví teoretici spravedlnosti definují mezi morální a politickou filozofií vlastní rozdíly a nuance, které se následně odrážejí v argumentační škále zdůvodňující kritéria a principy spravedlnosti. Přesto, výchozím předpokladem pro tuto práci je, že morální filozofie vytváří podmínky a hranice pro politickou filozofii. U jednotlivých teorií spravedlnosti je proto nezbytné sledovat, z jakých morálních předpokladů a přesvědčení vycházejí, neboť tato přesvědčení jsou následně legitimována i v společenské rovině skrze politickou filozofii.

[2] Jen v německy hovořících zemích zahrnuje produkce knih na téma spravedlnosti za poslední léta více než stovku titulů, o článcích v odborných periodikách ani nemluvě. Jen pro ukázku předkládám některé z titulů, které si za předmět svého bádání vybraly problematiku spravedlnosti: Beier, A., Alternative: Sociale Gerechtigkeit, VSA 2000; Delkom, P., Levinas - Philosophie zwischen Verantwortung und Gerechtigkeit, Fink 2000; Eizenstat, S., Unvollkommene Gerechtigkeit, Berstelsmann, München 2003; Heinrichs, T., Freiheit und Gerechtigkeit. Philosophieren für eine linke Politik. Westfälisches Dampfboot 2002; Höffe, O., Gerechtigkeit, Beck, München 2001; Honneth, Axel, Das Andere der Gerechtigkeit. Aufsätze zur praktischen Philosophie, Suhrkamp 2000; Horn, Ch., Scarano, N. (edit.), Philosophie der Gerechtigkeit. Texte von der Antike bis zur Gegenwart, Suhrkamp 2002; Choong-jin, Lee, Gerechtigkeit bei Kant. Eine Untersuchung zum Begriff der Gerechtigkeit in der Kantischen Moral und Rechtsphilosophie, Tectu Verlag 2000; Kersting, W., Theorien der sozialen Gerechtigkeit, Metzler Verlag, 2000; Kersting, W., Kritik der Gleichheit. Über die Grenzen der Gerechtigkeit und Moral. Velbrück 2002; Krebs, A., Gleichheit oder Gerechtigkeit. Texte der neuen Egalitarismuskritik, Suhrkamp 2000; Krebs, A., Arbeit und Liebe. Die philosophischen Grundlegen sozialer Gerechtigkeit. Suhrkamp 2002; Ladwig, B., Gerchtigkeit und Verantwortung. Liberale Gerchtigkeit für autonome Person, Akademie Verlag 2000; Mühleisen, H. O., Vernuft und Gerechtigkeit. Zwölf Stücke aus der politischen Weisheitslehre, Ergon 2001; Münkler, H., Konzeptzionen der Gerechtigkeit, Nomos 1999; Nussbaum, M., Gerechtigkeit oder das gute Leben, Suhrkamp 1999; Prodi, P., Eine Geschichte der Gerechtigkeit. Vom Recht Gottes zum modernen Rechtstaat, Beck 2003; Rauscher, A., Soziale Gerechtigkeit, Bachem Verlag, Köln 2002; Schmidt, V., Bedingte Gerechtigkeit, Campus Fachlbuch 2000, Schmücker, R., Gerechtigkeit und Politik. Philosophische Perspektiven, Akademie Verlag 2002; Seubert, S., Gerechtigkeit und Wohllwohlen. Bürgerliches Tugend verständnis nach Kant, Campus Fachlbuch 1999; Tschentscher, A., Prozedurale Theorien der Gerechtigkeit, Nomos 2000; Wallmer, J., Freiheit und Gerechtigkeit. Entwurf eines Eschatologischen Liberalismus. Norderstadt 2001, atd.

[3] Srov. např. práci Radima Brázdy, který ve své knize Srovnávací etika dokládá, jak z perspektivy Evropanů probíhala deskripce mravů u jiných národů. Jednotlivé popisy se váží na objevitelské cesty, jejichž cíl byl především politicko-náboženského a obchodního rázu. Cestovatelské deníky, pokud zachycují zmínky o mravech daného společenství, mluví v takových případech o morálce jen okrajově a pozornost věnovaná mravním aspektům je marginálního rázu. Avšak postupem času je možné na základě textů dokumentovat proměnu historického přístupu k jiným morálkám. Dochází k postupnému posunu od nezájmu o jiné k "opěvování" jiných kultur/morálek. A právě na těchto deskripcích morálek jiných je Brázdou rozkrývána především manipulativní tendence, byť ta je maskována za sebeušlechtilejší cíle. Brázda, R., Srovnávací…, c. d., s. 34–39 a 89–106.

[4] Horn, Ch., Scarano, N., (edit.) Philosophie…, c. d., s. 9–17.

[5] Horster, D., Postchristliche Moral, Junius Verlag, Hamburg 1999, s. 189.

[6] Alexy, R., "Eine diskurstheoretische Konzeption der praktischen Vernuft", in: týž, Rechtssystem und praktische Vernuft, Steiner, Stuttgart 1993, s. 11–29.

[7] Apel, K. O., "Die Vernuftfunktion der kommunikativen Rationalität. Zum Verhältnis von konsensual-kommunikativer Rationalität, strategischer Rationalität und Systemrationalität", in: týž, Kettner, M., Die eine Vernuft und die vielen Rationalitäten, Suhrkamp, Frankfurt am Main 1996, s. 17–41.

[8] Klenner, H., "Über die vier Arten von Gerechtigkeitstheorien gegenwärtiger Rechtsphilosophie", in: Demmerling, C., Rentsch, T. (edit.), Die Gegenwart der Gerechtigkeit, Academie Verlag, Berlin 1995, s. 135–141.

[9] Pojem ideologie je zatížen mnohoznačností, která je jednak obsahového charakteru a jednak spočívá v odlišných přístupech ke zkoumanému termínu. V tomto textu pojímám termín ideologie převážně v negativním smyslu, tj. jedná se o uzavřené systémy politického myšlení, které si nárokují monopol na legitimaci a interpretaci sociální a politické skutečnosti, nebo o myšlenkové systémy, jež tuto tendenci vykazují. Tím však není ideologiím upírán jejich sociálně-politický význam a rovněž nemíním v této práci polemizovat o jejich oprávněnosti či neoprávněnosti.

[10] Supervenience předpokládá, že morální vlastnosti či hodnoty supervenují na empirických vlastnostech. Jinými slovy, podle pravidel supervenience fakta, která jsou získávána relevantní deskripcí, mají logicky nutný vztah k hodnotám. Tento vztah však není dán zcela libovolně a nepodléhá subjektivní libovůli, naopak musí splňovat jistá racionální kritéria. To, co je na tezi o supervenienci problematické, je možnost rozdílného chápání deskriptivních vlastností, to je toho, co označíme jako fakta, na jejichž podkladě jsou určovány hodnoty a z nich vyplývající normy. Nejednoznačnost v jejich určení poskytuje prostor pro vytváření rozlišných škál hodnot a normotvorných systémů. Viz Kolář, P., Svoboda, V., Logika a etika, Filosofia, Praha 1997, s. 214.