Filosofie češství Ladislava Klímy v souvislosti s divadelní hrou Matěj Poctivý

Barbora Hebelková

Abstrakt:

Divadelní hra Matěj Poctivý, ač napsána spolu s Arnoštem Dvořákem, odráží mnohé myšlenky Ladislava Klímy, zejména jeho vztah k české společnosti. Studie, kterou předkládám, není striktně filosofická; spíše představuje pokus zabývat se v širších souvislostech tématem, které je zpracováno zatím jen velmi okrajově, ačkoli pro pochopení Klímovy filosofie může být podnětné. Pro porozumění jeho pojetí „české otázky“ je dokonce nezbytné. Pokusím se ukázat okolnosti, které měly vliv na nepochopení a odmítání, či naopak uznání tohoto myslitele. Bibliografie recenzí na Matěje Poctivého, o kterou jsem studii doplnila, je prozatím nejúplnější.[1]

Úvodem

V předloženém textu, jenž je zkrácenou verzí bakalářské diplomové práce[2], se pokusím přiblížit Klímovo pojetí „české otázky“ neboli jeho filosofii češství. K vypracování tohoto tématu je satira Matěj Poctivý vhodným dílem, ačkoli bývá v Klímově tvorbě opomíjena. Pokusím se zdůvodnit řadu nedorozumění, která tuto divadelní hru doprovázejí až do dnešní doby, a odpovědět na otázku, jaký smysl může mít pro dnešního člověka. Dříve však krátce shrnu její děj a zastavím se u Klímova filosofického podkladu této veselohry. Ukáži, že autorství dvou tak odlišných osobností, jakými byli dramatik Arnošt Dvořák a filosof Ladislav Klíma, muselo mít za následek hru víceznačnou a polytematickou. Zastavím se také u dobových reakcí, které toto dílo vyvolalo a které byly nakonec podnětem k jeho přepracování. Pro pochopení české otázky v Klímově myšlení, konkrétně v Matěji Poctivém, bude rovněž nezbytné krátce promluvit o teoretickém zázemí českého filosofa, které představuje především tvorba Friedricha Nietzscheho. Představím Klímu jako ostrého kritika českých poměrů. Zmíním se rovněž o dalších inscenacích Matěje a problémech kolem nich. V neposlední řadě poukáži na aktuálnost Klímova a Dvořákova díla.

Porozumění Klímovi

Ladislav Klíma je postavou rozporuplnou a mnohopolohovou. Po dlouhou dobu stál zcela na okraji zájmu oficiální filosofie a rovněž širší veřejnosti. Klíma byl na české poměry filosofem příliš radikálním, neobvyklým, kritickým. „V našem morálním podnebí byla to originalita, která stála Ladislava Klímu všechnu vážnost, a snad i život,“[3] říká Karel Čapek. Sám filosof se ve svých dílech prezentoval jako člověk zcela odlišný od davu, jako člověk výjimečný, jiný. Zájem o Klímu byl po roce 1989 podpořen četnými vydáními jeho děl, mnohé z jeho rukopisných prací se na veřejnost dostávají vůbec poprvé. Od roku 1996 vychází souborné vydání spisů Ladislava Klímy, jež řídí Erika Abrams.[4] V posledních dvou desetiletích jsou jeho díla překládaná také do cizích jazyků, a to nejen beletrie, ale i spisy filosofické.

            V těchto spisech Klíma věnuje zvýšenou pozornost otázce svobody. Byla mu nejvyšší hodnotou, jí podřídil své bytí, v jejím jménu útočil na otrockou morálku společnosti, v jejím jménu odsoudil nízkého člověka, aby mohl vyniknout jeho člověk vznešený a volný. Více než Klímovo filosofické myšlení ale dnešního čtenáře láká právě beletrie. Mluvíme-li o oblíbenosti Klímy, musíme si uvědomit, že to zároveň neznamená porozumění jeho filosofii, či dokonce snahu o následování, praktikování Klímových myšlenek. Zájem o tohoto filosofa se většinou zastavuje právě u jeho beletristické tvorby, rovněž Klímova dramatická tvorba či dramatizace jeho jednotlivých novel a románů je dosti populární. Tato tvorba ale je neopominutelná, chceme-li pochopit Klímovu filosofii. V ní si ověřoval, zda jeho vysoce abstraktní myšlenky obstojí. V tomto kontextu je třeba chápat také Matěje Poctivého.

Fantastická lidová veselohra

Matěj Poctivý, fantastická lidová veselohra od dramatika Arnošta Dvořáka a filosofa Ladislava Klímy, byl dne 22. 2. 1922 uveden na scénu Stavovského divadla v Praze. Režie se ujal Vojta Novák, scénické výpravy Jiří Kroha.[5] Ve stejném roce, kdy se odehrála premiéra, vyšlo drama knižně u B. Kočího v Praze. Na knižním vydání se opět podílel i Kroha. Zhotovil jeho obálku, kde zdařile postihl jeden z hlavních aspektů Matěje Poctivého: jeho dvojznačnost a polytematičnost, které se staly zdroji mnoha nedorozumění a problémů. V divadelní inscenaci Matěje Poctivého bylo oproti knižnímu vydání ledacos vynecháno.

Rekapitulace děje hry

            Dějová linie hry není příliš složitá: Matěj ukradne státní poklad a získá lásku krásné Hedony. Na vývoj hlavního hrdiny mají vliv dvě nadpřirozené bytosti – Čert a Světluška. Důležitým inspiračním zdrojem veselohry byly lidové pohádky a jejich symbolismus. V konečném vyznění jsou tyto báchorky spíše parodovány než brány vážně. Za dějiště hry autoři označili každou nehloupou hlavu v době, kdy „se začne usmívat nad tím božím světem...“[6]

Matěje vyzve krásná, démonická Hedona k loupeži státní kasy. Ač jí zcela uchvácen, ve jménu své poctivosti odmítá. K činu je zlákán až Čertem, který Matěje přesvědčil, že ukradením pokladu získá sílu a moc nad světem. Jinou možnost, jak svět dobýt, mu nabízí Světluška. Rozhodne se tedy vyzkoušet obě metody, Čertovu i Světluščinu. V průběhu hry Matěj velmi snadno uplatí státní kapacity, církevní hodnostáře, tisk a zmanipuluje národ. Lid, který v jeden okamžik stojí za Matějem, se vzápětí postaví proti němu, aby posléze opět změnil své stanovisko. Matěj se jen směje a na všechny vesele dělá dlouhý nos. V závěru satiry ho král jmenuje generálním správcem státního jmění.

Zápas dvou principů jako zápas o svobodu

Na rozdíl od děje ideová koncepce Matěje Poctivého tak jednoduchá a jednoznačná není. Spočívá v otázce, jak dosáhnout štěstí a slasti. Reprezentací této slasti je krásná Hedona (řec. hédoné = slast). Základní konflikt hry spočívá v souboji dvou metod – Čertovy a Světluščiny. Čertova cesta je určena silným jedincům, skeptickým vůči morálním hodnotám. Pokus dobýt svět vážnou metodou racionálního imoralismu ztroskotává a vítězí Světluška se svou komickou metodou „dlouhého nosu“. Světluška, tlumočnice nadmoralismu, ztělesňuje povýšený smích filosofa, zatímco Čert, který se smát neumí, prohrává. „Metoda Čertova je jasná: vychází z pochopení zlodějské podstaty buržoazní moci a vyvozuje z toho právo silné osobnosti na mravní bezohlednost.“[7] Matěj se Čertovy metody nedokázal důsledně držet, je spíše Kašpárek než energický, mocný Napoleon. O svých schopnostech k „napoleonství“ brzy pochyboval a tropil různé šaškoviny. Jeho chování Čerta pochopitelně rozlítilo, neboť „moc, která se nebere vážně, moc, která má sama od sebe odstup, přivádí se ad absurdum.“[8]

Vývoj Matěje od pokryteckého moralismu přes imoralismus (Čertova metoda) až k nadmoralismu (Světluščina metoda) pochází od Ladislava Klímy. Klíma vyšel ze svého filosofického stanoviska, jehož základní myšlenky zformuloval v díle Svět jako vědomí a nic z roku 1904. Svět, který je pouhým zdáním, nestojí za to, aby byl brán vážně, či dokonce tragicky. Na tento svět je potřeba dívat se vesele – vysmát se jeho hodnotám, zesměšnit jeho falešnou důstojnost. Udělat na něj dlouhý nos, aby se nám objevila všechna krása. Matěj vítězně volá na Čerta: „Vidíš, můj zamračený kozlíčku, prohráls! Ne tvým chamtivým napoleonstvím, ale šaškovstvím a děláním dlouhého nosu dobyl jsem světa! A dobyl jsem ne tvých ledajakých států a říší, ale duší a srdcí lidí!“[9]

Lidé, stejně jako český národ, se podle Klímy přesto ženou za penězi, mocí a slávou, které ale nejsou skutečnými hodnotami. Jako ostrý kritik českého charakteru a diagnostik národních chorob zobrazuje autor v Matěji Poctivém poměry počátků republiky. Ideály nového demokratického státu staví do jiného světla. Snímá jim masku vážnosti, převrací je a pak prohlásí, že vše je psina. Klímův ludibrionismus spočívající na tezi, že „má hříčka je toto vše. Svět je to, co v každém okamžiku já z něho míti chci,“[10] našel své uplatnění v metodě „dlouhého nosu“. Filosofický substrát hry můžeme shrnout slovy Klímova přítele Josefa Kodíčka: „Základem světa jest Smích. Immoralismus jest druhem vážnosti a poroby nové. Teprve nadmoralismus jest osvobození.“[11] Právě svoboda člověka i národa je cílem Matěje Poctivého. Řečeno slovy Jindřicha Chalupeckého, „člověk má usilovat o to, aby byl člověkem docela: tj. aby se vyvázal ze své přírodnosti a starosti o svou malou existenci“.[12]

Kritika celé společnosti

Premiéra Matěje Poctivého okamžitě vyvolala odezvu a způsobila doslova skandál. Pohled autorů na aktuální českou situaci není totiž nijak příjemný: všude korupce, rozkrádání státního majetku, bezcharakternost… Světem vládne hloupost a prospěchářství. Matěj Poctivý představuje jednu z nejostřejších satirických her své doby. Dvořák a Klíma „…rozdávají rány vpravo vlevo, ale hlavní směr jejich útoku je jasný – proti mocným tehdejšího světa – od peněžních magnátů přes generály, policejní hodnostáře až po církevní hierarchii (…).“[13] Nikdo nezůstal ušetřen, ani vlastní lid. Přiklání se na stranu toho, kdo má zrovna peníze, a tedy i moc. Dokonce i hlavní hrdina Matěj tápe. Potácí se mezi dobrem a zlem, mezi Čertem, Hedonou a Světluškou. „Nakonec po všem bloudění a hledání se Matěj (…) stává z vůle lidu i krále jedním z těch, vůči nimž je hra vlastně namířena – generálním správcem státního jmění.“[14]

Apollón a Dionýsos

O spolupráci dramatika Dvořáka a filosofa Klímy se podrobněji dovídáme v předmluvě knihy. Ke  svému podílu na dramatu Dvořák říká, že vytvořil jeho celkovou dějovou koncepci, rozvrhl děj v akty, scény a výstupy. Pochází od něj rovněž asi polovina materiálu charakterového a psychologického. Klíma je původcem filosofické roviny. Dále se o hru zasloužil některými pasážemi reflexivními, polovinou charakterové a většinou detailně charakterové látky. Rovněž vytvořil ideologickou stránkou díla. Jejich podíl lze stručně shrnout slovy, že „dílo má duši Klímovu a ode Dvořáka jen ztělesnění.“[15]

Doboví recenzenti míní, že spolupráce dramatika s filosofem nebyla šťastnou volbou. Podle slov režiséra Josefa Morávka, o němž promluvíme v souvislosti s hrou později, se při spolupráci sešel svobodný nihilista, ironik nejen dílem, ale i životem, s dramatikem tvořícím monumentální historická dramata. Divoký, nezkrotný dionýský pud tu soupeří s klidem a uměřeností Apollónovou. Dva velmi odlišné charaktery zde zapojily své síly – výsledkem jejich tvůrčí práce musí být hra podvojná, hra sledující minimálně dvě linie, dva cíle. Nejednoznačnost toho, oč především autorům šlo, je jedním z hlavních důvodů, proč dílo od počátku až dodnes provází tolik nedorozumění, nepochopení a odmítání. Klíma pobuřuje, zneklidňuje. Ač dítě své doby, ač spjat se zemí, kde se narodil, rozměrem osobnosti a myšlení dobu i místo přesahuje. Tehdejší česká společnost nebyla na existenci takových individualit, jakou Klíma byl, připravena. Zda je tomu dnes jinak, zůstává otázkou.

Rozporné reakce na Matěje Poctivého

Zastavme se nyní u reakcí, které Matěj Poctivý vyvolal. Redaktoři jak levicového, tak i pravicového tisku v něm byli zobrazeni jako úplatné živly. Okamžitě po uvedení hry přišla Československá obec novinářská s ostrým protestem: v předním českém divadle nemá být žurnalista snižován na bezcharakterního, prodejného šarlatána. Diváky, kteří tleskali, když se novináři nechali snadno podplatit, ve svém článku odsoudil silnými slovy Jaroslav Hilbart.[16] Protest žurnalistů domnívajících se, že byla dotčena jejich čest, se ukazuje jako neudržitelný. Autoři Matěje Poctivého stejným způsobem „poškodili“ všechny kapacity národa i národ sám. „Protestovat by tedy musili poslanci, ministři, soudcové, duchovnictvo, důstojnictvo, dav, protestů by nebylo konce.“[17]

            Stanovisko Československé obce novinářské a (nejen) jejich útoky na osoby autorů přinesly odezvu v podobě Prohlášení třinácti českých spisovatelů, které otiskly Lidové noviny. Spisovatelé považují „za svou povinnost, aby protestovali proti těmto pokusům. Veselohra (...) nevybočuje z mezí umělecké kvality a filosofické přípustnosti. Tím však jest vymezena i nesprávnost toho, aby na dílo bylo útočeno s hledisek osobního či politického nepřátelství (...) a aby byly vydány nebývalým štvanicím osoby autorů, kteří vytvořili dílo podle svého osobního přesvědčení (...).“[18]

Levicově orientovaní a komunističtí kritici přivítali útočnost hry, se kterou se obrací proti tehdejší buržoazní společnosti. Ukazuje to například recenze Z. Nejedlého ve Varu[19] či článek J. Honzla v Rudém právu[20]. Nejedlý oceňuje jasné a srozumitelné zobrazení dnešních drastických poměrů, nicméně postrádá mravní východisko.[21] Celkově byl vztah oficiálního marxismu ke Klímovi rozporuplný a nevyjasněný. Pokud marxistická literatura Klímu vůbec zmínila, pak jen ty momenty jeho díla, které se jejich ideologii hodily. Určitou výjimku představuje filosof Jaroslav Kabeš, autor studie Ladislava Klímy filosofie češství. Ze zmíněných souvislostí si lze snadno domyslet, že před rokem 1989 se přes cenzuru dostal jen zlomek Klímova díla.

Pravicová kritika viděla v Matěji Poctivém projev mravního nihilismu.[22] Vzhledem k ostrosti, s jakou hra napadla celou tehdejší buržoazní společnost, byla dokonce označena za komunistickou. Pravice si neodpustila připomenout politickou minulost Dvořáka, který se dříve krátce hlásil ke komunistům. Pravicoví kritici ve svých recenzích útočili na osoby obou autorů a často zapomínali na hru samotnou.

Autoři uvedli svého Matěje jako „fantastickou lidovou veselohru“. Označení hry jako lidové opět vyvolalo bouřlivou odezvu. Vůči tomu, že hra nepřináší lidu žádné mravní ponaučení, se ohradil mimo jiné O. Fischer,[23]  E. Konrád,[24] M. Novotný [25] či E. Vachek..[26]  V odmítavém názoru na vyústění satiry v nihilismus panovala vzácná shoda mezi recenzenty jak z řad pravice, tak i levice.

V hodnocení dramatu se kritici neshodli. Aspekty, které jedni vyzdvihují, druzí odsuzují. Důvody pro odmítnutí hry byly většinou politické, etické, osobní, tedy mimoumělecké. Mnohým recenzentům vadilo, že základní myšlenka hry je negativistická: chybí jí pozitivní perspektiva a etické vykoupení; zlo není jednoznačně poraženo, nauka převrací všechny hodnoty a mate pojmy. Klímovu originalitu někteří oceňují, jiní popírají. Hra postrádá hlubší umělecký, filosofický či životní smysl, její myšlenková rovina je povrchní, míní někteří, zatímco jiní ocenili hloubku Klímových myšlenek. Jedni vyzvedli aktuálnost hry a výstižnost zobrazení poměrů v republice, druzí naopak mluví o nepochopení nových poměrů.

Jaké byly příčiny těchto rozporuplných reakcí? Některé důvody již byly naznačeny výše. Autoři si museli být vědomi, jak provokativně jejich dílo bude působit. Z. Nejedlý dobře vystihl, že opovržení vůči všem kapacitám i lidu je jednou z hlavních příčin odmítnutí: „Každého (…) svrbí tu něco, co ho netěší, a proto se na to dívá trochu kysele.“[27] Polytematičnost Matěje Poctivého otevírá prostor pro různé interpretace: není zřejmé, jakého cíle autoři chtěli v prvé řadě dosáhnout. Chtěli jen provokovat a posmívat se, jak se domnívají jedni, nebo se spíše snažili odkrýt a zveličit vady české společnosti, aby národ přiměli zamyslet se? Šlo především o dílo umělecké nebo filosofické? Může Klímova velmi abstraktní filosofie obstát ve veselohře? Kritici většinou mínili, že nikoli. Každý z autorů vložil do hry něco ze sebe, svých myšlenek a postojů – není možné dát jednoznačné odpovědi po smyslu jejich společného díla.

Ambivalence a polytematičnost Matěje Poctivého vždy byla a bude zdrojem četných neshod a hlavní příčinou nedorozumění, které toto dílo provázely a budou provázet. Nejednoznačnost symboliky hry si uvědomovali i autoři. Podle nich se tomu nelze divit – své dílo považují za první, které „…se pokusilo o vyjádření tak vysokých metafysických věcí.“[28] Názor, že přes četné nedostatky hra nutí diváka k zamyšlení a přináší podněty pro úvahy o člověku a jeho místě ve společnosti, v národě, se zdá více oprávněný než mínění těch, kdo hru shledávají bezcennou. I doba dává za pravdu těm prvním, neboť režiséři se k dílu dodnes vracejí; nutno podotknout, že jejich snahy o realizaci nejednou skončily nezdarem, jak uvidíme později.

Matějovo vidění

Rozruch kolem Matěje Poctivého měl dohru u soudu. Podle smlouvy autorů s Národním divadlem měla být satira hrána na scéně tohoto divadla, ne na scéně divadla Stavovského; Dvořák se soudní cestou domáhal jejího dodržení. Pře skončila v listopadu 1922 mimosoudním vyrovnáním. Divadlo přislíbilo převést hru na scénu Národního divadla a Dvořák se zavázal k jejímu přepracování. Nicméně nové zásahy dramatu uškodily. Nově zpracovaná hra se objevila na scéně Národního divadla 25. listopadu 1923 pod změněným názvem Matějovo vidění.[29] Autoři napsali několik vysvětlujících slov ke své inovaci hry. Jejich záměrem bylo vyjasnit hlavní ideu, „avšak obhlížeje ten malý svět naší veselohry (…), shledali jsme, že tento svět se hodí k vyjádření ideje ještě vyšší, vypiatější, dalekosáhlejší – ideje, která by byla vyvrcholením ideje prvé… nikoli jak dobývati světa, nýbrž: zdali vůbec ho dobývati!“[30]

V Matějově vidění došlo k posunu ke Klímově filosofii lhostejnosti. Světluška i Čert označují sami sebe za principy života. Postava Čerta opět symbolizuje imoralismus, sílu a moc. Světluška představuje nirvánu neboli „svatyni duše“. Matěj řeší otázku, zda být Napoleonem (tedy přiklonit se k Čertově metodě) nebo Buddhou (přijmout Světluščinu metodu). V závěru hry chce hlavní hrdina spojit oba principy ve svazek manželský, aniž tuší, že jsou odjakživa nerozlučně spjaty. Vliv buddhismu na novou verzi satiry je zřetelný. Ačkoli Klíma nepřijal buddhistickou ideu osvícení, které člověka vysvobodí z koloběhu života a smrti, toto náboženství (nebo lépe filosofie) mu bylo v mnohém blízké. Předně v tom, co již bylo naznačeno – buddhistům, stejně jako Klímovi, jde o vysvobození člověka.

Oproti osmnácti představením Matěje Poctivého (1922) bylo Matějovo vidění (1923) hráno pouze dvakrát. Z Matěje vyprchala originalita, útočnost, působivost. Divadlo soudní spor prohrálo, ale prohráli i autoři, shodla se kritika. Levice, která prve vyzdvihla ostrou kritičnost Matěje Poctivého, autorům vytýká, že nového Matěje přizpůsobili požadavkům těch, jimž přišel příliš útočný. Julius Fučík se k premiéře vyjádřil slovy, že Matěj někde mezi Stavovským a Národním divadlem přišel o poctivost.[31]

Inscenace v Dělnickém divadle

Kromě Stavovského (1922) a Národního divadla (1923) Matěje Poctivého sehrálo 15. července 1922 Dělnické divadlo ve Vysočanech. Ve svém periodiku divadlo píše, že satira si zaslouží, aby byla často hrána; vyzdvihuje se odvaha soudruhů, kteří se zúčastnili hry, jež vyvolala tolik rozruchu.[32] Představení byli přítomni oba autoři. Vysočanští oceňují, že Matěj Poctivý „…ukazuje, jak je potřebí výchovy charakteru, abychom jako dokonalejší lidé mohli bojovati o dokonalý společenský pořádek.“[33] Dělnické divadlo, které byl levicově orientované, z této pozice také hodnotilo Dvořákovo – Klímovo dílo.

Vliv Friedricha Nietzscheho

Na myšlení Ladislava Klímy měli zřetelný vliv tři filosofové: George Berkeley, Arthur Schopenhauer a především Friedrich Nietzsche. Inspirace těmito mysliteli je patrná v celém Klímově tvorbě, Matěje Poctivého nevyjímaje, nejzřetelněji se ovšem projevila v jeho prvotině Svět jako vědomí a nic (1904). Toto dílo je základním filosofickým spisem Klímovým, nadále rozvíjí teze, které zde vyslovil. Východiskem je odpor k pravdě – absolutní pravda neexistuje, říká Klíma. Pravda je pouhou fikcí, je zároveň lží. V této souvislosti vyslovuje větu: „Zdá se nám, že se nám zdá, že něco jest.“[34] Vše kolem nás je pouhým zdáním, stavem našeho vědomí, neboť existuje právě jen vědomí a jeho stavy. Odtud pochází i název knihy. Absolutní subjektivismus je nevývratný. Z této pozice plyne i Klímovo hlásání egoismu, v jehož jménu má člověk chtít jen svůj prospěch.

Podle síle vůle pak rozlišuje člověka malého a velkého. Nízcí lidé nemyslí, jsou stádní, zkažení, bez vůle k moci a celá jejich síla spočívá ve zvyku. Teprve vysocí lidé mají hodnotu, jsou aktivní, jejich vůle je totožná s inteligencí a sílou, teprve oni se vysvobozují z pout morálky (kterou Klíma považuje za zvrhlost), teprve u ideálního typu je „základní nazírání na svět ledově lhostejné“.[35] Přehodnocení všech hodnot a rozbití tradiční morálky známé z Nietzschových děl se objevuje i u Klímy; tento aspekt je rovněž jedním ze stěžejních motivů Matěje Poctivého.

Německý filosof Urs Heftrich se snaží odhalit, kde všude jsou myšlenky českého solipsisty jen recepcí Nietzscheho, a dochází k tomu, že v nich opravdu mnoho původního není. Oproti tomu český znalec a popularizátor Klímy Josef Zumr míní, že ačkoli je Klíma svému vzoru za hodně ze své filosofie vděčen, přesto zůstává v mnohém originální a Nietzscheho učení překračuje. Klíma pak o svém vztahu k Nietzschemu a Schopenhauerovi říká: „U Schopenhauera více jsem se naučil, u Nietzscheho více posílil a povznes.“[36] Oba tyto myslitele považuje za jediné opravdu geniální osobnosti 19. století.

Ať už se ztotožníme s Heftrichovým názorem nebo ne, jedno Klímovi přiznává: „ (…) bojovný nacionalismus je jeho vlastním přídavkem k Nietzschovi, zde svého učitele vskutku překonává.“[37] Ačkoli bychom měli Klímu označit spíše za kritika českých poměrů než za nacionalistu, jak to činí Heftrich, k otázkám našeho národa opravdu lhostejný nebyl. K národním problémům se neustále vracel, znovu je promýšlel. „…dokonce i takový solipsista jako Ladislav Klíma zapomíná na svou ,ludibrionistickou‘ pozici a ,absolutní subjektivismus‘ a hovoří o ,české touze po vznešenosti a schopnosti sebeobětování pro ideu‘“.[38] Matěj Poctivý je jedním z klíčových děl, nutných pro pochopení filosofova vztahu k české společnosti.  

Vliv Nietzscheho, jak jsem poznamenala výše, se odráží i v Matěji Poctivém. R. Matoušová o autorovi Zarathustry píše, že tam, „kde většina vidí řád a cestu postupného zdokonalování, Nietzsche provokuje svou představou světa jako hry (…). Kde se věří v nedotknutelné hodnoty, demaskuje je jako ,chvilkové demarkační čáry a body“.[39] To samé můžeme konstatovat o Dvořákově a Klímově dramatu. Metodu dlouhého nosu, kterou Matěj dobývá svět, lze dát do souvislosti s Klímovým ludibrionismem, jak již bylo zmíněno, a s Nietzschovým pojetím světa jako hry. „Svět je absolutní hříčkou své (rovná se Mé) absolutní Vůle, - nebo prostě: Má hříčka je toto vše,“[40] říká Klíma. Ludibrionismus je nutným důsledkem iluzionismu.[41] Klímovo filosofické pojetí získalo v Matěji Poctivém širší společenskou platnost. Člověk zvítězí nad světem tím, že se mu vysměje, vždyť „…všecko, krucifajfka, je psina!“[42] Tohoto momentu chápání světa jako hry dokázalo v 80. letech využít ve své inscenaci Matěje Poctivého pražské Studio Ypsilon, o němž pojednáme později.

Nietzsche na Dvořáka a Klímu působil rovněž svou koncepcí změny systému hodnot. Jejich Matěj volá na lid: „Ve jménu civilizace a kultury, truhlíci, musíte přehodnotit své dosavadní hodnoty.“[43] V iluzorním světe, který je jen hrou, kde i myšlení je hrou, nemohou existovat hodnoty jako pravda a lež, dobro a zlo v obvyklém slova smyslu. V duchu Nietzscheho Klíma považuje morálku za „špatný recept k pohodlnému živoření nízkých individuí (…) – non plus ultra nízkosti“.[44] „Nedotknutelné hodnoty“ Klíma s Dvořákem napadají, převracejí a odkrývají jako falešné. Jejich útok na zažitý společenský pořádek, na zdánlivě pozitivní vlastnosti, na českou přízemnost a pokrytectví vzbudil u veřejnosti odmítavou reakci. „Některé rysy maloměšťáckého pokrytectví jsou však, jak známo, velmi rafinované a k jejich odhalení není potřeba nic menšího než Klímova myšlenková radikalita a pronikavý duch s renomé radikálního bojovníka proti tzv. zdravému rozumu.“[45]

Klíma jako kritik národních poměrů

Klímova kritika národních poměrů, která se objevuje jak v Matěji Poctivém, tak i v dalších filosofových dílech, není kritikou samoúčelnou. Snaha řešit otázky českého národa a evropských národů vůbec znamená hledat cestu k jejich lepší budoucnosti. „Klíma byl individualista krajní; a přesto pořád se u něho vrací (…) problém celé evropské civilizace. To je smysl jeho vybízení k vznešenosti, ne jen vznešenosti individuální, nýbrž k vznešenosti společné.“[46] Ještě před Matějem Poctivým Klíma napsal v letech 1906-1909 tzv. Český román, útočnou satiru na české politické poměry a jejich reprezentanty. Dochovaly se jen fragmenty rozsáhlého díla, neboť autor převážnou část spálil. „Ano, celé Čechy tonou v malichernosti a ve svém Českém románu Klíma vztekle útočí na všechny a na všechno.“[47] K národní malichernosti a přízemnosti i dalším vadám Čechů zaujímá nesmiřitelný postoj.

 „Jako kdekomu v Čechách, také Klímovi se nabytí samostatnosti roku 1918 jevilo příležitostí k závratným nadějím. (…) Klímovo tehdejší vlastenectví se dá pochopit leda z dějinných okolností.“[48] Nově vzniklá demokracie ale neodpovídala Klímovým ideálům, nesplňovala vysoké nároky, které kladl na český národ. Nespokojenost s národními poměry po roce 1918 vyjadřuje spolu s Dvořákem právě v Matěji Poctivém, jak jsem psala výše. Klíma odkrývá a kritizuje přízemní čecháčkovství a jiné nedostatky naší společnosti ve snaze přimět ji, aby si své vady uvědomila a změnila je, ve snaze přivést ji na správnou cestu. „Smělost a hrdost jedině mají národu ukazovat cestu; a kdyby vše bylo ztraceno, zbude čest! – ale zbude-li národu čest, zbylo mu vše!“[49]

Problém úkolu českého národa Klíma řešil i v Traktátech a diktátech (1922). Ve stati Rozhodnutí se k Vznešenosti[50] vyjadřuje Klíma přesvědčení, že Čech za živa shnije, pokud potlačí svou touhu po Vznešenosti. Tato touha (či pud) je pro český národ charakteristická. Smysl národního bytí spočívá v Síle: ve vědomí absolutnosti, v duchovní svobodě a pocitu vznešenosti. Úkolem Čechů je „uzřít plamen svůj v sobě, afirmovat jej, vědomě pěstovat a rozdmychat ve strašlivý, trvalý požár (…)“.[51] Český národ ale vyznává materialismus, upadl do otroctví a nízkosti, není schopný velkých činů, vládne v něm nemužnost a honba za majetkem – proti tomu filosof pozvedá svou zbraň v Matěji Poctivém. Přesto Klíma prorokuje, že „nastane brzo pro Čecha plnost času…“[52] a do dvaceti let přijde „největší den českých dějin (…) – rozhodnutí se pro Vznešenost“.[53]

Marxistický filosof Jaroslav Kabeš napsal v roce 1939 studii Ladislava Klímy filosofie češství; tiskem vyšla v roce 1945. Kabeš se pokusil odkrýt souvislost dvou na první pohled si odporujících aspektů Klímovy filosofie: jeho idealistické, nihilistické metafyziky a prakticky zaměřené filosofie češství. V protikladu k názoru mnohých míní, že „Klímova filosofie ,ludibrionismu‘ a ,deoesence‘, jež byla vrcholem jeho myšlenkového díla, je jen jednou jeho stranou, která je dobře pochopitelna teprve se zřetelem a ve spojení s jeho filosofií národní (…)“.[54]

Základní vlastnost Čechů vidí Klíma v obyčejné starosti o živobytí. Proti ní staví v Matěji Poctivém svou filosofii lehkosti, smíchu, lhostejnosti… Matěj Poctivý, tento „drasticky duchaplný a drsně uličnický výsměšek maloměšťáckému ,zvířecímu‘ materialismu“[55] byl podle Kabeše umlčen z politických důvodů. Klíma přitom neřeší českou otázku ve smyslu politické aktivity (jako například Masaryk, Chalupný, Pekař…), chápe ji jako otázku duchovního postoje, „v podobě problémů české mentality, národní psychologie a charakteru“[56] Člověk se musí rozhodnout buď pro božské, svobodné bytí a suverénní vůli, nebo si zvolí zvířeckost, otrockost, nízkost – není jiná možnost, není střední cesta, říká Klíma. V této volbě buď – anebo vidí Kabeš zakletu i českou otázku.

Inscenace Matěje Poctivého v Ypsilonce  (1985)

Matěj Poctivý byl na více než půl století téměř zapomenut. Znovu se ho ujímá až v 80. letech pražské Studio Ypsilon.[57] Premiéra hry v režii Jana Schmida se uskutečnila 23. května 1985. Ztvárnění Matěje Poctivého není inscenací této hry v pravém slova smyslu, ale spíše „jen“ využitím tématu. Autorství Matěje Poctivého z roku 1985 tedy náleží nejen Dvořákovi a Klímovi, ale i kolektivu divadla, který hru realizoval. Ambivalence díla dala Ypsilonce prostor pro hraní si, pro improvizaci, nadsázku a parodii, místy dovedenou až k absurdnosti. „V Klímově a Dvořákově letitém textu byl objeven tvar nesmírně vyhovující právě poetice Ypsilonky“,[58] napsala Jitka Sloupová.  

Na pražské scéně ztvárnili Matěje jako veselou frašku se zpěvy, ve které se zdánlivě odklonili od Klímovy filosofické roviny hry. Pravdou ale je, že to byl spíše Dvořák, kdo byl potlačen. „Klímův ludibrionismus vítězí nad Dvořákovými profesionálními snahami o dramatickou fabuli, karnevalový princip nade všemi snahami o pořádek, zákonitost a pravidelnost.“[59] Při střetu dionýského pudu s apollinským se divadlo přiklonilo k tomu, co je mu samotnému vlastní: ryze dionýská Ypsilonka vsadila na Klímu: na volnost a svobodnou hravost.

            Ladislav Klímy, po několik desetiletí stojící na okraji zájmu většiny filosofů, a Arnošt Dvořák dočkali se roku 1985 uznání za Matěje Poctivého. Hra měla u publika velký úspěch, rovněž kritici nešetřili pochvalnými slovy. Jak ale podotkl Hořínek, odborná kritika byla ojedinělá a „velké deníky o inscenaci raději pomlčely“.[60] Hlavní podíl na úspěchu má divadelní kolektiv, který hru realizoval; dílo samo „nedosahuje zdaleka úrovně nejlepších beletristických prací Ladislava Klímy, ba ani nejlepších dramat Arnošta Dvořáka.“[61] Jako největší zásluhu celé inscenace ve Studiu Ypsilon uvádí Jan Czech „objevení sporného, mnoha nedorozuměními poznamenaného Ladislava Klímy pro dnešního mladého diváka a to především jako neúprosného kritika buržoazního společenského pořádku (…).“[62]

            Na polyvalentnost Matěje Poctivého, kterou považuji za hlavní příčinu mnoha problémů okolo hry, upozorňoval i herecký soubor přímo na jevišti. Úspěch inscenace v osmdesátých letech spočíval ve značné míře v tom, že jeden ze spoluautorů byl potlačen a vše bylo převráceno ve velkou komedii. Vícevýznamovost Matěje Poctivého dokázalo pražské divadlo využít, obrátit v klad. Příčinu pozitivního přijetí Matěje můžeme spatřit i v tom, že Ypsilonka hru nevykládala politicky. Moment, který v roce 1922 vyvolal mnoho bouřlivých reakcí, byl odsunut do pozadí. Přece jen ale některé narážky na dobové dění se objevily.

Neúspěšný pokus o inscenaci v Divadle bratří Mrštíků

Matěje Poctivého si znovu vybral režisér Josef Morávek pro sezonu 1993/1994 v Divadle bratří Mrštíků. Po úpravě textu proběhlo několik čtených zkoušek, ale práce musela být ukončena, neboť se celý soubor vzbouřil a herci odmítli hrát. Měli obavu, že satirou na současné poměry se vyzvedává období minulé, tedy komunistické. Po roce 1989 se i herci cítili jako vítězové revoluce; nelíbilo se jim, že inscenace Matěje Poctivého by do divadla přilákala komunisty. Herec Karel Mišurec prohlásil o Klímovi – solipsistovi: tito solipsisté nechtějí pracovat, chtějí žít jen z daru. Podle jeho mínění tedy není divu, že dílo, které je prostoupeno mnoha filosofickými myšlenkami svého autora, je právě „takové“. Situace, která nastala při přípravě inscenace, nebyla standardní. Herci si mají hledět svého úkolu, jak nejlépe zvládnout přidělenou roli. O režisérských záležitostech nemají a nemohou rozhodovat. Přesto z jejich popudu bylo rozhodnuto Matěje nerealizovat.

Odmítnutí veselohry jako komunistické či komunismus podporující opět svědčí o jejím nepochopení. Klíma se k tomuto politickému táboru nikdy nehlásil. Známe-li blíže jeho život, dílo, filosofii, nemůžeme ho nikterak podezírat z levicového smýšlení. Jak bylo řečeno výše, Dvořák se sice v určitém okamžiku svého života a tvorby nechal touto ideologií ovlivnit, nicméně při psaní Matěje Poctivého již byl  jinak politicky orientován. O důvodech, které vedly k označení hry jako komunistické, se už mluvilo. Příčinu nedorozumění musíme opět hledat jak ve společenských okolnostech, tak především ve hře samotné: v její polyvalentnosti, která umožňuje dílo interpretovat způsobem, jenž autoři nezamýšleli. Dramatický konflikt v Matěji Poctivém nedává jednoznačné odpovědi a zůstává na čtenářích, publiku, interpretech, jak se s textem vypořádají.

Zrušená premiéra Matějova vidění v roce 2001

Ani další inscenace – v roce 2001 – neproběhla podle původního záměru. V úpravě a režii Arnošta Goldflama hru připravovalo pražské Divadlo v Dlouhé. Goldflam upřednostnil přepracovanou verzi – Matějovo vidění. Z premiéry plánované na 20. 9. 2001 ale sešlo, důvody uvedu později. Arnošt Goldflam, podobně jako Jan Schmid v 80. letech, čerpal více z Klímy než Dvořáka. Ačkoli sám Klíma v předmluvě k Matěji Poctivému píše, že celkově má na hře větší podíl Dvořák, zaznamenáváme zajímavý jev: jak Ypsilonka, tak Divadlo v Dlouhé odsouvají dramatika Dvořáka do pozadí a Klímově filosofii dávají více prostoru. I přes zrušenou premiéru má divák možnost hru zhlédnout, snad se i pobavit a především se nad ní zamyslet. V Divadle v Dlouhé, v produkčním oddělení se nachází videonahrávka ze zkoušky  Matějova vidění.

            Pár dní před premiérou se tvůrci inscenace dohodli, že nebude uvedena. Podle oficiálního vyjádření důvodem k zastavení práce bylo, že se ji hercům nepodařilo nastudovat v dostatečné kvalitě. Obtížný text dramatu se prý ukázal jako nehratelný. Než uvést špatnou inscenaci, lépe ji neuvádět vůbec. Režisér se s tímto krokem zcela neztotožnil, upřednostnil by, kdyby se hra dostala k divákům. Byl však s divadlem loajální.        Zda byl oficiální důvod také skutečným důvodem, nevíme. Ponechme stranou nepodložené spekulace o „politické objednávce“, které po stažení hry zazněly. Zastavme se u slov Aleny Večeřové, mluvčí Divadla v Dlouhé, která v době příprav inscenace zdůraznila, že „tato hra se jeví aktuální i po letech“.[63] Aktuálním se jeví rovněž fakt, že Matěj nebyl hrán. Nabízí se otázka, zda ani v dnešní době nejsou lidé připraveni na Dvořákovu a Klímovu hru.

Aktuálnost Matěje Poctivého

Na nečekanou aktuálnost obou Matějů upozornil také Josef Zumr: „Obdobná situace zlomového společenského vývoje vyvolává obdobné průvodní jevy. (…) A tak chudák Matěj se stane nedobrovolným účastníkem „tunelování“ na nejvyšší úrovni: rozkrádání státního pokladu. Ve dvacátých letech vzbudila hra morální rozhořčení (…). Je morální vědomí dnešních Čechů otrlejší nebo všeobecná zlodějina tak všedním jevem, že se budeme na Klímovu – Dvořákovu satiru dívat jen se shovívavým úsměvem?“[64] Divadlo v Dlouhé rozhodlo, že se nebudeme dívat vůbec. Česká společnost před mnoha problémy zkrátka zavře oči. A pokud nezavře, nedokáže je řešit. Korupce, tunelování, snaha mít stále víc bez ohledu na druhé a na etické zásady – nepřipomíná to naši politickou sféru, naši ekonomiku? Mimochodem slovo tunelovat je právě českého původu.

Nesnadný text byl pro herce nepřekonatelnou překážkou, příčinou nedostatečně kvalitní inscenace. Vracím se k tomu, o čem jsme se již zmínila – hra sama má řadu nedostatků. Její přednosti bychom měli hledat spíše v tom, co naznačil Josef Zumr nebo Zdeněk Hořínek – v její nadčasovosti. „Dnes (…) získává Matěj Poctivý novou, vlastně staronovou aktuálnost. Příčina je v jádru dvojí. Předně modrost žánru. (…) Krádež státního pokladu už zdaleka nezní pohádkově v době tunelování podniků, nesplácení mezistátních dluhů, neprůhledných machinací a kouzel. A jsme u příčiny druhé – u seismografické citlivosti na projevy českého chytráctví (…). Exponovala se tu i vynalézavá nepoctivost, (…) i prospěchářský konformismus, který se neustálým manévrováním vyhýbá jakékoli odpovědnosti (…).“[65] Neuskutečněnou premiérou Divadlo v Dlouhé pokračuje v sérii zmatků, nedorozumění a problémů kolem této satiry. Budeme-li věřit oficiálnímu důvodu, proč hra nebyla uvedena, znovu se dostáváme k již řečenému: hlavní zdroj těchto problémů je ve hře samotné, v její nejednoznačnosti a můžeme dodat, že i v jejích nedostatcích.

Klíma a současné divadlo

            V programech dnešních divadel se Klímovo jméno objevuje poměrně často. Režiséři si jsou vědomi, že Klíma přitahuje diváky, navíc ponechává mnoho prostoru pro vlastní režisérské schopnosti a nápady. Rovněž Matěj Poctivý je stále výzvou: k pokusu o realizaci, k hledání skrytých myšlenek i smyslu. „Uzrál čas znovu se pokusit o Matěje Poctivého (…). O úspěchu takového podniku nemám nejmenších pochyb, aniž podléhám iluzi, že by se tím veřejné věci změnily. Ale boj o poctivost třeba vést vždy, všemi prostředky a proti všem,“[66] píše Zdeněk Hořínek v roce 1998. O inscenaci jednoho z Matějů se kromě Divadla v Dlouhé od doby Hořínkova článku nikdo nepokusil. Matěj Poctivý tedy na své další uvedení stále čeká. Podle J. Zumra Klíma, ač ve své satiře reagoval na dobovou společenskou situaci, dokázal vystihnout nedostatky národní povahy, kterými naše společnost trpí dodnes. Režisér Josef Morávek ironicky poznamenal, že jsme si na své chyby zvykli a smířili se s nimi natolik, že dnes by nás Matěj Poctivý již snad ani nepohoršoval.

Matějova nejednoznačnost

            Pro dnešního diváka může být přínosem právě aktuálnost Klímova a Dvořákova dramatu. Ale i kdyby se člověk měl jen zasmát, veselohra tím svůj smysl neztrácí. Mnoho napoví o filosofii češství Ladislava Klímy, má tedy své neopominutelné místo v dějinách české filosofie, neopominutelné pro pochopení souvislostí některých myšlenek Klímových. Také o době, kdy byla napsána, mnohé vypovídá. Dobové reakce, ale i „zmatky“ kolem Matěje po roce 1989 ukazují nejednoznačnost tohoto dramatu. K rozporuplným reakcím přispělo hodnocení satiry z jiných stanovisek, než jsou umělecká. Zopakuji, co již bylo vysloveno: řada nedorozumění doprovázejících hru až do současnosti ve značné míře plyne z její polyvalentnosti. Tento aspekt ale zároveň dovoluje čtenáři či divákovi interpretovat ji podle své libosti. Matějova ambivalence tedy může sehrát jak negativní roli, tak i pozitivní. Viděli jsme to například na úspěšné realizaci v 80. letech ve studiu Ypsilon. Inscenace tohoto divadla stavěla právě na ambivalenci, obrátila tento moment v klad.

Bibliografie

Matěj Poctivý (1922)

Knižní vydání:

Dvořák, A., Klíma, L.: Matěj Poctivý. Praha: B. Kočí, 1922.

Recenze:

A. H. (= Hartl, A.): Divadlo. Nové Čechy V, 1922, č. 6, s. 238.

AL: Z Vysočan. Matěj Poctivý. Dělnické divadlo II, 15. 9. 1922.

Československá obec novinářská. Jeviště III, 1922, č. 10, s. 150.

Edmond, K.: O původních novinkách. Česká revue 15, 1922, č. 3-4, s. 156.

ev (= Vachek, E.): Lid a pan kritik. Právo lidu, 1. 3. 1922.

Fischer, O.: Pro lid. Národní listy, 24. 2.1922.

Hásková, Z.: Matěj Poctivý. Československá republika, 24. 2. 1922.

Hilbert, J.: Na obranu nevinné cti. Právo lidu, 2. 3. 1922.

chl (= Honzl, J.): Matěj Poctivý. Rudé právo Večerník, 27. 5. 1922.

chl (= Honzl, J.): Reakce i v divadle. Rudé právo Večerník, 30. 5. 1922.

if (= Fišerová, J.): Divadelní dojmy. Jeviště III, 1922, č. 17-18, s. 298.

Ještě Matěj Poctivý. Právo lidu, 17. 3. 1922.

-jm- (= Menšík, J.): Matěj Poctivý. Pramen 1922, s. 191.

Kazetka (= Klíma, K. Z.): Z pražské činohry. Lidové noviny, 24. 2. 1922.

Kdo to zmatějoval. Právo lidu, 4. 3. 1922.

Kodíček, J.: Matěj Poctivý. Tribuna, 19., 22., 24., 25. 2. 1922.

Matěj Poctivý. Právo lidu, 24. 2. 1922.

Mixa, V.: Matěj Poctivý. Lidové noviny, 26. 2. 1922.

Nejedlý, Z.: Matěj Poctivý. Var, 1. 4. 1922.

Nová hra Arnošta Dvořáka. Jeviště III, 1922, č. 1, s. 13.

Novotný, M.: Voláme po veselohře… Cesta IV, 1922, s. 602.

Novotný, M.: Zrcadlo kritiků a kritik: Matěj Poctivý. Jeviště III, 1922, s. 146.

O Matěje Poctivého. Národní listy, 19. 9. 1922.

Pasovský, J.: Ústupky době a davu. Jeviště III, 1922, č. 8, s. 109.

Píša, A. M.: Matěj Poctivý. Proletkult I, 1922/23, sv. 1, s. 75.

Podplacený novinář. Právo lidu, 24. 2. 1922.

Prohlášení. Lidové noviny, 16. 3. 1922.

Redakce: Ke kapitole o novinářské úplatnosti. Právo lidu, 4. 3. 1922.

Schmoranz, G.: Veřejný dopis. Národní listy, 5. 3. 1922.

sk (= Skácelík, F.): Divadlo. Lumír, 1922, s. 163.

To (Tomeček, F.): Matěj Poctivý. Lidové listy, 24. 2. 1922.

Vodák, J.: Původní tvorba v našich divadlech. Jeviště III, 1922, č. 11, s. 153.

Zevloun (Tůma, L.): Týdenní táčky. Národní listy, 5. 3. 1922.

Matějovo vidění (1923):

Dvořák, A., Klíma, L.: Matějovo vidění. Archiv Národního divadla.

Dvořák, A., Klíma, L.: Dopis autorů Matějova vidění. Národní a Stavovské divadlo I, 1923, č. 9.

Recenze:

Engelmüller, K.: Matějovo vidění. Národní politika, 27. 11. 1923.

Hásková, Z.: Divadlo. Lumír 51, 1924, č. 2, s. 50.

-jef- (= Fučík, J.): Co viděl Matěj, dříve Poctivý, čili krátká povídačka o tom, co ztratil jeden člověk cestou ze Stavovského do Národního. Socialista, 29. 11. 1923.

Lom, S.: Matějovo vidění. České slovo, 27. 11. 1923.

M. M. (= Majerová, M.): Matějovo vidění. Rudé právo, 27. 11. 1923.

Matějovo vidění. Divadlo III/X, 1924, č. 21-22.

Matějovo vidění. Právo lidu, 27. 11. 1923.

Petr, J.: Hlasy tisku o (…) „Matějově vidění“. Československé divadlo II (VII), 1924, č. 1.

Rutte, M.: Matěj Druhý. Národní listy, 27. 11. 1923.

Sk (= Skácelík, F.): Matějovo vidění. Lidové noviny, 27. 11. 1923.

Matěj Poctivý ve Studiu Ypsilon (1985):

Czech, J.: Matěj Poctivý po 63 letech! Scéna, 12. 8. 1985.

Frýbortová, B.: Matěj Poctivý. Naše pravda, Gottwaldov, 15. 10. 1985.

Smejkal, Z.: Totální smích Ypsilonky. Brněnský večerník, 23. 1. 1986.

Vybíral, Z.: Matěj Y. Poctivý. Rovnost, Brno, 23. 1. 1986.

            Sloupová, J.: 3 x Y v režii Jana Schmida. Tvorba, 30. 7. 1986.

            Gardavský, V.: Klíma a Dvořák po letech. Amatérská scéna, 1986, č. 2.

                Hořínek, Z.: Dramatické komentáře. Zmatky kolem Matěje. [online], 1985, [cit. 2006-02-18]. Dostupné z : http://www.divadlo.cz/art/clanek.asp?id=3605.

Matějovo vidění v Divadle v Dlouhé:

            Divadlo v Dlouhé. Mladá fronta Dnes, 15. 9. 2001.

            Matějovo vidění v Divadle v Dlouhé nebude. Pražské slovo, 15. 9. 2001.

            Kolářová, K.: Zrušení premiéry Matějova vidění. Mladá fronta Dnes, 15. 9. 2001.

Kolářová, K.: Divadlo v Dlouhé ruší premiéru. Mladá fronta Dnes, 19. 9. 2001.

            HUL (= Hulec, V.): článek na podporu A. Goldflama. Reflex, 18. 10. 2001, č. 42, s. 63.

            Goldflam, A.: Dopis režiséra. Archiv Divadla v Dlouhé.

Večeřová, A: vyjádření k připravované inscenaci. Archiv Divadla v Dlouhé.

Další články o Matěji Poctivém, Matějově vidění:

Grym, P.: Ad: Zdeněk Hořínek: Matěj Poctivý 1922- 1987, LtN č. 8/1998. Literární noviny, 1. 4. 1998, č. 13.

Hořínek, Z.: Matěj Poctivý 1922-1997. Literární noviny, 25. 2. 1998, č. 8.

Krejčí, E.: Arnošt Dvořák. Praha: Divadelní ústav, 1970, s. 22-25.

Zumr, J.: Ladislav Klíma – kritik pokleslého češství. Archiv Divadla v Dlouhé.

Díla Ladislava Klímy:

Klíma, L.: Sebrané spisy I. Mea. Uspořádala Erika Abrams. Praha: TORST, 2005.

Klíma, L.: Sebrané spisy II. Hominibus. Uspořádala Erika Abrams. Praha: TORST, 2006.

Klíma, L.: Sebrané spisy IV. Velký roman. Praha: TORST, 1996.

Klíma, L.: Svět jako vědomí a nic. Praha: Trigon, 1995.

Klíma, L.: Traktáty a diktáty. Olomouc: Votobia, 1995.

Klíma, L.: Utrpení knížete Sternenhocha. Praha: Paseka, 1990.

Klíma, L.: Vteřiny věčnosti. Uspořádal Josef Zumr. Praha: Odeon, 1967.

Klíma, L: Boj o vše. Deníky a korespondence s přáteli z let 1909 až 1917. Uspořádal Jaroslav Kabeš. Olomouc: VOTOBIA, 1995.

Ostatní literatura:

Bachtin, M. M.: Francois Rabelais a lidová kultura středověku a renesance. Praha: Odeon, 1975.

Čapek, K.: Ladislav Klíma. In: O umění a kultuře III. Praha: Československý spisovatel, 1986, s. 123-124.

Duchovní přátelství. Vzájemná korespondence Ladislava Klímy s Emanuelem Chalupným a Otokarem Březinou. Uspořádal Jaroslav Kabeš. Praha: Jan Pohořelý, 1940.

Fučík, J.: Divadelní kritiky. Praha: Svoboda, 1984.

Gabriel, J. a kol.: Slovník českých filosofů. Brno: Masarykova univerzita v Brně, 1998.

Hájek, P.: Od „tragédie národa“ k „frašce národa“ a (bohužel) zpět. Svět a divadlo 4/90, s. 152-154.

Heftrich, U.: Nietzsche v Čechách. Praha: Hynek, 1999.

Chalupecký, J.: Expresionisté. Praha: TORST, 1922.

Chalupný, E.: Dílo neznámého filosofa. České slovo, 8. 4. 1922.

Chalupný, E.: Svět jako vědomí a nic. Napsal L…. Česká mysl VII, 1906, s. 143-144.

Chalupný: Svět jako vědomí a nic. Napsal L…. Přehled IV, 1906, č. 36, s. 657-659, 674-675.

J. Fučík: Arnošt Dvořák – Bílá hora. Pramen, 20. 12. 1924.

Kabeš, J.: K profilu Ladislava Klímy. Rozhledy po literatuře a umění, 1934, s. 102-103, 109-110.

Kabeš, J.: Ladislava Klímy filosofie češství. Praha: Jan Pohořelý, 1945.

Karásek ze Lvovic, J.: Arne Dvořák. In: Tvůrcové a epigoni. Kritické studie. Praha: Aventinum, 1927, s. 191.

Kodíček, J.: Ladislav Klíma. Stopa I, 1911, č. 24, s. 711.

Kol. autorů: Filosofický slovník. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 2002.

Kol. autorů: Lexikon české literatury 2/II. Osobnosti, díla, instituce. Praha: Academia, 1993.

Kol. autorů: Zdeněk Nejedlý – kritik naší vědy a kultury. Praha: Ústav pro českou a světovou literaturu ČSAV, 1979.

Krejčí, E.: Arnošt Dvořák. Praha: Divadelní ústav, 1970.

Matoušová, R.: Filozofie, jež chtěla být zřením. (Friedrich Nietzsche a česká kultura). Tvar III, 1992, č. 16, s. 6.

            Nejedlý, Z.: O divadle a jeho umělcích. Praha: Panorama, 1978.

Nejedlý, Z.: Z české kultury. Praha: Státní nakladatelství politické literatury, 1953.

Pelikán, F.: Filosofický illusionista a ludibrionista. (Na okraj knihy Ladislava Klímy: Traktáty a diktáty.) Národní listy, 30. 4. 1922.

Spor o smysl českých dějin. Uspořádal Miloš Havelka. Praha: TORST, 1995.

Strohs, S.: Marxisticko-leninská filosofie v Československu mezi dvěma světovými válkami. Praha: Československá akademie věd, 1962.

Svoboda, J.: Ladislav Klíma – filozof smířlivého vzdoru. Filozofický časopis, 1980, č. 5, s. 699.

Šalda, F. X.: Arnošt Dvořák a jeho svět básnický. In: Šaldův zápisník VI., 1933-1934. Praha: Československý spisovatel, 1993, s. 125-140.

Šalda, F. X.: Filosof-básník. Tribuna, 16. 4. 1922.  Přetištěno in: Časové a nadčasové. Sv. IX. Praha: Melantrich, a. s., 1936, s. 435.

Trnka, T.: Ladislav Klíma: Traktáty a diktáty. Lumír, 1922, s. 275-276.

Vorovka, K.: Referát: L. K.: Traktáty a diktáty. Ruch filosofický, 1922, č. 8-10, s. 76.

Závodský, A.: Přes clonu vzpomínek. Divadelní noviny XI, 19. 6. 1968, č. 24.

Zouhar, J., Pavlincová, H., Gabriel, J.: Demokracie je diskuse… Česká filosofie 1918-1938. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 2005.

Zumr, J. a kol: Emanuel Chalupný, česká kultura, česká sociologie a Tábor. Praha: Filosofia, 1999.

Zumr, J.: Ladislav Klíma: Filosof – básník – dramatik. Dramatické umění 1982, sv. 3, s. 136-140.