Text se zaměří na postavu Hippia, sofisty z Élidy, který žil ve 2. pol. 5. st. př. n. l. Úvaha bude vycházet především z dialogu Hippiás Menší, ale často se bude odvolávat na další texty, v nichž Hippiás vystupuje - Hippiás Větší, Vzpomínky na Sókrata, Prótagorás. Pokusí se odhalit charakteristické intelektuální a psychologické rysy élidského sofisty.Hippiova sebechvála
Dialog se odehrává v Athénách, snad v domě Eudika, Hippiova přítele a obdivovatele. Hippiás pronesl přednášku o řeckých hrdinech bojujících v trójské válce, v níž tvrdil, že Achilleus je ze všech Řeků nejlepší, Nestór nejmoudřejší a Odysseus "nejzchytralejší".1 (364c) Rozhovor začíná poté, co většina posluchačů odešla a zůstalo jen několik mužů, Hippiových příznivců, kteří jeho přednášku chválí. (363a2)
Rozhovor začíná Eudikovou výzvou k Sókratovi, aby se také nějak vyslovil. Sókratés výzvu přijímá a rád by položil otázku, ale není si jist, jestli Hippiás je ochoten odpovídat na otázky. Eudikos se místo něj ptá Hippia: "Pravda, Hippio, že odpovíš, bude-li se tě Sókratés na něco tázat?"2 (363b-c)
Hippiova odpověď nezní jednoduše "ano" nebo "ne". Sofista využívá příležitost, aby řekl něco o své osobě. Oznamuje nebo připomíná posluchačům, že se pravidelně účastní olympijských her, kde přítomní Řekové mohou slyšet některou z připravených přednášek nebo se jej mohou na cokoliv zeptat. (363c-d) Tato připomínka vlastních schopností byla pro Hippiu charakteristická. Ještě obsáhleji a s větším nadšením vylíčil své učitelské úspěchy v Hippiovi Větším, kde dokazuje, že si vydělal svým vyučováním více peněz než jiní sofisté (HMa 282d-e).
V našem dialogu Sókratés sám jako by chtěl vyzvednout všechny úspěchy hosta z Élidy, a proto doplňuje údaje o Hippiových olympijských aktivitách a naznačuje, že Hippiás do Olympie nepřichází jen jako divák, nýbrž jako závodník, a dokonce jako jeden z favoritů. Hippiás si prý v "rozumových" disciplínách věří víc než jakýkoli závodník v "tělesných" kláních. (364a)
Hippiás doplnění přijímá a - jsa Sókratem vyprovokován - pokračuje v líčení své "olympijské kariéry": Řečeno sportovním jazykem - je několikanásobným olympijským šampiónem, své tituly vždy obhajuje a ještě na olympiádě neutrpěl porážku. (364a) Hippiás tedy nepřichází do Olympie zúčastnit se, nýbrž zvítězit.3
Sókratés uzavírá debatu o Hippiových olympijských úspěších zvoláním: "Krásný pomník moudrosti je podle tvé řeči tvá pověst, Hippio, i pro obec Éliďanů i pro tvé rodiče!" (364b1-3). Po tomto "olympijském intermezzu" se hovor vrací k tématu předchozí Hippiovy přednášky.4
Podíváme-li se na přednosti, jimiž se Hippiás chválí, zjistíme, že chvályhodné je na jeho osobě téměř všechno. Už jsme viděli, že vyniká nad ostatní sofisty i olympioniky získanými oceněními, a to jak čestnými - olympijská vítězství, tak finančními - výdělky za vyučování zdatnosti. Nejúplněji své přednosti demonstroval při jednom ze svých olympijských startů. Podle vlastních slov přišel tenkrát do Olympie v oděvu a ozdobách, které všechny sám vyrobil, a měl u sebe "básně, eposy, tragédie i dithyramby, a mnoho všelikých přednášek složených prózou (...)" a v duši znalost mnoha dalších nauk. Můžeme shrnout - Hippiás vyniká řemeslnou zručností (ovládá např. rytí prstenů, šití bot, tkalcovství, pletení), uměleckou tvořivostí (poezie, próza i drama), vědeckými znalostmi jak v oblasti "exaktních věd", tak i v hudbě a gramatice, a zvláště typické je pro něj mnémonické umění (HMi. 368b-d). Ve srovnání s tímto výčtem si naši desetibojaři mohou připadat jako poměrně úzce specializovaní závodníci.5
Hippiás také upozorňuje, že jeho literární tvorba není jen průměrná: V Prótagorovi má "pěkný výklad" o Simónodivě básni (Prot. 347a-b) a v Lakedaimonu se "nedávno vyznamenal" svou přednáškou o krásných činnostech. Ta přednáška byla "překrásně složena" i "jinak dobře vypracována" a "zvláště ve výběru slov" (HMa 286a).
Hippiás zjevně nebyl v rozpacích nebo se nečervenal, když mluvil o sobě a svých přednostech. V dialozích se vyznačuje tím, že je hrdý na dosažené úspěchy a že je přesvědčen o svých znalostech a intektuálních i "technických" schopnostech. Tuto hrdost a toto přesvědčení otevřeně vyslovuje. Vstoupíme-li na půdu psychologických dohadů, můžeme snad tvrdit, že Hippiovo sebevědomí bylo tak velké, že cílem jeho sebechvály nebylo přesvědčit posluchače, aby si jej více považovali, nýbrž prostě a téměř nezaujatě konstatovat skutečnost. Stejně jako by řekl, že 2x2 jsou 4, říká, že si vydělal nejvíc peněz svým vyučováním a nebyl nikdy poražen na olympijských hrách.
Chvála, jíž zahrnuje Hippiu Sókratés, má ironický podtón.6 V "olympijském intermezzu" Sókratés při svých obdivných poznámkách dává najevo odstup náznakem, že pouze reprodukuje to, co říká sám Hippiás (hósper sy fés - 364a5; legeis - 364b1). To platí i pro výčet řemeslných dovedností i odborných znalostí v pasáži 368b-d. Sókratés tedy chválí Hippiu připomenutím toho, co na sobě oceňoval sám sofista. Tím naznačuje možnost, že tak vysoké mínění o Hippiovi měl možná jenom Hippiás sám.
Hippiova myšlenková povrchnost a nedůslednost
Jeho prohlášení, že do Olympie přichází s více připravenými tématy, může vzbudit otázku, jestli Hippiovi nejde více o to, jak něco říká, než co říká. Jako by říkal - vyberte si, jaké téma chcete, na každé vám přednesu dokonale uspořádanou řeč.7 Může se sice namítnout, že má zpracována témata, která jej zajímají i po obsahové stránce a jdou do hloubky. Ale dialog Hippiás Větší poskytuje indicie, že přece jen se více snažil o líbivou formu než o hlubší vnitřní souvislost řeči. Pro svou řeč o krásných činnostech zvolil poněkud nevhodný rámec. Na krásné činnosti se totiž ptá Achilleův syn Neoptolemos poté, co nelítostně zabil starého krále Priama přímo u oltáře (Eurípidés, Hekabé, 23-24). Surové násilí a krásné, ušlechtilé jednání nejde příliš dohromady. Hippiás tedy zvolil pro své téma atraktivní příběh, který však zcela neodpovídá zamýšlenému obsahu řeči. Proto jeho řeč neobstojí ve srovnání s Prodikovým Hérakleem na rozcestí.8 Jestliže srovnáme mýtologické rámce, v nichž chvála ctnosti zaznívá, dojdeme k tomuto závěru: Zatímco Héraklés, vybrav si cestu ctnosti a namáhavé práce, skutečně v životě vykonal mnohé záslužné činy, Neoptolemos se po dobytí Tróje už žádnými obzvláště krásnými skutky neproslavil. Nestorova slova tedy nepadla do vnímavé duše a slovní poučení nebylo doplněno vzorovým příkladem mýtického hrdiny.
Hippiás se však spokojil s obecným řeckým pohledem na Neoptolema jako rytířského a tragického hrdinu9 - tedy kladnou postavu - a nesnažil se hlouběji pochopit souvislost této postavy se zamýšleným tématem.
Hippiovu povrchnost zdůrazňuje dialog Hippiás Větší i odhalením jeho zásadní nepromyšlenosti otázky, co je krása, čímž se výrazně zpochybňuje jeho kompetence říci něco podstatného o krásných činnostech.
Hippiova myšlenková pohodlnost a jeho nedůvěra k rozumovému zkoumání je i ve druhé části dialogu Hippiás Menší. Když Sókratés vrací debatu k tvrzení, že kdo lže úmyslně, je lepší než ten, kdo lže bezděčně, nesnaží se sofista najít chybu v úvaze a rozumově dokázat své tvrzení, místo toho se odvolává na obyčej, že těm, kteří páchají zlo bezděčně, se často odpouští. A poukazuje také na to, že i zákony jsou přísnější k těm, kdo lžou a činí zlo úmyslně (372a). Odvolání na zákony působí u Hippia podezřele, neboť v Prótagorovi tvrdí, že "zákon, tyran lidí, dopouští se mnohých násilností proti přirozenosti" (Prot. 337d2-3). Podle toho by posledním měřítkem dobra a zla měla být přirozenost,10 nikoli zákon.11 Jestliže se přesto na zákon odvolává, činí tak buď proto, že používá vždy takový argument, jaký se mu hodí, nebo proto, že si neuvědomil souvislost dané otázky se svými jinými názory. To by potvrzovalo jeho povrchnost a myšlenkovou nedůslednost.
Podobně nechce v závěru dialogu připustit, že by "člověk úmyslně chybující a dělající věci ošklivé a nespravedlivé" byl člověk dobrý (376b4-7). To svědčí o tom, že jeho myšlení je poměrně konzervativní a že Hippiás nedůvěřuje rozumu natolik, aby na základě jeho zkoumání dokázal zpochybnit obecně uznávané pravdy. Nepouští se na cestu logu, spíše se drží toho, co je zřejmé, bezprostřední a jednoznačně uchopitelné. To naznačuje jeho odmítnutí zabývat se "maličkostmi".
Hippiás se vlastně opírá o obecné mínění, jehož svědectví využívá i Pólos v Gorgiovi, když také nedokáže dialekticky argumentovat proti Sókratovým paradoxním tvrzením (Grg. 470c4-5, 474e4-5). Mínění "všech" se Hippiás dovolává i v Hippiovi Větším při svých pokusech o výměr krásna (HMa. 288a, 289e, 291e-292a). Tím se Hippiás přibližuje Pólově (nízké) myslitelské úrovni.
Své názory tedy nepovažuje za originální nebo výjimečné a jejich platnost nedokládá přesnou rozumovou úvahou, nýbrž opírá je o obecné mínění. To je poněkud překvapivé v souvislosti s jeho přesvědčením o vlastní nadřazenosti nad ostatními (zvláště nad těmi, nad nimiž zvítězil v Olympii).
Hippiovo sebevědomí
Vraťme se zpět na začátek dialogu. Hippiás je plný sebevědomí a přesvědčení o své moudrosti. Jednak se mu povedla přednáška (soudě podle Eudikových slov), jednak si připomněl všechny své úspěchy při olympijské reprezentaci své obce. Sókratés Hippiu v jeho sebechvále - s lehkou ironií - podporuje, čímž jej dostává do pozice, v níž pak bude těžké přiznat omyl nebo nesrovnalost ve vlastních názorech. To je situace vyskytující se i v jiných dialozích, např. v Hippiovi Větším, Euthyfrónovi nebo v Gorgiovi (na počátku rozhovoru s Kallikleem).
Sókratés pokládá Hippiovi otázku, zda je lepší Achilleus nebo Odysseus, neboť mu to z přednášky nebylo jasné. Hippiás je velmi ochotný a shovívavě a sebevědomě na otázku odpovídá. Sókratés se naopak staví velmi nejistým, hovoří, jako by příliš nedůvěřoval svým názorům. Proto žádá Hippiu, aby se mu nevysmíval (mé mú katagelán - 364c9), že stále jeho slova nechápe. V tomto dialogu se Hippiás sice nikde nesměje, i když je často velmi překvapen Sókratovými paradoxními závěry, s nimiž nemůže souhlasit.
Avšak dialog Hippiás Větší dokládá, že se Sókratés posměchu obával právem. V tomto dialogu totiž Hippiás často připisuje epiteton "směšný" těm, kdo neuznávají jeho myšlenky. Směšný by byl člověk, který by se pokusil vyvracet Hippiův výměr krásna (krásno je krásná dívka - HMa. 288b2). I když vzápětí musí uznat, že s krásou dívky to není tak jednoduché, přichází s novým vymezením (krásno je zlato) a případného pochybovače ihned odrazuje: "Vždyť co je správné, musí přijmout, sice když nepřijme, nutně bude směšný." (HMa. 289e9-290a2.)
Autor dialogu vylíčil Hippiu jako muže, který ani na chvíli nepřipouští, že by se mohl mýlit (nebo že by aspoň potřeboval více času na promyšlení odpovědi). Je přesvědčen o své nepochybné pravdě, a proto se může domnívat, že každý odlišný názor je směšný.
Jeho sebevědomí neutrpí ani opětovným vyvrácením jeho definice krásy, spíše naopak. Ihned má po ruce další výměr, že nejkrásnější je být bohat, zdráv, ctěn od Hellénů, dožít se stáří, krásně pochovat rodiče a krásně být pochován od svých dětí (HMa. 291d-e). Sókratés však namítá, že takovému výměru by se zcela vysmál jeho "známý", který mu často klade nepříjemné otázky a vyvrací mu jeho názory (čtenář na rozdíl od Hippia ví, že je to sám Sókratés). Takové obrácení situace však Hippiás odmítá:
"Špatný to bude, Sókrate, smích; když totiž nebude mít na toto co říci, nýbrž se bude smát, vysměje se sám sobě a přítomným posluchačům sám bude k smíchu." (HMa. 291e8-292a1.)Hippiova sebejistota tedy vůbec nepřipustí záměnu pozic, totiž že by se někdo mohl vysmát jeho tvrzení jako nesprávnému. Jeho pozice v této části dialogu je nekompromisní a můžeme ji vyjádřit asi takto: "Já mám pravdu a zastánci odlišných názorů jsou směšní. Ovšem ten, kdo by chtěl tvrdit totéž o mně ze svého stanoviska, ten bude ze všech nejsměšnější, protože by se posmíval neprávem." V poslední citované pasáži opět vyplývá na světlo Hippiovo přesvědčení, že případní posluchači se budou smát s ním tomu, kdo říká něco jiného. Hippiu v HMa tedy můžeme popsat jako sebevědomého muže, který považuje za pravdu to, co se za pravdu považuje, a bez jakéhokoliv přemýšlení označuje odlišné názory za směšné.
Podobně Platón charakterizuje mladého sofistu Póla a částečně i žáka sofistů Kalliklea v Gorgiovi. Sklon posmívat se těm, s nimiž nesouhlasím, dosvědčuje u Hippia i Xenofón ve Vzpomínkách. Když Hippiás slyší, o čem Sókratés na ulici mluví, osloví jej s "posměšným tónem" (episkóptón - Mem. IV, 4, 6, 1). Má stejné rysy sofista Hippiás i v "menším dialogu"?
Už jsme konstatovali, že Sókratovy obavy z posměchu ze strany sofisty jsou v Hippiovi Menším liché. Ovšem sebevědomím si Hippiás nezadá - především v první části dialogu - se svým větším já. (Možná to tak nevynikne, protože zde není třetí anonymní osoba, jíž by se Hippiás mohl bez zábran vysmívat.) Sebejistě, až nadřazeně vzhledem k Sókratovi se chová od počátku dialogu (kdy se představil jako slavný olympijský šampion) až po místo 367c. S důvěrou ve svou vševědoucnost Sókratovi blahosklonně slibuje, že mu bude shovívavě a klidně odpovídat na jeho otázky (364d) a skutečně odpovídá s užitím výrazů, které nepřipouštějí nějakou neznalost nebo nejistotu v probíraných věcech: malista - "arciže" (365c1, 366a8), pantón malista - "dozajista" (365c7, 366c8), nai ma Dia - "ano, při Diovi" (365e6, 367a8), pany ge - "ovšemže" (366d1, 367c2). Opakovaně také zdůrazňuje, že stojí za svými tvrzeními: fémi gar ún - "ano, to tvrdím" (366a4), legó tauta - "tak soudím" (366a6), oimai egóge - "to si myslím!" (366e1). Zpočátku hovoru ještě dodává k odpovědím stručný vlastní komentář nebo vlastní doplnění:
"S. Zdá se to také tobě samému, Hippio?
H. Dozajista, vždyť také by bylo tuze divné, kdyby ne." (365c)"S. Pokládáš lháře jakoby za neschopné něco dělat, právě tak jako jsou nemocní, či za schopné něco dělat?
H. Jistě že za schopné, a to velmi silně jak k mnohým jiným věcem, tak zvláště ke klamání lidí." (365d)"S. A když znají to, co znají, zdalipak jsou nevědomí či moudří?
H. To tedy jsou moudří právě v tomto, v klamání."12 (365e9-366a1)Jak už jsme uvedli, Sókratés působí v této pasáži naopak velmi nejistým, až ostýchavým dojmem. Na začátku čeká, až jej někdo vyzve k hovoru. Pak si není ještě jist, jestli bude Hippiás ochoten odpovídat. Když konečně klade svou otázku, přiznává, že mu vrtala hlavou hned při přednášce, ale že se Hippia ostýchal otázat jednak kvůli množství lidí (jako by se Sókratés styděl na veřejnosti!) a jednak kvůli tomu, aby Hippiovi přednášku nepřerušil. Otázku se odvažuje položit teprve před malým počtem lidí, a to jen když byl Eudikem přímo vyzván (364b). Nejistota se z počátku projevuje i v jeho řeči: Už jsme zmínili jeho obavu, že se mu moudrý Hippiás vysměje (364c). V dalších replikách nejistotu vyjadřuje slovy "zdálo se mi, že chápu tvou myšlenku" (edokún sú manthanein hoti eleges - 364d8-e1), "asi chápu, co myslíš" (kindyneuó manthanein ho legeis - 365b7), "jak se podobá" (hós eoiken - 365c3, 365e1, e6, 366a7).
V této části Sókratés zdůrazňuje svou nejistotu a pochybnost o svých rozumových schopnostech, což ostře kontrastuje s Hippiovým sebevědomím, které jej dosud neopustilo (nebyl k tomu zatím důvod). Přijímá roli učitele a znalce, do níž jej obsadil Sókratés svou chválou. On sám hraje roli nevědomého žáka, který touží po poučení. Hippiás měl roli učitele zřejmě rád, protože ji bez námitek přijal i v Hippiovi Větším (286d-287b) - v tomto bodě tedy není mezi oběma dialogy rozdíl. Stejnou roli Sókratés přidělil i Euthyfrónovi a Euthydémovi s Dionýsodórem (v dialogu Euthydémos mu ovšem role žáka zůstala i po konci rozhovoru). Euthyfrón roli stejně jako Hippiás přijal, Euthydémos s bratrem měli jiné zájmy, neboť chtěli odpovídajícího přivést do aporie, nikoliv poučit jej. Kromě Euthydéma dochází v dialozích se stejným rozdělením rolí k odhalení, že učitel nedokáže odpovědět na žákovy otázky a že nemůže danému předmětu vyučovat. Sledujme, jestli stejný zvrat nastane i v našem dialogu.
Skutečně v místě 367c713 dochází k zásadnímu zlomu v Hippiově přístupu. Projeví totiž poprvé nejistotu, která jej neopustí až do konce dialogu. Zároveň definitivně skládá svou učitelskou roli. Když jej Sókratés dovede k tvrzení, že lhář v početních záležitostech je zároveň znalý stejně jako člověk pravdomluvný, Hippiás odpoví "patrně" (fainetai). Tato nejistota je spojena s neochotou souhlasit se Sókratem, protože tím Hippiás odporuje svému počátečnímu neochvějnému přesvědčení, že člověk pravdomluvný je jiný než lživý:
"S. Zdálo se tedy, jak se podobá, Homérovi, že pravdivý muž je jiný než lživý a ne tentýž.
H. Jak by se mu nemělo zdát, Sókrate?
S. Zdá se to také tobě samému, Hippio?
H. Dozajista (pantón malista) vždyť také by bylo tuze divné, kdyby ne." (365c.)Z následujících odpovědí je zřejmé, že Hippiás si už není jist tímto tvrzením, ale zároveň se nechce smířit s jeho zpochybněním. Pochybnost a klíčící nejistota14 se projevuje stručností odpovědí, Hippiás už k nim nedoplňuje žádná další vysvětlení jako dříve. Jeho neochota přijmout paradoxní Sókratovo tvrzení se pak ukazuje v tom, že odpovědi už nejsou tak kategorické, nýbrž přiznávají Sókratovým tvrzením spíše pravděpodobnost než pravdu: "patrně" (fainetai15 - 367c7, 368a6), "pravděpodobně" (eikos ge - 368a3), "podobá se" (eoiken - 368a7). Stejně to pokračuje i po krizi, kdy chce Hippiás hovor ukončit, ale nechá se Eudikem uprosit - podobně jako Prótagorás se nechal přemluvit Alkibiadem, Kritiou, Prodikem a samotným Hippiou - a pokračuje v hovoru. Odpovídá velmi stručně, své odpovědi dále nerozvádí, prozrazuje opět nejistotu (eoiken - 373e5, 374a3, a6, b3; fainetai16 - 374c2, 375c3, e8; dokei - 374e2). Jeho sebevědomí tedy bylo racionální argumentací definitivně otřeseno.
Hippiás a dialog
Na počátku dialogu Hippiás prohlašuje, že při svých návštěvách Olympie dává komukoliv z přítomných Řeků dvě možnosti: Buď si může vybrat některé z témat, jež má Hippiás zpracována ve formě přednášky, nebo může položit jakoukoliv otázku a Hippiás na ni odpoví (HMi. 363c7-d4). Nabízí tedy stejné možnosti jako Gorgiás. Zdá se však, že rozhovor, který vyžaduje stručnost otázek i odpovědí, není Hippiovou nejsilnější stránkou.
V pasáži 367d-369c najdeme první náznaky, že mu pokračování sókratovského není rozhovoru příjemné a že by toho nejraději nechal. To ovšem nemůže, protože na začátku dialogu Eudikovi slíbil, že bude Sókratovi odpovídat na jeho otázky (363d4). To mu ostatně později Eudikos připomene (373a-b).
První projev klesajícího zájmu o rozhovor projevuje Hippiás v odpovědi na otázku, jestli mají totožnost pravdivého a lživého muže prozkoumat i v jiných disciplínách: "Jestliže ty chceš." (367d5. O něco dále jako by záměrně odmítal přijmout vyvrácení svého původního názoru:
"S. (... ) a jestliže já mám pravdu, pamatuješ se, Hippio, co nám vychází z té úvahy.
H. Neuvědomuji si dobře, Sókrate, co myslíš." (369a4-6)Podle Sókrata Hippiás spíše nechce chápat než nechápe, protože kdyby používal svého mnémonického umění, jistě by si pamatoval, co vyplývá.
Když Sókratés doplní důkaz, že tentýž člověk je lživý i pravdivý,17 Hippiás vyvrácení svého názoru neunese a napadne Sókratův postup (369b8-c8). "Sókrate, ty vždycky splétáš nějaké takové řeči a vybíraje, co je v úvaze nejobtížnější, toho se držíš, dotýkaje se na tom nějaké maličkosti, a nezápasíš s celou věcí, o které se mluví." (369b8-c2)
Velmi podobnou námitku nacházíme i v dialogu Hippiás Větší: "Opravdu ty, Sókrate, nezkoumáš celistvost věcí (ta hola tón pragmatón), ani ti, s kterými jsi zvyklý rozmlouvat, nýbrž berete zvlášť krásné a každé jednotlivé ze jsoucen, jež ve svých hovorech rozkrajujete a ťukáním je zkoušíte. Proto vám unikají tělesa jsoucnosti od přirozenosti tak veliká a souvislá." (HMa 301b2-7) Totéž konstatuje v závěru dialogu (HMa 304b). To znamená, že v sókratovském kruhu byl Hippiás považován za sofistu, který nemá příliš smyslu pro detail a pro důslednou argumentaci. Jakým způsobem by nejraději vedl debatu, prozrazuje vzápětí v našem dialogu: "(...) budeš-li si přát, dokáži ti mnoha důkazy a dostatečně obsažnou řečí, že Homér vylíčil Achillea lepším než Odyssea a nelhavým, avšak tohoto obmyslným a prolhaným a horším Achillea. A jestliže chceš, ty zase, stav řeč proti řeči, že ten druhý je lepší (...)." (369c2-8) Podobně v závěru Hippia Většího Sókratovi objasňuje, co je vlastně krásné a opravdu hodnotné - "být schopen dobře a krásně provésti řeč na soudě nebo ve shromáždění rady nebo u některého jiného úřadu (...), tou řečí přemluvit a při odchodu si odnášet ne nejmenší, nýbrž největší cenu, totiž záchranu vlastní osoby i svého majetku a přátel." (HMa 304a-b) Tím se Hippiás hlásí k rétorice, již obdivuje Kalliklés v Gorgiovi, k rétorice, jejímž cílem je záchrana těla a majetku. Důležitější však je, že zjevně dává přednost souvislým řečem a přednáškám před sókratovskými otázkami a odpověďmi, jež detailně analyzují dílčí téma. A to přesto, že na začátku Hippia Menšího - stejně jako pokaždé v Olympii - vyzval posluchače, aby se ptali, na cokoli chtějí (363c-d).
Tento návrh zřejmě činil jen proto, aby nezaostával za ostatními sofisty, kteří nabízeli takovou možnost (Prótagorás - Prot. 335b-c, Gorgiás - Grg. 447b9-c8). Můžeme ještě připomenout jeho aktivitu právě v Prótagorovi. Když Sókratés splnil úkol daný Prótagorou - vysvětlit Simónidovu báseň -, Hippiás se okamžitě nabízí: "I ty jsi, Sókrate, dobře vyložil, jak se mi zdá, o té básni; avšak také já mám o ní pěkný výklad, který vám přednesu, budete-li chtít." (Prot. 347a6-b2) Chce tedy pronést přednášku o básni, ale rozhodně nechce vrátit se k dialektickému zkoumání otázky jednoty a mnohosti areté, jemuž se věnoval Sókratés s Prótagorou předtím.
Proto není velkým překvapením, jestliže se Hippiás někde pokusí z rozhovoru zcela vykroutit. Dozvídáme se o tom díky Sókratovým telepatickým schopnostem. Totiž - pokud by Sókratés takové schopnosti neměl, těžko můžeme vysvětlit, podle čeho na konci své delší řeči usoudil, že Hippiás odmítne odpovídat (373a6-8). Otevřeně totiž Hippiás nic takového nenaznačil (jako např. Prótagorás nesouhlasem se způsobem hovoru - Prot. 334d-335a - nebo Kalliklés výslovným odmítnutím odpovídat - Grg. 505c-d - či Euthyfrón svým spěšným odchodem - Euthr. 15e). Proto také přítomný Eudikos, který jistě pozorně sledoval nejen Hippiova slova, ale i jeho gestikulaci, nechápe smysl Sókratovy žádosti, aby za něj prosil Hippiu o setrvání v hovoru: "Však myslím, Sókrate, že Hippias nijak nebude potřebovat naší prosby; vždyť nic takového neprohlásil, nýbrž naopak, že by se nevyhnul otázkám žádného muže."18 (373a9-b2)
Z Hippiovy odpovědi však vyplývá, že Sókratés skutečně nějakým šestým smyslem vytušil jeho zaječí úmysly. Hippiás sice Eudikovi přisvědčuje, že slíbil odpovědět komukoliv, ale "Sókratés, Eudiku, vždycky působí zmatky v řečech a podobá se jakoby člověku zlomyslnému." (373b4-5) V následující replice výslovně potvrzuje oprávněnost Sókratovy obavy o osud rozhovoru, protože naznačuje, že bez prosby Eudika a jeho přátel by dále neodpovídal (373c4).
Samotný fakt, že Hippiás chtěl zřejmě ukončit rozhovor, je v kontextu jiných Platónových dialogů poněkud zvláštní. V Prótagorovi jednak - jak bylo uvedeno - se přímo vnucuje se svou řečí (pravda, jde o přednášku, nikoli o dialektické zkoumání), má tedy chuť se do hovoru zapojit, a jednak vystupuje jako "smírčí soudce" a ochránce rozhovoru, když se Sókratés s Prótagorou nemohou dohodnout na způsobu vedení rozmluvy a hrozí, že rozhovor skončí. Oba nabádá, aby učinili kompromis ve svých požadavcích - Sókratés aby nepožadoval příliš stručné odpovědi a Prótagorás zase aby nemluvil příliš dlouze. (Prot. 337e-338b.)
Mohlo by se namítnout, že v Prótagorovi nebyl v pozici vyvraceného Hippiás, ale Prótagorás, zatímco v Hippiovi Menším pociťuje Sókratovu elenxi na vlastní kůži, a proto chce hovor ukončit. Ovšem ještě více jsou jeho myšlenky vyvraceny v Hippiovi Větším, kde je několik jeho pokusů o výměr krásna zcela rozbito. Přesto dlouho nedává najevo, že by se toho mělo nechat, naopak aktivně se Sókratem spolupracuje. Chce o krásnu dále přemýšlet ("Ano, je třeba uvažovat" - HMa 293e10), je přesvědčen, že rozhodně mají naději na nalezení výměru ("Rozhodně, Sókrate; vždyť není těžké to nalézt" - 295a3-4), živě souhlasí se Sókratovými pokusy o výměr ("Ovšem že ano; krásně a dobře jsi to řekl, Sókrate" - 297b7-8; "Mně aspoň, Sókrate, se nynější výměr krásna zdá dobrý" - 298a9-b1). Vůbec je v dialogu cítit jeho zájem najít výměr krásna a údiv až rozhořčení nad tím, že Sókratův známý všechny podané definice vyvrací. Ostatně i Sókratés jej chválí za spolupráci: "A jsem radostně překvapen, u Héry, že mi, jak se zdá, přátelsky pomáháš, pokud jsi s to... " (291e). Tohoto Hippiu asi měl na mysli Guthrie, když jej charakterizoval jako muže, se kterým by bylo těžké se pohněvat, který nemá smysl pro humor, ale zato hroší kůži.19 Ovšem ani tento nebyl nekonečně trpělivý, neboť v závěru odmítá zkoumání krásna jako malichernost, tlachání a žvanění a oceňuje politickou rétoriku (304a-b).
Nicméně naivita spojená s ochotou podílet se na zkoumání činí tohoto Hippiu přátelštějším a vstřícnějším, než je Hippiás Menší, snad i poněkud unavený přednáškou.
Závěr
Podle dialogu Hippiás Menší a podle dalších (především HMa, Prot.) můžeme élidského sofistu charakterizovat následovně.
Z psychologického hlediska to je muž velmi sebevědomý, přesvědčený neochvějně o vlastní moudrosti a výjimečnosti. Ocení, když jej někdo pochválí, ale zřejmě chválu nevyžaduje, protože jeho přesvědčení o vlastních kvalitách je neochvějné a nezávislé na názoru okolí. Své přesvědčení také velmi často veřejně vyslovuje. S vírou ve vlastní převahu souvisí jeho soutěživost - rád se srovnává s jinými a závodí s nimi, ať na olympijských hrách nebo prostě ve vydělávání peněz.
Poražen odchází pouze z filosofické rozmluvy se Sókratem. V rozhovoru se ukazuje, že nemá smysl pro důslednou dialektickou analýzu konkrétního problému. Proto tíhne spíše k souvislým, zřejmě dobře sestaveným přednáškám. Přednášky si často berou témata z poezie, jež jsou pojednávána "holisticky", celostně a - soudě podle HMi - dospívají k jednoznačným a snadno pochopitelným, avšak povrchním a nedostatečně podloženým závěrům (Achilleus nejlepší, Nestór nejmoudřejší, Odysseus nejzchytralejší - 364c). Jeho metoda je spíše umělecká, literární než filosofická. Přesto si Hippiás nárokuje filosofickou erudici. Alespoň se nijak neohradil, když Eudikos říká, že po přednášce zůstali jen ti, kterým nejvíce "náleží účast ve filosofické besedě" - 363a4-5).
Také se raději drží obecného mínění, než aby se namáhal formulovat si svůj postoj na základě vlastních úvah. Souhlas s obecným míněním je v souladu s jeho finančními zájmy - hloubky sókratovské dialektiky byly asi většině Řeků nedostupné. A Hippiás patřil k těm, kteří chtěli a dokázali své znalosti prodávat (Ap., HMa).
Objektivně však je třeba Hippiu vyzvednout jako literární postavu. Vzhledem k rozporu mezi Hippiovým míněním o sobě a jeho schopnostmi působí jeho jednání v dialozích jako komický prvek. Navíc velká naivita a důvěřivost umožňuje, aby komické pojetí Hippiovy postavy bylo velmi otevřené a nápadné, neboť jemu nedochází, že Sókratův obdiv a chvála jsou legrací na jeho účet.
Poznámky:
1Polytropos - podle vysvětlení překladatele Fr. Novotného jde o charakteristiku člověka, který pro dosažení svých cílů používá různé různé způsoby jednání, včetně způsobů nečestných.
2Podobně začíná rozhovor s Gorgiou ve stejnojmenném dialogu: Kalliklés Sókratovi nabízí, aby k němu přišel, že mu Gorgiás něco přednese. Sókratés však přednášku odmítá a ptá se, zda je Gorgiás ochoten rozmlouvat. Za něj odpovídá Kalliklés, že sofista sám k tomu ve své přednášce (epideixis) vyzval. (Grg. 447b9-c8)
3Texty neumožňují posoudit jej z dalších hledisek novodobého olympismu, jako je používání povzbuzujících prostředků a zásada fair play.
4Ex silentio se můžeme domnívat, že se Hippiás neúčastnil soutěží na zbývajících všeřeckých hrách (v Delfech, na Isthmu a v Nemeji). Ovšem soutěživou povahu měl - to je evidentní i z jeho konstatování, že si vydělal více peněz než jiní sofisté (HMa. 282d-e). Druhou skutečností je, že zřejmě nebyl natolik fyzicky zdatný, aby nastupoval a vítězil i v "tělesných" soutěžích. Snad se domníval, že by se mohl Achilleovi vyrovnat v pravdomluvnosti, avšak zajisté by s ním ani s Odysseem nechtěl a nemohl soutěžit v běhu.
5Přes Platónův posměšný tón Hippiovu všestrannost oceňuje Ch. Kahn. Hippiás je podle něj co do intelektuálních aktivit nejvšestrannější ze všech sofistů, a proto jakýmsi předchůdcem Aristotela v 5. st. (Hippias, in: Routledge Encyclopedia of Philosophy.)
6Viz také HMa. 282e-283b, 304b; bez zjevné ironie a odkazu na Hippiova vlastní slova je např. pasáž 369d-e. Ovšem ani v tomto případě to nebude s Hippiovou moudrostí valné, protože Sókratova slova připomínají jeho zkoumání domněle moudrých, popsané v Apologii, z nějž nikdo jako skutečně moudrý nevyšel.
7Uznání si naopak zaslouží za to, že se snažil okruh svých témat neustále rozšiřovat a jednotlivá témata zřejmě dále propracovávat. Z Hippia Většího se dozvídáme, že kvůli Lakedaimoňanům si připravil přednášky o rodech héróů i slavných lidí a o původu měst (HMa. 285d6-e2). A u Xenofónta zase prohlašuje, že se vždy snaží o těchže věcech říci něco nového - Mem. 4, 4, 7, 1). Xenofontův Hippiás tedy není tak povrchní jako Platónův.
8Jiného názoru je Guthrie, který odmítá vyslovit jednoznačné srovnání, neboť nevíme nic bližšího o obsahu Hippiovy řeči. Guthrie, W. K. C., The Sophists, Cambridge 1971, s. 284.
9K. Ziegler, RE 32, heslo Neoptolemos 2460-61.
10Zdá se, že lidská přirozenost byla podle Hippia odstupňovaná, a že si tedy všichni lidé rozhodně nebyli od přírody rovni. Náznak toho můžeme spatřovat v tvrzení, že diskutující v Prótagorovi jsou si všichni přirozeností příbuzní a blízcí, protože si jsou podobní. Je zjevné, že tím myslí podobnost ve vzdělanosti a moudrosti.
11Také u Xenofónta najdeme informaci, že Hippiás neměl příliš v úctě psané zákony. Jednak zákony chápe jako "zapsanou dohodu, na níž se lidé usnesli" (Memorabilia 4, 4, 13, 4-5) a jednak je nepovažuje za kritérium pro určení spravedlivého a nespravedlivého jednání, protože je sami zákonodárci mění, a tím vlastně zavrhují (Mem. 4, 4, 14, 1-4). Hippiás poukazuje na podmíněnost psaných zákonů a na jejich pouze relativní závaznost - platí, pokud se na nich zákonodárci dohodli a jenom potud, pokud dohoda trvá. Jeho nedůvěra vůči psaným, lidmi stanoveným zákonům však je spojena s přesvědčením, že existují zákony dané bohy, které platí pro všechny lidi (Mem. 4, 4, 19, 1-7).
12Poslední citovaná pasáž připomíná Sókratovo upřesňování odpovědí z Euthydéma, jímž se snaží vyhnout eristickým hříčkám stejnojmenného sofisty (Euthd. 295b-296c). Příznačné je, že v našem dialogu Sókratés jakoby přehlíží Hippiovo doplnění a v duchu euthydémovské eristiky v následující replice vyvozuje, že "lháři jsou mohoucní a rozumní a znalí a moudří pro věci, v kterých jsou lháři" (366a2-3). Hippiovo doplnění totiž tvrdilo jen to, že lháři jsou moudří v činnosti klamání, nikoli v předmětu, jehož se lhaní týká.
13V Hippiovi Větším nelze nalézt podobný předěl v Hippiových odpovědích, protože se zde v průběhu celého dialogu střídají repliky suverénní a sebejisté s nejistotou a pouhou domněnkou či zdáním.
14V Hippiovi Větším se snažil udržet svou převahu jednak tvrzením, že jakmile by si otázku po krásnu v klidu rozvážil, snadno by našel výměr (HMa. 295a, 297e), a jednak útokem na Sókratův postup zkoumání (304a-b).
15"So it appears" na Perseovi.
16Tady je v Perseovi "apparently", "it appears to be".
17Takový je Odysseus v Sofokleově Filoktétovi. Když jej Filoktétés obviňuje, že je lstivý, zlý a páchá křivdu, otevřeně přiznává:
"... kde takových je třeba, takový jsem já;
kde o ctnostné však jde a spravedlivé, tam
bys sotva zbožnějšího našel nade mne." (1049-1051)Jestliže tedy Sókratés Hippiovi dokazuje, že on sám by ve všech oborech nejlíp byl pravdomluvný i lživý, přirovnává jej k Odysseovi, který je jako vychytralý líčen i Eurípidem v Ífigeneji v Aulidě (poikilos - 526) a jako lstný, odpůrce práva, který vše překroutí zlolajným jazykem a mění dřívější přátelství v nepřátelství v Trójankách (282-88; v 1224-25 je označen zároveň jako "sofos" a "kakos").
18Jiný možný výklad než odkaz na telepatii je, že Eudikos stál vedle Hippia nebo za jeho zády a díval se na Sókrata, takže neviděl Hippiovi do tváře a nemohl sledovat jeho mimiku, nebo že se zde autor dialogu dopustil literární nepřesnosti.
19Guthrie, W. K. C., The Sophists, Cambridge 1971, s. 281-82.
File translated from TEX by TTH, version 3.13.
On 14 Dec 2003, 23:18.