1. Život
Ernst Mach se narodil roku 1838 v Chrlicích u Brna, v tehdejším arcibiskupském zámku (jeho prarodiče z matčiny strany byli v tamějších službách). V devíti letech začal navštěvovat gymnázium poblíž Vídně. Mach projevoval už v dětství velké nadání, ale jeho problémy s klasickými jazyky způsobily, že svou první školu nedokončil. Až na druhý pokus vystudoval piaristické gymnázium v Kroměříži. Uplatnění jeho talentu umožnilo až univerzitní studium ve Vídni od r. 1855, kde vynikal v matematice a ve fyzice. R. 1860 dosáhl doktorátu, habilitoval se a začal na univerzitě učit jako soukromý docent, tj. soukromá neplacená síla. V této době také začíná se svou experimentální činností, i když díky nedostatku prostředků jenom v provizorních podmínkách. Roku 1864 přechází do Grazu, kde působí 3 roky. V této době pořádá přednášky z matematiky, fyziky, fyziologie a psychologie; publikuje také první významnější výsledky svých výzkumů. Známější se ale zpočátku stává spíš jako vynikající učitel.
V roce 1867 získává místo profesora experimentální fyziky na univerzitě v Praze, kde žije a působí až do r.1895. Jde tedy o poměrně dlouhou a také významnou a etapu v jeho kariéře. Od počátku působení v Praze provázely Macha vždy rozporuplné pocity - na jedné straně působil na prestižní univerzitě a mohl konečně naplno realizovat své vědecké výzkumné závěry (placený post profesora zahrnoval i náklady na provoz laboratoře), na druhé straně mu nevyhovovalo tehdejší klima, které panovalo v českých zemích, charakterizované vzrůstajícím nacionalizmem, třenicemi mezi českým a německým obyvatelstvem, politickou nestabilitou a později také antisemitizmem. Mach zřejmě nebyl přímo proti národnímu obrození, ale cítil se být hlavně vědcem. Neměl ambice se politicky angažovat a spíše zaujímal konformní postoj občana monarchie, tj. nesouhlasil s politickými konsekvencemi národního obrození nebo mu byly tyto konsekvence spíš lhostejné. Tento fakt dokumentuje Machova audience u legendárního vědce Jana Evangelisty Purkyně, od které si Mach sliboval inspirativní setkání s člověkem, kterého oceňoval už Goethe. Jeho očekávání zajímavé vědecké diskuse nejspíš o fyziologii zraku se však nevyplnilo. Purkyně viděl v rodilém Moravákovi potenciálního aktéra angažujícího se v národním obrození a začal s ním rovnou diskutovat o politice (navíc česky, čemuž Mach nerozuměl). Podobně dopadlo i Machovo setkání s Palackým. Přes všechny negativní stránky pobytu byl Mach v Praze po vědecké stránce velmi činorodý a poměrně úspěšný. Mezi hlavní témata jeho experimentální práce patřil výzkum zrakového a sluchového vnímání, vnímání hudby, experimentální výzkum tzv. šokových vzduchových vln, které způsobují rychle letící projektily, některá témata z fyziologie a jiné. Během pražského období začal Mach také promýšlet svá pozdější kontroverzní stanoviska ohledně problémů soudobé fyziky, jako je atomární teorie nebo platnost newtonovského obrazu světa.
V Praze nezůstává jenom u odborného působení a v roce 1879 se dokonce stává rektorem univerzity. Její vývoj přitom v těchto letech spěje k rozdělení na dvě samostatné univerzity, českou a německou, k čemuž dojde v letech 1882 a 1883. Mach po rozdělení nastoupí ještě jednou do funkce rektora, tentokrát už jenom na německé univerzitě, nicméně předčasně rezignuje, a to z více důvodů: celkové rozčarování ze situace poznamenané spory mezi oběma univerzitami, oboustranné nacionalistické proklamace, útoky v tisku, pamflety, různé incidenty atd. Už jsme připomněli, že svou roli sehrál nesporně fakt, že Mach nejspíš nebyl politicky založený člověk a jeho prioritou byla vědecká činnost. Dalším zdrojem potíží bylo obviňování Macha z ateizmu, který sice otevřeně nevyznával, ale z jeho textů by ho nejspíš dokázat šlo. Poslední kapkou, která přispěla k opuštění Prahy, byla masivní vlna antisemitizmu - Mach sám sice nebyl Žid, ale měl mnoho židovských přátel, a vývoj v osmdesátých letech směřující k větší nevraživosti vůči nim nesl těžce.
Přesunuje se tedy z Prahy a r. 1895 získává místo profesora filozofie ve Vídni, uvolněné po Franzi Brentanovi. Získat toto místo nebylo pro Macha vůbec snadné. Mnoha činitelům se nelíbilo, že by po jednom kontroverzním člověku, jakým byl Brentano, měl nastoupit na toto místo další, který neodpovídá formátu tehdejšího akademického filozofa a který je navíc v první řadě öbyčejný", ve filozofii nevzdělaný vědec. Mach však nakonec přes všechny potíže místo získal a stal se profesorem tzv. induktivní filozofie, aby byl odlišen od seriózní akademické filozofie. Během posledního desetiletí 19. století se stává známou a vlivnou osobností na poli filozofie a vědy a získává početnou skupinu stoupenců i oponentů. Mach je tak jedním z hlavních aktérů kvasu vědy na přelomu století, i když sám zpravidla není přímým strůjcem jejích největších výsledků a úspěchů. R. 1898 končí tento zenit Machovy dráhy díky vážným zdravotním problémům, které vyvrcholí v paralýze poloviny těla, takže je Mach v další činnosti velmi hendikepován. Pokračuje přesto dál v psaní a v projektování experimentů, které za něj provádějí jiní. Zdravotní problémy ho ale sužují a ztěžují práci až do smrti. V prvním desetiletí 20. století stále víc sílí kritika dílčích nebo i zásadních aspektů jeho nauky, a to i od původních obdivovatelů, jakým byl Albert Einstein. Nejdrtivější útok na Machovu osobu však přišel v roce 1908 ze strany také dřívějšího machiána, teď ale zahořklého Maxe Plancka, který Macha dost nevybíravě napadl. Tento akt tehdy úplně rozdělil vědeckou veřejnost na dva tábory. Mach se kritice bránil a hájil svá stanoviska velmi neústupně až do své smrti 1916.
2. Věda a filozofie
Mach působil jak na poli vědy, tak i filozofie, přičemž primárně byl a sám se považoval hlavně za vědce. Svoje filozofické názory podrobněji rozpracoval až později a je nutné předeslat, že ne vždycky byly z hlediska konzistence, propracovanosti a fundovanosti nejčistší. Paradoxně ale právě tyto myšlenky našly hlavně na přelomu 19. a 20. století obrovský ohlas, takže můžeme mluvit o celé vlně přívrženců machizmu.
Vrátíme-li se ale nejdřív na začátek Machovy činnosti, zjistíme, že jeho práce na vědeckých problémech se týkala dost rozmanitých a spíše dílčích témat. Mach je dnes známý hlavně jako fyzik, ale už od počátku se angažoval v takových vědách jako je psychologie, fyziologie nebo chemie. Vzhledem k době přesto nelze tvrdit, že by se věnoval naprosto odlišným disciplínám. Kromě toho, že byl Mach zručný jako praktik nebo experimentátor, už od začátku uvažoval také o metodologických a epistemologických souvislostech různých věd. V jeho pojetí nebyly speciální vědy od sebe tak vzdálené, jak je vnímáme dnes. Mach se v tom až tolik nelišil od dobových snah o uskutečnění jednotné vědy, potažmo o převedení všech věd na ty nejjistější (nejčastěji fyziku nebo matematiku). V Machově práci se tento trend nejtypičtěji objevoval na poli psychologie, která se v 19. století teprve ustavovala jako speciální věda. Mach tu sdílel dvě snahy. Za prvé se domníval, že je nutné psychologii vybudovat po vzoru fyziky, resp. vybudovat vědu zvanou psychofyzika, která by, podle Gustava Theodora Fechnera, tehdejší vůdčí osobnosti těchto snah, vysvětlovala vztahy mezi podněty jako fyzikálními elementy a počitky jako psychologickými elementy. Tady je vidět, že hlavním a skoro jediným tématem empirické psychologie 19. století nebylo nic jiného než vnímání. Šlo především o výzkum zrakového a sluchového vnímání, přičemž hlavní metodou tohoto výzkumu byl laboratorní experiment. Známé jsou potom v této souvislosti různé typy spirál nebo kotoučů, které se exponovaly zkoumaným osobám a srovnávaly se s tím, co zkoumaná osoba popisuje jako vjemy. Jeden typ těchto vjemů se také po Machovi jmenuje (Machovy pruhy). Druhou tendencí a ambiciózním programem tehdejší psychologie byla redukce pro vědu příliš vágních psychických fenoménů na fyziologické. Mach sice tuto druhou tendenci nesdílel beze zbytku, ale částečně se na ní také podílel. Relativně nejúspěšnější byl ve zkoumání fyziologie zrakového vnímání. Už tehdy, zhruba v šedesátých letech, nezůstával jenom u experimentální práce, ale řešil obecnější problém, který se s těmito dvěma tendencemi v psychologii otevíral. Nejde tu o nic jiného než o tradiční psychofyzický problém. Machovo řešení, které jde vlastně už v linii jeho pozdější filozofie, je dualistické. Uznává dualitu fyzické - psychické a jejich paralelní průběh, nicméně tvrdí, že obě stránky reality mají ontologický základ v jediné skutečnosti, a to v počitcích. Tento názor koresponduje s Machovým fenomenalistickým zaměřením, kterému se budeme věnovat později. Pro Macha byla odlišnost fyzického a psychické způsobena pouze způsobem, jakým jsou jednotlivé počitky mezi sebou vztahovány. Mach vlastně v zásadě nepřipouští jinou realitu a jiný základ pro poznání, než jsou počitky, a ty počitky, které vnímáme jako fyzické (z okolí a z těla), se liší od introspektivně vnímaných psychických počitků pouze svými vztahy, svou strukturou.
Naproti tomu, že Mach pěstoval tehdejší psychologii, jejímž základem byly počitky, elementy nebo vůbec jakési psychologické atomy, zasloužil se zároveň o její překonání, a to tak, že jako první poukázal na jev ve vnímání, který byl později označen jako Gestalt-kvalita nebo Gestalt-fenomén. Jde tu o využití poznatku, že vnímání strukturovaných celků nelze vysvětlit tak, že by vnímající subjekt k sobě pouze skládal jednotlivé elementy. Klasickým příkladem je vnímání melodie. Určitou melodii lze transponovat do jiných tónin a pořád v ní poznáme tu stejnou melodii; tedy melodie nebude sledem izolovaných tónů, auditivních počitků, ale záleží spíš na jejich poměrech a celkovém uspořádání. Vnímání je potom celostní akt; člověk jako by sám vnášel do oddělených počitků určitou strukturu a určitý tvar - odtud německé označení Gestalt (tvar, figura). To, že Mach takhle uvažoval, dokládá jeden jím navržený problém ke zkoumání, který se může zdát podivný nebo banální, avšak vystihuje plně tuto problematiku: proč jsou geometricky podobné obrazce vnímány jako podobné. Přes to všechno nelze říct, že by Mach udělal revoluci v psychologii, a to díky jeho přetrvávajícímu elementově-počitkovému pohledu na vnímání a psychiku, takže v tomto smyslu byl pořád jednou nohou v psychologickém atomizmu 19. st. a zkoumání Gestalt-kvalit rozpracovali až o něco později jiní.
Důležitější částí Machova díla je fyzika. Soustředíme se na to, čím přispěl Mach k celkové změně paradigmatu fyziky ve své době a jaký byl jeho postoj a vliv vzhledem k tehdejším nejdiskutovanějším hypotézám. Nejzákladnější práce, která nejlépe charakterizuje Machovy názory na tomto poli, je kniha poprvé vyšlá v r. 1883 pod názvem Die Mechanik in ihrer Entwicklung (Mechanika ve svém vývoji).1 Tato práce bývá označována jako zlom ve vývoji fyziky 19. století vůbec. Její nejcitovanější pasáže se týkají kritiky newtonovské fyziky a obrazu světa klasického mechanicizmu. Právě tato kritika měla obrovský ohlas a zasáhla tehdejší generaci vědeckých veličin. Přesto všechno ale některé rozbory ukazují, že je založená z části na nedorozumění. Základní argument pro takové tvrzení je, že Mach kritizuje řadu věcí Newtonovy fyziky, které jsou ale jinak v kontextu Newtonova obrazu světa konzistentní. Jde o to, že Newtonova epistemologie byla reprezentační, tj. zakládala se na názoru, že fenomény, počitky, tj. vše, co je nám bezprostředně dostupné, nějak koresponduje s mimopsychickou fyzikální realitou, a to tak, že tuto realitu reprezentuje. Newtonův záměr byl založit maximálně empirickou vědu a odmítnout spekulativní hypotézy. Těmito hypotézami mínil všechny dohady, které se nezakládají na empirické zkušenosti. Co bylo v jeho systému možné a oprávněné, bylo usuzování z bezprostředních vjemů na objektivní mimopsychickou fyzikální realitu, např. z pozorované srážky dvou předmětů se daly vysuzovat síly jako fyzikální veličiny, které pak dovolily predikovat výsledek střetu. Takové úsudky byly v kontextu reprezentační epistemologie oprávněné. Naproti tomu Mach, pro kterého byly jediným základem a polem vědeckého zkoumání pouhé počitky, si tento způsob Newtonova usuzování na realitu za fenomény vyložil tak, jakoby se Newton zpronevěřil proklamovanému empirickému založení vědy, protože pro Machův fenomenalizmus jsou právě úsudky o takové objektivní fyzikální realitě za fenomény neodůvodněné, metafyzické a jednoznačně nemají ve vědě co dělat. Mach se z této pozice pouští do kritiky takových klasických fyzikálních pojmů, jako je síla, kauzalita, hmota a - co bývá považováno za nejdůležitější - také absolutních charakteristik newtonovského světa, tj. absolutního prostoru, času a pohybu. V Machově pojetí jsou to pouhé metafyzické konstrukty, neoprávněné extenze empirických vztahů mimo meze empirie. Mach brojil nejen proti newtonovskému absolutnímu, ale i proti veškerým absolutním veličinám v soudobé vědě, jako je absolutní tepelný nulový bod nebo absolutní rychlost světla. Když přehlédneme tuto kritiku, uvidíme, že kritizoval obecně řečeno všechny koncepty minulé a soudobé teoretické fyziky. Je pravda, že teoretickou fyziku považoval za neplodnou, jdoucí neoprávněně za hranice zkušenosti. Proti takové fyzice potom stavěl fyziku založenou jen a pouze na zkušenosti, tj. v kontextu jeho učení na popisu počitků, a na matematickém popisu jejich vzájemných vztahů. Odpor vůči teoretické fyzice Macha neopustil do konce života. Dokladem pro to je mj. fakt, že do konce života nakonec neuznal ani jednu z obou teorií relativity.
Na tomto místě ještě otázku vztahů Macha, Einsteina a teorie relativity na chvíli odložíme a zastavíme se u druhého hlavního problému fyziky přelomu 19. a 20. století, kterým je atomární teorie. Prakticky v průběhu celé 2. poloviny 19. století se vedly ostré boje mezi tehdejšími atomisty a zastánci protichůdných koncepcí. Mach jakoby z dnešního pohledu stál v této diskusi na špatné straně barikády a atomovou hypotézu kromě krátkého počátečního období odmítal jako výdobytek teoretické fyziky, který neodpovídá ničemu, co je popsatelné v termínech počitků a vztahů mezi nimi. Nanejvýš byl ochotný připsat atomům statut provizorních konstruktů v rámci postupu vědeckého poznání. Mach se vložil nejvíc do celého sporu v době jeho kulminace ke konci 19. století. Tehdy stál na straně atomární hypotézy tak trochu osamocený vídeňský profesor Ludwig Boltzman, druhou stranu tvořila koncepce tzv. energetizmu reprezentovaného Wilhelmem Ostwaldem. Nedá se říct, že by energetizmus byl pro Macha přijatelnější, šlo ostatně zase jen o produkt teoretické fyziky, nicméně ho vítal jako opozici vůči atomistické teorii, kterou chtěl vyvrátit především. Wilhelm Ostwald přitom na rozdíl od Macha později v důsledku nových objevů ve fyzice svoji teorii odvolal a realitu atomů připustil.
Dostáváme se teď konečně k Machovým filozofickým názorům, které souvisejí s jeho stanovisky vědeckými. Pro studium této části Machova učení je nejlepším východiskem jeho další klasická práce Die Analyse der Emfindungen (Analýza počitků).
Machova filozofie se týká ponejvíc dvou vědeckých disciplín, epistemologie a filozofie vědy. Co se týče epistemologie, můžeme jeho učení označit už několikrát uvedeným termínem fenomenalizmus. Mach se snažil vybudovat učení úplně prosté hypotéz, skrytých substancí, ideálních entit a jiných tzv. metafyzických spekulací. Proto pro něho jediná cesta vedla přes fenomény, podle Macha jediné bezprostředně jisté prvky našeho poznání, které můžeme konstatovat s naprostou jistotou. V Machově terminologii potom šlo o sensace neboli počitky. Jeho forma fenomenalizmu má i ontologický aspekt. Převádí všechnu realitu na vědomím vnímané nebo aspoň v principu vědomím vnímatelné počitky. Dokonce ani vnímající subjekt, ego, vnímající vědomí nevymezuje jako nějakou substanci, ale jako určitý druh relací mezi počitky. V tom mnozí interpreti spatřovali velkou podobnost s východními filozofiemi, hlavně s buddhistickou naukou, přičemž Mach proti těmto konsekvencím nijak neprotestoval. Jeho pokus o kritickou filozofii založenou na empirii můžeme vidět v historické perspektivě jako příbuznou jiným principiálně podobným pokusům - naukám Davida Huma, George Berkeleyho nebo Imannuela Kanta. Není bez zajímavosti, že Mach přečetl Kantova Prolegomena v patnácti letech a byl Kantem nepochybně inspirován.
Machovo jméno se zpravidla ve všech přehledech dějin filozofie cituje společně se jménem Richarda Avenaria (1843-1896), který působil v Zürichu a vytvořil nezávisle podobnou verzi filozofie - empiriokriticizmus. Avenariova verze byla víc formalizovaná a filozoficky propracovanější, přesto byla méně rozšířená než Machova koncepce, zřejmě i díky časné smrti Avenaria.
Co se týče Machova pojetí vědy, můžeme rozlišit názory na funkci vědy jako antropologického faktu, tedy na význam vědy pro vývoj poznání, pro vývoj lidstva atd., a vlastní metodologické názory a principy optimální vědy. Mach do své filozofie vědy zakomponoval velkou dávku evolucionizmu a darwinizmu. Podle něj je nejobecnější funkcí vědy uspokojovat biologické potřeby člověka. Věda je tedy nástroj usnadňující přežití jednoho živočišného druhu. V této optice se musí nutně změnit kritéria pravdivosti - pravdivé je to, co věda nalézá, a co je proto užitečné pro uspokojení biologických potřeb lidí. Věda je hlavním služebníkem lidstva, a to nejen co se týče vývoje poznání, ale i morálky - Mach sdílel osvícenskou víru v rostoucí rozumnost a neustálou eliminaci negativních jevů jako jsou války aj., současně pak s takovým osvícenským povýšením vědy degradoval funkce náboženství. Kromě obecných funkcí vědy ale určuje Mach její vnitřní funkce, které se týkají metodologie. Věda má za úkol popisovat počitky a vztahy mezi nimi, přičemž tento popis má být co nejjednodušší. Tento požadavek tvoří základní Machem zdůrazňovaný princip ekonomie myšlení.2 V kontextu toho např. odmítá realitu atomů, protože zavedení pojmu atom do fyziky mu připadá neekonomické. Atom je pojem pro něco, co není definovatelné v termínech počitků, a jde o zbytečnou a zavádějící komplikaci ve vysvětlování jevů. Když Mach tvrdí, že vztahy mezi počitky by měly být vyjadřovány matematickými funkcemi, může se zdát, že do jeho pojetí pronikl cizorodý neempirický prvek, který jakoby přisuzoval matematickým zákonům platnost nezávislou na zkušenosti. Tak tomu ale vůbec není, protože matematické zákony jsou pro Macha čistě induktivní, odvozené. Mach tedy tímto pojetím spadá pod hanlivou nálepku tzv. psychologizmu (tak Macha označil např. Husserl).
3. Ohlas Machova učení
Už bylo uvedeno, že na přelomu 19. a 20. století existovala celá vlna Machových přívrženců. Machovo učení nemělo ohlas jenom ve středoevropském a západoevropském světě, ale také v Americe a Rusku. Jeho knihy byly velmi rychle překládány do angličtiny a vůbec se dá říci, že jeho percepce ve Spojených státech byla méně komplikovaná než v Evropě, takže Machovy myšlenky našly v Americe druhý domov. Nejvíc to lze doložit na velkém obdivu, který k němu choval William James, který se o Machovi vyjadřoval často v superlativech. Oba měli také mnoho společného, jak co se týče názorů, tak i vlastně shodného zaměření na psychologii a filozofii. Shoda jejich pohledů je patrná hlavně v těchto aspektech:
- V pojetí vědy; Machovo vymezení funkce vědy a kritéria pravdivosti je takříkajíc pragmatické;
- V důrazu na studium vědomí z hlediska vztahů a sledu jeho obsahů, resp. počitků;
- V pojetí reality a zkušenosti, které je u Jamese také fenomenalistické.
Podíváme-li se zpět do Evropy, musíme tu zdůraznit hlavně Machův vliv na Vídeňský kruh, tj. novopozitivistickou školu, zejména na myšlení těchto tří jejích představitelů: Moritze Schlicka, Rudolfa Carnapa a Otto Neuratha. Tento vliv se hlavně projevil ve způsobu pochybování o realitě, která nám není bezprostředně dostupná, v obratu k bezprostředně dostupnému a v pojetí jazyka. Druhou tendencí byla snaha eliminovat pojmy beze smyslu a konstruovat jazyk, jehož pojmy by byly vázané na to, co je bezprostředně pozorované, což je zřejmě obdoba Machovy preference vědomě vnímaných bezprostředních počitků, ze kterých se má jedině vycházet. Celá věc je ale složitější, než jak naznačují tyto souvislosti, mj. i proto, že nejvlivnější osobnost v blízkosti školy logického pozitivizmu, Ludwig Wittgenstein, k Machovi příliš úcty nechoval a o jeho knihách se několikrát vyjádřil dost nelichotivě. Protože Wittgensteinův Traktát logicko-filozofický byl nejdůležitější knihou logického pozitivizmu (alespoň v určité fázi), naskýtá se otázka, nakolik jsou teze Traktátu slučitelné s Machovými. Dá se totiž říci, že základní podoba logického pozitivizmu je udána machovsko-fenomenalistickou interpretací Traktátu, což spočívá konkrétně ve ztotožnění Wittgensteinových atomárních faktů s Machovými základními elementy zkušenosti, s počitky, a v pokusu vystavět na tomto základě ideální jazyk postupně konstrukcí od atomárních vět přes molekulární věty atd. Je tedy možné, že myšlenky logického pozitivizmu jsou velkou měrou ovlivněny právě tímto určitým způsobem interpretace Wittgensteina, a je věc názoru nebo polemiky, zda je tato interpretace nejlepší.
Nejdiskutovanější je nakonec ale Machův vztah k Albertu Einsteinovi a k teorii relativity. Schematicky řečeno, Einstein patřil ke generaci vědců, která byla nejvíc zasažena Machovými názory. V jednom dopise Machovi Einstein píše3, že to byla obzvlášť kniha o vývoji mechaniky, která na něj velmi zapůsobila. Z toho se usuzuje, že Einstein mohl brát názory o relativitě (tady obsažené) jako východisko pro svou teorii. Poté, když vyšla Speciální teorie relativity, nastala však narůstat neshoda. Předně tato teorie obsahovala konstrukty teoretické fyziky a navíc počítala s absolutním prvkem - nejvyšší možnou rychlostí světla, což byly dvě věci neslučitelné s Machovým striktním fenomenalizmem. V této době se ještě Einstein počítal alespoň z části mezi Machovy následovníky a stál na jeho straně při útocích Maxe Plancka, nicméně po roce 1910 se názory tak rozešly, že se Mach úplně přestal k Einsteinově relativitě hlásit a distancoval se od ní. V období kolem formulování Obecné teorie relativity, která byla ještě dál od Machových východisek, protože připouštěla jiný než třídimenzionální prostor, i Einstein explicitně odmítl Machův fenomenalizmus a přiklonil se k tradičnější reprezentační teorii a k teoretické fyzice. To, proč je Mach často uváděn jako předchůdce relativity, je především dílem nadšeného machiána a příznivce teorie relativity Josefa Petzolda, který se ve svých pracích snažil ukázat Macha jako přímého inspirátora relativity a na druhou stranu přepracovat některé aspekty Einsteinovy teorie, především absolutní rychlost světla. Petzold se snažil Macha v posledních letech jeho života přesvědčit osobně o pravdivosti teorie relativity, není však jediný doklad, že by se mu to podařilo.
Z toho nakonec může vzniknout dojem, že Mach byl díky své neústupnosti zpátečnický, nebyl schopen uznat v dnešní optice nejpřínosnější teorii fyziky 20. st. a neuznal realitu atomů. Přes tento dojem se ale dá mluvit o jeho zásadním přínosu, který nespočívá v tom, že by zformuloval konkrétní revoluční fyzikální teorii, ale že byl schopen odlišných přístupů - byl schopen uvažovat o prostoru jako o něčem, co je utvářeno relacemi, byl schopen jako jeden z prvních uvažovat o matematickém vícedimenzionálním modelování prostoru (což ale zase nakonec zavrhl) a byl schopen pochybovat o běžně zdravým rozumem samozřejmých skutečnostech, jako je absolutnost a homogenita fyzikálních proměnných nebo o jinak logicky znějících konceptech teoretické fyziky. V tomto smyslu působil na vědu a myšlení své doby nanejvýš očistně, jako katalyzátor. To, že neuznal dnes všeobecně akceptované teorie, je dáno jejich neslučitelností s jeho fenomenalizmem. Je také nutné dodat, že Machův způsob argumentace proti teorii relativity nebo atomární teorii není pouze historická záležitost, ale pořád některými fyziky zastávané pojetí.
Úplně na závěr se ještě zmíníme o Machově přijetí v Rusku. Do Ruska se jeho filozofie dostala hlavně prostřednictvím ruských přívrženců machizmu a empiriokriticizmu, kteří studovali v Zürichu. Ne náhodou byli mnozí z těchto přívrženců orientováni levicově a stali se také účastníky revoluce v Rusku. Machova filozofie se jim v určité době jevila jako vhodné východisko pro vytvoření marxistické materialistické ontologie a filozofie vědy. Tento pokus však neuspěl, odmítnutí těchto snah prosadil další tehdy ve Švýcarsku žijící Rus Vladimír Iljič Lenin svým spisem Materializmus a empiriokriticizmus, který potom sloužil nejen jako hlavní nástroj pro potírání Machovy a Avenariovy filozofie v zemích spadajících pod vliv Sovětského svazu, ale zejména jako základní spis oficiálního marxistického dialektického materialismu.
Pramen:
Blackomore, J. T.: Ernst Mach - His Work, Life and Influence. University of California Press, London 1972.
Footnotes:
1 Srov. Mach, E.: Die Mechanik in Ihrer Entwicklung (Historisch-kritisch dargestellt). Akademie-Verlag Berlin, 1988.
2 Jde o princip stejného druhu jakým je Occamova břitva: požaduje vysvětlení co nejjednodušší s použitím co nejmenšího počtu entit/prvků.
3 Srov. Vier Briefe an Ernst Mach von Albert Einstein, in: Mach, E.: Die Mechanik in Ihrer Entwicklung (Historisch-kritisch dargestellt). Akademie-Verlag Berlin, 1988.
File translated from TEX by TTH, version 3.00.
On 19 May 2002, 21:57.