Jan Svoboda, Ondřej Štěch (eds.), Interkulturní vojna a mír. Nakladatelství Filosofia, ediční řada Filosofie a sociální vědy, sv. 44, Praha, prosinec 2012, 220 stran. ISBN 978-80-7007-384-1.

Kniha Interkulturní vojna a mír se zabývá významnými a aktuálními otázkami, které jsou vyvolány současnými konflikty uvnitř jednotlivých kultur a mezi kulturami. Jsou spojeny s neodkladnými výzvami a nereflektovanými kulturními, politickými, ekonomickými a sociálními proměnami, jež před nás staví současné globální uspořádání světa. Současné zásadní změny v islámských zemích a posílený význam Číny, Indie, Brazílie či Ruska, disponujících bohatým hospodářským, demografickým, organizačním a historickým potenciálem, otevírá mnoho otázek o vztahu mezi jednotlivými kulturami. Téma dialogu a vzájemného uznání mezi evropskými, islámskými, konfuciánskými a dalšími kulturními okruhy je velkou výzvou jak pro filosofy a sociální vědce, tak i pro občany a politiky.

Do knihy přispěli Marek Hrubec, Petr Bláha, Jan Svoboda, Ondřej Štěch, Martin Profant, Zdeněk Vopat, Mostafa Younesie, Milan Kreuzzieger, Zuzana Uhde a Ondřej Lánský.

Jan Svoboda, Ondřej Štěch

Ochota a schopnost vést dialog jsou jednou ze základních ontologických podmínek vzájemného uznání. Vyjadřují vztah, který vytváří zásadní kvalitativní východisko vzniku každého smysluplného partnerství a pospolitosti vůbec. Cílem dialogu potom není jen intelektuální prospěch, ale především potřeba vyjasnění různých, často značně odlišných stanovisek a kompetencí vedoucích k lepšímu vzájemnému pochopení. Budou-li splněny požadované podmínky pro vznik vzájemné shody, lze pozitivně očekávat, že v podstatě konfliktní skutečnost bude nabývat umírněnější a kultivovanější podoby. V lepším případě bude možné konfliktům účinně předcházet a úměrně s prohlubující se atmosférou vzájemného porozumění a důvěry naplňovat ideu mírového soužití i v širším interkulturním kontextu.

Důvodem těchto nutných a trvalých snah jsou dnes neodkladné výzvy a nereflektované sociální, ekonomické, politické, kulturní a jiné souvislosti, jež před nás staví současné globální nastavení světa. Rostoucí význam makroregionů jako jsou Čína, Indie, Brazílie, Rusko a dalších zemí, disponujících bohatým demografickým, organizačním, historickým a hospodářským potenciálem, otevírá mnoho otázek o vztahu mezi jednotlivými kulturami. Téma dialogu a vzájemného uznání mezi evropskými, severoamerickými, islámskými, konfuciánskými a dalšími kulturními okruhy je velkou výzvou jak pro filosofy a sociální vědce, tak i pro občany a politiky. Dostáváme se ze sevření unilateralismu dosavadní jediné supervelmoci a otevíráme se dialogu v multilaterálním světě, jež však obsahuje také své nejistoty, např. nejistoty z destabilizace některých zemí islámského světa směřujících ke zrodu specifických forem demokracie či nejistoty z různých podob přetrvávající ekonomické unifikace světa. Všechny tyto výše naznačené a další skutečnosti nás nutí rozpoznávat jejich současný a budoucí globální význam a zamýšlet se nad tím, do jaké míry je třeba stávající normativní nástroje kultivace těchto potenciálních sporů a konfliktů efektivně revitalizovat. Navíc jsou naše komplexní sociální struktury vysoce náchylné k prudkým a nečekaným změnám, jak ostatně dnes potvrzuje např. nedávný zlomový hospodářský propad a jeho dlouhotrvající neblahé důsledky zapříčiněné finanční krizí, zavádění nedemokratických opatření v souvislosti s prohlubující se krizí v jižní Evropě a další dílčí souvislosti vyvolané dopadem krize. Dík přímé propojenosti ekonomiky, kultury a různých institucí s informačními a komunikačními technologiemi se právě v globálním kontextu stává zřejmé, že o těchto náhlých a nečekaných změnách často nerozhoduje tradičně předpokládaná politická reprezentace, ale specifický způsob fungování těchto struktur samých.

Možnost kultivovanou cestou předcházet konfliktům pomocí interkulturního dialogu je dnes už neodmyslitelně spojena s nutností prosazování lidských práv, která ovšem svým normativním nastavením musí odpovídat skutečným, ne jen fiktivním transkulturním požadavkům takto globálně nastavené konstelace. Ona nediskriminující pluralitní otevřenost, její reálná šíře a rozmanitost, již tímto transnormativním rozevřením skutečnosti napříč kulturami získáváme, v sobě nicméně implikuje mnoho rozporů a nedorozumění právě v hodnotové oblasti, a to především chceme-li nalézt vzájemnou shodu mezi požadavkem obecné platnosti lidských práv a důrazem jednotlivých kultur, národů či skupin individuí na originální ráz vlastních hodnotových kritérií, bez něhož by tyto celky ztratily svou identitu, svou specifickou a obohacující tvář. Aby bylo možné předem eliminovat různé xenofobní postoje a napětí, je třeba se učit vyrovnávat s tím, že jednotlivé širší či užší sociální celky se v hodnocení podstatných společenských otázek neshodují, že jejich hodnotová měřítka jsou jiná, ale i navzdory těmto víceznačnostem také s faktem, že hodnocení sleduje vždy určitý společenský smysl a vnitřní logiku, tedy že i zdánlivým rozporem lze v duchu požadované kritičnosti a analýzy historických souvislostí dojít k poznání, že také ti druzí hledají nějaké společné dobro.

Tato cesta poznání nevede k převedení jazyků a idiomů všech stran na jeden slovník, neboť ten by byl nutně právě onou nežádoucí redukcí bohatství a plurality. Mnohem více spočívá v množství vhodných zprostředkujících překladů mezi různými jazyky a hodnotovými světy, s tím, že naše hodnoty v každém překladu zaznívají trochu jinak, a také my se inspirujeme hodnotami druhých mnohdy jinak, než je oni sami chápou. Nechceme takto rezignovat na společný jazyk a jednotu v některých základních otázkách. Spíše vycházíme z přesvědčení, že taková jednota vzniká z detailní práce ve zprvu nepřehledném prostředí, kterým náš svět mnoha kultur a politických uspořádání jistě je.

Účelem předkládané knihy je proto v tomto smyslu naznačit některé schůdné cesty či možná vzorová řešení vedoucí k interkulturní shodě, a přitom upozornit i na některé problémy a konkrétní postoje, jež jejich uskutečňování brání nebo jsou s tímto pozitivním přístupem v přímém protikladu. Na pozadí vzájemně přínosné diskuse, která se v přímé či nepřímé spojitosti rozhořela nad úvodním příspěvkem Marka Hrubce „Předpoklady interkulturního dialogu o lidských právech“ a z jejíž tematické šíře publikace jako nosná myšlenka záměrně vzešla, si kniha v tomto ohledu současně klade za cíl nastínit ve svých důsledcích i některé další důležité doplňující aspekty, které jsou s těmito aktuálními a ožehavými tematickými otázkami nerozlučně spjaty.

Z hlediska obecné přehlednosti lze tuto jen obtížně redukovatelnou problematiku v podstatě shrnout do třech hlavních tematických okruhů. První oblastí, s níž se příspěvky měly z dobrých důvodů potřebu se vyrovnat, je idea demokracie a problém její univerzální platnosti. Druhý klíčový okruh, který na pozadí jednotlivých příspěvků vyvstal a stal se pro naši diskusi příznačný, jsme označili jako kompetence moci státu a moci práva. Sem patří podrobná úvaha o kultuře a roli státu nebo zamyšlení nad vztahem mezi nábožensky formulovanými veřejnými nároky a snahou moderních států o neutralitu. Třetí okruh, který ukazuje základy obou předchozích okruhů, jsme nazvali ontologické úvahy o dialogu. Do něho v prvé řadě tematicky spadá úvaha o dialogu a sporu, o diachronním východisku na pozadí diskuse o esencialismu a relativismu, dále pak polemika nad čtyřmi druhy či modely dialogu a uznání, reflexe kvalitativního rozdílu mezi pozitivním a negativním postojem ke skutečnosti i jeho sociálních důsledků a v neposlední řadě se v naznačené souvislosti dotýká principiálních pojmů jako spravedlnost, humanita či autenticita a dalších pojmů objasňujících zvolené tematické zaměření.

Názvem knihy Interkulturní vojna a mír bychom chtěli odkázat na inspirativní tolstojovské snahy o mírové dialogické řešení sporů, ovšem ve svých vlastních rozborech tyto snahy zároveň v mnoha ohledech překračujeme a volíme přístupy, jež jsou adekvátní pro řešení dnešních komplexních interkulturních konfliktů. Na závěr bychom rádi poděkovali autorům jednotlivých textů za tvůrčí a kolegiální přístup i vypovídací hodnotu poskytnutých příspěvků. Jejich aktuálnost, tematická šíře a otevřenost, jak věříme, v sobě implikuje výzvu k novým impulzům a inspirativním podnětům, které si interkulturní dialog právě v českém prostředí dnes bezpochyby přibývající měrou zaslouží.