Rozhovor s íránskými filosofy - dialog mezi kulturami by se měl stát nezbytností, náš věk je globální

Réza Davarí Ardakaní, Gholamreza Avaní, Sejed Mostafa Mohaghegh, Patrik Eichler, Marek Hrubec^[1]

Rádi bychom se zeptali, jak smýšlíte o interkulturním dialogu. Hodně se dnes diskutuje o střetech mezi kulturami a civilizacemi. Víme ale, že někdy jde o uměle vytvořené konflikty, jindy o konflikty vycházející také z tradice západního kolonialismu. V Centru globálních studií se snažíme vytvářet základy pro vzájemné poznávání kultur, které by bylo oproštěno od negativních předsudků. 

Davarí: Nepředsudečný dialog mezi civilizacemi se odehrával již ve starověku. Dnes jde s ohledem na potřebu dialogu mezi civilizacemi o nezbytnost. O střet mezi civilizacemi by se všichni měli zajímat stejně jako o kultury, které by se měly setkávat, a o dialog. Kultury většinou nejsou založeny na střetu, ale na dialogu.

Mohaghegh: Kultura je především proces. Dialogu se nemůžeme vyhnout, dialog mezi kulturami by měl přijít, protože kultura je součástí významu hnutí, posunu od jednoho místa k druhému. Základní problém pro některá místa a vlády některých společností je, že čelí jiným kulturám dlužíce jim přitom za jejich přínos. Moc nemůže a nechce akceptovat jinou kulturu, trvá na odporu, obává se. Jsem si jistý, že kultury přicházejí a odcházejí, nemohou ustrnout. Není to nutně potěšující zábava, je to proces.

Avaní: Dialog mezi kulturami by se měl stát nezbytností, náš věk je globální. Antické kultury byly na sobě dosti nezávislé, což nevylučuje, že mezi sebou měly nějaké kontakty a vztahy. Civilizace jako taková ale globální nebyla. Jednotlivé kultury měly své zvláštní charakteristiky, například pokud šlo o obchod.
      Myslím, že dnes jsme v  mnohem intenzivnějším kontaktu. Velmi narostl počet diskusí, rozvíjejí se vědecké technologie, vzniká veliké množství překladů. Cokoli se stane zde, rozšíří masmédia po celém světě.
      Dialog mezi kulturami by se tak měl odehrávat nejprve v podobě porozumění druhému - až pak jako zavádění něčeho dalšího. Jsou zde nezbytné rozdíly ve filosofickém chápání světa, rozdíly historické i rozdílné stránky kultury, jakou je například náboženství.
      Mnoho neporozumění dnes vzniká v otázkách náboženství, ale také v lingvistice, politice a dalších oblastech, které všechny dialog mezi kulturami ovlivňují. Mám na mysli dialog v antickém smyslu světa, kde jeden rozumí druhému, kde rozum vede ke společnému porozumění.

Minulý rok jsme se v Soulu v Jižní Koreji účastnili Světového filosofického kongresu. Je potěšitelné, že se poprvé konal také v Asii, a ne zase jako obvykle jen na Západě. Myslím, že to můžeme považovat za příznak interkulturního obratu.

Avaní: Na kongresu jsem přednášel na téma Nové promýšlení filosofie pohledem Orientu, protože nové promýšlení filosofie bylo i tématem celého kongresu, kterého se účastnili i zástupci z Japonska, Číny a dalších zemí. Orient zde přitom není myšlen ve smyslu geografickém, jde o to podniknout takové kroky v myšlení, které by vedly ke sblížení Západu a Východu. Orientální cesta je přitom také západní fenomén.

Když hovoříme o interkulturním dialogu, znamená to, že se pokoušíme poznat a uznat jeden druhého, uvědomovat si s pomocí druhého shody a rozdíly, ne ho manipulovat nebo dokonce poškozovat. Vzájemně se učíme srovnáváním pohledů na různé otázky. Když se vy budete dívat na Západ, patrně u nás uvidíte velmi atomizovanou společnost. Možná bychom se u vás mohli inspirovat silnější představou pospolitosti, která je vlastní vaší kultuře. Podobně se některými našimi představami snad můžete inspirovat vy u nás. Jak smýšlíte o různých tématech, která bychom mohli považovat za inspirativní?

Davarí: Je velmi dobře, že kladete otázku dialogu mezi kulturami. Před čtyřiceti lety bylo mnohem obtížnější o takovýchto otázkách někde na Západě hovořit. Vzpomeňte například tezi Jean-Paul Sartra, že "peklo jsou ti druzí". To v mé interpretaci zahrnuje i druhé civilizace, nejen druhé jednotlivce. Dialog mezi civilizacemi je něco, co se znovu objevilo před nedávnem, a je předmětem zkoumání, co jsou jednotlivé kultury s to převzít od kultur druhých a co se případně jsou s to pořádně naučit.
      Měli bychom se na tuto otázku dívat akademicky. Připomenout můžeme skutečnost, že před několika lety exprezident Islámské republiky Íránu profesor Mohammed Chatámí ustavil Centrum pro dialog mezi civilizacemi, která si položilo za cíl k vzájemnému poznávání kultur přispět.

Mohaghegh: Dialog znamená snahu o porozumění druhému. Nejde o střet ani o přemožení nějaké druhé kultury. Co si ale počít, když je součástí kultury náboženství? Je to dialog mezi dvěma kulturami, které zahrnují náboženství? Co znamená dialog mezi křesťanským náboženstvím, islámským náboženstvím a židovským náboženstvím? Co zde znamená porozumět druhému?
      Někdy za mnou přijde křesťan a říká: Vy jste muslim, když jdete do mešity a zvete mladé lidi k islámu, co je vaše teorie? Jak vyložit a vysvětlit koncept Boha a vztah k němu nové generaci. Tím mi vysvětluje svou zkušenost. To je podle mého názoru zkušenost dialogu mezi dvěma náboženstvími; dialog mezi náboženstvími založený na koncepci pluralismu. Ten tvrdí, že je zde mnoho cest k Bohu. Ne jedna, ale mnoho. Pokud toto platí, pak může muslim, křesťan i žid říci, že má tuto cestu, tuto zkušenost, že vzhledem k mému i jeho Bohu je přístup v pořádku. Předpokládám, že dialog mezi náboženstvími může být založen na této koncepci, na tomto pluralismu.

Mohl byste konkrétněji popsat, jak probíhá dialog v rámci islámu? Doteď jste hovořil o dialogu mezi Západem a islámem, nebo mezi islámem a křesťanstvím. Islám je vyznáván v rozsáhlém prostoru od Maroka přes Blízký Východ až po Indonésii. Mohl byste popsat makroregiony islámu nebo jeho další rozrůznění a říci, jaké problémy se objevují v rámci islámského společenství?

Mohaghegh: Mezi sunnitským a šíitským islámem neexistují žádné zásadní problémy. Základní myšlenkou je monoteismus a víra v Boha. Šíitský islám vidí nějaké rozdíly v praxi a tradici, nejde ale o konflikty. Věříme, že všichni máme pravdu. Jdeme svou cestou, základní principy naší víry se v ničem neliší.

Davarí: Zejména v oborech, jakými jsou fyzika, biologie nebo šaría, není prostor pro příliš rozsáhlý dialog kvůli daným omezením. Měli bychom vést dialog o základních principech a v nich bychom měli usilovat o porozumění a být jeho stoupenci.
      Osobně se velmi zajímám o světovou civilizaci a zabývám se různými kulturami. Nemohu ale souhlasit s těmi, kdo chtějí již nyní studia kultur zneužít pro své odlišné cíle: politici, obchodníci a podobně. Ti totiž o dialog neusilují.       Pokud jde o náboženství, neměli bychom dialog omezovat na nadstrukturní praktické aspekty náboženství. Naše pozornost by měla setrvat u základních principů a skryté - esoterické - podstatě těchto věcí.

Avaní: Zmínili jste problém uznání. Pokud chceme vést dialog, musíme druhého uznávat. Orientálnímu vnímání je vlastní: Jsem, kdo jsem, ne skrze střet s druhým, ale protože ukazuji odlišnou realitu. Totéž přitom platí i v křesťanství. Kristus řekl: Milujte bližního svého, jako sebe samého. Milujte druhého jako sebe sama, on je jako vy … Islám vám říká, že máte milovat lidské bytosti, sousedy nikoli v úzce geografickém smyslu slova. Islám zná princip charity, takže vidíte, že ten princip je definován obdobně. Je to učení všech, řekněme rozdělených náboženství, takže v modernitě, když chcete vědět, kde je střet, my bychom měli změnit svou cestu, říci, že uznáváme druhé i jejich cestu. Základem je opustit tezi, že se poznáváme ve střetu.
      Přijmout pluralismus, jak vy říkáte. Přijímáme prostor. Není tu jediná lidská bytost, jsou tu miliony lidí. Není tu pouze jedna řeka, jsou zde tisíce a tisíce řek, kamkoli se podíváte, takže si je nikdo nemůže monopolizovat. Bůh sám je jeden, ale přírodní a další zákony jsou obecné. Islám uznává všechna další náboženství vycházející z Knih.

Můžete vyjmenovat dva tři body, které jsou podle vás specifickým přínosem Íránu k interkulturnímu dialogu? Nějaké prvky z perské historie či perského kulturního kontextu?

Mohaghegh: Před příchodem islámu do Íránu byli v zemi téměř všichni zoroastristy. Poté přišel islám a vláda se stala muslimskou, ale v zemi je stále řada menšin, židovskou a křesťanskou počínaje a zoroastristy konče. Mohou mít svou víru, včetně stánků víry. Řada příznivců jiných věr pracuje bez problémů v centrálních institucích. Na každém ministerstvu najdete křesťana, a to i mezi náměstky ministrů. Země se sice jmenuje Islámská republika Írán, ale bez problémů zde žije řada různých minorit.

Davarí: Jeden z nejvýraznějších prvků islámské a zvláště íránské kultury je mystická a súfická literatura. Příkladem súfické literatury, která zve všechny lidi k lásce a přátelství, může být velký autor z doby kolem roku tisíc Abul-Hassan Kharaqani.

Mohaghegh: Celý korán věří, že je pravým jedním náboženstvím a že jeho jméno je islám. To ale neznamená, že bychom věřili pouze v proroka Mohameda. Islám znamená odevzdání se Bohu. Bohu se odevzdávají všichni, Židé, Křesťané i muslimové. Řekneme-li to tedy naším jazykem, všichni, kdo se odevzdávají Bohu, jsou muslimové. Podle toho nejsme muslimové jen my v Íránu, podle této interpretace, každý, kdo věří v Boha a kdo se odevzdává Bohu, je muslim. Což je myšleno velmi obecně, univerzálně.
      Islám je podřízenost Bohu. Islám je velmi rozsáhlé a obecné náboženství. Tato teze říká, že nemáme žádné problémy s jinými náboženstvími, že jsou všichni našimi bratry. V islámu je velmi krásný princip, kterým je univerzální bratrství. Nejenom muslim je mým bratrem, ale každý člověk je mým bratrem.