Cesta k "vseedinstvu"

Lenka Naldoniová

Termín "všejednota" (vseedinstvo) se stal jedním z centrálních pojmů  filosofie Vladimíra Solovjova. Tento ruský náboženský filosof ale nebyl první, kdo se tímto pojmem zabýval. Nalezneme jej také u slavjanofila Ivana Kirejevského.[1] S pojmem "všejednota" souvisí i termín "intuice", bez níž by nebylo možné všejednoty neboli pravdy dosáhnout.

V této práci se dozvíme, co termín "všejednota" znamená, jakou roli hrála intuice v ruské filosofii a proč je pro západní svět důležité nahlédnutí do "ruské duše", o jejíž existenci byli přesvědčeni nacionálně i nacionalisticky zaměření slavjanofilové.

I když se neustále vedou diskuze o tom, co vlastně ruská národnost znamená, jestli se nejedná o pouhou intelektuální "konstrukci", přesto se značná část národa bránila proti pronikání západních vlivů doufajíc, že ochrání svou tradici silně propojenou různými mýty. Jeden z nejvýznamnějších byl mýtus "Moskvy jako třetího Říma", který se proslavil po pádu Konstantinopole a dodal Rusům víru v jejich výjimečnost a národní vyvolenost pro zachování křesťanské pravdy, která se přesouvala z Říma do Konstantinopole a z Konstantinopole do Moskvy. Tento pocit vyvolenosti přetrval až do 20. století, avšak pravda křesťanská se proměnila v pravdu marxisticko-leninskou.

Vítězství evropské materialistické filosofie v Rusku způsobilo, že se zapomnělo na křesťanskou podstatu počátků ruské filosofie, na mystické proudy a mnozí významní autoři byli zakázáni.[2] Avšak úsilí myslitelů navazujících na Solovjova o znovunastolení duchovních hodnot, jak dokládá např. vydání sborníku Věchi[3] v roce 1909, nedokázalo zabránit následující Říjnové revoluci. Proto také tito křesťanští filosofové, pokud včas neemigrovali na Západ, byli podrobeni persekucím a skončili svůj život ve stalinských lágrech. Podobný osud potkal například Pavla Florenského, nazývaného ruským Leonardem da Vinci. Tento génius, profesor filosofie na Moskevské duchovní akademii, básník-symbolista, vynikající astronom, znamenitý matematik a fyzik, teoretik umění, inženýr elektrotechnik, profesor perspektivní malby v moskevském VCHUTEMASu, hudebník, polyglot, geolog, zakladatel kamenného slévárenství v SSSR, dokonce i objevitel netuhnoucího strojního oleje[4], ukončil svůj život v koncentračním táboře na Solověckých ostrovech z důvodu své věrnosti církvi.

Proto by bylo vhodné připomenout i některé kapitoly ruské filosofie, které se staly tak nepopulární po sovětské revoluci: mysticismus a zednářství, Schellingovo pronikání do Ruska, jež následovně ovlivnilo ruskou náboženskou filosofii, význam intelektuální intuice pro dosažení všejednoty.

Zednáři kontra Voltaire

Po "násilném" otevření Ruska Evropě v důsledku reforem Petra I. se národ rozdělil do dvou táborů: na jedné straně byly tyto reformy tvrdě odsuzovány ortodoxně smýšlejícím obyvatelstvem jako dílo Antikrista, na druhé straně bylo toto otevírání okna do Evropy podnětné hlavně pro vznik samostatné ruské filosofie.

Petrovy reformy byly převážně praktického rázu, ale sám již načrtl plán k založení akademie, což po jeho smrti uskutečnila v roce 1726 až jeho žena Kateřina I., která, ačkoliv sama neuměla ani číst, ani psát, stala se ochránkyní této akademie, k níž byla později připojena první univerzita, zatím však poměrně primitivního ražení (1747).

Velký význam pro rozvoj filosofického myšlení měla až univerzita založená roku 1755 v Moskvě. Moskevská právní fakulta měla zpočátku pouze jediného profesora na všechny obory a počet studentů někdy klesl na jediného. Z Německa byli pozváni nejen profesoři, ale také žáci, neboť Rusové neměli zpočátku o univerzitu žádný zájem.

Velkou podporu školství věnovala Kateřina II., známá svými sympatiemi k francouzskému osvícenství, obzvláště k filosofii Voltairově a Diderotově. Masaryk ve svém díle Rusko a Evropa popisuje Herderovo nadšení z vlády této osvícené panovnice, v níž viděl naději na zrození druhé renesance v Evropě:

"Herder, jenž měl v Rize příležitost pozorovat císařovnu a Rusko, byl úplně unesen reformami Kateřininými. Připomínám jen jeho nadšení pro velikou kulturní úlohu Ruska, kterému dal volný průchod po své cestě z Rigy do Evropy; Rusko převezme vůdcovství v kulturním životě a obšťastní Evropu druhou renesancí. Ukrajina se podle Herdera stane novým Řeckem...".[5]

Avšak po Francouzské revoluci nastal prudký obrat v Kateřinině smýšlení: z obdivovatelky osvícenství se stala jeho tvrdou odpůrkyní a zakázala jakékoliv šíření Voltairových myšlenek.

V období reakce Kateřina II. zakázala i dříve tolerované zednářské lóže, které vznikaly v Rusku od první poloviny 18. století. I když zednáři propagovali osvícenské, humanitní ideály a organizovali evropské vzdělání, často se dostávali do konfliktu s politikou Kateřiny II. Svým duchovním smýšlením, sympatiemi k mysticismu Saint-Martina a Jacoba Böhma a prosazování návratu k pravému křesťanství, se zednáři stavěli do protikladu vůči Voltairovi. Berďajev upozorňuje na obzvlášť významný vliv Saint Martina na projevy ruského zednářství:

"V 18. století probíhal v ruské duši, naočkované západním myšlením, boj mezi Saint-Martinem a Voltairem. Na konci 18. století byl u nás obrovský vliv Saint-Martina a zednáři ho poměrně brzy přeložili a vydali."[6]

Jedním z předních zednářů byl N. I. Novikov, jehož dala Kateřina Veliká za jeho kritiku nedostatků státního a církevního života uvěznit. Významným zednářským teoretikem byl profesor I. G. Švarc z Moskevské univerzity a, podle Berďajeva, pravděpodobně i "prvním filosofujícím člověkem v Rusku".[7]

Ruské zednářství do svých řad přilákalo velký počet lidí, kteří se bránili ateistickým proudům 18. století, ale na druhé straně se nechtěli ani podřídit církevní autoritě. Mnozí zednáři se snažili propagovat esoterické křesťanské učení, zamlčované exotericky zaměřenou Církví: "rozum bez víry není schopný poznat tajnou stranu bytí, ale víra bez rozumu upadá do pověrčivosti."[8]

Švarc popisuje zednářský utopismus jako možnost úplného poznání celého světa: "konečné bytí může dosáhnout takové dokonalosti, ve kterém zrealizuje úplné poznání o celém světě"[9]

Vedle snahy o dosažení pravého osvícení kladou zednáři důraz i na "probuzení srdce":

 "Pro ruskou společnost zednářství znamenalo citovou výchovu, probuzení srdce; se zednářstvím si poprvé budoucí ruský intelektuál uvědomil rozpolcenost a rozpory, které trápily jeho existenci; polekán tedy začal hledat ztracenou celistvost."[10]

Florovskij vidí právě v tomto vědomí vnitřního rozpolcení, zapříčiněném zednářstvím, prvé zárodky myšlení, jež se v budoucnu prohloubí v proudu slavjanofilů, stavějícím se do opozice vůči proudu tzv. západniků v třicátých a čtyřicátých letech 19. století.[11]

Schelling v Rusku

Již od dvacátých let devatenáctého století začala do Ruska pronikat Schellingova filosofie. Rusové cestovali do Německa, aby mohli poslouchat Schellingovy přednášky a Berďajev dokonce považuje za první filosofy v Rusku právě schellingovce.[12] V. F. Odojevskij, vynikající ruský spisovatel z období "zlatého puškinského věku", zakladatel ruské hudební kritiky a muzikologie, filantrop a znalec Schellingovy etiky a estetiky, ve filosofickém románu "Ruské noci" nám přibližuje význam, jaký měla Schellingova filosofie při svém vstupu do ruského myšlení:

"Nemáte ponětí, jak silný vliv měla ta filozofie ve své době, jak podnětně zapůsobila na lidi, ukolébané ke spánku monotónní melodií Lockových rapsódií. Na počátku devatenáctého století znamenal Schelling totéž co Kryštof Kolumbus v patnáctém věku, poněvadž objevil člověku dosud neznámou část jeho světa, část, o níž kolovaly jen jakési bájeslovné zvěsti - objevil mu jeho duši. Stejně jako Kryštof Kolumbus nenašel to, co hledal; stejně jako Kryštof Kolumbus vzbudil upřílišněné naděje. Avšak stejně jako Kryštof Kolumbus dal nový směr lidské činnosti. Všichni se hrnuli do té pohádkové, nádherné končiny - jeden povzbuzen příkladem odvážného mořeplavce, druhý v zájmu vědy, třetí ze zvědavosti, čtvrtý za obživou. Jedni odtamtud přiváželi obrovské poklady, jiní jen opice a papoušky, ale hodně se jich také cestou utopilo."[13]

Schelling věřil v ruský mesianismus, vážil si Čadajeva a osobně se znal s Odojevským, který ho seznámil se Saint-Martinem a s anglickým lékařem a mystikem Pordagem. Sám Schelling se Odojevskému přiznal, že zaměňoval proslulého francouzského mystika Louise Clauda de Saint Martina s Portugalcem Martinezem de Pasqualis, zakladatelem sekty martinistů. Jako odpůrce sekt se Saint Martin od svého učitele Martineze později odvrátil. Pro Odojevského bylo neuvěřitelné jak tento fakt mohl uniknout tak vzdělanému člověku, jakým byl Schelling.[14]

Schelling se stal částečným pojítkem mezi Kirejevským a Solovjovem a pro oba mýtus otvírá jistější cestu k pravdě než samotná filosofie.

V článku Jak probíhal mytologický proces ve starověkém pohanství Solovjov vysvětluje mytologický proces jako "subjektivní pouze, co se týče jeho dění v lidském vědomí, ale je objektivní a nezávislý, co se týče jeho obsahu a principů, které ho ovládají (Oeuvres, I, 4)".[15]

Mytologie otvírá své brány k pochopení pouze lidskému vědomí, které dosáhlo vyššího stupně vývoje. V sedmé přednášce Filosofie mytologie Schelling poukazuje na jeho dobu jako na moment, ve kterém je možné mytologický proces pochopit, neboť vědomí dosáhlo tohoto vyššího vývojového stupně.[16] Pouhé logické vysvětlení je nedostatečné k jejímu porozumění. Proto také v době, kdy mytologie vznikala, nebylo možné jí porozumět a člověk musel ještě dospět do fáze, která by mu umožnila bezprostřední nahlédnutí do nejtemnějšího mystéria počátku svého zrození.

Moskevská univerzita a ljubomudrije

Nejen Schelling, ale i jiní představitelé německého idealismu získali nejvíce následovníků právě díky možnosti jejich výuky na Moskevské univerzitě. Paradoxně to nebyla ale katedra filosofie, která by tuto výuku umožnila. Počátečními propagátory německého idealismu byli profesoři přírodních věd jako například M. G. Pavlov nebo I. I. Davidov. M. G. Pavlov, profesor fyziky, mineralogie a agronomie, začínal svou výuku slovy: "Chceš znát přírodu? Ale co je to příroda? A co znamená poznání?"[17]

Podle Pavlova by člověk nebyl schopen poznat základy stavby přírody bez rozumové spekulace a intelektuální intuice a zkušenost toto poznání pouze potvrzuje.[18] Při jeho snaze o probuzení z dogmatického spánku poukazuje na nedostatečnost empirismu a na nutnost kontemplativní formy poznání. Pavlov se stal propagátorem Schellingovy transcendentální filosofie.[19]

Z akademií se filosofie začala šířit v Moskevských kroužcích, ve kterých se scházeli univerzitní studenti zastávající různorodé názory. Tyto vášnivé filosofické diskuse často vrcholily prudkými hádkami. I když nezastávali jednotné názory nebo filosofické směry, tuto mládež spojoval pocit výjimečnosti a bratrství. Gercen proklamoval: "Všichni jsme kavalíři chrámu" a Bělinskij viděl v těchto studentech "občany spekulativní oblasti (obyvatele spekulativního území)".[20]

Obrovský filosofický význam, zvláště na propagaci Schellingových myšlenek, mělo v roce 1823 založení tzv. kroužku ljubomudrych (Obščestvo ljubomudrov). Z chronologického hlediska se jednalo o první Moskevský filosofický kroužek.

Termín ljubomudrije je překladem řeckého slova φιλοσοφια a tímto názvem se členové kroužku chtěli odlišit od "filosofů": "Příznačné bylo, že v originálním ruském názvu kroužku nebylo užito přímo slova ´filosofie´, nýbrž jeho archaicky znějícího ruského ekvivalentu ´ljubomudrije´, aby tak byl aktualizován jeho původní smysl - ´láska k moudrosti´ (´filozofie´ byla záležitostí odbornickou nebo salónní, povrchním ´volnomyšlenkářstvím´)."[21]

Hlavním iniciátorem byl kníže V. F. Odojevskij, jenž popularizoval myšlenky spolku beletristicky, a za ním následovali D. V. Veněvitinov, I. V. Kirejevskij, historik M. P. Pogodin, estetik S. P. Ševyrjov (oba se stali profesory Moskevské univerzity), A. I. Košelev, Chomjakov. Mnozí z nich pracovali v archivu Ministerstva zahraničí, proto je Puškin ve svém Oněginovi s humorem nazval archivnyje junoši.[22]

Členové tohoto kroužku byli ještě velice mladí (Odojevskému bylo 20 let, Veněvitinovu 18 let, Kirejevskému 17 let), ale doma dosáhli širokého vzdělání a jejich přátelství pojily úvahy nad filosofy, kteří postupně pronikali do Ruska. Centrem zájmu ljubomudrych nebyl pouze Schelling, ale i například Kant, Fichte nebo vysoce ceněný Spinoza, který byl stavěn nad Evangelium. Filosofie začala převyšovat i náboženství: "Křesťanská doktrína nám připadala vhodná pouze pro lidové masy a ne pro filosofy", vypráví Košelev.[23]

Jako zastánci filosofie umění, ljubomudrije pokládali umělce za autentického tvořitele života a nositele prorockých schopností a do umění byla vkládána veškerá naděje k přetvoření a obnovení reality. Nejvyšší důraz byl kladen na hudbu a lyrickou poezii.

Téma básníka-věštce, který zaujímá roli tlumočníka božského slova, je výstižně popsáno Platónem přirovnáním účinku božské síly, vycházející z básníkových úst, na posluchače, k síle magnetu působícího na kousek železa:

"Ta schopnost, dobře mluvit o Homérovi, není totiž u tebe, jak jsem prve řekl, odborné umění, nýbrž božská síla, jež tebou hýbá, právě tak jako v tom kameni, který pojmenoval Euripidés magnétským, avšak většinou jej nazývají héraklejským. Ten kámen totiž netoliko přitahuje železné kroužky samy, nýbrž i vkládá sílu do těch kroužků, takže mohou zase ony dělat totéž, co ten kámen, přitahovat jiné kroužky, takže někdy visí velmi dlouhý řetěz kousků železa a kroužků, držících se jeden druhého; a u všech jich je ta síla zavěšena na onom kameni. Takto músa dělá sama některé lidi básnicky nadšenými, a skrze tyto nadšené se zavěšuje řetěz jiných přicházejících v nadšení. Neboť všichni dobří básníci epičtí pronášejí všechny ty krásné básně nikoli z odborného umění, nýbrž jsouce básnicky nadšeni a posedlí bohem;"[24]

Tento druh básnictví popsaný Platónem se nevytváří pomocí rozumu, není to odborná znalost, techné, nýbrž básník se stane nástrojem božského slova a působí na dav mnohem silněji než vyučující svým analyticko-racionálním vysvětlováním, jež vyžaduje vytrvalost a matematické znalosti i ze strany posluchačů. Je vhodné i připomenout, že mnozí ruští mysticky a nábožensky zaměření filosofové ovládali také matematiku a přírodní vědy. Věda nebyla těmito autory v žádném případě odsuzována, a jak jsem již uvedla, byli to právě profesoři přírodních věd, kteří začali klást důraz na poznání počátečních (nejvyšších, posledních) axiomů a pro něž nebylo dostatečné pouhé pozastavování se nad zkoumáním jevů a jejich nahodilých spojitostí. Náhledu na jednotu světa není možné dosáhnout pouhým srovnáváním dílčích faktů. Proto byl kladen velký důraz na intelektuální intuici, která se ale neobešla bez racionálního poznávání neboť "filozof je středem, básník je bodem na obvodě; střed je jediný, obvodových bodů je nekonečný počet".[25]

Solovjov zařazuje poezii mezi čtyři způsoby, kterými je možno vyjádřit formu krásy: sochařství, malířství, hudba a poezie vyjadřují různé stupně vzestupu od hmoty k duchovnosti. Poezie se nachází na nejvyšším stupni, neboť "je vyjadřována jen pouhým duchovním prvkem-lidským slovem."[26]

Pravá a absolutní krása v tomto světě neexistuje. Všechny krásné předměty jsou pouhým odrazem této krásy. Avšak nejvyšší úlohou umění je právě dokonalé ztělesnění duchovní plnosti v naší realitě. Krásno se může realizovat pouze po materializaci duchovní podstaty a plném zduchovnění materiálních jevů a pouze poté bude umožněno kráse spasit svět.[27]

Cesta k Všejednotě

Krása je cesta k integrálnímu a duchovnímu poznání[28] a Solovjov ji ve svém schématu základních forem společenského lidského organismu řadí jako objektivní princip do oblasti tvorby, které přikládá roli pravého, nejvyššího a všeurčujícího principu:

"z těchto tří sfér (tvorby, vědění a praktické činnosti) je nejprvotnější sféra tvorby, a protože v ní je na prvním místě mystika, je pak ona pravým, nejvyšším a všeurčujícím principem v životě lidstva. Je to pochopitelné, neboť v oblasti mystiky tento život probíhá v bezprostředním a těsnějším spojení s realitou absolutního prvoprincipu, s božským bytím."[29]

Pro přehlednost se podívejme na úplné schéma, které Solovjov předložil ve  Filosofických základech komplexního vědění[30]:

                                   Sféra tvorby                 Sféra vědění                 Sféra praktické činnosti

Subjektivní základ:         cit                                myšlení                        vůle     

Objektivní princip:         krása                           pravda                         obecné blaho

1. absolutní úroveň        mystika                        teologie                       duchovní společenství

                                                                                                          (církev)

2. formální úroveň         krásné:                         abstraktní:                    politická společnost

                                   umění                           filosofie                        (stát)

3. materiální úroveň      technické:                     pozitivní:                       ekonomická společnost

                                   umění                           věda                            (zemstvo)

Člověk se neustále vyvíjí a míří ke komplexní pravdě, v níž  jednotlivé sféry společenského lidského organismu dosáhnou syntézy. Solovjov poukazuje na pojem "vývoj" jako na jeden z předpokladů smyslu lidského bytí - což by měla být "prvotní otázka každé filosofie, která chce být universální"[31]. Člověk se objevil jako nejvyšší stupeň kosmogonického procesu, při němž se až do jeho příchodu vytvářely stále nové a zdokonalené druhy tvorů. S příchodem člověka začíná proces historický, během kterého se vyvíjí obecné vědomí pojící celé lidstvo. Právě tímto společným vědomím se lidstvo liší od světa zvířat rozdělených jak od minulosti, tak mezi sebou. Rozšířením individuálního lidského vědomí se šíří i vědomí obecné bez něhož je pravda nemyslitelná: "celá pravda - kladná jednota všeho - od počátku spočívá v živém vědomí člověka a postupně se uskutečňuje v životě lidstva s růstem vědomí dědičné posloupnosti neboť pravda, která nemá na paměti příbuzenství, není pravdou. Díky neohraničené bezbřehosti a jednotě svého vědomí dědičnosti může člověk, když zůstává sám sebou, postihovat a uskutečňovat veškerou nesmírnou plnost bytí, a proto nepotřebuje a ani nemůže být nahrazen žádnými vyššími druhy živočichů."[32]

Pro dosažení plného vědomí je analytická cesta poznání pro Solovjova stejně důležitá jako bezprostřední intuitivní nahlédnutí do transcendentního světa. Člověk má dveře otevřené k  dosaženi "boholidství", při němž i lidská část musí dosáhnout nejvyššího možného stupně poznání svou vlastní vůlí, aniž by pasivně čekala na mystické osvícení. Avšak při cestě poznávání je důležité mít na vědomí i nejvyšší princip, bez kterého by lidský život neměl smysl. Myslím, že následující Solovjovova slova jsou stejně aktuální i pro naši dobu, v níž nejvyšší pravda a poznání ztratily své místo:

"Dnes jsme svědky toho, že neúměrný rozmach individualismu v současné západní Evropě vede ke svému opaku - ke všeobecné stádnosti, nevýraznosti a vulgarizaci. Pokud vypjaté osobní vědomí nenalézá pro svou realizaci odpovídající předmět, promění se na jalový a povrchní egoismus, který všechny lidi staví do jedné roviny."[33]    

Proto náhled do Solovjovovy filosofie může být aktuální i dnes a stát se pomůckou k propojení nejvyššího smyslu bytí, který se extrémní racionalizací a specializací začal vytrácet z běžného života naší kultury.

Se zpětným pohledem na obsah této úvahy je možno na závěr propojit její hlavní témata - zednářství, Schelling, slavjanofilové, Solovjov, vseedinstvo - všeobjímající mystickou nitkou. Prosazování pravého křesťanství spojeného s mysticismem Saint-Martina a Jacoba Böhma, jež ovlivnilo slavjanofily a V. Solovjova, se stalo i předmětem dialogu mezi V. F. Odojevským, zakladatelem prvého Moskevského filosofického kroužku, který umožnil volný projev filosofie jako svobodného hledání moudrosti, a Schellingem. Velký vliv měla Schellingova mytologie na myšlení V. Solovjova. Mýtus dosáhne v náboženství analogického významu, který měl pojem v teoretické filosofii. Transcendento božského světa se stane imanentní[34] v náboženském vědomí, avšak nemůže se stát předmětem diskurzivního poznání.[35] K tomuto účelu je nevyhnutelná role intuice, pro jejíž vyjádření používají slavjanofilové i pojem "víra". Ta je nezbytná i pro dosažení celnovo znanija (integrálního poznání), pojmu, o jehož zavedení do ruské i světové filosofie se zasloužili právě slavjanofilové.[36] "Hledání komplexního poznání o kompaktním bytí" je jeden z hlavních rysů Solovjovovy filosofie.[37] Myšlení je nevyhnutelné k poznání vztahu každé věci ke všemu a toto všechno tvoří systematickou všejednotu. I když materiál komplexního vědění je dán zkušeností, samotná zkušenost je nedostatečná k potvrzení vnějšího bytí: "tento závěr ´není diskurzivní nebo abstraktní, ale intuitivní a plně bezprostřední".[38] Rozumová kontemplace čili intuice (intellektuelle Anschauung, intuition) "vytváří skutečnou prvotní formu komplexního vědění".[39] Základem vseedinstva je sjednotit poznání, které se rozdělilo do tří směrů - mysticismu, racionalismu a empirismu - jejichž jednostrannost se stala předmětem Solovjovy kritiky. Pouze sjednocení intuitivního, diskurzivního a smyslového poznání nám otevře cestu k všejednotě, jež je obsahem pravého vědění.