Při příležitosti vydání knihy Jan Jessenius v kontextu renesanční filosofie (Praha, Vyšehrad 2008) jsem Tomáši Nejeschlebovi položil několik otázek.
Doc. PhDr. Tomáš Nejeschleba, Ph.D., nar. 1972, absolvent filosofické fakulty UP Olomouc, obory filosofie a historie, přednáší na katedře filosofie FF UP v Olomouci a pracuje v Centru pro práci s patristickými, středověkými a renesančními texty na Cyrilometodějské teologické fakultě UP Olomouc jako badatel a zároveň tajemník celého projektu. Zaměřuje se na dějiny středověké filosofie, především na myslitele starší františkánské školy, jako např. Bonaventuru a dějiny renesanční filosofie. Disertační práci "Nauka o činném intelektu ve starší františkánské škole" obhájil v roce 2001 pro Knihovnu středověké tradice, sv. X, v nakladatelství Oikoymenh připravil komentovaný překlad dvou spisů sv. Bonaventury (Jak přivést umění zpět k theologii, Váš učitel je jeden, Kristus, Praha 2003) je autorem předmluvy k překladu řeči O důstojnosti člověka Giovanniho Pico della Mirandola (Praha, Oikoymenh 2005) přeložil knihu P. O. Kristellera Osm filosofů italské renesance (Praha, Vyšehrad 2007) spolu s A. a P. Hadravovými se podílel na reedici metafyzických Dialogů Giordana Bruna (Praha, Academia 2008) habilitační práce Jan Jessenius v kontextu renesanční filosofie, vyšla na sklonku roku 2008 v pražském nakladatelství Vyšehrad. V roce 2002 absolvoval studijní pobyt na Herzog August Bibliothek Wolfenbüttel (Mellon Research Fellowship, 2002) a v roce 2004 na Institut für Christliche Philosophie, Katholisch-theologische Fakultät, Universität Innsbruck (Ernst-Mach-Stipendium).
Spolu s Filipem Karfíkem řídíte Knihovnu renesančního myšlení nakladatelství Oikoymenh, v níž nyní vycházejí v českých překladech nepominutelná díla renesanční filosofie. Dosud vydané svazky byly vždy opatřeny pečlivě koncipovanou předmluvou, která tvoří vstřícného a erudovaného průvodce nejen dílem příslušného myslitele, ale rovněž dobou, v níž se dotyčný myslitel pohyboval. Mohl byste prozradit, na která díla a autory se můžeme v následujícím období těšit? Chtěl byste Vy sám vydat nějaký text(y), který(é) považujete za zásadní, nepostradatelný či jinak pozoruhodný a pro studium renesančního myšlení zcela nepostradatelný? Ptám se nyní bez ohledu na překladatelské a finanční možnosti.
Do Knihovny renesančního myšlení chystáme v nejbližší době dvě knihy. Filip Karfík připravil překlad komentáře Marsilia Ficina k Platónovu dialogu Symposion, který je známý pod názvem De amore / O lásce, druhým titulem je překlad Pojednání o nesmrtelnosti duše Pietra Pomponazziho, který pořídil Miroslav Petříček. Vzhledem k rozsahu obou děl nebude k překladům připojen tak podrobný výkladový komentář, jako tomu bylo v případě např. Mirandolovy řeči O důstojnosti člověka, jeho roli by však měly nahradit úvodní studie. K Ficinovu dílu ji vytvořil sám Filip Karfík, předmluva k Pomponazzimu pochází z mého pera. Obě knihy by se měly objevit na pultech v průběhu roku 2009. Další tituly jsou v jednání. David Sanetrník např. připravuje výbor z textů Lorenza Vally, Martin Koudelka zase výbor z Telesia, avšak zatím není jasné, zda budou zařazeny do edice Knihovna renesančního myšlení. Spíše budou nabídnuty jinému nakladateli. Existuje samozřejmě mnoho textů z renesančního období, které by stálo za to mít v českém překladu. Přivítal bych, kdyby se někdo pustil např. do zbývajících dvou italských morálních dialogů Giordana Bruna. Pro pochopení vztahu pozdně renesančních úvah o metodě a zrodu moderní vědy považuji za nepostradatelný spis O metodě Jacopa Zabarelly. Sám se zabývám myšlenkou přeložit první část spisu De nova universis philosophia Franceska Patriziho, tzv. Panaugii, která je významná pro komeniologii, avšak nejen pro ni. Ve výčtu by jistě bylo možné pokračovat, renesanční období nabízí mnoho zajímavých děl různého významu, je zde stále co objevovat, a to nejen pro úzké české publikum.
Při postupném vydávání děl renesanční filosofie, popř. při dlouhodobějších edičních záměrech, spolupracujete také s nakladatelstvím Academia (nedávno vyšlo nové české vydání Dialogů G. Bruna, na němž jste se rovněž podílel) a s nakladatelstvím Vyšehrad, které rovněž nabízí primární texty renesanční renesančních a středověkých autorů v tzv. černé edici a současně i literaturu sekundární (Kristeller, Koyré, Floss). Myslíte, že by bylo možné do jisté míry sladit činnost těchto tří subjektů tak, aby výsledkem bylo co možná největší textové pokrytí tohoto období? Z mého neobeznámeného pohledu by se přímo nabízelo, aby pomyslné řídící centrum vydávání renesančních textů bylo právě Centrum pro práci s patristickými, středověkými a renesančními texty, jehož jste pracovníkem.
Centrum nemá žádný monopol na vydávání děl renesanční tradice. Disponuje sice určitým týmem badatelů zabývajících se obdobím renesance (vedle patrologů a medievistů, jak vyplývá ze samotného názvu Centra), jsou však i jiní na jiných pracovištích. Centrum proto nemá žádné ambice "řídit" vydávání renesančních textů, vždyť ani nijak nehovoří do edičních plánů jednotlivých nakladatelů, ale přichází k nim pouze s nabídkou. Určitá míra koordinace nicméně existuje, ovšem pouze na úrovni vztahu Centra a jednotlivých nakladatelů. Každé nakladatelství je trochu jinak profilováno: Oikoymenh vydává ve svých "Knihovnách" v podstatě celé texty jako bilingvu, Vyšehrad zase spíše texty bez originální předlohy, a to často jako výbor z díla ("černá" řada Reflexe), popřípadě vydává dílka menšího rozsahu (řada Krystal). A tak pokud v rámci Centra vzniká nějaký překlad, oslovuje se nakladatel podle toho, jaké povahy dílo je: zda je vhodné je otisknout i v původním znění, zda má vůbec smysl je vydávat celé, atd. Nakonec však vždy záleží na nakladateli, jestli se vydání ujme. A je také dobré vědět, co vzniká mimo Centrum, aby nedocházelo ke zdvojení. Ale, opakuji, nelze řídit, na čem kdo pracuje (to přísluší ministerstvu nebo grantovým agenturám), ani ovlivňovat nakladatele, co bude vydávat.
Německé nakladatelství Suhrkamp přišlo nedávno s vynikající edicí Studienbibliotek, v níž vycházejí velká díla z dějin filozofie. Příslušné svazky vždy obsahují dvě části: primární text a následuje podrobný explicitně členěný komentář, který začíná poznámkami o vydání, pokračuje historickým úvodem, systematickým uvedením do kontextu díla, obsahuje podrobnou prezentaci a komentář dílčích míst textu, subkapitolu o dějinách recepce, slovníček pojmů, časovou tabulku událostí v době autorova života a obsáhlou bibliografii. Neuvažovali jste v Knihovně renesančního myšlení třeba i o podobně vylepšené podobě vydávaných textů? Tím vůbec nechci říci, že by vaše edice nebyly pečlivě připravené - naopak. (Podobnou, o něco populárnější variantu této edice s názvem Philosophie jetzt!, určenou především studentům, rediguje v německém nakladatelství dtv Peter Sloterdijk. Kurt Flasch zde např. představil a vybral texty Augustina Aurelia, Elisabeth von Samsonowa zde publikovala a komentovala méně známé texty Giordana Bruna)
Není v mé kompetenci měnit podobu Knihovny renesančního myšlení. Tu má společnou i s ostatními "knihovnami" Oikoymenh a je součástí obrazu nakladatelství. I když dodatky, které zmiňujete, lze jistě, bude-li třeba, doplnit i do současné podoby. Vždy záleží na daném autorovi, jak se daného tématu chopí. Někdo jako součást studie může mít i dějiny recepce, někdo bude vyžadovat připojení slovníčku pojmů. Zůstat musí to stěžejní: kvalitní překlad otištěný vedle originálního znění (i když v případě rozsáhlého díla se může uvažovat i o jeho vynechání), rozsáhlá výkladová úvodní studie (nejen předmluva), poznámkový aparát, bibliografie. Je však třeba také dodat, že české prostředí nelze srovnávat s německým. Je zde zcela jiný potenciál čtenářů, proto v Čechách téměř žádná kniha nevyjde bez dotace. A také výběr autorů je omezený. Nakladatel, respektive ten, kdo rediguje nějakou řadu, si nemůže jen tak usmyslet, že vydá např. Brunovy italské dialogy a vybírat si pak mezi možnými překladateli. A tak budovat nějakou knihovnu plně systematicky je velmi obtížné, s trochou nadsázky se musí brát to, co je, pokud to samozřejmě splňuje nároky na kvalitu a pokud dotyčný na to má grant, kterým by se vydání mohlo podpořit.
Před knihou o Jesenském jste publikoval obsáhlou úvodní studii k latinsko-českému vydání slavného textu Pica della Mirrandoly O důstojnosti člověka. Proč a při jaké příležitosti padla nyní volba právě na zpracování Jesseniova díla a života? Měl jste při výběru Jessenia již nějakou indicii, která by naznačovala, že by Vás mohlo podrobné studium jeho díla a pečlivé sledování jeho života přivést k něčemu nečekanému? Reprezentativní přehledy dějin české filozofie se sice o Jesseniovi zmiňují (např. Antologie z dějin českého a slovenského filozofického myšlení z roku 1981 nebo Slovník českých filozofů), ale při zběžném pohledu by se nezdálo, že se jedná o myslitelsky význačnou filosofickou osobnost.
Jan Jesenský se nejeví jako filosoficky významná osobnost nejen při zběžném pohledu, pokud si pod onou význačností představíte filosofickou svébytnost či "transcendování sebe sama a své vlastní doby", jak by se mohlo zdát z četby krásné literatury. Přesto není nezajímavý a stejně tak nebylo vůbec nezajímavé se jím zabývat. Ale popořádku. Podnětem pro práci na Jesseniovi mi před téměř devíti lety byla účast na letní škole pozdně renesanční medicíny v německém Wolfenbüttelu. Tam jsem zjistil, že zahraniční historikové znají Jesseniovo jméno, že však o něm dohromady skoro nic nevědí. Téměř nikdo se jím nezabývá a neexistuje téměř žádná literatura dostupná ve světových jazycích. Německá monografie Friedela Picka je z dvacátých let dvacátého století, ostatní knihy byly sepsány v češtině, slovenštině nebo maďarštině a navíc jsou hodně na Pickovi závislé. A časopisecká pojednání o Jesseniově filosofii bychom mohli spočítat na prstech jedné ruky. Avšak když jsem nahlédl do některých Jesseniových tisků, které jsou uloženy ve wolfenbüttelské knihovně vévody Augusta, seznal jsem, že jsou minimálně tématicky velmi zajímavé. Tuto svou úvodní zkušenost z Wolfenbüttelu jsem uchopil jako výzvu a pojal jsem nápad věnovat se Jesseniovým filosofickým dílům důkladněji. Nejprve jsem pozornost zaměřil na pojednání o sympatii a antipatii, které bylo již na první pohled pozoruhodné z vícero důvodů: za prvé pro samotné, výsostně renesanční téma (sympatie u Ficina a Mirandoly a na druhé straně její antiokultní uchopení Pomponazziho žákem Girolamem Fracastorem) za druhé pro specifický wittenberský kontext, ve kterém práce vznikla, vždyť o sympatii psali i Filip Melanchthon a Caspar Peucer za další pro proklamovanou závislost myšlenek na filosofii Tychona Brahe, kterého zde Jessenius uvádí jako svůj hlavní inspirační zdroj a v neposlední řadě i jakožto disertace, kterou obhajoval Daniel Sennert, Jesseniův žák a nástupce, neprávem opomíjená postava filosofie počátku 17. století. Bylo vzrušující sledovat, jak se Jesseniovo dílo pohybuje mezi takto vytyčenými póly. Jakkoli jeho vlastní přístup není nikterak originální, práce s textem v kontextu mě povzbudila, abych svůj zájem rozšířil i na jeho další filosofické spisy.
Pro mnoho myslitelů renesance je příznačný mnohdy spíše eklektický či komentátorský způsob psaní textů, který se později v extrémní formě ukázal v 17. století v Anatomii melancholie Roberta Burtona, jenž v ní bez okolků připomíná Macrobiův výrok Omne meum, nihil meum, tedy "všechno patří mně, a přec nic není mé". Hned v úvodu uvádíte, že nepřítomnost jednotného systému či konceptu, základní linie, procházející celým myšlením, nemusí být při zpracování méně známých autorů (abychom použili oblíbenou světelnou metaforiku: autorů, kteří nevykazují v dějinách nepřehlédnutelnou svítivost) nevýhodou, protože jejich dílo, které přijímá řadu dobových vlivů, lze chápat jako nahlédnutí do tehdy živé filosofické každodennosti a lze "jaksi mimoděk" získat přehled o aktivních filosofických školách - v tomto případě v období pozdní renesance. Jednoduše tak naznačujete, k čemu může být dobré zkoumání díla a života myslitelů, kteří nejsou příliš originální, systematičtí a celek jejich díla není ani příliš konzistentní. Dal by se tento postup nazvat "z nouze ctnost" nebo je to naopak promyšlený tah, který Vám umožnil zabývat se v dostatečné míře i širším kontextem renesanční filosofie (např. dílem Piccolominiho či Patriziho)?
Připomínal jsem si slova profesora Stanislava Sousedíka, že namáhavé stezky regionálními dějinami filosofie odměňují poutníka zvláštními krásami a umožňují mu pohlédnout na velké dějiny z nezvyklého úhlu. A věděl jsem, že práce o Jesseniově filosofickém díle bude zároveň prací o jiných, mnohem významnějších filosofech. Dosavadní biografie napovídaly, že filosofů, které bude třeba zmínit, nebude málo, a že navíc nebudou podobného ražení. Vždyť jak lze skloubit melanchthonovskou tradici s novoplatónskou metafyzikou Franceska Patriziho? Nebo Savonarolův tomismus s paracelsovsky orientovaným Tychonem Brahe? Byl Jessenius eklektikem, nebo dokonce syntetikem a synkretikem, či jen rozháraným přepisovatelem textů jiných? Již od počátku jsem proto práci koncipoval nejen jako mapování Jesseniových filosofických spisů, ale i jako jakýsi úvod do pozdně renesančního filosofického myšlení. Takže se to stalo vlastně mým cílem již od chvíle, kdy jsem se rozhodl psát o Jesseniových filosofických spisech. Jessenius byl prostředek, jak nahlédnout na větší dějiny zmiňovaným nezvyklým pohledem. A užil jsem si i oněch radostí objevitelských, které regionální dějiny nabízejí a o kterých také píše Sousedík. Některá tvrzení mých předchůdců bylo třeba revidovat, v některých kontextech se totiž Jessenius neobjevil správně, jiné, dosud neznámé kontexty se naopak vynořily. Z hlediska dějin filosofie bylo např. překvapivé zjištění, jak málo Jessenius převzal z luteránské tradice, a ještě méně očekávané byly jeho výpůjčky z díla Mikuláše Kusánského.
Při sledování Jesseniových názorů uvádíte, že často užívané členění renesančních myslitelů na aristoteliky a platoniky je do značné míry zavádějící, zjednodušující a nepřesné. S podobným stanoviskem se setkáme i dalších autorů, kteří naznačují, že pro renesanční autory nebyla tato z našeho pohledu školská a bohužel stále se reprodukující jednoduchá dichotomie nikterak fatálně závazná. Zdá se, že každý, kdo jen trochu pečlivěji začne studovat díla "typických" renesančních platoniků a aristoteliků, by od této striktní dichotomie upustil nebo by byl při jejím užíváním přinejmenším méně striktní. Vy na mnohé varianty prolnutí obou směrů a názorů obou velkých filosofů a jejich pozdějších interpretací rovněž poukazujete přímo v Jesseniových textech a upozorňujete i na mnohdy až téměř symbiotické soužití a využívání názorů Platóna a Aristotela na italských univerzitách bez ohledu na formální přihlášení se k tomu či onomu autorovi. Má pak další recyklace této dichotomie (a dalších podobných členění pro snazší uchopení intelektuálního dění v renesanci) smysl?
Tak ostře bych to asi nevyjádřil. Domnívám se, že dichotomie aristotelismus - platonismus je užitečná nejen pro uchopení renesančního filosofického myšlení, ale že je v něm i přítomná, a to ne pouze formálně. Aristotelik, který se bude snažit být konsistentní, nebude jen tak míchat způsoby argumentace. Na druhou stranu se ukazuje, že např. novoplatonik Patrizi pěstuje "aristotelskou" metodu důkazu boží existence a aristotelik Piccolomini kritizuje Zabarellovu metodologii odkazem na platónský vztah pravzoru a jeho obrazu. Z toho vyplývá, že z dichotomie se nesmí stát klišé, které by neumožnilo rozpoznat vlivy z druhé strany tábora. Avšak, když to teď trochu přeženu, nakonec se stejně z Patriziho důkazu stane novoplatónský návrat k původnímu jednu a Piccolomini své pojetí řádu zasadí do obecně aristotelského metodologického rámce. Prolnutí obou linií u Jessenia má poněkud jiný charakter. Není "povoláním filosof", nepromýšlí témata do hloubky, spíše jen příležitostně reprodukuje to, s čím se někde seznámil. Často není ani eklektikem, ale obě tradice v jeho díle často stojí vedle sebe. Ale pouze pokud je budeme rozlišovat, budeme s to poukázat na častou nekonzistentnost Jesseniova podání. Pak se může na jednu stranu vyjevit velikost těch, kteří buď drží jednu linii nebo se vědomě snaží o koherentní propojení obou, na stranu druhou se zároveň seznámíme s běžnou úrovní tehdejšího filosofického diskursu.
Když jsem prohlížel zmínky o Jesenském v Antologii z dějin českého a slovenského myšlení (je mu věnováno několik řádků v oddíle III. Český humanismus a česká reformace), dočetl jsem se, že Jessenius, ovlivněn Patrizim, dospěl ve spise Zoroaster až k heliocentrickému názoru. Vy se tomuto problému věnujete podrobně. Můžete říci, zda lze takto jednoduše učinit z Jesenského heliocentrika?
Je příznačné, že pokud už něco z Jesseniova díla proniklo do starších pojednání o dějinách filosofie, je to tento aspekt kosmologické problematiky. Chce se přece ukázat, že náš myslitel byl pokrokový, což lze učinit na příkladě heliocentrismu, doktríny, jež vytváří moderní světonázor. Přitom např. námitky geocentriků typu Andrease Osiandera jsou současné vědecké metodologii bližší než metafyzické spekulace Giordana Bruna. Ale zpět k Jesseniovi. Na Jesseniův heliocentrismus se usuzuje na základě jeho spisu Zoroaster. Ten je však v podstatě výtahem z Patriziho díla Nova de universis philosophia. Problém heliocentrismu u Jessenia se tak z velké části redukuje na otázku, jaké stanovisko zastával tento papežský dvorní filosof. A Patrizi přitom z kopernikánských tří pohybů přijímá pouze rotaci Země kolem vlastní osy. Když tvrdí, že se točí spíše Země, než že by kolem ní obíhaly hvězdy a planety, má na mysli právě tento denní pohyb. To však neznamená, že by Země vykonávala roční pohyb kolem Slunce. Naopak zůstává nadále v nehybném středu universa. Příslušné pasáže o zemské rotaci přepisuje v Zoroastrovi i Jesenský, nicméně činí tak poněkud nedbale a navíc svou předlohu notně zkracuje (proto např. Karel Svoboda celého Jesseniova Zoroastra odsuzuje jako "ledabyle psaný plagiát"). Jeho text se proto může interpretovat dvojznačně, avšak podle mého názoru ke správnému výkladu dospějeme, když zohledníme knihu, kterou Jessenius v podstatě přepisoval. Ke stejnému závěru dospěl i Zdeněk Horský, na rozdíl od Josefa Krále, jehož stať využil ve své monografii zmiňovaný Friedel Pick. Jenže byla to právě Pickova kniha, z níž zase "opisovali" moderní historikové, proto se teze o Jesseniově heliocentrismu tak rozšířila. Navíc, jako heliocentrik se Jessenius neprojevuje v žádném svém dalším díle, spíše se zdá, že straní kompromisnímu modelu Tychona Brahe, který v tomto smyslu odpovídá Patriziho představám.
Když jsem se zmínil o tom, že bychom v PRO-FILU rádi otiskli Jesenského text Průběh pražské pitvy (který Vaše kniha obsahuje), naznačil jste, že si nemyslíte, že by se jednalo o klíčový text. V kapitole Filosofie a medicína, v části nazvané Renesance anatomie se rovněž vyjadřujete v tom smyslu, že Jesseniův popis pražské pitvy se celkově jeví spíše jako poněkud bizarní konglomerát renesančních představ o člověku, jeho duši a těle. Ovšem dle mého soudu jsou právě události spjaté s exaktním zkoumáním lidského těla (anatomie) něčím, co pomalu začíná směřovat k novým variantám zkoumání tradičních problémů (např. vztahu duše a těla) a metodickému zkoumání skutečnosti. Mám tím na mysli cestu od Vesalia a jeho anatomických "korektorů" směrem k Thomasu Willisovi, Williamu Harveyovi, oxfordskému klubu experimentální filosofie, Williamu Pettymu, Robertu Boylovi, Robertovi Hookovi či Christopherovi Wrenovi. Zdá se mi, že tuto linii renesančního myšlení příliš nenaznačujete. Je to možné?
Máte pravdu, vyhýbal jsem se tomu, abych Jesseniova anatomická pojednání dovedl až k anatomii 17. století. I mnozí historikové medicíny jsou v tomto ohledu víceméně skeptičtí. Jessenius víceméně reprodukuje znalosti svých italských předchůdců, sám sice provádí pitvy i vivisekce, nicméně k nějakým závažným novým objevům nedospívá (i když historikové medicíny by mě možná nyní mohli opravit a doplnit určité dílčí anatomické poznatky). To ovšem neznamená, že by některé směry renesanční anatomii neústili v linii, kterou naznačujete. Na padovské universitě, kde Jessenius studoval, byly metodologické otázky medicíny poměrně důkladně rozpracovávány a Jessenius sám byl žákem anatoma Girolama Fabricia ab Aquapendente, který svá anatomická bádání zakotvil na aristotelské metodologii. A byla to právě tato metodologie a aristotelské pojetí vztahu duše a těla, které dovedly Williama Harveye, také Fabriciova žáka, ke známým anatomickým objevům. Ve své knize se snažím ukázat, že v renesanci lze rozlišit tři rozdílné anatomické projekty, projekt Vesaliův - galénovský, Columbův - alexandrijský a Fabriciův - aristotelský. Samozřejmě že anatomický galénismus nebo aristotelismus se v renesanci nikdy nenacházejí ve zcela čisté podobě, podobně jako je tomu s výše zmiňovanou dichotomií, přesto určité převažující rysy jednoho či druhého udávaly rytmus a směr anatomickým bádáním. A tak se Harvey explicitně hlásil k Fabriciovi a jeho aristotelskému anatomickému projektu, který chápal jako předpoklad, jenž mu umožnil objevit velký krevní oběh. U Jessenia naopak nějaké vědomé rozlišování rozdílných filosoficko-metodologických východisek nenalezneme, a i proto se jeho dílo jeví jako konglomerát různých představ o člověku. Tím však opět nechci nijak popírat jeho význam. Jessenius zprostředkovával na sever od Alp výdobytky italské anatomické renesance, jichž se pak mohli chopit jeho následovníci, např. již zmiňovaný Daniel Sennert.
Provést reprezentativní výbor z textů příslušného autora bývá nesnadnou záležitostí. Přesto, pokud byste mohl čtenáři doporučit text, v němž lze nalézt prvky či témata pro Jessenia příznačné, v němž by čtenář mohl plně ocenit způsob jeho vyjadřování a současně sledovat striktně vedenou argumentaci, text, který by po chvíli přímo prozradil, že jde o text Jesseniův, bylo by to možné?
Specificky "jesseniovské" lze nalézt jen stěží. Jak již jsem uvedl, Jessenius přebírá různé způsoby argumentace, a proto jsou jeho díla tak různorodá, nejen podle toho, co je jejich tématem. Výbor z textů, který jsem přiložil k vlastní studii, tento charakter odráží. Ale i tak se domnívám, že stojí za to se s nimi seznámit. Poskytují zajímavý náhled např. na běžný způsob sestavování universitních disertací, nebo dedikací a předmluv k jednotlivým dílům. Příkladem Jesseniova přístupu může být jeho předmluva ke Campolongově sémiotice, jejíž překlad zde uveřejňujeme se souhlasem nakladatele i Univerzity Palackého. V lékařské sémiotice byly v pozdní renesanci formulovány tři různé koncepce znaku, resp. příznaku. Giovanni Argenterio chápal znak jako smyslově vnímatelné, které zastupuje označovanou věc, Girolamo Capo di Vacca naopak hovoří o znaku jako o propozici, kterou vytváří intelekt ze smyslových dat, a nakonec Emilio Campolongo jej chápe jako střední termín v propozici, který má smyslový i inteligibilní charakter. Jessenius sám přitom vydává Campolonga, jehož teorii označuje jako výklad Capivaccia, přičemž v předmluvě téměř doslova přebírá pasáže z Argenteriových spisů. I když dotyční stáli vůči sobě v opozici, Jessenius toto nezmiňuje a navíc v souladu s tehdejším způsobem nakládání s prameny, který je zcela odlišný od požadavků dnešní praxe, ani necítí potřebu tyto zdroje uvést. V renesanci, která je znovuzrozením antiky, je přece nejdůležitější odkazovat na starověké autority, neboť renesanční myšlení má být v podstatě obrodou onoho starověkého. Ale i v tomto ohledu by se dnešní čtenář, odchovaný moderní kritickou tradicí, nemusel cítit uspokojen. Renesanční autoři často citují popaměti a nadto citování starověkých autorit má být spíše známkou jejich erudice než skutečným odkazem. Lidská paměť je přitom velmi nedokonalá, proto se můžeme setkat se záměnou Parmenida s Protagorou, nebo hledat pasáž z určitého Platónova dialogu, která je ve skutečnosti v dialogu jiném, popřípadě vůbec neexistuje. Proto jsem kupříkladu také postupně rezignoval na vytváření nějakého pseudokritického aparátu u překladů výboru z Jesseniových textů. Neberme to ale, prosím, jako dehonestaci Jesseniova díla a osoby. Chápejme ho raději jako svědka doby, na kterou nelze uplatnit naše dnešní vědecká měřítka. Představíme-li jej bez patetických národnostních iluzí a předsudků, budeme moci se lépe přiblížit k uchopení jeho významu a k duchu doby, jejímž je representantem.
Děkuji za rozhovor.
Otázky položil Radim Brázda