Sémeiótiké, neboli nová metoda rozpoznávání nemocí, jak ji vylíčil padovský profesor Aemilius Campolongus podle pravidel Capivacciova rozboru

Předmluva ke čtenáři Jana Jesenského z Jasené

Cokoli uchopujeme, přijímáme buď prostřednictvím smyslů, nebo skrze mysl, tedy je nutné, aby to bylo buď smyslově vnímáno, nebo nahlíženo intelektem. Prvním způsobem pociťujeme, že oheň pálí, že sníh je bílý, že med je sladký. Nic z toho nestvrzujeme rozumovými důvody, ale spíše je smyslově vnímatelné předloženo smyslům, což znamená, že k oněm poznávaným věcem, jejichž posouzení je založeno na smyslech, nám není zapotřebí zdůvodňování, nýbrž dostačuje podnícení. Kromě toho, že se smysly svého předmětu poznání zmocňují pohotově, je v nich také nejvyšší pravda, pokud jsou zdravé a při síle a pokud jsou odstraněny všechny překážky. Pak také smysly vystupují jako nepodplatitelní svědkové. Věci, které se smyslům vymykají a mohou být uchopeny pouze myslí, jsou především dvojího druhu. Jedny jsou zjevné a nezahalené a Řekové je nazývali axiómaty; ty jsou zřejmé průměrně pozornému myšlení, např. že celek je větší než jeho část. Jiné jsou skryté a nejasné a vyžadují je čistě rozumové důvody, které je odhalují a dokazují. Tohoto druhu jsou mnohé z těch, jež jsou u nemocného člověka skryty smyslům.

         Samotné smysly mohou být dostatečnými posuzovateli oněch chorob, které napadají povrch těla, avšak jejich příčiny již tak zřejmé nejsou. Ty skryté nemoci, jež se ukrývají na odlehlém místě uvnitř těla, se prozrazují sice ne bez pomoci smyslů, nikoli však bezprostředně skrze ně, nýbrž jakýmsi myšlenkovým postupem. Z toho důvodu, že se zabýváme jednotlivostmi a také proto, že nasloucháme smyslovým dovednostem, se o tomto samotném umění tvrdí, že se nejvíce zakládá na dohadech. Proto je úkolem rozumu, aby nás jakoby za ruku vedl od smyslově poznaných věcí k tomu, co má být uchopeno. To, co značí neboli označuje nějakou věc, nazývá Filosof znakem. Nezáleží na tom, zda znaky jsou vyjádřeny termínem "značka", "znamení" nebo nějakým jiným jménem, hlavně když jsme si vědomi toho, že to, co je smyslové, je nám zřejmé, zatímco to druhé zůstává skryté a nepřístupné. Na tomto místě také nečiníme rozdíl mezi shmeion a tekmhrion, který ustanovili Řekové, poněvadž lékaři narozdíl od filosofů mnohem častěji užívají pro "znak" výraz ™tumon.

         Jestliže filosofové spojují znaky pouze s účinky, lékaři chápou jako příznaky všechno to, co je v našem těle a co je schopno označovat. Označování se pak děje tehdy, když něco mlčky na něco upomíná. Toto upomínání vzniká ze srovnání označující věci s věcí označovanou, jako například když kouř odkazuje na oheň. V takovém případě je jisté, že účinky se rodí ze svých příčin. Lékaři však musí stanovit přesné zdroje příznaků společné všem rodům a rozdílům.  

         První zdroj příznaků bezpochyby vyvěrá z přirozenosti věci, o niž se jedná, protože esence a přirozenost určité věci neukazuje pouze, jaká je tato daná věc, ale ukazuje i mnoho dalších věcí, které se k dané věci vztahují. Za druhé, jelikož účinky věcí ukazují na samotnou věc, další zdroj příznaků je třeba odvodit z účinků. A jelikož příčiny věcí nás dovádějí k poznání toho, co způsobují a čeho jsou příčinami, nutně třetí základ příznaků vyvěrá ze samotných příčin. Z tohoto důvodu budou tři hlavní druhy věcí, pod jejichž vedením pronikáme k poznání neznámé věci: přirozenost věci, příčina a účinek. Pod názvem přirozenost věci rozumíme její formu, rody, rozdíly, části a vlastnosti. Pod termínem příčiny pak nejvíce příčiny účinné. Není pak ve všech případech stejný počet účinků ani stejný způsob, jakým se projevují, protože nemoci někdy poškozují činnosti samé, někdy je pouze nakažena tělesná kvalita a mění se jen exkrementy, z nichž zároveň odvozujeme příznaky. To, že něco může být příznakem něčeho jiného, pochází buď z věci samotné a z její přirozenosti, nebo může do ní činností něco přinést, nebo z ní vychází. Samotné věci náleží její esence, forma, rody, rozdíly, části a vlastnosti; příčiny  vykonávají a udržují činnost; účinky pak z věci vycházejí.

         Avšak kromě toho je třeba stanovit i čtvrté zřídlo příznaků, jehož si žádají podobnosti a úměrnost ve všem. Tento čtvrtý pramen znaků se široce rozlévá, přestože ne tak, jako ony předchozí, mezi nimiž přesto získává své místo, a poskytuje příznaky nemalého významu. To, že rozpoznání příznaků je pro lékaře věc nejenom důstojná, ale také užitečná a přímo nezbytná, se pozná nejsnáze z toho, že se první odhady léčebného postupu odvozují z přirozenosti nemoci. Pročež Hippokratés v knize o lékařském umění praví: jestliže lékař bude úspěšný v rozpoznání nemoci, bude úspěšný i v její léčbě.  

         Ale obtížnost této části medicíny je tak velká, že předčí ostatní nebo se jim vyrovná. Co je totiž, ptám se, obtížnější, než rozeznat všechny příznaky předchozí, současné i budoucí, které se na našem těle projevují? Vždyť se tak často ukrývají, že se zdá, že není možné je uchopit v žádném jistém soudu a samotný výklad zaujímá tak mnoho různých kapitol, že přestože věc sama je jasná, není jednoduché ji vysvětlit bezpečným způsobem výuky. Hippokratés a jeho plodný interpret Galén sice stejně jako jiné věci též tuto část medicíny, která pojednává o znacích, důkladně vyjasnili a obratně prosvětlili. Jelikož ji však probrali na mnoha místech a příliš rozvláčně, takže její zvládnutí přesahuje možnosti i slušeně nadaného člověka a vysiluje jeho paměť, zdá se mi, že svým následovníkům ponechali dostatek materiálu, na kterém mohou cvičit svůj bystrý úsudek.

         Ti, kdo tyto  příliš obsáhlé a rozvláčné výklady zredukovali na určitou metodu a omezený počet pravidel, se tedy nejlépe zasloužili o pohodlí studujících a blaho všech. O to se s velkým úspěchem pokusili mezi jinými Guillaume Rondelet, Giambattista da Monte, Lionardo Giacchini, především pak Giovanni Argenterio, Girolamo Capivaccio a jeho žák Aemilio Campolongo, jehož metodu sémeiótiké, podnícen a přesvědčen mnohým naléháním posluchačů a přátel, s tebou, čtenáři, ochotně budu sdílet. Jistě právem mohl být tento traktát opatřen názvem umění sémeiótiké, jestliže se v tomto pojednání vystihne způsobem obecného umění to, co lidé poznávají pouze v jednotlivinách. Totiž z tohoto společného, jež vyžaduje lékařské znalosti, se nejsnadněji ukazuje jednotlivé. Neprobírá se totiž, co prozrazuje zimnici či horečku, ale co prozrazuje celou nemoc, ne co naznačuje stav mozku nebo jater, ale co naznačuje celá stonající část těla, ne jaký je třeba očekávat výsledek z doléhající zimnice, ale v co je třeba doufat či čeho se obávat ze stavu celého těla. Předáváme to v duchu aristotelismu, který učí pouze o tom, co je všemu společné a co je vlastní celým rodům, z čehož se pak odvozují také další věci, které by jinak vyžadovaly téměř nekonečné pojednání. Z tohoto, milý čtenáři, měj užitek a buď zdráv.