Co je skeptického na filosofii Richarda Rortyho?

Roman Madzia

Abstrakt
Cílem této eseje je načrtnout základní důvody, proč bychom neměli o filosofii Richarda Rortyho uvažovat jako o variantě skepticismu. Nejprve je položena otázka po konceptuálním vymezení a předmětu skepticismu, a následně jsou ukázány některé relevantní styčné body mezi klasickým pragmatismem a Rortyho neopragmatismem. Na pozadí konfrontace těchto aspektů Rortyho díla s tím, co v textu nazývám "skeptické schéma", se pak snažím dokázat, že Rortyho názory se zásadně rozcházejí se samotnou podstatou skepticismu.

Abstract
The purpose of this paper is to outline some basic reasons why it is improper to regard the philosophy of Richard Rorty as a kind of scepticism. First, the question of conceptual definition and object of scepticism is dealt with. Next, certain relevant points of contact between classical pragmatism and Rorty’s neopragmatism are put forth. On the background of subsequent confrontation between the outcome of this comparison and what I here suggest to call "sceptical scheme" I try to prove that there is a serious divide upon Rorty’s ideas on the one hand and the very nature of philosophical scepticism on the other.

Během svého dlouhého a intelektuálně plodného života si Richard Rorty vysloužil jak u svých zastánců, tak i zarytých odpůrců obdivuhodnou řadu přídomků, mezi kterými figuruje poměrně často i pojem skeptik. Není se čemu divit. Rorty bezesporu náleží mezi nejkontroverznější postavy filosofie 20. století, tedy období, v němž filosofie samotná hledá své místo ve společenském i akademickém životě a nezřídka čelí závažným útokům i z vlastních řad. V průběhu dvouapůltisíceletých dějin filosofie se totiž dle mého mínění nesetkáme s obdobím, ve kterém by se objevilo tolik různých a protichůdných návrhů na to, jak bychom o filosofii měli uvažovat a jakou roli by měla v intelektuálním životě (asi nejen) západní kultury sehrávat. Obecně by se však dalo říci, že v průběhu 20. století osciluje filosofie mezi dvěma extrémy, totiž někdy až extrémním scientismem tak, jak jej známe z nejrůznějších manifestů novopozitivistů na straně jedné, a nevázanou literární volností, exemplifikovanou v tvorbě Heideggera a Derridy na straně druhé. Osobnost Richarda Rortyho je zajímavá v tomto kontextu tím, že šlo o člověka, jenž byl excelentně obeznámen se zbraněmi i bojovou taktikou obou znesvářených táborů, jakkoliv bychom měli podobné predikáty militarismu směřovat spíše do okruhu analyticky zaměřených myslitelů. Rorty dosáhl magisterského stupně vzdělání na univerzitě v Chicagu, kde jej vyučovaly takové osobnosti jako Rudolf Carnap nebo Carl Hempel, doktorský titul pak obhájil v oblasti analytické metafyziky na Yalu pod vedením Paula Weisse, procesuálního metafyzika. Po vcelku slibně započaté kariéře vycházející hvězdy americké analytické filosofie však v roce 1979 publikoval svou jedinou monografii - Philosophy and the Mirror of Nature (Filozofie a zrcadlo přírody), a krátce na to se z prestižní univerzity v Princetonu (pro mnohé zcela nepochopitelně) uchýlil jako profesor humanitních věd na víceméně druhořadou univerzitu ve Virginii. Zřejmě i tyto události zapříčinily to, že Rorty je dnes v mnoha případech čten jako skeptik, který z důvodu nějakého osobního pohnutí mysli odložil své analytické zbraně, odešel z epistemologického bojiště a podlehl vše prostupující korozi relativismu a epistemologického nihilismu. Já se však pokusím ukázat, že podobná interpretace je poněkud zavádějící a moje argumentace bude postupovat následujícím způsobem: nejprve se zamyslím nad samotným pojmem "skepticismus" a položím si otázku, v jakém smyslu bychom o Rortym vůbec mohli jako o skeptikovi uvažovat. Následně naznačím Rortyho pozice jako analogické vůči některým pozicím klasického pragmatismu, abych poukázal na to, jakým způsobem bychom Rortyho názory na poznání měli číst. Argumentačním jádrem mé úvahy je pak konfrontace Rortyho pozic s klasickým úsudkovým schématem skepticismu, na jehož pozadí se budu snažit prokázat, že Richard Rorty skeptikem není.

Chceme-li uvažovat o skepticismu, je vhodné vymezit, co si pod tímto pojmem budeme představovat. Hegel tvrdil, že skeptická metoda je conditio sine qua non samotné filosofie a měl pravdu, zbývá snad jen dodat, že určitý rozměr skepticismu je vlastní nejen filosofii, ale i reflektivní lidské zkušenosti jako takové. Z vlastní přirozenosti máme dáno, že ještě předtím, než přijmeme nějaké přesvědčení za pravdivé, zkoumáme, zda mu některá z našich ať už přímých nebo zprostředkovaných zkušeností neodporuje. V tomto smyslu je nejen filosof, ale každý člověk - skeptikem. Je tedy zřejmé, že v tomto smyslu teze o Rortym jako skeptikovi není konfliktní, neboť ať již Rortyho považujeme za člověka jakkoliv podivínského nebo nikoliv, zřejmě mu nebudeme upírat tento základní rozměr reflektivní inteligence, vlastní skoro nám všem. Půjde tedy o něco jiného. Domnívám se, že druh skepticismu, který je naopak idiosynkrazií filosofů, neboli většiny lidí, kteří povážlivou část svého života zasvětili studiu Platóna a toho, co Whitehead nazval "poznámkami pod čarou k Platónovi", tedy celého kánonu západní filosofie, je skepticismus epistemologický, tedy přesvědčení o tom, že poznání skutečné podstaty věcí, tak jak ve skutečnosti jsou, je přinejmenším krajně problematické. Všechny další skepticismy - etický, axiologický, jazykový (někteří jej přisuzují kupříkladu pozdnímu Wittgensteinovi, přičemž po mém soudu pozdní Wittgenstein formuluje svoji filosofii jako boj proti různým formám skepticismu, především pak skepticismu ohledně druhých myslí) jsou pak pouze instancí základní problematické situace člověka na úrovní poznání, totiž jeho zásadní neschopnosti dosíci se nezpochybnitelného epistemologického základu, na němž chce posléze budovat pravdivou ontologii, etiku, jazyk, věrně kopírující skutečnost atd. Otázka, kterou si klademe zní tedy následujícím způsobem: Je Richard Rorty epistemologickým skeptikem?

Jedním z mála průsečíků Rortyho neopragmatismu a klasického pragmatismu Johna Deweyho (i přes to, že Rorty se na Deweyho odvolává skoro ve všech aspektech svého díla) je to, že obě filosofie můžeme ve svém základě chápat jako pokus o odmítnutí snah, které Dewey ve stejnojmenné knize z roku 1929 nazval "hledání jistoty" (quest for certainty). Pragmatismus, včetně jeho vzdáleného příbuzného - Rortyho neopragmatismu, můžeme považovat za anti-filosofii, a to hned ve trojím významu. 1) V prvé řadě je pragmatismus anti-metafyzikou - z pozice vědecké metody odmítá existenci něčeho takového jako jsou substance, esence či atributy z důvodu jejich neverifikovatelnosti a zmateného významu, pocházejícího z lidské tendence považovat slova za věci. 2) Pragmatismus je i anti-dualismem, zpochybňuje validitu klasických filosofických dichotomií jako fakt/hodnota, subjekt/objekt, racionalita/emocionalita, poznání/přesvědčení atd. 3) Pragmatismus je anti-karteziánství obhajující kontinuitu přírody a mysli, mysl není od veškeré skutečnosti oddělená entita, pozorující to, co se děje "tam venku", ale přesně naopak je součástí této skutečnosti samotné jako nástroj efektivního přizpůsobení organismu okolnímu prostředí, což je také důvod, proč Peirce mohl tvrdit, že máme přímý přístup k věcem o sobě, a Mead, že s přijetím darwinismu a experimentální metody musí padnout kantovská distinkce na fenomenální a noumenální, které k tomu, abychom zachránili vědu, již dále nepotřebujeme.

Všechny tyto aspekty filosofie klasického pragmatismu nacházíme i v Rortyho textech, třebaže můžeme mít značné pochybnosti o tom, zda vycházejí ze stejného motivu. Velmi důležité je však nastínit hlavní výtku, kterou Rorty, například v Philosophy and the Mirror of Nature, předkládá v návaznosti na půlstoletí starší Deweyho práci. Je to především kritika představy o zrcadlovité povaze mysli a lidského poznání. Za náš dnešní pojem mysli vděčíme, dle Rortyho, Descartesovi; na druhou stranu důkladná formulace toho, co by měla v ideálním případě obsahovat (reprezentace skutečnosti - ideje) je zase zásluhou Johna Locka.[1] Mysl je možné v kontextu klasické, stejně tak jako analytické epistemologie pojímat jako zrcadlo, které budeme pomocí nejrůznějších sofistikovaných technik filosofické reflexe leštit tak dlouho, dokud nebude co nejvěrněji odrážet vnější realitu a směřovat ke konečnému pravdivému poznání veškeré skutečnosti, tak jak je o sobě, neinfikována dílčí lidskou perspektivou. V souvislosti s tímto nalézáme v klasické epistemologii další zajímavý předpoklad, totiž že principiálně lze dojít při správně zvolené metodě zkoumání k něčemu jako meta-popisu skutečnosti, jinými slovy k objevení jazyka přírody, který nám umožní pochopit její pravou podstatu.

Nechci se zde zabývat konkrétními teoriemi, které Rorty přejímá od Wittgensteina, Sellarse a Quina, jimiž po mém soudu zásadně podkopává myšlenku možnosti uskutečnění výše uvedeného projektu. Stačí zdůraznit, že společným leitmotivem filosofické práce těchto myslitelů je odmítnutí "divácké teorie poznání" (spectator theory of knowledge) prostřednictvím zpochybnění představy o reprezentační povaze jazyka. Jazyk zde není pro to, aby adekvátně popisoval na něm nezávislou mimojazykovou realitu. Může však samotné toto zjištění ospravedlnit tezi o tom, že tito filosofové a s nimi i Rorty jsou skeptiky? Zamysleme se na toto téma podrobněji. Například skrze Quinovu tezi o nevymezitelnosti reference a neurčitosti překladu dochází Rorty ke zjištění, že jazyk nefunguje způsobem, jakým si to představovali ještě novopozitivisté a logičtí atomisté, totiž že jeho primárním úkolem není jednoduchý popis jednotlivých elementů skutečnosti, ale že má charakter jakési znakové sítě, kterou uměle oktrojujeme na okolní realitu proto, abychom se v ní mohli prakticky orientovat. Okolní realita jednoduše nepřichází do naší zkušenosti antecedentně rozškatulkována na věci, na které poté triviálně "přilepíme" štítky v podobě jazykových designátorů, ale je sama do značné míry jazykovým konstruktem, závislým na konceptuálním schématu mluvčích, kteří o ní pronášejí svá tvrzení. Je tedy jaksi nehotová, a z pozice subjektů disponujících jazykem ji v tomto jazyce dotváříme. Poslední instancí pro verifikaci našich výroků o ní je pak poněkud paradoxně systém jazyka samotného. Co by tedy znamenalo říci, že se naše výroky shodují se stavem věcí mimo ně samotné? Abychom podobné tvrzení mohli provést museli bychom se postavit mimo vlastní jazyk - do pozice tzv. "Božího oka" jak to kdesi napsal Hilary Putnam, a skrze jakousi meta-verifikaci (o které ani nejsmělejší Rortyho odpůrci dnes nevědí, jak by něco podobného mělo probíhat) porovnat, zda náš jazyk koresponduje s nějakým domnělým jazykem, který je vlastní přírodě samotné. Problém ovšem spočívá v tom, že příroda žádným jazykem nemluví. Mluvíme my. A jelikož pravdivé nebo nepravdivé mohou být pouze výroky formulované v jazyce, nikdy nelze principiálně zjistit, zda jazyk pravdivě koresponduje s něčím mimo něho samotného. Určitou umírněnou a non-metafyzickou alternativou korespondenční teorie pravdy je přitom Tarského sémantická teorie, v níž v podstatě jazyk hovoří o jazyce, což je určitě v pořádku. Vlastně je to právě tato koncepce, která vedla Donalda Davidsona k odmítnutí "třetího dogmatu empirismu", tedy dualismu schématu a obsahu. Rorty s Davidsonem souhlasí a v předmluvě ke sbírce Objectivity, Relativism, and Truth (Objektivita, relativismus a pravda) dokonce cituje známá Davidsonova slova:

"Přesvědčení jsou buď pravdivá, nebo nepravdivá, ale nic nereprezentují. Nakonec, bude jenom dobře, když se zbavíme reprezentací a s nimi i korespondenční teorie pravdy, od takové představy jakýchsi subjektivních reprezentací je totiž vždycky jenom krok k relativismu."[2]

A dodejme, i skepticismu. Protože tak dlouho, jak si budeme myslet, že naše myšlenky, slova nebo pojmy reprezentují nějaké vnější věci o sobě, budeme mít nutkání tázat se, zda je reprezentují dostatečně, zda by je nemohly reprezentovat lépe, nebo zda tomu není náhodou tak, že je nereprezentují vůbec.

Myslím, že poté, co jsem v kostce vylíčil hlavní Rortyho námitku proti reprezentacionalismu (jenž je však lehce převoditelný na jakoukoliv jinou formu "hledání jistoty"), přiblížili jsme se poněkud více konečné odpovědi na to, zda je Rorty skeptikem nebo nikoliv. Jaké jsou hlavní skeptikovy teze v oblasti epistemologie? Skeptické akcenty a formulace v oblasti teorie poznání bývaly v dějinách i v současnosti samozřejmě předkládány různým způsobem a s různým stupněm naléhavosti, ve svém základě však všechny obsahují podobné schéma usuzování:

(P1) Je možné, že existuje pravdivé poznání reality.

(P2) Lidské kognitivní schopnosti jsou omezené.

(P3) Je-li jaká epistemologická teorie (empiricky nebo apriorně) napadnutelná, neposkytuje pravdivé poznání reality.

(P4) Všechny dosavadní epistemologické teorie jsou napadnutelné.

(MZ) Žádná dosavadní epistemologická teorie neposkytuje pravdivé poznání reality.

(Z) Je možné, že nejsme (nebudeme) schopni dosáhnout pravdivého poznání reality.

Skeptik tedy tvrdí, že nejsme schopni poznat věci, jak jsou ve skutečnosti, a to alespoň ve dvojím smyslu. a) Jednak je tato situace buďto pouhým dočasným nešvarem naší omezené kognitivní nebo konceptuální kapacity, anebo b) je to stav pro člověka přirozený a věci, tak jak ve skutečnosti jsou, nebudeme schopni poznat nikdy. Mezi těmito dvěma alternativami neumíme rozhodnout, a tak se prozatím zdržíme jakýchkoliv unáhlených soudů na toto téma, a omezíme se na další hledání.

            Říká ale Rorty cokoliv z výše řečeného? Co by vlastně musel ve svých textech tvrdit, aby pro jeho názory mohlo platit výše uvedené schéma? V prvé řadě asi minimálně to, že epistemologie je smysluplný projekt, ať už nás někam zavede nebo nikoliv. Proto navrhuji považovat ve svém schématu první a poslední tvrzení za klíčová. To, co se nachází mezi tím, není příliš důležité. Výrok (P1) je tedy v inferenci, kterou zde předkládám, chápán jako předpoklad všeho ostatního.[3] Rorty mu však zjevně neumí dát smysl, což jej od skepticismu zásadně vzdaluje. Dále by zjevně nesouhlasil ani s výrokem (P3) - fakt, že je epistemologická teorie nenapadnutelná, ještě nemusí nutně znamenat, že má cokoliv společného s pravdivým poznáním reality.[4] Tvrzení (P4) je notorietou, jež není při relevantní znalosti systematické filosofie běžně předmětem filosofických sporů, a zjevně by s ním souhlasil i Rorty. Není to ovšem tvrzení skeptické. Rorty by nicméně nesouhlasil ani s mezizávěrem (MZ), poněvadž mu evidentně není příliš jasné, co toto "pravdivé poznání reality" má prakticky znamenat. V konečném důsledku Rorty by zjevně odmítl i závěr (Z) výše uvedeného skeptického schématu, dovolím si tvrdit - ze stejných důvodů jako jeho první a zároveň nejdůležitější premisu. Pokud nás tedy Rortyho texty ve směru skepticismu o něčem informují, tak je to přesný opak skeptického způsobu uvažování. A rád bych dále rozvedl, proč tento názor zastávám.

Na začátku své úvahy jsem epistemologický skepticismus vymezil jako přesvědčení, že "poznání skutečné podstaty věcí, tak jak ve skutečnosti jsou, je přinejmenším krajně problematické." Především antičtí skeptikové se v duchu této umírněné definice s velkým umem snažili dokázat, proč teorie jim současné neodhalují skutečnou povahu věcí. Rortyho strategie je však v mnohém odlišná, a to nejen volbou prostředků, ale především pokud jde o cíle jeho argumentace. Rorty jako svérázný představitel filosofie po "obratu k jazyku" používá (především pak ve svém raném díle) analytické metody k tomu, aby ukázal, že nesnáze, které produkuje epistemologický projekt, se netýkají ani tak omezenosti poznání samotného (jak se domnívali i skeptikové), ale toho, co by prakticky mělo znamenat slovní spojení "skutečná povaha věcí." Jak klasická epistemologie, tak její moderní verze - epistemologie analytická, totiž narážejí na vlastní hranice, totiž hranice jazyka. Úkolem epistemologie je ovšem vystoupit za jazyk k věcem. Podobná snaha ale podle Rortyho nejen že nedává příliš dobrý smysl, ale je zároveň principiálně nemožná. Rorty je v tomto pragmatista, uvažuje o věcech v jejich kulturním a historickém kontextu. Sám pak přidává jazyk - nikdy nejsme a ani nebudeme schopni transcendovat vlastní definitivní slovníky, dějinnou situaci ani kulturní zakotvení. Epistemologie je tedy pomýleným projektem, o kterém nikdo nemá ponětí, jakou metodou by měla dosáhnout proklamovaných cílů. Pokud se podíváme na mezizávěr výše uvedeného schématu, tvrdí Rorty, že všechny dosavadní epistemologické teorie jsou neplatné? Nikoliv. Říká, že jsou bezpředmětné. A to je veliký rozdíl. Mám za to, že skeptik by ve svých výrocích tak daleko nezašel. Připustil by možná, že se mu zdá, že epistemologie nikdy svého cíle nedosáhne a hledal by pro své stanovisko argumenty, ale sám by asi nikdy nezavrhl samotnou myšlenku přinejmenším možnosti a smysluplnosti konečného popisu nebo poznání světa. Rorty však odmítá pojímat problém poznání, tak jak jej systematizovali především Descartes, Locke a Kant jako skutečný problém. Důvody, proč tomu tak je, přitom vcelku přehledně předkládá hlavně v první polovině své již dříve zmiňované jediné monografie. Obecně však lze říci, že na základě historických a konceptuálních analýz ukazuje, jak jsme dospěli k takovému pojetí epistemologie, jaké známe dnes, a proč nás toto pojetí zavádí do neřešitelné scholastické slovní ekvilibristiky bez jakýchkoliv praktických důsledků. Epistemologické problémy tedy chápe jako pseudo-problémy, jinými slovy jako takový způsob kladení otázek, o kterém není předem jasné, jaký druh odpovědí budeme považovat za správný.

            Rortyho pojetí poznání je tedy možné nazvat anti-reprezentacionalismem, jinými slovy anti-epistemologií. Je však anti-epistemologie zároveň skepticismem? Jsem přesvědčen, že kdybychom chtěli tyto dva filosofické postoje ztotožnit, dopustíme se kategorického omylu. Jedna věc je totiž tvrdit, tak jak to činí Rorty, že představa o pravdivém poznání na jazyku nezávislé reality je přeludem, protože nic takového nedává jasný smysl (v tom významu, že neznáme kritéria, podle kterých bychom jeden typ epistemických výroků diskvalifikovali ve prospěch nějakého jiného), a druhá věc je zastávat názor vlastní skepticismu - totiž, že pravou povahu reality nelze poznat. V konečném důsledku se tedy zdá, že skeptik, na rozdíl od pragmatisty a anti-reprezentacionalisty přinejmenším intuitivně rozumí pojmům jako "pravá povaha reality", "korespondence se skutečností", atd. jednoduše proto, že se snaží dokázat, že je nejsme nebo nebudeme schopni poznat. To, co však činí například Rorty nebo pozdní Wittgenstein (který operuje s pojmy jako "význam", "počitek", "pravidlo" aj.) není nic jiného, než že ukazují na vnitřní rozpory těchto pojmů tak, že můžeme nabýt přesvědčení, že některá naše použití těchto slov postrádají jasný smysl, nebo že naopak smysl, který jim přisuzujeme, je ve skutečnosti (komunikativní praxi) jiný, než jak jsme o něm doposud uvažovali. Zdá se tedy, že skutečným cílem Rortyho snah není skepticismu analogické úsilí přesvědčit nás o tom, že skutečná povaha věcí je nám (možná napořád) skryta. Dle mého přesvědčení směřovalo poselství, jež nám Rorty po téměř čtyřicet let svého aktivního publikačního života předkládal, k samotnému odmítnutí slovníku, v němž dominují pojmy jako poznání/pouhý názor, pravda/mínění, subjektivní/objektivní apod., které podmiňují existenci nejen filosofie, tak jak ji důvěrně známe z většiny knih a přednáškových sálů, ale i existenci a zdánlivou smysluplnost skepticismu samotného.

Prameny: