Radim Šíp: Richard Rorty: Pragmatismus mezi jazykem a zkušeností. Brno: Paido 2008

Rorty očima pragmatika: O vlku, koze a vejcoslepici

Richard Rorty je spiderman. A není sám, mezi spidermany najdeme i Noama Chomského nebo třeba Bertranda Russella. Svět vždy bude potřebovat hrdiny, ve kterých vedle identity snaživého vědce dřímá i identita osoby veřejně činné, jíž jde o blaho planety. Knihu Radima Šípa Richard Rorty: Pragmatismus mezi jazykem a zkušeností lze číst jako pokus o demaskování hrdiny, jako pátrání, při kterém detektiv sleduje motivy a názory dvou různých osob, aby na konci mohl prohlásit, že už ví, kdo se pod kostýmem skrývá. Samotné pátrání je rozděleno do pěti kapitol. V první kapitole sledujeme vznik pragmatismu na základech americké recepce kontinentální filozofie. Druhá kapitola se věnuje pragmatické koncepci pravdy, třetí kapitola představuje Rortyho jako kritika analytické filozofie, ve čtvrté kapitole Rorty hájí liberalismus. Pátá kapitola je pokusem o kritické zhodnocení Rortyho myšlenek, zdůraznění kontinuity jeho filozofování a odhalení slabých míst.

Pokud bych měl charakterizovat Šípův text jedním slovem, bylo by to nadšení. Autor je zasažen akutním entuziasmem, infekčním zápalem, který dokáže snadno přenést i na čtenáře. Šípovo nadšení se v knize projevuje zejména na třech rovinách, přičemž první a asi nejzřetelnější rovinou je autorovo nadšení pro jazyk. Radim Šíp dokáže psát poutavě, přehledně a je-li to možné, pomáhá čtenáři výčty, shrnutími a ilustracemi. Nadšení pro jazyk má však někdy i odvrácenou stranu, kdy autor sáhne k patosu na úkor střízlivosti či zvolí cizí slovo na úkor srozumitelnosti. Šíp si libuje v jakési psychoanalýze filozofie, často píše (nejspíš pod vlivem Ryla, Sellarse, Quina) o nejrůznějších metafyzických či epistemologických "mýtech", představách, tématech, motivech, dogmatech a gnómatech. Zpočátku mi tento pohled na filozofii "z ptačí perspektivy" vadil, brzy jsem však onomu zákeřnému nadšení sám podlehl.

Na druhé rovině je text nesen autorovým nadšením pro Richarda Rortyho. Šíp je fundovaný badatel, ve svých úvahách je pečlivý a Rortymu bezesporu dobře rozumí. Dokáže Rortyho filozofické názory velmi dobře představit jako síť inspiračních zdrojů, filozofických východisek, důvodů a důsledků. Jeho nadšení pro Rortyho však naštěstí není nekritické, což autor sám barvitě popisuje v závěru svojí knihy. Jednu výtku si zde ale přece jen dovolím, neboť se týká oblasti mně blízké: při parafrázování Rortyho názorů na metafyziku mentálních stavů autor mohl sáhnout po větším množství zahraničních sekundárních textů (a věnovat více kritické pozornosti deklarovanému rozdílu mezi eliminativním a reduktivním materialismem).

Do třetice, Radim Šíp je nadšeným obhájcem pragmatismu, opět však musím podtrhnout, že obhájcem nezaslepeným. Přestože se kvůli zaujetí pro pragmatismus nevyhnul některým marginálním zkreslením (viz například reakce na Brandomovu kritiku pragmatismu na s. 173, kde se dopouští podsunutí teze), přednosti pragmatické filozofie dokáže dobře vyložit i použít. Potíž nicméně vidím v tom, že čtenář, který nesdílí autorovo nadšení pro pragmatismus, může být k některým jeho kritickým závěrům netečný. Pokusím se to ve zbytku této recenze blíže vysvětlit.

Při parafrázování Rortyho kritiky analytické filozofie se Radim Šíp opírá o tezi, kterou bychom si mohli pojmenovat jako konstruktivistický předpoklad pragmatismu - to, co označujeme jako svět, je konstrukce z naší zkušenosti/jazyka/sítě přesvědčení a přání. Při kritice Rortyho postanalytického pragmatismu využívá korespondenční předpoklad pragmatismu - naše zkušenost/jazyk/síť přesvědčení a přání je způsobena a určována světem. Domnívám se, že tyto dvě teze nemůže autor smysluplně zastávat naráz. Sílu obou tvrzení lze samozřejmě různě upravovat a je tedy možné například dodat, že svět je většinou naší konstrukcí, nebo že náš jazyk je částečně určován světem. Podobné úpravy však neodstraní zásadní kritikovo dilema: buď je jazyk primárně určen světem, nebo jazyk primárně určuje svět, ne však obě najednou. Podotýkám, že zde nepomůže žádný záchranný hermeneutický kruh či nějaký odkaz na tělo jako prostředníka poznávacího procesu, jak to klasický pragmatismus s oblibou činí. Stále bychom se totiž museli ptát, co kritik přijal jako svůj výchozí bod, zda zkušenost - nebo svět, zda jazyk - nebo nejazykovou skutečnost.

Je třeba zdůraznit, že autor si je tohoto dilematu vědom. Ve druhé kapitole, když předkládá pragmatickou teorii pravdy, píše: "Pravda může být pojímána pouze jako funkce jazyka (zkušenosti), pouze jako korespondence jednoho segmentu jazyka (zkušenosti) se segmenty dalšími. Přes právě řečené však jazyk [...] není zbaven závislosti na světě. A tudíž není závislosti zbavena ani pravda." (s. 47). Na následující stránce dokonce demaskuje pragmatismus jako takový, když o něm píše, že je založen na předpokladu primární zkušenosti (tj. na jakémsi výchozím nevědomém a nekonceptualizovaném epistemickém kontaktu subjektu s objektem) - přičemž toto východisko označuje za "pragmatický mýtus", o kterém si je "většina pragmatiků [...] velmi dobře vědoma, že se jedná pouze o nutný pragmatický předpoklad" (s. 48).

Přiznám se, že jsem z tohoto postoje poněkud perplex. Jak je možné nasytit vlka korespondence a přitom nechat kozu konstruktivismu žít? Možná bychom mohli hledat odpověď v poznámce 43, kde Šíp zmiňuje (nejen) Koťátkovu  kritiku (nejen) pragmatické filozofie. Tato kritika je vlastně jakousi variací na aporii skepticismu, neptáme se v ní ale, jak může skeptik nepochybovat o svém skepticismu, nýbrž jak může někdo kritizovat reprezentacionalistickou teorii poznání a sám při tom nepředpokládat reprezentaci světa. Šíp odpovídá, že velmi snadno, "představa nezávislého světa" je prý sekundárně odvozena z faktu, že jsou některá naše očekávání o světě prostě zklamávána. I kdybych tuto Šípovu odpověď přijal (přestože se domnívám, že kvůli infiltraci výrazu "nezávislý svět" odpovídá na jinou otázku), nelze ji přesto použít k řešení dilematu vystavěného výše - tam totiž hlavní otázka zní, jak jsou naše očekávání jako taková vlastně utvářena. Reprezentuje v prvním kroku procesu poznávání zkušenost svět, nebo je v prvním kroku svět vytvořen? Očekáváme úplněk proto, že víme, že Měsíc, Země a Slunce se pohybují tak a tak, nebo proto, že jsme se domluvili, že úplňkem budeme označovat pravidelně se vyskytující výraznou světlou skvrnu v horní části našeho zorného pole?

Znovu opakuji, že autorovi nelze podsouvat, že by si nekonzistence v přijatých pragmatických východiscích nevšiml. Když Šíp píše o mýtu hegemonie jazyka a mýtu pravého světa, myslí tím patrně právě ony výše popsané teze. Dichotomii mezi tezemi se snaží překonat pragmatickou rétorikou zahrnující jednotu organismu a okolí, tento způsob přemostění však nelze považovat za uspokojivý. "Pragmatici sice odstraňují představu "pravého světa" ze svého obecného pojetí, v žádném případě však neodtrhávají zkušenost, jazyk a pravdu od "skutečnosti" (např. s. 47)." Dělají to tak, že "pojímají člověka [...] a svět jako neodlučitelné "entity"". Vyřešíte-li problém vejce a slepice tak, že postulujete vejcoslepici, nevzbudíte tím asi příliš mnoho nadšení.

Výše popsaná "vejcoslepičí" kritická strategie je z pochopitelných důvodů plodná. Analytická filozofie je poplatná mýtu pravého světa (tj. předpokládá izomorfii mezi jazykem a světem), postanalytická filozofie je zase příliš uzavřena v jazyce. Šíp tak na jedné straně nemusí skrývat sympatie s Rortyho známými kritickými postoji ve Filozofii a zrcadle přírody, na straně druhé ovšem může Rortyho z Nahodilosti, ironie, solidarity odmítnout jako příliš postanalytického: "I zde vidíme šavlový tanec, kterým se Rorty pokouší překlenout propast mezi potřebou vše uzavřít v jazyce a mezi evidentní skutečností, že všechny změny mají nějaký důvod. Uznat druhé by znamenalo připustit, že existuje něco mimo jazyk, [...]"  (s. 177). Na základě obojakých východisek klasického pragmatismu pak není obtížné prezentovat Rortyho neopragmatismus jako nedůsledný pragmatismus. Je-li však nedůsledný ten, kdo nepřijímá určitou koncepci en tout, neboť ji odůvodněně považuje za nekonzistentní, pak není třeba nedůslednost vždy považovat za zápornou vlastnost.

Na s. 179 shrnuje Radim Šíp hlavní cíle svojí páté, kritické kapitoly takto: (i) prokázat, že rortyovský neopragmatismus vychází z určitých metafyzických předpokladů, (ii) prokázat, že tyto metafyzické předpoklady vedou k deformování skutečnosti, pročež rortyovský neopragmatismus nepřispívá k řešení jistých důležitých problémů. První úkol se mu bez výhrad zdařil. Druhý vlastně taky, jen je třeba přijmout fakt, že jako etalon použil teorii, která obsahuje nekonzistentní předpoklady. Knihu Radima Šípa lze chápat jako nadšený, poutavý a přehledný pokus o demaskování hrdiny. Na konci buď odhalíte Rortyho slabiny nebo pochopíte Rortyho důvody, jako čtenáři tím však rozhodně získáte.

Marek Picha