Zpráva z 6. platónského symposia na téma "Platónův dialog Alkibiadés I“

(Praha 20. - 21. 11. 2008)

        20. - 21. 11. 2008 se ve vile Lanna v pražských Dejvicích konalo již šesté národní symposium České platónské společnosti. Tématem letošní konference byl Platónův dialog Alkibiadés I. Platónské konference se konají v Praze každoročně od roku 1997. Tehdy vzniklá společnost se rozhodla, že bude střídavě pořádat konference na úrovni národní a mezinárodní. Po loňské mezinárodní věnované dialogu Theaitétos byla tedy letos uspořádána konference národní.

        Ve čtvrtek po deváté hodině ranní se sešlo v reprezentativních prostorách Akademie věd České republiky více než třicet nadšenců a badatelů z oblasti antiky, z nichž deset vystoupilo se svými příspěvky. Konferenci zahájil úvodním slovem předseda České platónské společnosti Filip Karfík, který o dialogu Alkibiadés[1] řekl všechny základní informace, které se v takto ucelené formě v sekundární literatuře jen těžko dohledávají, neboť dialog bývá pokládán za nepravý.[2]

        To je však poměrně překvapivé, neboť spor o jeho pravost je v kontextu více než dvou tisíciletí platónského bádání poměrně mladý. Poprvé se s ním setkáváme až u Schleiermachera v roce 1824. Zásadní problém až do současnosti je ale s tím, jaké důvody Schleiermachera a po něm další ke zpochybnění jeho pravosti vedou: Schleiermacher, stejně jako někteří z účastníků konference, nemohou říci o moc více než to, že se jim dialog prostě nelíbí ("Prostě to není ono", povzdechoval si Karfík). Je však třeba říci, že během konference vyšly na světlo jisté argumenty, které se sice jednotlivě jeví jako slabé, ve svém celku však Schleiermacherův dojem staví na racionálnější základ.

        Avšak už v samém úvodu Karfík představil jisté důvody, které nás vedou v soudech o jeho nepravosti ke zdrženlivosti. Především poukázal na váhu, kterou Alkibiadés měl v pozdní antice. Prokla a Iamblicha nejen že ani nenapadlo zpochybňovat jeho pravost, naopak ho pojímali jako dialog nanejvýš vhodný jako uvedení do celého Platóna a v tomto smyslu mu přičítali klíčový význam. I v nejnovější době se najdou zastánci tohoto stanoviska: Přední místo mezi nimi zaujímá Friedländer a jeho úvod do Platóna ze 60. let a posledním významným textem přimlouvajícím se za jeho pravost je komentář Denyerův, který se objevuje v posledním vydání Alkibiada v angličtině.  Také František Novotný se v předmluvě k českému překladu staví k popíračům pravosti odmítavě.[3]

        Jako první usedl na místo řečníků Aleš Havlíček s příspěvkem nesoucím název Duše, tělo a já. V příspěvku poukázal na to, jak se text dialogu váže k jiným pasážím z Platóna, které  se  problematice této trojice věnují. V té souvislosti zde představil tezi zakládající se na klíčové pasáži 129e-130c, pro níž lze jen stěží nalézt v textu oporu: Duše a tělo jsou dvě podoby téhož, přičemž duše má nadvládu nad tělem. Nad tímto tvrzením se rozpoutala živá diskuze a Havlíček byl obviněn z toho, že do textu projektuje své představy o Platónově antropologii, které pocházejí odjinud, neboť zde se pracuje s myšlenkou, že člověkem samým je duše (130c), která těla užívá (130a). Tato teze mohla obstát jen v souvislosti s tím, jak Havlíček celý text čte: Domnívá se, že se jedná o dialog aporetický. S tím však valná většina účastníků nesouhlasila (např. Štěpán Špinka).

        Po diskuzi přednesl svůj příspěvek Techné a sebepoznání v dialogu Alkibiadés I Karel Thein. V dialogu řešenou otázku člověka a sebepoznání se snažil představit na pozadí  starší řecké literatury a mytologie, přičemž rozebral slavnou otázku Sfinx, kterou před Thébami uhodl jediný Oidipus ("Který živočich má jen jeden hlas, ale přitom má někdy dvě nohy, někdy tři, někdy čtyři, a je nejslabší, když jich má nejvíc?"). V souvislosti s touto otázkou Thein ukázal, že ptaní se po člověku a ptaní se po sobě samém není zdaleka totéž, a že pokud je dialog autentický, jedná se o historicky první text, který se po člověku vůbec ptá. Uvedl také dalších osm míst v Platónově korpusu, kde se otázka sebepoznání v souvislosti se slavným nápisem z Delf řeší.

        Před obědem přednesl svůj příspěvek s názvem Daimonická převaha nad hrdou duší Antonín Šíma, který se snažil na pozadí celého textu řešit  problematiku vztahu mezi milujícím Sókratem (subjektem) a milovaným Alkibiadem (objektem), jenž by se snad na základě sebepoznání - pohledu do očí (132e-133c) - měl stát též subjektem lásky. Upozorňoval na některé specifické nesrovnalosti v líčení tohoto vztahu: Sókrates prý na rozdíl od ostatních milovníků miluje výlučně Alkibiadovu duši (131d), přitom se na začátku dialogu představuje jako "šmírák": "... a na jakou naději se díváš, že mě tak obtěžuješ... "(104d).

        Po obědě přednesla svůj příspěvek "Zrcadlo, řekni mi...“ (Alc. I, 132c - 133c a Euripidova Hekabé) Eliška Luhanová. Než se pustila do samotného výkladu "podobenství o oku jako zrcadle", přenesla výklad do oblasti antické tragédie, konkrétně k Euripidově Hekabé, v níž   "tragická hrdinka" oslepí s pomocí dalších zajatkyň thráckého krále Polyméstora (1035) za to, že zabil jejího syna Polydóra, aby se dostal k jeho zlatu (775, 1207). Když k ní Polyméstor přijde, Hekabé se "ostýchá" mu pohledět do tváře (968), aby se nemusela uzřít v jeho oku.  Autorka se pustila do dalekosáhlého výkladu této paralely, přičemž zdůraznila sociální rozměr, který tu na sebe sebepoznání, jakožto zření se v oku druhého, bere. V závěru se pokusila zhodnotit původnost úryvku v odstavci 133c, kde se přechází od oka ke skutečným zrcadlům a rozvíjí specifická teologie.[4] Tento úryvek se totiž nenachází v dlouhé citaci tohoto dialogu, kterou máme dochovanou u Eusebia z Kaisareie, který "měl velmi dobrou knihovnu," jak doplnil Karfík. Tento příspěvek  vyústil do zajímavé diskuze o Platónově teologii.

        Následující příspěvek Jakuba Jirsy měl jiný charakter, a to i přesto, že se věnoval stejné pasáži. Nesl název Epistemologické problémy poznání sebe sama (132c7-133c7). Autor v příspěvku poukázal na souvislosti s ptaním se po areté, které známe z Platónových raných dialogů, a rozvedl výklad Platónova pojetí vztahu epistémé a areté, přičemž zdůraznil, že znalost projevů areté je nutně spjatá s  věděním o něm samém a přímo podmiňuje ctnostné jednání. Toto klíčové téma se pak neslo diskuzemi opakovaně.

        Na zcela jinou rovinu politické filosofie poté přenesl celý dialog Jaroslav Daneš v příspěvku Politické myšlení v dialogu Alkibiades I. Provedl od začátku potřebný historický exkurz do Thúkýdidových Dějin peloponnéské války a jejich líčení historického Alkibiada v 6. knize. Tento rozměr se ukázal velice plodný a závěrečná diskuze se přesunula k Platónovu politickému myšlení známému především z Ústavy.

        Po diskuzi následovala schůze České platónské společnosti a společné posezení v nedaleké restauraci, které některým účastníkům značně zkrátilo odpočinek před následujícím dnem. Důkladné probuzení však zajistil prvním pátečním příspěvkem Spravedlivé a prospěšné. Dvojí areté v dialogu Alkibiadés I  Kryštof Boháček. Jako první explicitně formuloval a řešil otázku  pravosti dialogu: Ukázal problémy se zařazením textu jak mezi dialogy rané, tak mezi dialogy střední, a prošel některé argumenty zastánců jeho pravosti. Ke kritice přistoupil z pozice vývojové hypotézy, přičemž poukázal zejména na absenci klasické stavby, kterou se dialogy obdobné délky a předpokládaného stáří vyznačují: Nejen že dialog je dramaticky nanejvýš chudý, ale nevídaným množstvím látky se nezdá být ani uspořádaný, tedy krasný.

        Jakub Jinek pak přednesl příspěvek s názvem Rozumí dělník svému dílu?. Zabýval se v něm mimo jiné otázkou, jak se k sobě má epistémé a techné v kontextu politiky, svobody, moci a hierarchie společnosti. Jaké vědění musí mít dělník mající techné, aby se vzdal části své svobody ve prospěch filosofa, kterému náleží spravovat obec? Jak pozná, že je tím filosofem? A proč by měl v kontextu tohoto dialogu ten, kdo získá sebepoznání, sám nemající žádné techné, vládnout nad druhými? Tyto otázky jsou v zárodku obsaženy v dialogu Alkibadés a to v jiném světle, než je známe z Ústavy. Zde jde o  historického Alkibiada. Činil by v politickém životě jinak, držel-li by se Sókratova návodu a snažil se uvidět se v Sókratových polobožských očích?[5]

        Poslední původně plánovaný příspěvěk přednesl Josef Moural. Moural na konci každé konference rozebírá Sókratovu činnost v daném dialogu. Letos nesl jeho příspěvek název Sókratova činnost v dialogu Alkibiadés I. Sókratovu činnost analyzoval Moural v kontextu pozdějšího myšlení skeptiků, kteří se odvolávali k Sókratovu tvrzení, že "o tom nemá žádné vědění." Z tohoto úhlu pohledu vyšly najevo další důvody k zpochybnění pravosti dialogu: "Sókrates zde má nápadně velký sklon k vědění a malý k nevědění," konstatoval Moural.

        Letošní konferenci však jeho příspěvek nekončil. S kratším textem se v průběhu konference přihlásil Pavel Hobza. Jeho příspěvek s názvem Od reflexního k narativnímu pojetí identity vyvolal vášnivou kritiku, neboť kromě toho, že se v něm Hobza snažil představit Platónovo dvojí pojetí duše,[6]  navrhl také odvážnou hypotézu, že by se nemuselo jednat o dialog nepravý, ale že by mohlo jít o dialog první. Tuto tezi se však Hobzovi nepodařilo podložit žádnými nosnými argumenty. Pouze se opakovaně  pozastavoval nad tím, jaké množství témat se zde vyskytuje, aniž by byla rozpracována. Zdají se zde být jakoby v zárodku. Pak se pokusil v textu dohledat i jistou nedůslednost v odlišení areté od techné, ale ani to se mu nepodařilo obhájit.

        Po závěrečné bouřlivé diskuzi následoval společný oběd, po němž se všichni účastníci rozjeli ke svým domovům. I když nebyl nalezen uspokojivý závěr ohledně pravosti dialogu, je téměř jisté, že všichni účastníci z konference odjížděli obohaceni o mnohé přístupy, s kterými jednotliví přednášející dialog četli. Ačkoli sami neměli svůj vlastní příspěvek, průběh konference velmi obohatili zejména další tři platónští badatelé: Štěpán Špinka a Ivan Chvatík, kteří se aktivně účastnili téměř všech diskuzí, a již výše zmiňovaný předseda Filip Karfík, kterému se dařilo  zajišťovat spojnici snad mezi všemi nesouhlasnými stranami,

        Podobně jako na jakémkoli filosofickém semináři, člověk je obohacen tím víc, čím lépe je připraven. Já osobně jsem četl dialog před konferencí dvakrát, podruhé poměrně důkladně. I to však bylo málo. Všichni autoři příspěvků pracovali také s řeckým textem a mnoha zahraničními komentáři, ke kterým jsem se nedostal. Navíc bylo na mnohých vidět, jak před svým vnitřním zrakem mají rozevřenou téměř celou antickou knihovnu s platónským korpusem, z níž jim vystupuje nepřeberné množství paralel. Tak mohli v diskuzích Štěpán Špinka, Aleš Havlíček, Filip Karfík a další citovat zpaměti pasáže z dalších dialogů a dorozumět se tak snáze o předmětech sporu.

        Na závěr snad nemohu jinak, než doporučit tento zajímavý dialog k (opětovnému) přečtení (neboť i když text možná není Platónův, bezpochyby je platónský) a pozvat na příští (tentokrát mezinárodní)  platónské symposium, které se bude konat v listopadu příštího roku v Praze a jeho tématem bude dialog Sofistés. K letošní konferenci ještě vyjde podrobná recenze v jednom z následujících čísel  Filosofického časopisu a jejím autorem bude pravděpodobně Kryštof Boháček. Důležitější než recenze jsou však příspěvky samotné, ty vyjdou snad do roka ve sborníku, který vydá nakladatelství OIKOYMENH, jak zatím učinilo vždy.

Vojtěch Kaše