Wolfgang Röd
1. Charakter dějin filozofie
Věnuje-li někdo značnou část své práce dějinně filozofickým zkoumáním, jako jsem to učinil já, je samozřejmé, že se předmětem jeho reflexe stane rovněž charakter dějin filozofie a jejich metoda.(1) V následujícím textu načrtnu základní rysy svého pojetí.
Historik filozofie se podle mého názoru nesmí omezit na popis předešlého, jako to historikové většinou činí; nechce-li pěstovat pouhou doxografii, má za úkol provést ze svého stanoviska a s vlastními pojmovými prostředky rekonstrukci myšlenek, tradovaných v textech a zprávách dřívějších filozofů. V mém pojetí se dějiny filozofie neomezují pouze na rozumění ve smyslu hermeneutiky. Pokud první krok k jejich systematickému pojednání nespočívá v pouhém rozumění, ale v rekonstrukci myšlenkových souvislostí, jsou rovněž kritické; neustupují před otázkou po oprávněnosti předpokladů předchozích filozofů, po rozhodnosti jejich základních argumentů ani před otázkou po požadované platnosti pro jejich výsledky.
Domnívám se, že historik filozofie nesmí pro výsledky svých zkoumání požadovat bezpodmínečnou platnost, a to ze dvou důvodů: neexistují žádná neinterpretovatelná fakta, z nichž by mohl vyjít, a nemá k dispozici žádný definitivně zdůvodněný nebo zdůvodnitelný pojmový rámec, který by mohl být základem rekonstrukce historických souvislostí. Vysvětluje se tím na první pohled udivující okolnost, podle níž vypořádání se s filozofií minulosti v mnoha případech nedospělo ani po staletích k obecně akceptovatelným výsledkům. To, co by se mohlo jevit jako skandální – že se velmi často dalece rozcházejí výklady myšlenek největších filozofů - je následkem závislosti stanovisek rekonstruktivního historického způsobu pohledu. Stále existuje množství filozofických stanovisek a jistě bude existovat i v budoucnosti a s obecným konsensem v dějinách filozofie se nepočítá. Uvedenou okolnost nepovažuji za principiálně nepominutelný nedostatek, v konkurenci různých výkladů se musí vidět výchozí impulsy pro produktivní práci v dějinách filozofie a s odlišnými interpretacemi se musí zacházet konstruktivně.
Názor, podle nějž historik filozofie postupuje rekonstruktivně, není nový: zastával jej např. N. Hartmann, rovněž H. Scholz, W. Stegmüller a další, kteří pamatovali na rekonstrukci tradovaných filozofémat (filozofických výroků) s pomocí prostředků precizace jazyka. Racionální rekonstrukce (tak nazýval tento typ analýzy Stegmüller) je zvláštní případ rekonstruktivního postupu; nelze jej použít obecně, neboť existují filozofické myšlenky, které tomuto typu rekonstrukce unikají.
2. Otázka kontinuity a diskontinuity v dějinách filozofie
Při reflexi dějin filozofie hraje obecně důležitou roli otázka, zda dějiny filozofického myšlení probíhají kontinuálně nebo diskontinuitně, zda se představují jako následek myšlenkových revolucí. Významné zastánce nalezlo jak pojetí kontinuální, tak diskontinuitní. Raný příklad prvního pojetí je Aristotelova rekonstrukce vývoje pojmu příčiny. Svoji koncepci představil jako syntézu jednostranných pojetí kauzality u dřívějších filozofů. V novověku uplatnil pojetí kontinuity zvláště důsledně Hegel. Nedosáhl jej induktivně – tím, že by vyšel z historických faktů - orientoval se na apriorní schéma, které bylo vystaveno závažným námitkám.
Zdá se, že v novějším období je více pozornosti věnováno aspektu diskontinuity. Martin Heidegger předpokládal, že antické, středověké a novověké pojetí bytí jsoucího se vzájemně zásadně odlišují. Jsoucí je chápáno jako představování nějakého subjektu teprve v novověku; díky tomuto názoru musí být novověké pojetí jsoucího zásadně odlišné od předcházejích koncepcí. Za diskontinuitní považoval později vývoj myšlení Michel Foucault, přičemž nezohledňoval pouze filozofické myšlení, nýbrž si všímal obsáhlejších diskurzivních formací, které se pokusil ukázat jako heterogenní.
Zdá se, že ve prospěch diskontinuitního pojetí hovoří jeho možná paralela s pojetím vývoje věd jako sledu heterogenních paradigmat (Thomas S. Kuhn). Této analogii se však nesmí připisovat příliš velký význam. Nelze totiž přehlédnout, že pojem paradigmatu je určen pouze s ohledem na přírodovědné způsoby myšlení a nelze jej bezezbytku přenést na filozofické myšlení. Pokud by bylo diskontinuitní pojetí dějin vědy nesporné, nedaly by se od srovnání s nimi očekávat žádná vysvětlení týkající se dějin filozofie. Tam, kde lze hovořit o změně způsobu myšlení srovnatelné se změnou paradigmatu (jako u D. Huma), se opakovaně ukazuje, že se nejedná o změnu filozofického myšlení, nýbrž o krok od filozofického myšlení k myšlení jednotlivých věd. Je-li filozofický způsob myšlení nahrazen sociologickým, psychologickým nebo biologickým, lze to označit jako zlom; jedná se ovšem o zlom s filozofií, nikoli zlom v ní.
Z mého pohledu je přijetí radikálních zlomů v dějinách filozofie problematické, protože věřím, že za povrchovými diskontinuitami lze vždy odkrýt hlouběji skryté kontinuity. Zvláště jsem přesvědčen, že nové myšlenky nevystupují v explicitní formě náhle, nýbrž se objeví teprve po delším přípravném období. Mají, jak řekl Heidegger na adresu Leibnizovy věty o důvodu, dlouhou inkubační dobu. Mnohé Descartesovy metafyzické myšlenky například odkazují na Augustina, který neanticipoval pouze karteziánské Cogito. U Geulincxe nebo u Leibnize lze nalézt náznaky transcendentálního idealismu v podobě, v jaké jej posléze zastával Kant. Kontinuita vývoje filozofického myšlení se ukáže teprve tehdy, když přehlédneme větší časové období a povšimneme si obecných tendencí, vůči nimž se ukazují povrchové diference vývoje jako sekundární. Kontinuita však nesmí být předpokládána apriorně, jako u Hegela, může být přijata pouze na základě historických souvislostí.
3. Pokrok a kroky zpět
Další důležitá, k charakteru dějin filozofie se vztahující otázka se týká vztahu pokroku a kroků zpět ve filozofii. V protikladu k hermeneuticky postupujícím historikům filozofie věřím v možnost filozofických pokroků v určité fázi vývoje myšlení; není přitom nezbytné pohlížet na dějiny filozofie obecně jako na pokrok, ale není to ani vyloučené. Toto stanovisko odpovídá pojetí, jež zastával Kant při vyrovnání se s otázkou pokroku filozofie po Leibnizovi.(2) V podobném smyslu lze rovněž hovořit o pokroku filozofického, zvláště metafyzického myšlení. Je mi přitom jasné, že o pokroku může být řeč pouze z určitého systematického stanoviska. Nelze-li žádné filozofické stanovisko definitivně zdůvodnit, nemohou být výpovědi o pokroku ve filozofii spojovány s nárokem na bezpodmínečnou platnost. Současně zastávám názor, že filozofický pokrok nelze chápat jako revoluci, nýbrž jako evoluci, totiž jako pozvolné rozvinutí zárodků, jako vyloučení logických nedostatků a jako zlepšení argumentů.
Způsob zavádění a prosazování nového pojetí ve filozofii představuje např. pohled na vývoj metafyziky poznání od Descarta přes Kanta k pozdním formám kritické filozofie.(3) U Descartesa se ohlašuje chápání metafyziky jako teorie zkušenosti, kterému posléze nechal Kant vyniknout nezávisle na všech elementech speciální metafyziky, jež u Descartesa ještě hrála roli. Potud představuje Kantova kritická ontologie pokrok vůči Descartesově pojetí. Zůstává omezena na formulaci subjektem vytvářených základních pojmů a zásad, s jejichž pomocí může být pochopena zkušenost jako možná, a tím je osvobozena od elementů tradiční speciální metafyziky. Za pokrok lze rovněž považovat zrušení požadavku na absolutnost s ohledem na principy poznání, které provedli pozdější představitelé kriticismu. Dalšími příklady vývoje, který by bylo možné považovat za pokrok, jsou změny chápání vztahu konečného a nekonečného v novověké filozofii(4) a přetvoření koncepce filozofických principů.(5)
Považujeme-li filozofický pokrok za možný, neznamená to, že bychom museli vyloučit kroky zpět. Pouze když zamýšlíme dějiny filozofického myšlení charakterizovat a priori jako pokrok, jako u Hegela, musíme kroky zpět buď popřít, nebo interpretovat pouze jako zdánlivé. To je však neplauzibilní; pohlížíme-li na vývoj myšlení nepředpojatě, pravděpodobně dospějeme k názoru, že vedle pokroku se ve filozofii stále objevují kroky zpět – podobně jako to zdůrazňovali z nejrůznějších stanovisek Fr. Brentano, J. Fr. Fries, L. Nelson a K. R. Popper a jak se domnívám i já. Nelze proto vyloučit, že je stále a zásadně možná recidiva domněle překonaných způsobů myšlení. Pokrok musí být dosahován a uchován neustálým úsilím.
4. Vymezení
Můj pohled je v protikladu ke všem pojetím dějin filozofie, které chtějí řešit filozofické problémy prostředky speciálních věd, a tím upírají filozofii a jejím dějinám samostatnost. Na mysli mám především pokusy o sociologické vysvětlení vývoje myšlení. Z mého stanoviska sociologismus odmítám, protože neumožňuje pohlížet na vývoj filozofie jako na primárně filozoficky zdůvodněný. Platí to nejen pro historický materialismus, ale i pro diferencovanější formy sociologismu. Podle mého názoru a v protikladu k těmto způsobům uvažování, je vývoj filozofického myšlení vysvětlitelný genuinně filozoficky. Vnější faktory sice ovlivňují průběh dějin filozofie, ale vůči filozofickým důvodům vývoje jsou sekundární. Vývoj centrálních filozofických disciplín – gnozeologie, ontologie, etiky – je následkem bytostně imanentních důvodů. Odehrává se podobně jako v matematice: i když byl vývoj matematického myšlení ovlivňován rovněž vnějšími okolnostmi, lze pochopit např. zavedení iracionálních nebo komplexních čísel čistě imanentně.
Mé pojetí se rovněž znatelně odlišuje od existenciálně filozofického pohledu, který ukázkově zastával Karl Jaspers. Jaspers zaměřil pozornost na myšlení jednotlivých filozofů a dějiny problémů i systematické dějiny z větší části zanedbával. Pro mě naopak stojí v popředí vývoj problémů a pokusů o řešení problémů, protože dějiny filozofie nechápu, jako Jaspers, jako kvazi-rozhovor s velkými filozofy.
Za pochybný považuji Jaspersův předpoklad, podle nějž lze nalézt přístup k říši pravdy, popř. k philosophia perennis, právě v komunikaci s velkými filozofy minulosti. Za tímto předpokladem stojí ideál dokonalého poznání, který lze udržet pouze s pomocí velmi silně spekulativních předpokladů, jimž se já snažím dle možností vyhnout. Proto odmítám Jaspersův předpoklad, podle nějž existuje nějaký nadracionální přístup k bytí, popř. k objektivní pravdě. Odvolání se na rozumu nadřazenou schopnost, která je základem “myšlení počátku”, nesmí nastoupit na místo snah o stále adekvátnější historické interpretace a rekonstrukce. Práci historika filozofie lze chápat jako racionální opovážlivost, totiž jako interpretaci, popř. rekonstrukci s pomocí předpokladů, které se prověřují s využitím textů a kontextů předávání a jsou co možná nejlépe odůvodněné, aniž by pro ně mohla být nárokována bezpodmínečná platnost.
Přeložil Radim Brázda
Poznámky:
(1) Srovnej následující práce W. Röda: L'interpretazione dei testi. In: Bollettino della Società Filosofica Italiana, N.S. 135, sett.-dic. 1988, 45-54; Kontinuität und Diskontinuität in der Philosophiegeschichte. In: Der Aquädukt. Ein Almanach aus dem Verlag C. H. Beck. München 1988, 304-312; Über die Möglichkeit einer philosophierenden Geschichte der Philosophie. In: Doxa 17 (1989), 11-37; Fortschritt und Rückschritt in der Philosophiehistorie. In: R. W. Puster (Hrsg.): Veritas filia temporis? Philosophiehistorie zwischen Wahrheit und Geschichte. [FS Rainer Specht], 31-43; Über Beharrung und Wandel in der Philosophie des 20. Jahrhunderts. In: W. Löffler und E. Runggaldier (Hrsg.): Vielfalt und Konvergenz der Philosophie. Vorträge des V. Internat. Kongresses der Österr. Gesellschaft für Philosophie, 1.-4.2.1998, Teil I. Wien 1999, S. 1-16; Tradition und Innovation in der Sicht der Philosophie. In: G. Gruber (Hrsg.): Die Kammermusik von Johannes Brahms. Tradition und Innovation. Laaber 2001 (Schriften zur musikalischen Hermeneutik, 8), 63-80; Philosophiehistorie als Kommunikation: Chancen und Grenzen. In: A- Hügli u.a. (Hrsg.): Einsamkeit, Kommunikation, Öffentlichkeit. Internationaler Karl Jaspers-Kongress, Basel 2004, 135-150; Ferner: Der Weg der Philosophie, I. München 1994 (²2000), Einleitung.
(2) I. Kant: Preisschrift über die Fortschritte der Metaphysik. Gesammelte Schriften, hrsg. von der Preußischen Akademie der Wissenschaften, Band XX, S. 259-351.
(3) Srovnej Röd, W. : Geschichte der Philosophie, Band IX/1. München 2006, „Einleitung“ und „Schlußbemerkungen“; česky: Dějiny filosofie, Sv.9, Oikoymenh, Praha 2004, „Úvod“.
(4) W. Röd: Omnis determinatio est negatio. In: W. Hogrebe/J. Bromand (Hrsg.): Grenzen und Grenzüberschreitungen. XIX. Deutscher Kongreß für Philosophie, Bonn, 23-27. September 2002. Vorträge und Kolloquien. Berlin 2004, 478-489.
(5) W. Röd: Metaphysik ohne Evidenz. In: J. L. Brandl u.a. (Hrsg.): Metaphysik. Neue Zugänge zu alten Fragen. Sankt Augustin 1996 [Akten des III. Kongresses der Österreichischen Gesellschaft für Philosophie, Salzburg 1994].