Zdeněk Haváč: Informace jako ontologický problém

Stať je první částí práce týkající se přirozené informace. Vymezuje pojem informace na ontologických, nikoliv gnozeologických základech. Text vychází ze současných poznatků přírodních věd, zejména fyziky a chemie, přičemž subjekt je zde pojímán jako zvláštní objekt, jsoucno mezi jsoucny. Autor obhajuje ontickou povahu přirozené informace s akcentem na strukturní a fyzikální stránku věci, přičemž si je vědom určité redukce této problematiky. Text podává základní přehled současných teorií a možných způsobů řešení problému informace. Pátrání po významu pojmu informace (sémantická složka) je potlačeno na maximální možnou míru ve prospěch informace jakožto fyzikálního fenoménu.

Úvod

Přestože se slovo „informace“ vyskytuje v mnoha různých kontextech, není doposud obecně přijata žádná teorie osvětlující význam tohoto pojmu. Dokonce není známo, zda je možná jediná odpověď nezávislá na kontextu, ve kterém je slovo „informace“ používáno. Existuje celá škála názorů od víry, že existuje mnoho významů slova informace, až po přesvědčení, že rozdílné obsahy jsou pouze různé manifestace stejné „entity“, kterou je možné přesně definovat. Když před více než padesáti lety přišli N. Wiener a C. E. Shannon s aplikací teorie informace ve sdělovací technice, snad ani sami netušili, jakým způsobem se pojem informace rozšíří a jak snadno zdomácní v nejširších vrstvách lidského myšlení a konání. Zatímco na konci II. světové války byl koncept informace pojímán spíše jednostranně z vojenského hlediska, v pozdějších letech nastal odklon. Informace se dominantním způsobem infiltrovala do nejrozličnějších oblastí vědy a techniky a začala být nazírána z odlišné perspektivy. Do vědeckých rozprav tak vstoupil sémiotický náhled. Shannonovu syntaktickou definici doplnil spíše sémanticky založený koncept Carnapa a Bar-Hilla[1] nebo na pragmatické hledisko zaměřený koncept E. von Weizsäckera.[2] V dalších letech byly vytvářeny systémy, které integrovaly rozličné stránky informačního procesu, popřípadě se vkládaly nová hlediska do starých, již zavedených konceptů ve snaze o vytvoření univerzální informační teorie. Od druhé poloviny 80. let minulého století, s rozvojem nových poznatků o komplexitě a nelineárních termodynamických systémech začíná nová etapa v chápání pojmu informace zejména v sociální oblasti. Hypotéza Jamese R. Benigera[3] o kontrolované revoluci vykreslila paralely mezi průlomovým rozvojem informační společnosti, evolucí života na zemi a lidskou kulturou. Koncepce Klause Haefnera[4] považuje informační společnost za zatím poslední produkt evoluce systémů, nám známých v rámci celého vesmíru, schopných rozvinutí a dosažení ještě vyšších informačních úrovní.

Teoretická východiska

Veřejnost (filozofickou z toho nevyjímaje) pojem „informace“ doposud běžně chápe jako zprávu (sdělení) nesenou médiem, které může být hmotné nebo energetické povahy. Typickým příkladem je přenos televizního nebo rozhlasového signálu v komunikačních technologiích. Ve skutečnosti však existuje celá řada definic tohoto pojmu, v závislosti na teoriích, jež řeší určitý konkrétní problém, nebo na způsobu chápání pojmu informace konkrétním autorem. Jaká je etymologie slova informace? Latinské informatio (představa, obrys) nebo informare (dodávat tvar, formovat) odvozuje svůj původ z ústředních teorií řecké ontologie a epistemologie, založených na pojmech typos, idea, morfé.[5] V Aristotelově chápání substance jako jednoty hmoty a formy je to právě forma, která je zodpovědná za identitu předmětu. Ačkoli forma nemůže existovat odděleně, aniž by nebyla nesena neurčitou, nepoznatelnou hmotou, má prioritu v získání vědomosti. Vědomost o nějakém předmětu je nám dána přenesením jeho formy do našeho myšlení a my tak začínáme být „informováni“.[6]

V posledních desetiletích byly navrženy stovky definic, modelů a teorií k lepšímu uchopení pojmu informace. Dnes je již jisté, že se jedná o fenomén zasahující prakticky do všech oblastí lidské činnosti. Je proto velice obtížné vytvořit jednoznačnou definici a spolehlivou klasifikaci tohoto pojmu. Lucianem Floridim ustanovená „filozofie informace“ má napomoci reflektovat celou šíři aspektů tohoto slova. Pro naše účely, tzn. snadnější uchopení pojmu informace, je vhodné rozdělit problém do tří velkých samostatných oblastí:

- technická (pragmatic and syntactic information) spojená s kódováním, přenosem a kvantifikací signálů,

- sémantická (semantic information) řešící otázky významu a pravdivosti,

- přirozená (ecological/naturalised information) zohledňující evoluci, procesy samoorganizace a emergenci samotné přírody.

Tyto oblasti navíc v sobě zahrnují celou řadu separátních problémů vztahujících se k pojmu informace. Vyjmenujme si alespoň některé z nich:

- jaká je vlastní povaha informace, jakou má dynamiku a jaký je její ontologický statut?

Buďme ale konkrétní a na několika příkladech si nyní ukažme, jakým způsobem lze přistupovat k tak komplexnímu problému, jakým informace bezesporu je. Jednou z možností, kterak uchopit složitost (komplexitu), tj. odpovědět na otázku „jak z jednoduchého je vůbec možný vznik složitého?“ je zaměřit se na vztah „totožnosti“ a „rozdílnosti“ objektů (ontologický aspekt) nebo fenoménů (epistemologický aspekt). Jaké máme možnosti? Upřednostňujeme-li „identitu“ před „rozdílností“ v zájmu snížení složitosti systému, docházíme k „redukcionismu“. Klademe-li důraz na „identitu“ eliminací rozdílů v zájmu zvýšení složitosti celku, získáme „projektující“ pohled (opak redukcionismu). Potlačíme-li to, co je identické, v zájmu rozdílnosti, tj. opustíme-li všechny vzájemné vztahy a vazby jako navzájem se vylučující, získáme disjunktivní pohled. Pokusíme-li se tvrdit, že jak stejnost, tak i rozdílnost má stejnou váhu, pak obhajujeme pohled, který můžeme nazvat jako dialekticko-integrující.[7]

Z ontologického pohledu se informace může v reálném světě projevovat jako nějaký proces (událost), nebo jako entita (věc), či vlastnost, nebo vztah mezi entitami. Přičemž předpokládáme, že se realita zobrazuje ve svém duálním, tj. evolučně-systémovém charakteru. Evoluční charakter plyne ze zrodu (povstávání, emergence) něčeho nového. Systémový charakter se projevuje v existenci (danosti) celku. Stephan[8] to nazývá „diachronicko-synchronickou“ emergencí. Méně komplexní se tak může ztotožňovat se „starým“ (nebo „částí“), více komplexní s „novým“ (nebo „celkem“).[9]

Jaký je však vztah mezi „částí“ a „celkem“ neboli mezi „starým“ a „novým“? Odpověď záleží na tom, jak chápeme příčinu a následek. Striktně deterministickému pohledu odpovídá, že každá jedna příčina má pouze jeden následek. Materialismus odmítá ideální příčiny. Všechny jevy jsou vysvětleny redukcí následků, které jednoznačně vyplývají z příčin, Celek je kompletně determinován svými částmi a je jejich prostou sumací (atomismus). Idealistický determinismus tvrdí totéž, avšak příčina je nazírána z idealistických (teleologických) pozic. Opakem mechanického materialismu a idealistického determinismu je idealistický indeterminismus. Svět je heterogenní a vytváří fragmenty samostatných souborů. „Staré“ a „nové“ jakožto „část“ a „celek“ nejsou na sobě závislé, historie je otevřená a evoluce nedeterminovaná.

Takzvaný diachronní emergentismus tvrdí, že „staré“ je pouze nutnou podmínkou pro vše „nové“, připravuje pouze nutné předpoklady k tvorbě „nového“, existuje jistý stupeň volnosti, který nemůže být redukován. Analogicky synchronní emergentismus zastává názor, že „části“ jsou pouze nutnými podmínkami pro vytváření „celku“. Bez „částí“ není „celku“, ale „časti“ samotné nestačí ospravedlnit existenci „celku“. „Celek není kompletně determinován svými částmi, a to až natolik, že jsou utvářeny asymetrické vazby mezi vzájemně závislými protiklady umožňující kvalitativní skoky“.[10]

Od roku 1990 Luciano Floridi[11] prosazuje tzv. „filozofii informace“ jako nezávislou oblast výzkumu. Podle něho význam slova „informace“ závisí na tom, jaký způsobem je informace definována. Zahrnuje čtyři vzájemně propojené fenomény tohoto slova:

Informace jako proces

Všechny teorie vycházející z úplného (jednoznačného) determinismu mohou popisovat systémy v blízkosti termodynamické či chemické rovnováhy, což však nemusí platit pro určité systémy reálného světa, ve kterých je hustota toku energie distribuována nerovnoměrně. Takový systém vykazuje samoorganizovanost, tj. „povstávání uspořádanosti vlivem disipace entropie“[12]. V případech samo se organizujících reakcí tedy nelze mnohdy jednoznačně přiřadit nějaké příčině následek, protože příčina může mít za následek různé efekty a opačně následek nemusí mít jednoznačnou příčinu. Nebo jinak – příčina je nutnou, nikoli však postačující podmínkou následku, který z ní nutně nemusí vyplývat, ale je jakoby spouštěčem následných událostí. Na základě těchto poznatků bylo již vytvořeno několik modelů evolučních systémů se zaměřením na informační procesy. Evoluce (růst uspořádanosti) je zde chápána takto: Fáze relativně stabilního vývoje systému je následovaná fází zvýšených fluktuací základních parametrů za účelem vnitřních nebo vnějších změn podmínek, dokud není dosaženo tzv. stavu bifurkace, kde systém organizuje sám sebe a vrací se buď do stabilního stavu na vyšší úrovni, nebo zkolabuje.[13]

Víceúrovňový model informačního procesu uvnitř evolučního systému, vytvořený Petrem Fleissnerem, zohledňuje tři stavy - fyzikální, biotický a kulturní. Fyzikální oblast má podle Fleissnera pouze jednu úroveň informačních procesů – systém se samo-strukturalizuje (self-structuring). V oblasti biotické se informační proces projevuje ve dvou úrovních – smyslu a účelu (sensing and effecting) a systém se samo-reprodukuje. Kulturní stav má tři informační procesy – uvědomovací (získávaní dat ze signálů), interpretační (určení významu), rozhodovací (tvorba praktických aplikací) a systém samo sebe utvářející (self-re-creating). Lze říci, že informační proces může vyústit v strukturální změny vnitřního stavu systému nebo změny aktuálního stavu nebo ve změnu vnějšího chování[14].

Podle Haefnera[15] existují tři kvalitativní skoky v informačním procesu. První je evoluce na úrovni fyzikální. Zde systémy vykazují samoorganizaci (samo-strukturalizaci), kterou lze popsat termodynamicky na základě disipací. Je zde pouze jedna transformační funkce. Nová struktura je identická novému stavu systému a novému chování.

Na úrovni evoluce biotických systémů převládá samo-reprodukce (autopoiesis) před tvorbou nových struktur. Živé systémy se snaží přežívat organizováním toku hmoty a energie. Proto musí být schopny analyzovat signály přicházející z okolí, rozlišit je podle významu pro udržení jejich metabolismu.[16] Jsme zde tedy schopni rozlišit dvě funkce informace – na strukturální úrovni - smysl a na úrovni chování - účel.

Teprve kulturní systémy vykazují dodatečné vlastnosti, které nenacházíme na nižších úrovních evoluce. Produkují nejen vnitřní podmínky pro svoji existenci, ale jsou do určité míry „svobodné“ v utváření nových poměrů, předpokladů a podmínek pro své okolí, čímž zpětně může docházet opět k jejich restrukturalizaci.

Jak lze tedy charakterizovat pojem informace? Podle Fleissnera lze informaci chápat takto: „Každý systém se chová a reaguje v síti dalších systémů a je vystaven jejich vlivům prostřednictvím hmoty a energie. Jsou-li následky plně odvoditelné „z“ nebo zcela redukovatelné „do“ vnějších příčin, nelze získat žádný informační aspekt ze vztahů mezi hmotou/energií, příčinou a následkem. Jakmile se však následek stává závislým na systému (protože systém sám k tomu přispívá svým do jisté míry svobodným jednáním) a vnější vlivy hrají roli „pouhých“ spouštěčů vznikající samoorganizace, jakmile reakce systému se nevyrovná prodělané akci, tehdy systém produkuje informaci, jakožto součást procesu samo-organizace, jež je zodpovědný za tvorbu nových rysů ve struktuře, stavu nebo systému. Stručně řečeno informace může být považována za výsledek tohoto procesu“.[17]

Jiné řešení pojmu informace nabízí J. Šmajs[18]. Dělí informaci na přirozenou a kulturní (umělou). Obě mají jak strukturní, tak sémantický aspekt. U živých systémů potom rozlišuje přirozenou genetickou informaci, která je apriorní informací strukturní, a přirozenou epigenetickou (neuronální) informaci, jež je aposteriorní, sémantická. Tato aposteriorní neuronální informace se stává základem sémantické a strukturní informace sociokulturní. Přirozená genetická „informace“ živých systémů je bioticky vestavěna jak ve struktuře genotypové, tak i ve struktuře fenotypové.

Ve většině prací o evoluci je informace chápána jako něco, co je zrozeno teprve v pozdějším stavu evoluce, teprve po stavbě atomů, molekul a větších systémů včetně ekosystémů. Yves Decadt[19] naopak přichází s myšlenkou, že prvotní je „informace“, tj. to, co má význam uvnitř určitého kontextu. Význam potom chápe jako narůstání pravděpodobnosti selekce určité evoluční cesty, a tím snížení rozsahu tohoto kontextu. V rámci evolučního kontextu Decadt rozlišuje tři typy informace založené na vztahu mezi významem informace a fyzikálním nosičem informace. Tuto kontextuální závislost potom nazývá kódem. Rozeznává „alfa“, „beta“ a „gama“ kód. Rozdíl mezi nimi je založen na narůstání nezávislosti mezi významem informace a nosičem informace (hmotou/energií). „Gama“ informace je ryze symbolická, je používaná v lidském jazyce a genetickém kódu všech biologických organismů. Vztah mezi významem symbolu a symbolem samotným je zcela konvenční. „Beta“ informace je chápána jako informační proces. To znamená, že jisté předlohy se vyskytují v čase a jsou základnou pro tvorbu významu v daném kontextu. Např. kapka vody dopadající na hladinu je typický příklad „beta“ informace. „Komunikace“ mezi molekulami vody je výsledkem dynamického procesu. Vodní kruhy na hladině jsou již však makroskopickým výsledkem tzv.„beta atraktoru“, kdy význam informace je přímo vztažen do časově závislého procesu. „Alfa“ informace je látkově závislá informace, jako důsledek prostorové struktury a tvaru hmoty. Vztah mezi významem informace a jejím nosičem je zde bezprostřední.

Informace jako vztah

Budeme-li chápat informaci jako uspořádanost, máme dnes k dispozici pro její kvantifikaci informačně - teoretický přístup nebo přístup statisticko - termodynamický. Oba vycházejí ze statisticko - pravděpodobnostního hlediska. Jak nám může pomoci v lepším uchopení pojmu „informace“ kybernetika a termodynamika? Teorie informace nám v jedné ze svých definic říká, že informace je vztah mezi symboly zprávy, nebo vztah mezi symboly zprávy a okolním světem. V podstatě rozlišuje tři druhy vztahů:

a) Strukturní vztahy – všímáme si pouze uspořádání symbolů. Jedná se o syntaktickou informaci. Nevztahuje se k významu zprávy.

b) Vztahy mezi symboly a okolním světem omezené pouze na vztahy mezi jejich označením a významem. Jde o sémantickou informaci.

c) Vztahy mezi symboly a okolním světem omezené na vztahy mezi významem symbolů a jejich uživatelem, tzv.pragmatická informace.

Jelikož vlastnosti pragmatické a sémantické informace nejsou dostatečně prozkoumané, pracuje teorie informace především se syntaktickým typem informace, abstrahuje tedy od významu jednotlivých skupin symbolů a chápe informaci pouze jako omezení neurčitosti zprávy, tj. kombinatoricky nebo pravděpodobnostně. Je ale pravdou, že teorie syntaktické informace může vycházet i z jiných než pravděpodobnostních způsobů popisu neurčitosti.[20]

Pro kvantitativní porovnávání přenosových soustav se zavádí míra informace, nebo množství informace, popřípadě informační obsah. Přitom nelze přihlížet ke smyslovému obsahu, který může být rozmanitý, ani k fyzikální podstatě zprávy, která může být pro jednu a tutéž zprávu různá. Množství informace je logaritmická funkce celkového počtu možných stacionárních a nezávislých zpráv, které se dají sestavit z dané abecedy symbolů. Střední hodnota informace připadající na jeden symbol zprávy se nazývá podle C. E. Shannona[21] entropie. V klasické termodynamice se používá termín entropie o mnoho let dříve než v informatice. K rozlišení jednotlivých typů se používají názvy „informační (nebo shannovská) entropie“ a „termodynamická entropie“. Důvodem, který vedl zpočátku k použití stejného názvu v teorii informace jako v termodynamice, bylo matematické odvození pomocí stejných matematických postupů (kombinatorika).

V případě, že možné stavy nebo symboly informace jsou ztotožňovány s mikrostavy fyzikálního (termodynamického) systému, hovoří se o informaci vázané. Tato tzv. vázaná informace, pokud ji chceme zaznamenat, přenášet nebo zpracovat, musí mít materiálního nositele. Při jakémkoli zpracování ve fyzikálním systému dochází ke změně hmotnosti nebo energie. Naproti tomu u tzv. volné informace jsou možné alternativy (stavy, symboly) chápány čistě abstraktně, bez vazby na nějaký fyzikální systém.[22] Obecně lze říci, že jakékoliv získání informace (např. měřením) je spjato s nárůstem termodynamické entropie, je termodynamicky nevratným procesem a je nutno k tomu vynaložit energii. Tady ale narážíme na praktické omezení. Energie, která je potřebná pro záznam nebo zpracování informace, je přímo úměrná absolutní teplotě, při které tuto činnost provádíme. Jinými slovy vynaložená energie k získání informace musí být větší, než je tepelný šum pozadí při dané teplotě.

Informace jako entita

Edwina Taborsky chápe informaci jako kódovanou energii. Pojem informace odvozuje na základě sémiotiky. Říká, že energie nemůže existovat v „čistém“ stavu jen jako pohyb, teplo nebo síla, jež koná práci, ale může existovat pouze uvnitř jistých vymezení, daných kódujícími vzorci. Navíc, kódována energie by měla být chápána uvnitř vynuceného stavu, ne jako hmota, nýbrž jako informace, neboť tato energie je schopna informování, vztažením kódů a vlastností do jiných forem kódované energie jako hmoty. Proces kodifikace energie je rozuměn jako sémiotika, „jež nemá co činit s jazykem lidským či biologickým vědomím, ale začíná na prvotní úrovni existencionality, na základě jednoznačných požadavků energie existovat, čehož může být dosaženo pouze její organizací v průběhu rozdílných kódujících omezení“.[23] Dva tak rozdílné světy, jako je klasický na makro úrovni a kvantový na mikroúrovni, nejsou epistemologickou oblastí, nejsou konstrukcemi lidské mysli, ale jsou skutečnou fyzikální sférou, kde je energie transformována do informace.

Stuart Kauffman[24] zavádí pojem „autonomního agenta“, tj. takový systém, který je schopný jednat ve vlastním zájmu, jako sebe reprodukující molekulární systém, který je schopen jednoho nebo více druhů termodynamických pracovních cyklů. Problém informace sice neřeší, nicméně zavádí pro dvojici stavů (např. buněčný pár A-B) pojem „vzájemná informace“ (angl.mutual information) MI=H(A)+H(B)-H(AB), kde H je jejich entropie.

Hans J. Bremermann se ve své práci[25] pokusil kvantifikovat informaci na fyzikálním základě. Navrhl jako jednotku míry informace světelné kvantum, to znamená 1 foton, jinými slovy vložil rovnost mezi bit a foton. Jeho snahou bylo zjistit maximum informace, která může být pohlcena/zpracována hmotou v určitém časovém úseku.

Tom Stonier taktéž axiomaticky zavádí jednoznačný vztah foton rovná se informace, jak patrno, že „světelné kvantum je kousek stabilní atomové energie-informace“[26], ale jde dále a předpokládá možnost existence informace v podobě hypotetické částice – infonu: „foton je infon, pohybující se rychlosti světla, infon je foton, jehož vlnová délka se prodloužila do nekonečna.“[27]

Dnešní fyzikové chápou informaci obecně jako „znalost“, jako sumu vědomostí, vyplývající z nám doposud známých (rozpoznaných, objevených) vlastností, které jsme schopni formalizovat jazykem matematiky. Fyzikální objekt je popsán velkým počtem parametrů, které popisují např. druh hmoty, multipólové momenty rozložení hmoty, hybnost a pod. Informace je zde chápána jako znalost o stavu systému na základě nárůstu nebo poklesu možných měřených parametrů. V posledních letech se dostává do popředí zájmu fyziků takzvaná „kvantová informace“. Velkého aplikačního pokroku zaznamenala zejména v oboru kvantové optiky. Základní jednotkou kvantové informace, na rozdíl od klasické informace, tj. informace, jak je chápána v klasické teorii informace, je tzv. kvantový bit neboli qubit. Ten může mít, podobně jako klasický bit, hodnotu 0 nebo 1, ale navíc může být v tzv. superpozici těchto dvou hodnot, tj. v současné existenci obou možností. Prakticky je kvantový bit realizován dvouhladinovým kvantovým systémem, např. polarizací fotonu nebo spinovým stavem elektronu.

Jistě by se daly najít i další příklady definic a modelů informace a informačního procesu, cílem této práce však není podat jejich úplný výčet.

Vymezení rámce

K tomu, abychom byli schopni pátrat po ontické povaze informace, se musíme vrátit k počátkům a předeslat, z jakých pozic chceme problém řešit, které zamlčené předpoklady nám vytvoří prostor našeho zkoumání. Na kterých základních pojmech chceme naše stanovisko ozřejmit? Jaká jsou fakta, ze kterých se odrazíme?

Ve své práci se budu snažit vyhnout dvěma úskalím. Uvědomujeme si, že skutečnost jako taková je nám dostupná pouze nepřímo, její povaha se nám vyjevuje teprve na základě interpretací. Přestože se budu snažit postupovat v souladu s nejnovějším vědeckými poznatky, které naznačují, že to, jak skutečnost poznáváme, a to, jaká skutečnost je, nemusí znamenat vždy samostatné filozofické problémy a že na mnoha místech je dokonce nejen možné, ale i nutné tyto rozdíly setřít, i přesto všechno se budu snažit v této studii nesměšovat epistemologickou a ontologickou rovinu.

Druhým úskalím bude role subjektu. Vše, o čem subjekt uvažuje, na co se zaměřuje ve svých myšlenkách, má povahu sémiotickou, znakovou.[28] Přestože ani tato práce nemůže jít nad rámec sémiotiky a sémantiky, bude subjekt prezentovat spíše onticky než ontologicky,[29] tedy jako zvláštní objekt, jsoucno mezi jsoucny, tak jak je dnes běžně chápán (třebaže z gnozeologického pohledu) např. v analyticky zaměřené filozofii mysli. V této studii se snažím obhajovat ontickou povahu přirozené informace s akcentem na strukturní a fyzikální stránku problému, přestože jsem si vědom, že tímto způsobem dojde k značnému zredukování tak komplexního problému, jakým informace bezesporu je.

Hmota, energie nebo informace?

Již několik desetiletí se, s uvědoměním si ontické role informace, vedou spory o ontologický statut informace. Jaká je její povaha? Co to vůbec je informace? Existují názory[30], že informace musí mít fyzikální zastoupení, musí být měřitelná a její měření musí vykazovat relevantní data, na základě nichž je informace reprezentována. Reprezentace = fyzikální uskutečnění. Tento princip je interpretován často úzce materialisticky. Skutečnost, že informace vyžaduje reprezentaci, však ještě vůbec neznamená, že informace musí mít fyzikální obsah. Např. princip reprezentace je schopno potvrdit i takové prostředí, ve kterém se vyskytují pouze noetické entity, vlastnosti a procesy (Berkeley, Spinoza), nebo ve kterém hmota (rozprostraněné universum) má noetickou nebo ne-rozprostraněnou matrici (Pythagoras, Platon, Leibniz, Hegel) jako svůj ontologický základ.[31]

Látka (hylé), od dob Aristotelových chápána jako podstata všech existujících vznikajících a zanikajících věcí, byla abstrakcí, jako to, co stále trvá, jako substrát, který má možnost přijímat a měnit tvar.[32] Cílem této práce není podat přehled, jakým způsobem byla hmota nazíraná v historických epochách, proto si jej dovolím vynechat a zmínit současný stav. Dnešní fyzika zavrhla hmotu jako základní nezničitelný substrát světa. Teoretickým základem standardního modelu elementárních částic se stala kvantová teorie pole. Zkráceně lze říct, že v kvantové teorii, podložené experimentálně, jsou částice rozpuštěny do vlnových svazků. Spor o diskrétní, či spojitou povahu hmoty, jinými slovy o substanciální povahu jsoucna, který se zdál být na začátku minulého století rozhodnut ve prospěch atomistů, byl nakonec vyřešen ve prospěch zastánců energie. Částice jsou pouze pomíjivými a vzájemně přeměnitelnými nositeli energie, spinu a jiných vlastností pole.[33]

Podstatou toho, co považujeme za informaci v ontickém smyslu, není podle mého názoru žádná doposud ještě neobjevená substance „jemnější“ úrovně, odlišná od doposud známých interakcí (hmoty/energie). Jedná se o přirozenou schopnost energie se za určitých podmínek organizovat, vytvářet řád. Je to jedna z jejich základních vlastností. V dřívějších dobách byla naše pozornost zaměřena na silovou složku energie. Chápali jsme ji jako hmotu v pohybu. Postupem času jsme si však stále více začínali uvědomovat spíše její informativní charakter a důraz, který byl kladen dříve na energii a její strukturální hmotné projevy, se postupně, tak jak vyvstávala důležitost role informace ve společnosti, přesouval na její informační obsah. Dalo by se tedy říct, že se jedná pouze o změnu, posun způsobu našeho chápáni téže ontické entity, kterou dnes nazýváme energie? Nesmíme zapomínat, že se pohybujeme v jistém rámci a sémantické aspekty informace nejsou předmětem této práce.

Redukcionismus versus holismus

Jak je vůbec možné, že energie strukturovaná v molekuly dokáže „sama o sobě“ vytvářet složité komplexní systémy, ve kterých se „vynoří“ další nová kvalita? Zkusme na chvíli opustit ontologii a vstupme na půdu teorie poznání. Jedním z možných řešení je snaha zredukovat problém emergence. Redukce je jedním ze způsobů, jak uchopit složitost utváření nových samo se organizujících struktur a učinit tuto složitost lépe pochopitelnou. Musíme si ale uvědomit předem, jaké nám při aplikaci této metody hrozí nebezpečí. Filozofové vědy obvykle chápou redukci jako logický vztah mezi teoriemi a zaměřují se na odvoditelnost jedné teorie z druhé. Propojení mezi fundamentálními teoriemi a teoriemi na vyšších úrovních je však mnohem komplexnější, než se většina filozofů vědy domnívá a není ve vzájemně logickém vztahu.[34] Např. propojení mezi chemií a fyzikou nemá žádnou logickou relaci.[35] Stejně tak v termodynamice nelze tvrdit, že koncept teploty může být redukován na statistickou mechaniku na základě definice kinetické teorie ideálního plynu. Teplotu nelze chápat molekulárně nebo mechanicky. Její definice vyplývá z tzv. „nultého“ zákona termodynamiky.[36] Podle G. Spencer-Browna je každý popis založen na prvotním aktu rozlišování.[37] Rozlišování rozdělí naše uvažování na dvě části a generuje fundamentální dualitu na „uvnitř“ a „vně“. Každé rozlišování může být účelné, avšak nemusí mít žádný a priori význam. Pro naše účely je vhodné hovořit v kontextu „objekt“ a jeho „okolí“. Jestliže pozorujeme určitý aspekt reality, nevyhnutelně musíme pominout jiné další aspekty téže reality. Jinak řečeno - každé rozpoznání konkrétních vlastností, znaků je zaplaceno ztrátou ostatních dílčích vlastností. Všechny koncepty jsou vždy zavedeny zanedbáním určitých prvků, jež jsou autory považovány za nepodstatné a zdůrazněním jiných prvků považovaných za nezbytné pro vybrané jevy reality, jež hodlají být zkoumány. Existují představy, které poskytují alternativní popisy stejného systému. Takové nekompatibilní představy/pojmy nejsou logicky vzájemně si odporující, neboť referují do odlišných představ a vzorců zkoumaných metod. Základní principy fyziky byly zamýšleny tak, aby měly universální platnost a dávaly tak dalece, jak jen to je možné, odůvodnitelný, na kontextu nezávislý popis materiálního světa. Tento tzv. skutečný popis však nemá žádné reference k ostatnímu fyzikálnímu světu. Jestliže izolujeme z celku určitý jev a stanovíme jeho zvláštnosti, potom vytvoříme entitu, kterou nazveme vzorcem. Rozpoznávání vzorců je aktivitou jak živých, tak technických systémů. Co je odmítnuto jako „irelevantní“, není stanoveno ani subjektivní vírou ani fyzikálními zákony. „Rozpoznávání vzorců není čistě logický proces. Pozorovatelné vzorce světa neexistují sami o sobě. Přicházejí do bytí pouze skrze abstrakci a prolomení symetrie vyplývající ze souvislosti. Můžeme říci, že reflektují jisté strukturální rysy skryté reality“?[38]

Chceme-li pochopit smysl informace na nejzákladnější ontické rovině, musíme vyřešit, jak najít správnou míru mezi redukcí a chápáním jsoucna jako celku. Uvedu příklad. Dlouho se myslelo, že všechny enzymy, schopné katalyzovat biochemické reakce jsou bílkovinné povahy. V 80. letech minulého století se ale zjistilo, že také ribozomy, molekuly RNA, jsou schopny katalytické reakce. Zároveň však slouží jako nosič tzv. genetické „informace“. To znamená, že z určitého pohledu nesou kód, ale zároveň mohou vykonávat jeho instrukce.[39] Komplikace nastává však tehdy, když si uvědomíme, že podobná molekula už musí být velice důmyslně seřízená, a tudíž k tomu, aby vznikla náhodně, by bylo potřeba hodně dlouhého času. Pravděpodobně víc než oněch 100 milionů let, které byly k dispozici od ochlazení zemské kůry po vznik života.[40] Navíc by musela takováto molekula být schopná evoluce. Vlivem chybných mutací by však došlo k něčemu, co Leslie Orgel nazval sebezničující katastrofou. Systém by produkoval mutace vyšší rychlostí, než by je přirozený výběr dokázal eliminovat a celý molekulární systém by nakonec zkolaboval a rozpadl se.

Podle mého názoru již ani v molekulárním měřítku nelze to, co chápeme jako samostatné molekuly, jakkoli redukovat na souhrn jednotlivých částic. A to nejen směrem dovnitř samotné molekuly, ale také ven, vztažením k okolnímu systému. Složením vzniká něco více, než je suma atomů, spojených vazbami. Vzniká vskutku nová entita, neboť celek je tím, na čem zřejmě záleží. Velmi podobně hovoří také Stuart Kaffman ve svém „Čtvrtém zákonu“. „Předností teorie nahého genu je, že předpokládá skromné začátky. Její stinnou stránkou je, že na otázku, proč se zdá, že volně žijící buňky musí dosáhnout jisté minimální složitosti, nezná odpověď.“ A dále pokračuje: „Dát dohromady dostatek různorodých molekulárních funkcí, provázaných tak, aby to umožnilo existenci jednoduchého tvora, který už je schopen reprodukce a evoluce, to věru může vyžadovat jistou minimální míru složitosti. K tomu, aby se tento tzv. „progenot“ mohl vyvíjet k stále vyšší a vyšší komplexitě biosféry, musí být patrně již hned na počátku vybaven jistou paletou různorodých funkcí“.[41] Už před lety vyslovil matematik John von Neumann předpoklad, že systém schopný reprodukce a evoluce (tj. zvyšování své komplexity) patrně musí jistou komplexitu dostat do vínku hned na začátku.

Někteří zastánci redukcionismu mají představu o tom, že tento svět je tvořen základními sub-jednotkami, ze kterých lze vystavět (podobně jako ve stavebnici Lego) celek, a že to vše je postaveno na sice komplikované, ale více méně nezajímavé konsekvenci fundamentálních zákonů, které se aplikují na velké systémy. „I když je bezpochyby pravda, že znalost mikro komponent systému a základních interakcí mezi nimi je podstatná pro náš rozvoj, je zajisté také skutečností, že je tato znalost sama o sobě nedostatečná k predikci veškeré rozmanitosti a novosti, která může nastat u velkých systémů.“[42] Jednotlivé součásti jsou v určitém smyslu spojeny s celkem. A to neznamená pouze celek nějakého pokusného zařízení. Zdá se, jako by si svět ponechával všechny své možnosti volby, všechny pravděpodobné cesty vývoje věcí otevřené, a to tak dlouho, dokud je to vůbec možné.[43]

Lze tuto kvalitu, toto chvění, ten bezpočet vzájemně organizovaných a organizujících se energetických přeměn nazvat „informovaným“ chvěním?

Na tomto místě si dovolím zopakovat své tvrzení. Podstatou toho, co považujeme za informaci v ontickém smyslu (neboť jak jsem zmínil výše, jiné aspekty pojmu informace nejsou v této práci rozebírány), není žádná doposud ještě neobjevená substance, „jemnější“ úrovně, odlišná od doposud známých interakcí (hmoty/energie), která by mohla být považována za „čistou“ informaci. Fyzika do současné doby žádnou takovou nenašla a je pravděpodobné, že ani nenajde. Jedná se o přirozenou schopnost energie se za určitých podmínek organizovat, vytvářet řád. Je to jedna z jejich základních vlastností. Lze samozřejmě namítnout, že výsledky mikrosvěta nemají na makroskopické úrovni každodenní zkušenosti žádný smysl a že vše je pouhá filozofická spekulace. Wheeler považuje celý nám známý vesmír za jakýsi samovzbuzený, „účastný“ vesmír, jehož kterákoli část je pro nás doposud neznámým způsobem „informována“ o celku.

Co nám říká současná fyzika o protonech a neutronech? Proč se jádro atomu nerozpadne díky elektrostatickému odpuzování souhlasných nábojů? Z analogie s fotonem, který přenáší elektrickou sílu, byla odvozena částice, která přenáší tzv. silnou jadernou sílu. Byla pojmenována „mezon“ (má přechodnou hmotnost mezi elektronem a protonem). Na rozdíl od fotonu má však jedničkový spin. Navíc žije v porovnání s fotonem velmi krátce. Zajímavá je otázka, odkud se tyto částice, které zprostředkovávají jednotlivé interakce, berou. Současná fyzika říká, že odnikud. Princip neurčitosti se nevztahuje pouze na polohu a hybnost, ale také na čas a energii, které kvantová fyzika považuje za komplementární. Čím přesněji známe množství energie nějakého jevu na kvantové úrovni, tím rozmazanější je určení času tohoto jevu. Přitom samotný jev není izolovaným dějem od svého okolí. Elektron si na velmi krátkou dobu může vypůjčit energii na „účet“ principu neurčitosti a využít ji ke vzniku fotonu, který však musí pohltit dříve, než si „svět všimne“, že došlo k narušení zákona energie. Takovéto vytvořené fotony v bezprostředním okolí elektronu nežijí déle než 10^-15s. Tomuto virtuálnímu oblaku fotonů však stačí minimálního energetického podnětu k tomu, aby se fotony „vysvobodily“ a staly se tak reálnými (pozorovatelnými/měřitelnými). Excitovaný elektron patřící nějakému atomu potom přechází do nižšího energetického stavu, odevzdá přebytečnou energii jednomu, ze svých virtuálních fotonů a nechá jej odletět pryč. A naopak pokud elektron energii pohlcuje, znamená to, že zachytil reálný volný foton.[44]

Obdobné procesy probíhají také v jádře.[45] Na jakou vzdálenost mohou částice vyměňovat energii, potažmo „informace“? Fyzika nám říká, že dosah síly je nepřímo úměrný hmotnosti nejlehčí částice, pokud se procesu účastní více druhů částic. V případě elektromagnetické síly je její dosah teoreticky nekonečný, neboť fotony nemají klidovou hmotnost. Volný proton při svém pohybu prostorem neustále vyzařuje a pohlcuje jak virtuální fotony, tak mezony. Pokud přijmeme za své, že energie obsahuje informaci, můžeme si jen stěží představit k jakým informačním tokům dochází již na úrovni nejjednodušších dvouatomových molekul. Ve spojení jsou nejen protony navzájem, ale každý jednotlivý proton s neutronem, proton s elektronem, elektrony s fotony. Kolik vzájemných interakcí jsme schopni nalézt? Určitě mnoho, řada bude asi hodně velká, přesto v daném případě ne nekonečná. Jenže to jsme teprve u dvouatomových molekul. S přibývajícím počtem atomů toto číslo bude narůstat geometrickou řadou, jejíhož konce nedohlédneme. Co se asi děje u makromolekul typů sacharidů, DNA/RNA, nebo bílkovin? V tomto okamžiku se věci začínají komplikovat. Všechny částice můžeme považovat za kombinace jiných částic. Vzniká nekonečný proud, který Fritjof Capra nazývá „kosmickým tancem“. V takovém případě je lépe na každý atom či molekulu nahlížet jako na, do jisté míry, autonomní agens energie, které však své hranice přesahuje „komunikací, či informační výměnou“ se svým okolím, přičemž musíme vzít na vědomí, že hranice mezi daným agens a okolím se rozmazává tím více, čím více se náš pohled fiktivního mikroskopu snaží zaostřit na menší a menší detaily. Na nejzákladnější úrovni klasických elementárních částic je každý element propojen s celým vesmírem díky vakuu, odkud mohou přicházet a kam mohou zpět zanikat virtuální částice (neboť pokud existuje vlastní neurčitost týkající se energie, kterou nějaká částice může mít na krátkou dobu k dispozici, potom existuje také jistá neurčitost, zda-li tato částice vůbec existuje), na úrovni molekul a atomů je pak informativně propojen s „každodenním světem“ světem plným hmoty a energie. V tomto smyslu může být nějaká molekula „tady a teď“ propojena s „nejbližším příštím“. Přestože k jejímu vzniku v „reálném“, každodenním světě chybí jeden jediný krok, něco podstatného již bylo nastartováno. Na kvantovém měřítku je klidně možné, že se najednou z „ničeho“ objeví celá skupina částic, které poté, při zachování určitých pravidel (např. zachování celkového elektrického náboje) vzájemně zrekombinují a zmizí dříve, než si toho vesmír ve velkém měřítku „všimne“. Fyzikové nám dnes říkají, že „vakuum je vířící masou plnoprávných virtuálních částic a to dokonce i tehdy, když se v něm žádné skutečné částice nevyskytují. Virtuální částice a vakuové fluktuace jsou tak skutečné, jako je skutečný celý zbytek kvantové teorie, stejně skutečné jako dualita vlna/částice, princip neurčitosti a působení na dálku“.[46]

Přes to vše, co bylo řečeno výše, to však ještě vůbec neznamená, že by se nám rýsovala možnost vyslání zprávy rychlostí přesahující rychlost světla. Předávání „užitečných“ informací tímto způsobem není možné, jelikož se hodí pouze na takové jevy, které mají společnou příčinu (např. anihilaci pozitronového/elektronového páru, rozdělení páru protonů, které předtím tvořily singlet a podobně). Dostáváme se do nepříjemné situace. Jevů, které dokázal Alain Aspect a druzí, nelze v žádném případě užít k šíření jakékoliv „reálné informace“ nadsvětelnou rychlostí - právě proto, že svět jsme schopni vyložit pouze pravděpodobnostně. „Pravděpodobnosti různých výsledků pokusu na druhé straně galaxie nejsou vůbec ovlivněny ničím, co děláme se svým pokusem na naší straně Galaxie. Pozorované jevy (vysoké korelace) jsou konzistentní s teorii relativity jen proto, že kvantová mechanika opravdu funguje pravděpodobnostně a náhodně dosažené výsledky pokusu nejsou důsledkem složitých deterministických jevů: kdyby tomu tak bylo, relativita by byla opravdu narušena, protože by skutečně šlo šířit informace nadsvětelnou rychlosti“.[47]

Na základě výsledků kodaňské interpretace kvantové mechaniky u dnešních fyziků převládá názor, že povaha světa musí být nahodilá a řízená pouze počtem pravděpodobnosti. David Bohm ve své knize[48] hovoří o „implikátnim“ řádu,[49] tedy vnořené, skryté realitě, která je zdrojem a příčinou naší známe skutečnosti. Tuto každodenní skutečnost nazývá „explikátním“ řádem. To, jakým způsobem obecně z implikátního řádu vzniká explikátní řád, jakými procesy se ustavuje, jak se vynořuje aktuálno, o tom nám kvantová mechanika nepodává žádnou vědomost, jelikož nepracuje s konceptem aktuálna, neboť rovnice kvantové mechaniky (vlnové funkce) udávají pouze pravděpodobnost toho, co pozorovatel je schopen zjistit. Bohm říká, že neexistuje žádné skutečné spojení mezi přítomnou událostí a událostí minulou. Stejně jako oceán a jeho vlny. Každá jednotlivá vlna se podle Bohma vynořuje, vystupuje (projected) z celku oceánu, na nějakou dobu plyne a poté se opět hluboce zanoří (injected) a zmizí ve vodní mase. Nelze říci, že vlna A je příčinou vlny B, přestože obě následují po sobě, narůstají, po jistou dobu existují a znovu mizí v moři. Jsme schopni hovořit o jisté komplikované kauzalitě, ale rozhodně neplatí přímá lineární kauzalita toho, že vlna A je příčinou vlny B, nýbrž že vlna A svou existencí ovlivňuje vlnu B, dříve než sama zmizí v totalitě oceánu. Bohm navrhl chápat tento typ kauzality jako kauzalitu sjednanou implikátnim řádem (oceánem), nikoli jednotlivými separovanými, izolovanými, explikátnimi vlnami. To ve svých důsledcích znamená, že takováto příčina by měla být neurčitá, nelokální, neboť cokoli se stane v jediné části oceánu, ovlivní všechny jeho ostatní části. Řekneme-li např., že nějaký časový okamžik má jednak potenciálové pole (jedno, nebo více), které je reprezentováno danou Schrödingerovou rovnicí, a jednak aktuálnost, která má své vymezení, reprezentované samotnou částicí, potom také příští okamžik má svoji potencialitu a svoji aktuálnost. Spojení mezi aktuálnosti předešlého okamžiku a potencialitou příštího okamžiku, nazývá Bohm introjekcí (introjection), nikoliv však vlnové funkce, ale předcházející aktuálnosti, která se jistým způsobem jakoby otiskuje do potenciálového pole, ze kterého přítomnost má být teprve vytvořena. Podle Bohma implikátní řád vytváří formu, formuje multi-dimenzionální realitu, zatímco explikátní řád, řád, který poznáváme smyslovou zkušeností, je jeho tří-dimenzionální projekcí. Základní kvality života nelze vysvětlit kvantovou mechanikou, přestože je nezbytná pro porozumění jsoucna na molekulární úrovni. Proto Bohm říká, že hlubší, tvořivý řád je základnou jak živé, tak neživé hmoty.[50]

Závěr

Naše představy přejaté z klasického světa o tom že, mikrobjekt má "sám o sobě'' nějakou vlastní fyzikální podobu, jsou již nadále, z mého pohledu, neudržitelné. Fotony, elektrony, neutrony, dokonce i celé atomy se někdy mohou chovat jako vlny, jindy jako částice, a nebo se dokonce mohou chovat jako vlny i částice. Zůstávají před naším zrakem jakoby rozmazané, nejsme jim schopni přiřadit žádnou klasickou podobu. Až teprve v okamžiku měření se pro nás stávají konkrétními entitami.[51] Navíc jevy, které pozorujeme, jsou přímo závislé na způsobu tázaní. Také velké objekty z našeho makrosvěta (člověka nevyjímaje) neustále interagují se svým okolím. V každém časovém okamžiku probíhá nespočetný proud energetických interakcí (reakcí) mezi objektem a jeho okolím, což můžeme označit jako jistý specifický druh "měření''. Jelikož jsme již výše v této práci dosadili energii na pomyslný piedestal v ontologické hierarchii kategorií a postulovali její informační schopnost jako základní vlastnost, lze i na makro úrovni tvrdit, že se jedná o skutečnou vzájemnou výměnu informací mezi objektem a jeho okolím. Jakoby se příroda neustále sama „oťukávala“ a „potvrzovala“ samu sebe ve své vlastní existenci.

Povaha informace byla a je často chápána spíše v abstraktní rovině jako proces, funkce, vzorec nebo předpis. Jak je patrno z předcházejícího textu, v této práci je tomu jinak. Ontologické stanovisko pojmu informace bylo akcentováno především z fyzikálního pohledu. Přesto, nebo možná právě proto, musím zdůraznit, že naše jednoduché představy o transportu balíků obsahujících tajemné „know-how“, jež jsou přemísťovány hmotou/energii, jako pouhým nosičem, v prostoru z místa A do B, jsou zavádějící. Nutno si uvědomit, že ontologie se na základě poznatků přírodních věd stává ontologií nikoliv objektů, ve smyslu spatio-temporálním, nýbrž ontologií ve smyslu informačním.

[1]Carnap, R., Bar-Hillel, Y.: Semantic information. In: Comunication theory. Jackson, W. ed. London 1953.

[2]Weizsäcker, v. E. (ed.): Offene Systeme I, Stuttgart: Klet 1974.

[3]Beniger, J., R.: The Control revolution, Cambridge: Harvard University Press 1986.

[4]Haefner, K.: Evolution of Information Processing Systems, Berlin: Springer 1992.

[5]Capurro, R.: Základy informační vědy 1986, Národní knihovna,14, 2003, č.3, s. 163. [cit. 2007-06-07]. Dostupné na WWW: < http://www.capurro.de/tampere91.htm>

[6]Schroeder, M., J.: Philosophical Foundations for the Concept of Information: Selective and Structural Information [online]. 2005, s. 4-8. [cit. 2006-03-12]. Dostupné na WWW: http://www.mdpi.org/fis2005/ „V řecké tradici předsokratiků bylo přemožení rozmanitosti, jež symbolizovala neznalost, v hledání jednoty spojované s moudrostí. V umírněné formě bylo rozlišení dosaženo skrze redukci nesčetných fenomenologických zkušeností do několika základních elementů, ze kterých mohly být předměty zkušenosti, díky míšení prvků různých velikostí, rekonstruovány. V extrémním přiblížení Parmenida, popularizovaném jeho žákem Zenonem z Eleje, rozmanitosti byl dán status iluze. Pravá realita (jsoucno) byla ztotožňována s absolutní jednotou.“

[7]Hofkirchner, W.: Towards a Unified Theory of Information, in: Proceed of The International Association for Cybernetics Conference, Namur 1998, s. 175-180.

[8]Stephan, A: Theorien der Emergenz, Information Philosophie 2000, s. 18-27.

[9]Hofkirchner , W.: The Hidden Ontology: Real-World Evolutionary Systems Concept as Key to Information Science 1999. [cit. 2004-13-03]. Dostupné na WWW: <http://cartoon.iguw.tuwien.ac.at/zope/igw/menschen/hofkirchner/papers/papers/InfoScience/HIDDONT/hiddont.html>

[10]Hofkirchner , W.: The Hidden Ontology: Real-World Evolutionary Systems Concept as Key to Information Science 1999. [cit. 2004-03-04]. Dostupné na WWW: <http://cartoon.iguw.tuwien.ac.at/zope/igw/menschen/hofkirchner/papers/papers/InfoScience/HIDDONT/hiddont.html>

[11]Floridi, L.: What is the Philosophy of Information. Metaphilosophy, vol. 33(1/2), 2002, s. 123-145.

[12]Prigogine, I.: From Being to Becoming, W.H. Freeman, San Francisco, CA 1980.

[13]Laszlo, E.: Systems View of the World: A Holistic Vision four Our Time, Cresskill: Ham Press 1991, s. 24-59.

[14]Fleissner, P.: Emergent Information, in: Biosystems 2-3 (38)/1996, s. 243-248.

[15]Haefner, K.: Evolution of Information Processing Systems, Berlin: Springer 1992.

[16]Ayres, R.,U.: Information, Entropy, and Progress (AIP, New York) 1994, s. 15-17.

[17]Fleissner, P.: Emergent Information, in: Biosystems 2-3 (38)/1996, s. 247.

[18]Šmajs, J., Krob, J.: Evoluční ontologie, Masarykova universita, Brno 2003, s. 217-227.

[19]Decadt, Y.: On the Origin and Impact of Information in the Average Evolution 2000, [cit. 2004-06-07]. Dostupné na WWW: < http://www.geocities.com/evolutionweb/eindex.htm#index>

[20]Pospíšil, J.: Teorie informace.Vydavatelství Univerzity Palackého v Olomouci 1993, s. 7-8.

[21]Shannon, C.E.: A Mathematical theory of comunication. Bell Syst. Tech. J. 27, 1948, s. 379-424 a 623-657.

[22]Pospíšil, J.: Teorie informace, Vydavatelství Univerzity Palackého v Olomouci 1993, s. 89.

[23]Taborsky, E.: The complex Information Process, in: Entropy 2000, 2[3], s. 83.

[24]Kauffman, S., A.: Investigations. Oxford University Press 2000, in Complexity, Vol.6( 4), 2001, s. 22-23.

[25]Bremermann, Hans, J,: Optimization through Evolution and Re-combination, v M.C.Yovits, G.T. Jacobi, G.D. Goldstein (eds.). Self-organizing Systems. Washington, DC: Spartan Books, 1962, s. 93-106.

[26]Stonier, T.: Informace a vnitřní struktura vesmíru, nakladatelství BEN – technická literatura, Praha 2002, s.116-120.

[27]Tamtéž, s. 118.

[28]Peirce používá pojem faneron, neboli vše, co se nachází v nějakém smyslu v mysli.

[29]Při tomto pojetí vycházím z rozlišení německého filozofa Martina Heideggera. Předmětem ontického tázání je jsoucno, které je spojováno s otázkami pozitivních věd, na rozdíl od ontologického tázání, jež se zabývá bytím, jakožto filozofickou kategorií, překračující tázání po individuálních jsoucnech a zahrnující i pobyt (Dasein), jsoucno, jež se vyskytuje ve své fakticitě, ale zároveň i chápe své bytí.

[30]Landauer, R.: Information is Physical. Physics Today, 44, s. 23-29.

[31]Floridi, L.: Trends in the Philosophy of Information, invited chapter for Handbook of Philosophy of Information, 2002, s. 14-15.

[32]Tvar (Eidos, morfé) přistupoval k látce jako její aktivní jednotící princip.

[33]Podle Hanse Primase zkoumají přírodní vědy do dnešních dnů materiální realitu pomocí určitých elementárních stavebních bloků, zvaných atomy. Jednoduchý atomismus „věří“, že koneckonců vše směřuje do mechaniky nezávisle existujících atomů. Historická idea, že materiální svět je strukturován nějakým druhem atomů, které vzájemně interagují, je ale v ostrém rozporu se základním vhledem, popsaným kvantovou mechanikou. Podle kvantové teorie je materiální svět celek, který není utvářen nezávisle existujícími částmi. Oddělené podsystémy v kvantovém systému nemohou existovat. Hmota, tak, jak je popisována základními principy kvantové mechaniky, není substance, ale spíše je chápána jako nositel vzorců. Kvarky, fotony, elektrony, atomy nebo molekuly, nejsou základními stavebními bloky, ale objekty závislé na kontextu, jež nemají vlastní nezávislou existenci.

[34]Primas, H.: Emergence in exact natural sciences. Acta Polytechnica Scandinavica 91, 1998, s. 83-98.

[35]Tvrdit, že velká část klasické chemie může být odvoditelná z atomové fyziky není možné. Doposud neumíme odvodit nelineární diferenciální rovnice chemické kinetiky z lineárních rovnic pohybu kvantové mechaniky. Nevíme, jaký je např. vztah mezi chemicky čistou substancí (jako kapalná voda) a molekulami (jako H₂O, (H₂O)₂, (H₂O)₃…). Nelze jednoduše říci, že kapalná voda je pouze složenina molekul H₂O.

[36]Jestliže dvě soustavy jsou obě v rovnováze se třetí soustavou, potom jsou v rovnováze také vzájemně mezi sebou. Je zřejmé, že „nultý“ zákon nemůže být odvozen z mechanických principů

[37]Spencer-Brown, G., : Laws of Form. Portland OR: Cognizer Press, 1994.

[38]Primas, H.: Emergence in exact natural sciences. Acta Polytechnica Scandinavica 91, 1998, s. 85.

[39]Někteří badatelé v teorii tzv.nahého genu věří, že právě RNA by mohla být tou prazákladní molekulou v raných stádiích života, molekulou schopnou reprodukce a evoluce, bez nutnosti přítomnosti DNA a proteinů. Musela by fungovat jako RNA polymeráza, která by postupovala podél jiné molekuly RNA (jež by sloužila jako templát), vybírala správné molekuly nukleotidů a připojovala je pak na konec rostoucího dceřinného řetězce.

[40]Kauffman, S.A.: Čtvrtý zákon, nakladatelství Paseka, Praha 2004, s. 38-39.

[41]Tamtéž, s. 40.

[42]Rajesh R., P.: Complexity: An Introduction, 2005. [cit.2007-02-12]. Dostupné na WWW: <http://www.citebase.org/fulltext?format=application%2Fpdf&identifier=oai%3AarXiv.org%3Aphysics%2F0201055>

[43]Gribbin, J.: Pátrání po Schrödingerově kočce. Nakladatelství Columbus, Praha 1998, s. 234-240.

[44]Jak již bylo řečeno, elektron není v kvantové teorii izolovanou částicí, nýbrž jej obklopuje oblak virtuálních částic, který zpětně ovlivňuje hmotnost elektronu.

[45]Dva protony jsou udržovány pohromadě tím, že si vyměňují tzv. piony, jejíchž hmotnost je v porovnání s protony zanedbatelná. Zatímco se tedy „vesmír nedívá“, vytvoří proton pion, který bleskurychle přelétne ke druhému protonu, kde zase zmizí. Protony a neutrony si mohou vyměňovat mezon jen tehdy, když se prakticky „dotýkají“, jinak by virtuální mezony nestihly překonat vzdálenost mezi nukleony (protonem a neutronem) v čase daným principem neurčitosti.

[46]Gribbin, J.: Pátrání po Schrödingerově kočce. Nakladatelství Columbus, Praha 1998, s. 195-198.

[47]Motl,L.: Alain Aspect a mystifikace o holografii. [cit.2006-10-09]. Dostupné na WWW: <http://amber.zine.cz>

[48]Bohm, D.: Wholeness and the Implicate Order. Routledge & Kegan Paul, 1980.

[49]Implikátní řád David Bohm opisuje takto: „Řekl bych, že relativita a kvantová teorie jsou v souladu spíše s nemechanickým světovým názorem, než s mechanickým. Konkrétně řečeno, matematika kvantové teorie chápe základní pohyb hmoty jako proces rozvíjení a zavíjení. Kvantoví matematici například hovoří o řadě vln, které se rozvíjejí z celkového prostoru do jednotlivých oblastí a zavíjejí se zpět do celku.
Nebo, jinými slovy, z naplnění celku vzniká procesem vyprázdnění celý projevený vesmír s mnoha různými a navzájem nezávislými prvky. Tento druh pohybu, v němž je existence všeho neustále podporována rozvíjením z celku a zavíjením do celku, jsem nazval implikátní řád.“

[50]Bohm, D., Peat, D.: Science, Order and Creativity. Second Edition, Routletge 2000.

[51]Slovy kvantové fyziky měřený makro objekt vysílá informaci o "realizované cestě'' do svého okolí, a proto dekoheruje do jediného "klasického'' stavu.