Studenti jsou mladé bystré mozky

Zuzana Čelková

            Název mé eseje lze pojmout nejenom jako úvahu o zajímavé metafoře, ale také metafoře, "která mne orientuje". Obraz mladých bystrých mozků dává pojmu student konkrétní náplň, je přirovnáním, které zde chci rozvést více, nad kterým se hodlám z různých úhlů zamýšlet. Slovo mozek vypovídá o té vlastnosti studentů, která je stěžejní, totiž o určitých kognitivních schopnostech, které umožňují člověku studovat. Nemluví se zde o srdci nebo o žaludku, čím by se poukazovalo na zcela jiné vlastnosti. Člověk, kterého charakterizujeme prostřednictvím jeho mozku (hlavy), se vztahuje ke světu zcela určitým způsobem – poznává jej.[1] Vzpomeňme si například na název televizního pořadu České hlavy (objevy a nápady českých vědců a techniků), vyjádření jako "ty jsi ale hlavička", "je to mozek naší třídy", … .

            Jakýže to mozek musí mít člověk, pokud chce být studentem? Bystrost je vlastnost pro studium velice důležitá, která najde své uplatnění ve všech kognitivních činnostech a stavech: vysoká vnímavost, čilá pozornost, pružné inovativní myšlení, zvídavé tázání. Naopak lenost, nevšímavost, otupělost, těžkopádnost v myšlení a vnímání se jeví jako vlastnosti neslučitelné se skutečným poznáváním. A právě mládí skýtá bystrému intelektu podmínky fyzické, psychické i sociální, aby se projevil, poznával, studoval. Být mladým a chytrým mozkem, tož býti studentem.

            Není však tato zřejmá a snad i obecně přijímaná metafora spíše klišé nežli pravdivé konstatování? Vždyť existují i jiné pohledy na dnešní studenty. Jedním zcela opačným soudem o studentech je představa sladkého a příjemného života, jež se jim dostává: finanční zajištěnost rodiči nebo státem, různá zvýhodnění a slevy, nevázanost, svoboda, noční radovánky v klubech, dlouhé vyspávání. A se všem těmito a dalšími výhodami a právy se pojí jen špetka povinností – udělat sem tam nějakou zkoušku.

            Protože časy chudých studentů jsou dneska ty tam, lze na studentstvo pohlížet také jako na cílovou skupinu s určitým peněžním obnosem, jenž hodlá předvídatelným způsobem utratit. Existují studentské kluby, kavárny, hospody, rádia, pracovní agentury, autobusoví přepravci, agentury poskytující práci, zábavu i poznání v zahraničí – stačí jen vlastnit ISICa.

Motivace mladých lidí nastoupit na vysokou školu není dána zdaleka pouze touhou po poznávání. Být studentem má množství zcela zištných výhod, slevami počínaje a lepší pozicí na pracovním trhu (po eventuálním absolvování školy) konče. Zejména pro mladé lidi, kteří nevědí co s načatým životem – na rodinu, práci a závazky je brzo a na pouhé vyživování od rodičů pozdě – jsou studentská léta obdobím, kdy můžou lépe poznat svět, sebe sama, vytvořit si představu o své budoucnosti, najít partnera, atd. Chci říct, že v studiu nejde nikdy pouze o nabytí poznání či získání určité profesní pozice.

            Sporným se v dnešní době stává i adjektivum bystrý, kterým se má student vyznačovat. Přirozeně i dnes musí adept na studium splňovat určité studijní předpoklady, chce-li být na univerzitu přijat. Mám na mysli spíš fakt, že nároky na "bystrost" se ve jménu otevírání se vysokých škol široké populaci proměňují. Studenti už netvoří žádnou elitu, dnes se řadí do šiků. Otázkou zůstává, jak tento fakt posoudit. Na jedné straně je snaha otevřít vysoké školy co nejširší veřejnosti v souladu s demokratickým požadavkem umožnit studium každému, kdo má pro něj základní předpoklady. V hesle demokratické rovnosti: vzdělání přístupné všem, se odráží úsilí eliminovat, respektive snižovat socioekonomické a sociokulturní faktory významně ovlivňující výšku dosaženého vzdělání. Na druhé straně se takovým "masovým" vysokoškolským vzděláváním snižuje kvalita přijatých studentů i kvalita výuky. Je do jisté míry zarážející, že se mezi předměty na univerzitách vypisují kurzy správného psaní zaměřené na odstraňování pravopisních, stylistických a formálních chyb v písemném projevu studujících.

            Zmíněný problém lze formulovat do otázky, jak umožnit studium každému, kdo má o něj zájem i předpoklady, a současně udržet kvalitu vysokoškolského vzdělávání. Tato otázka je však spíše věcí vzdělávací politiky, a tu nechci ve své eseji zevrubněji probírat.

            Rovněž diskutabilní je pojem "mladé mozky" jako charakteristika studentů vzhledem k současným trendům. Pod vlivem rostoucí složitosti společnosti z hlediska dělby práce, rychlým rozvojem nových technologií, následným nárůstem potřeby kvalifikovaných pracovníků a vznikem nových profesí, nabývá pojem vzdělávání v dnešní evropské společnosti mnohem širší význam, stává se neustálým celoživotním procesem.[2] Výrazem této proměny je rozhojněné mimoškolní vzdělávání, rostoucí úloha společenských a kulturních organizací, ale také sdělovacích prostředků a nových médií v otázkách vzdělávání. Dalším projevem jsou rekvalifikační kurzy a doplňování vzdělání dospělých lidí, zaměstnanců firem, které si vyžádalo vznik nového univerzitního oboru – andragogiky a formování dalšího – gerontagogiky, jež se zabývají vzděláváním dospělých a seniorů, tedy lidí v ekonomicky produktivním a postproduktivním věku.

            Zjišťujeme tedy, že metafora studenta jako mladého bystrého mozku platí jenom částečně a podle mého názoru je dnes na ústupu.

V druhé částí své eseje bych se chtěla zamyslet, jak se pojednávaná metafora vztahuje na studenty filozofie, a to ne proto, že by tito studující byli v univerzitním prostředí něčím zcela ojedinělým a zvláštním, ale jelikož je blíže znám.

            Filozofie je zvláštní obor poznání. Pokud vůbec lze mluvit o poznání, kterého se má studujícímu po absolvování tohoto "oboru" dostat, pak je to vědění, že ve skutečnosti nic neví. Z tohoto hlediska je studium filozofie velmi náročné, pokud jde o mladého hledajícího člověka, který doufá, že právě zde něco pevného nalezne, že se stane vědoucím. Proměnlivost pohledů různých filozofů na skutečnost, která je v různých dobách, na různých místech a z různých úhlů obklopovala, a kterou si má absolvent filozofie osvojit, vyžaduje jednak otevřenou a empatickou mysl, jednak pevné nervy. Proto je na místě otázka, co motivuje mladé lidi, také některé mladé bystré lidi, aby věnovali své nejlepší roky (z hlediska kognitivních schopností) studiu filozofie.

            Byli bychom naivní, kdybychom se domnívali, že se lidé v osmnácti letech rozhodnou pro filozofii čistě z důvodu lásky k moudrosti. Naopak se pořád pevněji utvrzuji v názoru, že způsob tázání blízký filozofické reflexi se kromě raného dětství, které si málo kdo z nás přesně vybavuje, objevuje znova až v takzvané jeseni života, kdy se člověk zamýšlí a reflektuje svou dosavadní zkušenost. Vždyť moudrost se tradičně připisovala spíš stáří a ne mladickým výbojům a touhám. Ovšem něco jiného než nabytí životní moudrosti nebo vlastního filozofického pohledu na svět je pečlivé, systematické a kritické studium myšlenek a idejí, jak se v různých epochách lidstva, na různých místech u rozmanitých osob vyskytly.

V posluchárnách katedry filozofie nalezneme mladé lidi, kteří studují z daleko prozaičtějších důvodů než je ona záliba v moudrosti. Může jít lidově řečeno o titul, jenž má pomoci lépe se uplatnit na pracovním trhu, požívat větší prestiže nebo prostě vydělávat víc. Jinou motivací  může být touha nevzdalovat se prozatím daleko od školních lavic a filozofii si studenti často vybírají s představou, že toto studium neklade na studenty vysoké nároky (stačí si něco přečíst a pak o tom povykládat) nebo jim učaroval zvláštní étos, kterým může být filozofie ve středoškolské výuce zahalena nebo ... důvodů by se našlo mnohem víc, zvlášť když se do prvních ročníků přijímá pořád větší počet lidí.

Ovšem i mezi studenty filozofie nalezneme mnohé mladé a bystré hlavičky, i když to o nich a o studentech vůbec neplatí obecně. Ať už byla jejich motivace ke studiu filozofie jakákoli, důležitější je, co se s nimi a jejich mozky děje v průběhu studia. Rozvíjí v nich studium jejich bystrost nebo ji spíše utlumuje?   

Vysokoškolské učitele chápeme v první řadě a někdy výlučně jako odborníky na konkrétní oblast, pedagogická složka v jejich působení sehrává minimální roli. Zdá se mi zarážející, že nemusí absolvovat žádné pedagogické vzdělání, a přesto působit a jednat se studenty, v mnohém je silně ovlivňovat a tento svůj vliv nereflektovat nebo si pouze odpřednášet látku a o víc se nezajímat. Orientuje metafora studentů jako mladých bystrých mozků i je nebo mají o svých studentech zcela opačné mínění?

Především chci upozornit, že jsem si plně vědoma rozdílu mezi studentem a žákem. U studentů se předpokládá mnohem vyšší míra zainteresovanosti, horlivosti, vždyť latinské adjektivum studiosus má význam snaživý, horlivý, pečlivý nebo také oddaný, zaujatý a speciálně pak vědychtivý. Tedy vlastní aktivita a zápal pochopitelně vyúsťuje v skutečnost, že vysokoškolský student je v mnoha směrech autodidakt. Na osobní uvážení studenta Filozofické fakulty je ponecháno například jeho vzdělávání se v cizích jazycích, protože povinnost absolvovat dva semestry cizího jazyka s výukou jednou týdně za celé studium je k zaplakání málo. Učitel není povinen a ani schopen odprezentovat mu veškerou látku, kterou by si měl osvojit, ovšem někdy pozapomene oznámit mu i to, co tímto nezbytným penzem vlastně je. Nárokuje-li si však někdo titulování vysokoškolský pedagog, měl by pamatovat, že toto slovo je odvozeno ze složeniny pais a gogein čili vésti dítě.   

Domnívám se, že u mladých studentů filozofie je záhodno rozvíjet právě bystrost, protože jedině ta jim může pomoci dorovnat věkový deficit a malou osobní i "načtenou" zkušenost, a tak oponovat i filozofům se stříbrným plnovousem. Hlavním nepřítelem myšlení je lenost. Bystrost proto není užitečná jen v době mládí, není záležitostí pouze přechodnou,  ale řekla bych, že investice do "rozvoje bystrosti" se vyplatí pro celý další život, ať už se člověk bude dál věnovat filozofii nebo ne.

Přirozeně vyvstává otázka, co přesně ta bystrost, v které se mají studenti filozofie cvičit, je a jak ji zdokonalovat. Nástrojem filozofa jsou pojmy, činností pojmové myšlení. Pojmy jsou vyjádřeny ve slovech, myšlenky ve větách. U zrodu filozofie se preferovalo slovo mluvené a dialog, dneska je to zejména slovo psané, text. Studium filozofie je především práce s textem. Ty stovky a tisíce popsaných stran tvoří materiál, základ každého studia, proto je primární znalost dějin filozofie a obeznámenost s dějinami vůbec. Abychom byli text schopni posoudit je rovněž nezbytné rozvíjet pojmové myšlení, mám na mysli především logické myšlení, argumentační umění, ale také imaginaci. Ideje filozofů však nejsou uzavřené v nějaké o sobě existující říši, nýbrž reflektují, vztahují se ke skutečnosti přístupné všem. Filozofové uvažují o skutečnosti, a také o (ne)možnostech, jež skýtá, proto by student filozofie měl umět posoudit různé interpretace světa, k čemuž je nutné jak kritické myšlení, tak vlastní zkušenost, tedy i vnímavé pozorování a zvídavé tázání. Zdá se mi zde nevhodné blíže navrhovat konkrétní formy výuky na katedře filozofie, řeknu jenom, že práce s textem, interpretační semináře v malých skupinkách jsou určitě kroky správným směrem.

Na závěr si dovolím poslední myšlenku, snad ne příliš patetickou. Když zase jednou v neděli večer pojedu na kolej vlakem zcela přeplněným lidmi i v uličce u záchodků a budu pozorovat tu hromadu mladých lidí, hlučně se bavících, čtoucích, se sluchátky v uších, rozjařených i posmutnělých, pomyslím na to, že tento vlak je plný mladých bystrých mozků, kteří se budou významnou měrou podílet na budoucnosti naší společnosti. Proto tvrdím, že věta "Studenti jsou mladé bystré mozky," je metafora, která by nás měla orientovat i nadále jako ideál toho, co by studenti v první řadě měli být.