Jan Votava
Abstrakt
Článek, který vznikl jako úprava části stejnojmenné diplomové práce, je věnován otázce, jaký může mít smysl zabývat se problematikou základů poznání. Autor se nesnaží dospět k úplné odpovědi v obecné rovině, nýbrž k takové dílčí odpovědi, k jaké nás může přivést dílo René Descarta. Descartovo myšlení je vodítkem k sestavení typologie možných významů základů poznání. Typologie se skládá ze dvou navzájem se křížících úrovní, přičemž hlavní úroveň obsahuje význam systematický, určující, potvrzující a metodický, úroveň pomocná se skládá z významu teoretického, praktického a psychologického.
Úvod
Problematika základů poznání zaujímá v rámci filozofického myšlení velmi důležité místo a tradičně se jí věnuje mnoho pozornosti. Při bližším pohledu lze ovšem zjistit, že odpověď na otázku, proč je toto epistemologické téma pro myslitele tolik atraktivní či jaký význam máme této oblasti filozofického bádání přisoudit, není tak zcela prostá a jednoduchá. Proto má cenu si tuto otázku, otázku po smyslu a významu základů poznání, pokládat.
V tomto článku nebudeme zvolené téma zpracovávat přímo a nebudeme se jím zabývat v takové obecnosti, v jaké bylo nyní představeno. Náš cíl bude skromnější a jednoduší. Vodítkem k získání částečné a neúplné představy o motivech a smyslu teoretické práce na základech poznání nám totiž bude myšlení a dílo jen jednoho myslitele, konkrétně René Descarta. Descartes je filozofem pro tento účel zvláště vhodným, jelikož právě on se tím, jak radikálně a nově k otázce základů poznání přistoupil, stal zakladatel novověké filozofie a ústřední postavou tzv. gnoseologického obratu. Pro velkou část filozofů, kteří přišli po něm, paradigmaticky určil strategii, která má být při promýšlení této otázky použita.
Primárně se tedy budeme zabývat problémem, jaký význam mají základy poznání pro Descartovo myšlení a v kontextu jeho filozofie, ovšem zároveň budeme chtít skrze toto zkoumání dospět k odpovědi, která by měla obecný přesah, tedy která by se též dotýkala otázky, jaký má smysl zabývat se tématem základů poznání vůbec.
Výsledkem bude rozlišení několika typů významu, které lze základům poznání přisoudit. Konkrétně půjde o význam systematický, určující, potvrzující a metodický. K tomuto dělení poznamenejme, že uvedené významy se samozřejmě navzájem nevylučují. Právě naopak: vycházíme z předpokladu, že (karteziánské) základy poznání mohou plnit všechny tyto funkce současně. Otázka tedy spíše zní, v jaké míře jsou jednotlivé významy naplněny.
Při zpracování této typologie budeme paralelně používat i jiné, pomocné a doplňující rozlišení významu, kterého mohou základy poznání nabývat, totiž rozlišení významu teoretického, praktického a psychologického. Na rozdíl od první není tato druhá typologie zaměřena přímo a speciálně na základy poznání, nýbrž je možné ji aplikovat i na jakoukoliv jinou oblast vědění, na jakoukoliv teorii či poznatek. Její kategorie nyní krátce vysvětlíme.
Je-li naším cílem rozvoj samotného vědění, tedy usilujeme-li o pravdivé poznání bez ohledu na to, jaké může mít toto poznání další důsledky, a hodnotíme-li z tohoto hlediska určitou teorii, pak jí připisujeme význam teoretický.
Pro přesnější vymezení praktického významu vědění si můžeme pomoci samotným původem slova: praktický znamená související s jednáním, s činností. Vědění má praktický význam tehdy, pokud jej můžeme nějak zužitkovat v našem jednání, pokud ovlivňuje naši činnost. Praktické vědění se projevuje navenek: usměrňuje jednání a může tak spoluutvářet prostředí, v němž se pohybujeme.
Teorie a praxe tvoří dva navzájem se doplňující pojmy. Zdálo by se tedy, že jsme provedli dichotomické dělení, které je úplné. Význam jakékoliv teorie by se pak skládal ze dvou složek, totiž z jejího významu z hlediska teorie a z hlediska praxe. Při bližším pohledu však vyvstává potřeba zavést ještě další typ významu, který je naplněn tehdy, pokud má vědění hodnotu vzhledem k důsledkům, které vyvolává, ale nikoliv vzhledem k důsledkům vnějším, které by se projevily skrze naši činnost, nýbrž vzhledem k důsledkům vnitřním, tedy pro svůj samovolný, na našem přičinění nezávislý vliv na psychiku, na vnitřní svět člověka, který toto vědění vlastní. Tolik k objasnění psychologického významu vědění.
Uvedené významy můžeme přiblížit a ilustrovat na příkladu možného užitku z četby románu. Odnášíme-li s z ní lepší představu a znalosti o charakteru doby, ve které se děj odehrál, jde o užitek teoretický. Psychologický význam máme na mysli tehdy, pokud oceňujeme duchovní či estetický prožitek, potěšení a zábavu, kterou nám četba přinesla. Pokud se však čtenář nechá inspirovat činy hlavního hrdiny a zachová se v nějaké situaci tak, aby jej napodobil, stává se četba významná i z hlediska praktického.
Vidíme, že tato typologie je určitým pokusem o pokud možno úplné rozčlenění možného významu vědění do tří druhů, ke kterým by již nemělo být možné přidat význam čtvrtý, aniž by nedošlo k jeho plnému překrytí s již zavedenými významy. Naopak rozdělení významu základů poznání na význam určující, systematický, potvrzující a metodický o takovou úplnost nikterak neusiluje. Dokonce tvrdíme, že toto rozdělení úplné jistě není. Je zaměřeno jen na ty momenty, které jsou dobře patrné a vykazatelné na příkladu Descartova myšlení.
Jelikož jedna z typologií jednak aspiruje na úplnost, a jednak se pohybuje v jiném, obecnějším řádu (není zaměřena jen na základy poznání, ale na poznání vůbec), není vhodné spojovat všech sedm uvedených významů, kterých může určitá koncepce základů poznání nabývat, do jediné typologie. Typologie, kterou jsme označili jako pomocnou, může spíše sloužit jako určitý širší rámec, do nějž lze kategorie primární typologie umístit a přispět tak k úplnějšímu vykreslení celé problematiky.
Podstatou tohoto významu je předpoklad, že otázku založení poznání je nutno zodpovědět jako první, chceme-li se zabývat věděním přísně systematicky. Vůle postupovat systematicky je zároveň spojena s dalšími odvěkými filozofickými motivy, totiž s motivem zaměřit se na vědění jako celek a s ideálem vědění pro vědění, podle něhož je teoretická činnost a snaha o rozvoj poznání sama o sobě dostatečnou hodnotou, a to zcela bez ohledu na praktický užitek, který tato myšlenková práce přinese. Drží-li se myslitel tohoto ideálu a zaměří-li se na celek možného vědění, nemůže si libovolně vybrat dílčí téma, kterému se bude věnovat, nýbrž je logikou věci nucen postupovat podle určitého konceptu, který principiálně vede k systematickému zpracování vědění jako celku.
Všechny tři popsané popsané rysy tolik typické pro filozofický způsob myšlení nalezneme u René Descarta v míře velmi vrchovaté, jen málo myslitelů mu v tomto ohledu může konkurovat. O tom svědčí například i název, který zvolil Bernard Williams pro svou monografii o zakladateli novověkého myšlení – Descartes, The Project of Pure Enquiry[1]. Tím jednak vhodně pojmenovává typ zkoumání, o němž zde hovoříme, a jednak ukazuje na velkou důležitost systematického motivu v rámci Descartova myšlení. Williams uvádí, že tento projekt je stejně jako každé jiné zkoumání zaměřen na hledání pravdy, ale liší se od běžného způsobu zkoumání tím, že začíná od samého počátku.[2] Tento postřeh je důležitý: neodmyslitelným znakem výzkumu, kterému jde o celek možného vědění a který chce postupovat přísně systematicky, je potřeba najít určitý počátek a východisko, od nějž by mohlo celé zkoumání započít - tedy potřeba vypracovat nejprve odpověď na otázku po základech poznání.
Pokud by měly mít základy poznání jen tento význam, bylo by zřejmě oprávněné názorové rozdělení do dvou tradičních táborů: pro spíše menší skupinu lidí by základy představovaly vznešenou oblast čistého vědění, ostatní by je naopak považovali za pouhou akademickou hru a nedůležitou spekulací, byť pro některé zřejmě intelektuálně velmi přitažlivou. Systematický význam základů poznání je tradičně míněn jako význam čistě teoretický a oddělený od praxe, přinos přísného postupu od základů je však možno vidět rovněž v intelektuálním potěšení a uspokojení určitých specifických potřeb lidského ducha, mezi něž bychom mohli započítat například i potřebu celistvosti a úplnosti vlastního náhledu na svět.
Ve skutečnosti však můžeme, alespoň sledujeme-li Descartův přístup k založení poznání, identifikovat i další, a z hlediska prakticky orientovaného člověka rozhodně závažnější důvody, proč se filozofickému problému základů poznání věnovat.
Oblast filozofie, která je zakládající a která pojednává o prvních principech poznání, označuje Descartes jako metafyziku. Na to je třeba pamatovat, protože dnes metafyzikou rozumíme spíše pouze nauku o obecných otázkách bytí, světa či Boha, zatímco první principy poznání vyčleňujeme jako téma pro epistemologii. Jestliže se tedy Descartes o metafyzice vyjadřuje v tom smyslu, že bez ní by nebylo možné žádné vědění a že teprve ona nám k získání skutečného vědění poskytuje klíč, pak se tyto výroky týkají přímo našeho tématu, tedy základů poznání v epistemologickém smyslu. O metodě zase v podobném duchu Descartes říká, že bez ní ani nemá smysl, aby se člověk o nějaké zkoumání pokoušel.
Proč by měly být základy poznání takto nepostradatelné? Zejména z toho důvodu, že od nich očekáváme, že budou určovat podobu veškerého ostatního vědění, že toto vědění se bude od svých základů odvíjet a bude na nich závislé. Proto o tomto významu, který přikládá problematice základů poznání tu nejvyšší důležitost, hovoříme jako o významu určujícím.
Podstata tohoto významu tkví v tom, že pokud nemáme jasno v základech, je tím ohroženo vše, co se domníváme vědět, neboť každá změna v základech velmi pravděpodobně přinese rozsáhlé změny ve všech ostatních oblastech našeho poznání a každá chyba v této klíčové oblasti by tudíž zapříčinila celkový rozsáhlý omyl. Chceme-li tedy považovat svá mínění za oprávněná, je třeba mít jasno i v otázce základů poznání. Přisuzujeme-li základům poznání určující význam, říkáme tím, že bez znalosti základů poznání není možné považovat naše mínění v ostatních oblastech za uspokojivá.
O tom, že toto vysoké hodnocení základů Descartes sdílel, může svědčit i jeho známé přirovnání lidského vědění ke stromu. Kořeny představují metafyziku, z ní veškeré ostatní poznání vyrůstá. Fyzika je kmenem a větvemi jsou mechanika, lékařství a morálka. K těmto oborům tedy celé filozofické zkoumání směřuje, bez metafyzických kořenů se však jejich rozvoj neobejde.
Na tomto přirovnání zároveň vidíme, že Descartes viděl za svou abstraktní filozofickou prací na základech poznání cíle vysoce praktické, že teorii poznání připisoval nejen význam teoretický, ale i praktický. Filozofii vymezil jako "dokonalé vědění o všech věcech, které člověk může poznat, aby měl orientaci pro svůj život, také aby si uchoval zdraví a vynalézal všechna umění."[3] Vzápětí pokračuje slovy, která dávají praktický dosah teorie do přímé a nerozlučné souvislosti s abstraktní tematikou základů poznání:
Dále jsem chtěl vysvětlit, že k dosažení takového vědění je nutné, abychom je odvozovali z prvních příčin. Kdo se tedy snaží takového vědění dosáhnout (a to je vlastně filozofování), musí začít zkoumáním těchto prvních příčin, totiž principů. O těchto principech platí dvě základní podmínky. První, že jsou jasné a zřejmé, že lidský duch o jejich pravdivosti nemůže pochybovat, pokud o nich pozorně uvažuje; druhá, že poznání ostatních věcí na nich závisí tak, že principy sice můžeme poznat bez poznání druhých věcí, ne však naopak věci bez principů.[4]
O určujícím významu základů poznání se můžeme přesvědčit ještě jiným způsobem – můžeme v rámci studia dějin myšlení sledovat, do jaké míry se změny v základech skutečně promítnou do ostatních sfér lidského vědění a praxe. V tomto směru je vliv Descartova díla poměrně výmluvný. Často se soudí, že Descartes svou filozofií skutečně zásadním způsobem zasáhl do dějin. Proto může Patočka dokonce napsat, že "Descartova koncepce do značné míry utvořila náš svět."[5]. Podle tohoto názoru změnil Descartes způsob našeho myšlení. Právě proto, upozorňuje dále Patočka, že nám dnes některé jeho názory mohou připadat samozřejmé, si nedokážeme uvědomit rozsah revoluce, kterou zahájil. Doplňme, že tuto revoluci mohl Descartes zapříčinit nikoliv skrze svůj příspěvek k fyzice či k dílčím filozofickým otázkám, o kterých se v jeho době disputovalo, nýbrž jen proto, že začal budovat stavbu lidského vědění zcela od začátku, tedy od základů. Je to právě karteziánská teorie poznání, která mohla zapříčinit tak dalekosáhlý vliv tohoto učení.
Na druhou stranu lze o tom, že by teoretické vypracování základů poznání vskutku plnilo takto důležitou a tedy určující úlohu, také pochybovat Mnoho lidí by mohlo souhlasit s postojem, že dobře vystačíme s praktickými znalostmi sloužícími k orientaci v běžných životních situacích a s poznatky, které nám poskytuje věda, a že toto relativně málo problematické vědění není potřeba složitě podkládat nějakými abstraktními filozofickými konstrukcemi. Určující význam základů poznání stojí na předpokladu, že podaří-li se nám je vyjasnit, povede to ne-li přímo k převratu, pak minimálně k důležitým korekcím našeho dosavadního vědění. Právě uvedený postoj tento předpoklad zpochybňuje. Vychází z představy, že naše běžné a vědecké poznání nemůže být ovlivněno nějakými filozofickými spekulacemi, které se jeví jako odtržené od reality, málo podstatné a daleko problematičtější než obyčejné soudy zdravého rozumu. Z tohoto postoje lze vypreparovat jeden poměrně racionální moment – totiž kritickou otázku, zda tomu není tak, že běžnému vědění důvěřujeme více než epistemologickým úvahám a že filozof hledá základy poznání ve skutečnosti jen proto, aby své již hotové představy a přesvědčení podložil, a nikoliv aby je opravil a reformoval.
Vskutku existuje interpretace, podle níž samotnému Descartovi daleko více záleželo na fyzice než na metafyzice. Toto pojetí se může opřít například o Descartův názor, že metafyzice by se měl člověk věnovat jen jednou za život a o skutečnost, že se podle tohoto názoru sám vcelku řídil – většinu svého života strávil bádáním v ostatních vědách. Přidáme-li k tomu fakt, že Descartova teorie poznání končí závěrem, že co se týče přírody, respektive oblasti materiálního, můžeme opravdu jistě poznávat jen to, co je popsatelné matematicky, což poskytuje skvělou záštitu rychle se rozvíjejícím přírodním vědám v čele s fyzikou, můžeme nabýt dojmu, že to, co má určující roli, není metafyzika, nýbrž právě fyzika.
Pokud bychom se tímto způsobem přece jen pokusili u Descarta potlačit určující význam základů poznání, museli bychom se zeptat, z jakého důvodu by se pak Descartes metafyzikou zabýval.
Nabízí se stanovisko, podle něhož by metafyzika vskutku pouze určitým způsobem doplňovala již předem přijaté vědecké poznání. Neměla by tedy určující význam, ale sloužila by k tomu, aby ostatním vědám poskytla potvrzení, aby zvýšila jistotu, kterou můžeme jejich poznatkům přisuzovat, aby jim poskytla větší důvěryhodnost, aby je podložila. Požadavek zvýšené jistoty našich přesvědčení je ostatně jedním z hlavních motivů Descartova myšlení.
K částečnému objasnění problému, zda mělo pro Descarta metafyzické založení poznání spíše význam určující či potvrzující, může dobře přispět rozlišení, které použil Versfeld a podle něhož je v této souvislosti potřeba oddělit dvě otázky[6]. Za prvé, jakou roli hrají základy poznání v kontextu systému, který Descartes ve svých dílech popsal, a za druhé, jaký význam, například v porovnání s fyzikou, měla metafyzika pro Descarta osobně. První otázka je záležitostí filozofické analýzy Descartových textů, zatímco druhá otázka je výrazně také otázkou historickou a psychologickou. Na první otázku můžeme zdá se odpovědět vcelku jednoznačně: v Descartově díle je základům připsán význam nejvyšší, význam určující. Řešení druhé otázky je složitější a není třeba, abychom se v této věci přiklonili na jednu či druhou stranu.
V souvislosti s významem potvrzujícím si nyní položme otázku, zda je tento význam povahy teoretické či psychologické. Zřejmě obojí, záleží na úhlu pohledu. O zvýšení jistoty poznatků lze nepochybně usilovat v zájmu čisté teorie, kromě toho je však nutné upozornit též na psychologický význam potvrzení a ujištění se o našich přesvědčeních.
U této psychologické složky potvrzujícího významu poznání se nyní zastavíme, jelikož je myslím na místě považovat ji za velmi důležitou. Můžeme ji vyjádřit touto tezí: základy poznání jsou zásadní z hlediska potřeby jistoty, z hlediska potřeby vědomí, že naše představy o světě jsou správné. Jde o potřebu zbavit se pochybností o našich názorech. Pro člověka je totiž velmi důležitá jistota, s jakou důvěřuje přesvědčením, která jsou pro něj osobně důležitá. Nejistota či zmatek a chaos v této oblasti je nepříjemná a zatěžující, nebo dokonce devastující.
Opusťme však obecnou úroveň a dejme tuto tezi do souvislosti s karteziánským učením. Patočka v doslovu k českému překladu Rozpravy možná poněkud odvážně poznamenává:
Descartes byl proto osvobozením, proto rozřešením nesnesitelného intelektuálního a mravního zmatku renesance, že postavil nový metafyzický systém, že se vyrovnal s antikou a středověkem vskutku ve velkém, na všech hlavních polích vědecké práce, kde předchozí doby vypracovávaly koncepci světa.[7]
Zde již není řeč pouze o teoretickém významu filozofie, nýbrž o její souvislosti s duševním stavem člověka. O době renesanční se vskutku mluví také jako o době nejistoty, jako o době, ve které se již definitivně rozpadá středověký řád. Středověké vědění bylo jednotné, zaštítěné silnou církví. Křesťanské učení nemělo v duchovním světě středověké Evropy konkurenci. Lidé obecně vzato nepochybovali o tom, že poznatky, které jsou jim předkládány, jsou pravdivé. Zdrojem pravdy byla autorita církve a přeneseně ti myslitelé, jejichž nauky církev posvětila – v prvé řadě máme samozřejmě na mysli Aristotela.
Postupně se však důvěra v tradiční vědění rozpadá. Důvodů je více, ale snad nejnápadnějším z nich je nástup reformace. Katolická církev již není jediná, objevují se odlišná pojetí víry, pravdy si začínají konkurovat. Přestává být jasné, kde skutečná pravda je, kdo je skutečnou autoritou a zda autority vůbec existují. Renesance neví, co je zdrojem vědění, což vyústí ve skepticismus a dezorientaci Descartovy doby.[8]
Descartes podává na otázku po zdroji vědění novou odpověď. Pravdu může každý nahlédnout svým vlastním rozumem (již ne pouhým spolehnutím se na autoritu jiných). Pozná ji podle toho, že ji bude možno nahlédnout jasně a rozlišeně, se stejnou mírou vnitřní jistoty a přesvědčivosti, s jakou lze nahlédnout pravdu Cogito. Pokud Descartovo učení skutečně napomohlo překonat zmatek renesance, pak nejspíš právě proto, že znovu ukázalo, odkud by měla pocházet pravdivost a jistota našich přesvědčení. Pokud by Descartes zůstal pouze u dílčích filozofických témat (například u psychofyzického dualismu, u své fyziky, u zdůrazňování matematického popisu světa), aniž by jejich zpracování hlouběji zdůvodnil svou teorií poznání, respektive svou metafyzikou, stěží by tak výrazným způsobem vynikl nad ostatní myslitele své doby a jeho názory by stěží vedly k něčemu jinému než k dalšímu pokračování renesanční nezakotvenosti a zmatení.
Druhý poukaz na psychologický význam základů poznání u Descarta budeme již hledat jinde než v dějinných souvislostech jeho učení, totiž u něj samého, v jeho životě a v textu jeho Meditací, v nichž, zdá se, můžeme spatřit odraz jeho vlastních prožitků a zkušenosti. Jak známo, celá první meditace je věnována metodickému pochybování. Otázkou je, zda toto pochybování bylo pro Descarta čistě jen teoretickým nástrojem, nebo zda odráželo skutečnou cestu jeho myšlení, které muselo projít zápasem o překonání tíživé nejistoty veškerého poznání. Versfeld k tomu píše:
Na první pohled se zdá, že pochybnost, zvláště ta hyperbolická, je pouze formálním opatřením. Ale pozorný čtenář získává podezření, že pro Descarta znamenala něco mnohem víc.[9]
Meditace jsou podány v první osobě, jako výpověď o vlastních úvahách a přestože jde o dílo výhradně filozofické, jsou zarámovány jednoduchým dějem, a to dějem poměrně dramatickým. I když v žádném případě nejde o autobiografické zachycení skutečného průběhu Descartova uvažování (všech šest meditací se například symbolicky postupně odehrává v šesti dnech), přesto se můžeme domnívat, že Descartes při jejich psaní z nějakého osobního prožitku čerpal. Dějový a dramatický prvek Meditací přitom vystupuje na povrch zvlášť výrazně právě při líčení metodické skepse – v samém závěru první meditace Descartes mluví o strachu dodržet předsevzetí odvrhnout vše pochybné a o obavách, aby se místo ve světle poznání neocitl v "nerozpletitelných temnotách právě rozvinutých obtíží."[10]
Meditace druhá je pak zahájena takto:
Při včerejší meditaci jsem byl vržen do takových pochybností, že na ně nemohu zapomenout, ale ani nevidím, jak je vyřešit; jsem poděšen, jako bych byl zničehonic stržen do hlubokého víru a nemohl dosáhnout na dno, ani vyplavat na hladinu.[11]
Versfeldův komentář, že "první meditace musí vyvolat duchovní krizi, na níž je analytická metoda lékem"[12], je jasným pojmenováním psychologického významu Descartových metafyzických zkoumání.
Chceme-li tyto psychologické souvislosti stopovat přímo v Descartově životě, nebudeme pravděpodobně jeho biografií zavedeni jinam než k období zimy roku 1619. Právě v těchto dnech, jejichž středem byly jisté tři sny a vize, které náhle a intenzivně prožil, došlo zřejmě ke zformování hlavních rysů jeho učení. Schöndorf se nerozpakuje napsat, že Descartes "prožívá v listopadu 1619 osvícení, které jej zbavuje jeho pochybování."[13]A Descartes sám píše ve své korespondenci o období, které roku 1619 bezprostředně předcházelo, tato slova:
Trápil jsem se už po celá studia v Paříži otázkami, které jsem tehdy pokládal za heretické a svatokrádežné: otázkami po možnostech, vůbec základní možnosti pravého poznání… Tehdy ve svých třiadvaceti letech, už v uniformě, která mi otevírala cestu do světa, jsem dospěl k rozhodnutí, že své pochyby vyřeším přesným a jednoznačným způsobem.[14]
Tyto poznámky mohou vést k obecnému náhledu, že přesvědčivé základy poznání mohou mít zřejmě schopnost člověku poskytnout tolik potřebnou jistotu v jeho ostatních názorech. Je přirozené, že takto důležitou psychologickou roli může hrát právě ta část poznání, která veškeré ostatní poznání podmiňuje a od které máme navíc tendenci očekávat, že by měla být vzhledem k ostatnímu vědění určující.
Je tedy zdá se možné zastávat názor, že základy poznání by mohly být tou oblastí vědění, ke které se lidská mysl snaží uchýlit a od které může vyjít, když pociťuje nejistotu či zmatek v jiných oblastech svého vědění, když se ostatní přesvědčení zdají pochybná, otřesená či dokonce zborcená. To s sebou pochopitelně přináší požadavek, aby základy poznání byly maximálně spolehlivé, důvěryhodné, pevné a jisté. Pevné základy poznání přinášejí jistotu, stabilitu a vyrovnanost, naopak jejich absence je podle zde představené teze faktorem dezintegrace osobnosti.
Budeme-li se zkusmo držet předpokladu, že určující význam prvních principů je zpochybněn, můžeme vymezit ještě jiný významný druh užitku, který může zkoumání základů poznání přinést. Aniž by základy poznání musely přímo určovat ostatní poznatky, stále je možné tvrdit, že jejich nahlédnutí zvyšuje schopnost orientace na celém poli vědění a že napomáhá k snadnějšímu objevování nových poznatků či naopak k odhalování chyb. Stručně řečeno, znalost základních principů epistemologie by měla přispět k vyšší efektivitě myšlení a zkoumání, k rychlejšímu rozvoji poznání, aniž by to muselo znamenat, že jim bude připsána natolik zásadní a nenahraditelná úloha, jako tomu bylo učiněno v souvislosti s významem určujícím. Rozdíl spočívá v tom, že přisuzujeme-li základům poznání pouze význam metodický, netvrdíme tím, že tyto základy jsou pro existenci ostatního vědění nutné, respektive že bez nich ztrácí ostatní vědění na důvěryhodnosti. Základy poznání by plnily spíše určitou pomocnou procedurální roli.
Některé momenty Descartova díla jsou z hlediska metodické role základů velmi ilustrativní. O rozvoji vědění a objevování nových poznatků Descartes v prvé řadě na více místech hovoří jako o přínosu, který nám zajistí metoda. Můžeme tedy říci, že i kdyby byly všechny předešlé významy základů poznání odmítnuty, mohl by Descartes stále své epistemologii připisovat velkou důležitost, neboť i kdyby na jím stanovených principech nebylo vědění ani jeho jistota závislé, stále by mohl svou metodu považovat za velmi užitečný nástroj dalšího rozvoje poznání.
Osvojení si základních principů poznání, zvláště pak univerzální metody, je pro Descarta cestou k radikálnímu zlepšení osobních intelektuálních schopností. Descartovými slovy, učit se postupovat podle metody znamená usilovat o "růst přirozeného světla rozumu"[15] a pečovat o "zdravou mysl čili universální moudrost"[16] , která pak bude člověku ku prospěchu, ať již se bude věnovat jakékoliv vědě a ať bude přemýšlet nad jakýmkoliv problémem.
K vytvoření konkrétnější a názornější představy o roli a možném smyslu metody nám může přispět i Descartova vlastní výpověď o tom, jak k metodě dospěl a jakým způsobem se jemu samému osvědčila. Objevu metody předcházelo matematické bádání, pokusy o nalézání řešení různých matematických úloh. O této své činnosti pak Descartes píše:
Měl jsem tolikrát úspěch, až jsem konečně zjistil, že už nedospívám k pravdě o věcech tak, jak to činí ostatní, totiž neurčitým a naslepo vedeným zkoumáním, a spíše s pomocí šťastné náhody než dovednosti, ale že jsem si během dlouhé zkušenosti osvojil určitá pravidla, která jsou nemálo prospěšná (…) Tak jsem pečlivě vypracoval celou tuto metodu a přesvědčil jsem se o tom, že jsem od začátku postupoval v bádání způsobem, který je ze všech nejúčelnější.[17]
Zastavíme-li se ještě u vztahu právě diskutovaného typu významu základů poznání s významy jinými, můžeme konstatovat, že význam metodický může mít pochopitelně hodnotu jak z hlediska teorie, tak praxe. Descartes přímo poznamenává, že tříbení rozumových schopností skrze metodu je užitečné k tomu, aby byl náš "intelekt s to předložit vůli to, co je třeba zvolit"[18].
Závěr
Věřím, že je-li jako předmět zkoumání vybráno téma základů poznání, mohou být uvedené poznatky – a rovněž i částečná typologie vytvořená za účelem jejich setřídění – užitečné, a to i přesto, že jde o materiál odvozený speciálně z díla a myšlení René Descarta. Za vhodné pokládám připomenout, že načrtnutá typologie významů nemůže být než nástrojem a pomůckou pro orientaci v tématu. Jistě by bylo možné vytvořit ji i jiným způsobem a rovněž je zřejmé, že pokud bychom ji chápali v nějakém striktním smyslu, vedlo by to k deformaci celé problematiky. S ohledem na možné nedorozumění ještě dodejme, že otázka, do jaké míry jsou Descartovy názory na oblast základů poznání přijatelné a do jaké míry mohou být jednotlivé významy skutečně nějakým způsobem naplněny, zde pochopitelně v podstatě řešena nebyla a je záležitostí případného dalšího zkoumání.
[1] Do češtiny možno přeložit jako "Descartes, Projekt čistého zkoumání".
[2] Williams, Bernard. Descartes: The Project of Pure Enquiry. Harmondsworth: Pelican Books, 1978, s. 34.
[3] Citováno podle Anzenbacher, Arno. Úvod do filozofie. Přeložil Karel Šprunk. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1991, s. 36.
[4] Tamtéž, s. 36.
[5] Patočka, Jan. Doslov. In Descartes, René. Rozprava o metodě. Přeložila Věra Szathmáryová-Vlčková. Praha: Svoboda, 1992. s. 67.
[6] Versfeld, Marthinus. An Essay on the Metaphysics of Descartes. Port Washington, N.Y.: Kennikat Press, 1969, s. 13.
[7] Patočka, Jan. Doslov. In Descartes, René. Rozprava o metodě. s. 65.
[8] Viz Williams, Bernard. Descartes: The Project of Pure Enquiry. s. 26-27
[9] Versfeld, Marthinus. An Essay on the Metaphysics of Descartes, s. 40.: "For at the first glance the doubt, especially the hyperbolical doubt, is merely a formal precaution. But the attentive reader comes to suspect that it was something very much more to Descartes. "
[10] Descartes, René. Meditace o první filosofii. Přeložil Petr Glombíček. Praha: Oikoymenh, 2003, s. 27.
[11] Tamtéž, s. 27
[12] Versfeld, Marthinus. An Essay on the Metaphysics of Descartes. s. 41.: "The first Meditation must produce a spiritual crisis for which the analytic method is the medicine…"
[13] Coreth, Emerich. Schöndorf, Harald. Filosofie 17. a 18. století. Přeložil David Mik. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 2002, s. 30.
[14] Mácha, Karel. Cartezius. Brno: Nakladatelství Petrov, 1991, s. 12.
[15] Descartes, René. Regulae ad directionem ingenii: Pravidla pro vedení rozumu. Přeložil Vojtěch Balík. Praha: Oikoymenh, 2000, s. 11.
[16] Tamtéž, s. 10.
[17] Tamtéž, s. 83.
[18] Tamtéž, s. 11.