Bülent Atalay: Matematika a Mona Lisa. Umění a věda Leonarda da Vinci. Slovart, Praha 2007, 275 s.

Pokračující příliv titulů, pokoušejících se sbližovat vědy a umění i filozofii a přírodní vědy je potěšující. Někdy se ovšem stane, že snaha o syntetizující dílo mine svůj popularizační a sbližovací cíl a nad výsledkem rozpačitě kroutí hlavou badatelé z oborů, do nichž se příslušný autor z jednoho či druhého břehu vědění snaží svým přístupem přesáhnout. Podobně je tomu i v případě fyzika Bülenta Atalaye a jeho knihy, věnované umění a vědě Leonarda da Vinci. Hned z počátku je zřejmé, že autor se rozmáchnul k poněkud většímu záběru než naznačuje titul a podtitul knihy. Hned od počátku odbíhá od tématu renesanční vědy k obecným úvahám o povaze vědy a umění, k jejich vzájemném překrývání, v textu jsou rychlé časové a tematické skoky a odbočky (až k současnosti), což příliš nepřispívá ke kompaktnímu dojmu z celého textu. Nemalou část celé knihy věnuje úvahám o Fibonaccioho posloupnosti a fenoménu zlatého řezu, jímiž je evidentně více než fascinován. Procházejme však knihou od prvních stránek.

Pustí-li se čtenář do knihy tradičně od předmluvy, nemůže bez povšimnutí přejít sáhodlouhé a vděčností překypující úvodní poděkování, plné odkazů na báječné, úžasné a skvělé lidi, kteří byli autorovi nápomocni při vzniku jeho díla. Jsou mezi nimi i dva nositelé Nobelovy ceny. Pokud bylo autorovi nápomocno radou, pomocí a konzultací tolik skvělých lidí, očekávali bychom, že kniha bude jistě výjimečným počinem. Bohužel není. Pokusím se naznačit proč.

Věnujme pozornost hlavním tématům a problémům, jež jsou exponovány (a v tomto případě v poslední kapitole rovněž ukončeny) u těchto knih téměř obligátní zmínkou o třetí kultuře, kreativní alianci humanitních a přírodních věd. Leonardo da Vinci je pro autora téměř dokonalým předobrazem tohoto spojení. Text knihy rozehrává zkratkovité přiblížení epochy renesance, obsahující řadu nepřesných floskulí a první, mírně rozbíhavý popis některých epizod Leonardova života.

Autorův výklad posléze notně odbočí k obecnému tématu "splývání vědy a umění" (2. kapitola). Atalay zmiňuje jako příklady tohoto splývání i nejrůznější osobnosti současné vědy a umění, nezřídka pouhé názory svých přátel. První kresba, která se v knize o Leonardovi objeví, pochází trochu překvapivě od autora knihy – jedná se o portrét fyzika Eugena Wignera. Autorovo další pochlebování přátelům je v této kapitole místy těžko stravitelné: "….vysoce inteligentní teoretický fyzik Wigner…."(s.14), "…nikdo by na toto téma nemohl promluvit s větší oprávněností než …. (s.16). A pak začíná jít do tuhého: v textu se objevují prapodivná tvrzení, kterým by autor rád dal punc obecné platnosti a nad kterými se pravděpodobně příliš nezamýšlel: "Pozorovací schopnosti, nezbytné k provozování moderní vědy, pocházejí ze schopností představených umělci renesance."(s.17). O kousek dál: "Nešťastně banální pohled filosofie připisuje vědě exkluzivní proces analýzy a umění exkluzivní proces syntézy." (s.17)  K čemuž můžeme snad jen dodat: to je nešťastně banální pohled fyzika Atalaye na filozofii a dějiny filozofie renesance. Autor určitě rozumí fyzice, jistě studoval i deníky Leonarda da Vinci, ale proč se pouští do oblastí, v nichž jeho punc odborníka rychle mizí? Proč nevěnuje knihu striktně tomu, co slibuje v názvu a nedrží se pouze toho, čemu rozumí? Nepodložená osobní pocitová dojmologie mi k vědci (natožpak k vědci třetí kultury) nějak nesedí, byť si může po večerech doma se zaujetím, intuitivně a emocionálně malovat: "Naprostá většina umění je tvořena intuitivně a emocionálně." (s.20).

3. kapitolu (Malba podle čísel)  věnuje velmi oblíbené již téměř mytologii Fibonacciho posloupnosti, pro jejíž dokládání si pochopitelně vybírá ty výroky a výskyty (např. měření, kompozice nebo rozměry), které jeho přesvědčení vyhovují. Smysl zařazení následující třístránkové kapitoly (Povaha vědy) mi zcela unikl. Netuším, jak a čím vypovídá několik nesourodých poznámek (Thalés, lord Rutheford, Archimedés, Koperník, Leonardo, vždy po několika řádcích) o povaze vědy a Atalay to ani neříká. Jsem špatný a nepozorný čtenář? Povaze umění již věnuje 24 stran následující kapitoly a postupuje vskutku důkladně. Je-li Atalay fascinován "božským poměrem", nepřekvapí, že své úvahy o povaze umění začíná u egyptských pyramid a pak přejde božskému poměru v řecké architektuře a sochařství. Odtud rychle skočí k mozaice Rogera Penrose, grafikám M.C. Eschera, vrátí se k platónským tělesům a přes Dalího Poslední večeři skončí u zmínky, že rovněž Leonardo měl ve svých poznámkách kresby mnohostěnů, které nazýval "geometrické rekonstrukce"(s.76). Dobře. Co jsme se však zásadního dozvěděli o povaze vědy a umění? Že je vše v umění a ve vědě spjato s mystériem zlatého řezu a Fibonacciho posloupnosti?

Další kapitoly přinášejí nevzrušivé čtení na téma umění přírody (tedy obligátní zmínky o symetriích v přírodě, logaritmické spirále, jejími příklady, ukázkami "božského poměru" v lidské anatomii), dějiny perspektivy, projektivní geometrie, zlatý obdélník a opět řada příkladů obrazů a staveb, které mají potvrzovat zásadní výskyt zmiňované posloupnosti a božského poměru. Napadá mě, jak by autor reagoval, kdybych sestavil soubor obrazů a staveb vždy ze stejného období, z něhož čerpá své příklady on, které by ovšem uvedeným poměrům neodpovídaly. Co by pak mohl říci o povaze vědy a umění?

Nejfantastičtější kapitola fyzika a amatérského umělce však teprve přijde (8. kapitola Oko pozorovatele a pozorovaného). Atalay zcela vážně popisuje nedávný pokus, který se soustředil na pozorování vzájemného působení očí, rukou a mozku jednoho, ano JEDNOHO, figurativního umělce (tedy malíře). Výsledky pokusu jsou podle něj "velice slibné" a to, nastojte, "..i přes omezení rozsahu experimentu – výzkum na jediném umělci" (s.136). To prosím prohlásí fyzik. Zdá se mi, že hodnota knihy byla značně devalvována a dále jsem ji četl již jako populárně zábavnou literaturu. Dočtete se, že Leonardo již před mnoha lety vynalezl téměř vše, nač pomyslíte (od tanku po vrtulník), něco málo o jeho homosexualitě (zmínka o Freudovi vás nemine), něco povrchního o Koperníkovi a Galileiho pokusech a předposlední kapitola je výletem do instantních dějin fyziky 20. století.

Nad přečtenou knihou jsem se zamyslel, zda mi sdělila o Leonardu da Vincim víc než Brownova Šifra mistra Leonarda (byť třeba jen ve filmové adaptaci). Domnívám se, že ne a samotného Leonarda da Vinci v ní bylo asi tak stejně.

Jedna věc je ovšem na knize nepřehlédnutelná. Je krásně graficky zpracovaná.

Na tuto edici Slovartu jsem však nikterak nezanevřel. Reputaci si nakladatelství napravilo hned následujícím překladem knihy Leonarda Mlodinowa Eukleidovo okno, která je z mého pohledu výborná a ukazuje, že výklad dějin geometrie, matematiky a filozofie může být zpracován čtivě, fundovaně a místy dokonce vtipně. O tom však v další recenzi.

Radim Brázda