Jorge Luis Borges: Borges ústne (Prednášky a eseje), Bratislava: Kalligram 2005, přeložila Paulína Šišmišová, 288 stran.

J. L . Borges – filozofické eseje a přednášky

Argentinský spisovatel Jorge Luis Borges (1899–1986) je nejčastěji vnímán jako mistr krátké povídky. Oproti tomu jeho esejistické a básnické dílo leží trochu na okraji zájmu. Za svébytný žánr můžeme považovat i přednášky, které byly uspořádány do několika souborů a které tvoří hodnotnou část Borgesova pozdního díla. Vnímat autora jako filozofa by asi nebylo přiměřené, nicméně tématicky leží jeho dílo na pomezí literatury a filozofie (nebo spíše metafyziky, jak by jistě řekl Bogres). To je zřejmé především v jeho esejích, které se zaobírají specificky filozofickými tématy.

Ponechme stranou Borgesovy povídky, které u nás vycházejí pravidelně. Rozsáhlý výběr Zrcadlo a maska vyšel v roce 1989 v Odeonu. Všechny české překlady povídek pak vyšly v roce 1999 v nakladatelství Hynek pod názvem Nesmrtelnost. Esejistické dílo je u nás prakticky neznámé, ačkoliv nejdůležitější eseje vyšly roztroušeně v časopisech Světová literatura[1] a Literární noviny[2]. V minulém roce vyšel v nakladatelství Mladá fronta soubor přednášek Ars Poetica, o němž píši jinde.[3] Větší překladatelská aktivita je pozorovatelná na Slovensku, kde v posledních letech vyšly v nakladatelství Kalligram dvě knihy přednášek Sedem večerov (2001) a Borges ústne (2005). Dále pak v nakladatelství Dilema vyšla sbírka básní Ten druhý, ten istý (2000).

Podtitul recenzované knihy zní Prednášky a eseje. Přednáškové dílo je reprezentováno překladem souboru přednášek Borges ústne, který vyšel původně v roce 1979. K přednáškám se vrátím v druhé části recenze. Esejistické dílo zastupuje výběr ze souborů Pátrania (1925), Diskusia (1932), Dějiny věčnosti (1936), Iné pátrania (1952) a Tvorca (1960). Nechci čtenáře unavovat zdlouhavými výčty, zmíním jen přibližně polovinu esejů, jež doposud česky nevyšly. Jedná se o eseje Ničota osobnosti a Berkeleyho križovatka (Pátrania), Obrana Kabaly, Obrana falošného Basilida, Koľko trvá peklo, Večný beh Achilla a korytnačky, Metamorfózy korytnačky, Argentínsky spisovateľ a tradícia (Diskusia), Dejiny večnosti, Učenie o cykloch (Dejiny večnosti), Čas a J. W. Dunne, Od niekoho k nikomu, Poznámka o (k) Bernardu Shawovi (Iné pátrania), Otázka (Tvorca). U českého vydání souboru Ars poetica jsem kritizoval nedostatečnou vybavenost poznámkových aparátem a bibliografií. Slovenského vydavatele je třeba pochválit za podrobnou bibliografii knih, o nichž se Borges zmiňuje (včetně případných slovenských vydání a překladu názvů). V poznámkách pod čarou je přeložena většina cizojazyčných citátů. K dokonalosti snad ještě chybí uvedení přesného místa v původním textu. Slovenské vydání je opatřeno úvodní statí Borgesovy manželky Marie Kodamy: Borgesova pamäť, na konci pak následuje doslov z pera překladatelky.

Většinou esejů se tak či onak prolíná téma času – subjektivního a objektivního času, času a věčnosti, věčného návratu. Obecná struktura esejů, pomyslná Borgesova metoda, je sledování dějin určitého pojmu nebo filozofického problému (čas, věčnost, věčný návrat). Borges upřednostňuje své oblíbené postavy z dějin filozofie: Augustina, Berkeleyho, Schopenhauera a také Bertranda Russella. Místy se však dostává až k nekritickému obdivu myšlenek těchto autorů. Proto nabízené texty musíme brát spíše jako prezentaci filozofických pozic samotného Borgese a jako pro každou smysluplnou a zajímavou pozici i zde platí, že existují argumenty pro i proti. Ilustrujme to kupříkladu na eseji Berkeleyho križovatka. Výchozím bodem úvah je teze "Esse rerum est percipi" a tu pak Borges komentuje: "Slávny Berkeleyho systém pozostáva a vyrastá z tejto geniálnej a súčasne triviálnej pravdy, pomocou tejto strohej formulácie zažehnáva nebezpečné táraniny dualizmu a …" (s. 35) Berkeleyho solipsizmus je jistě svůdnou ideou. Ale i Borges si je vědom jistých problémů: pokud necháme objektivní svět zaniknout ve vnímajícím duchu, ruší se i sám tento duchovní svět. Krátce: "Objekt zaniká a spolu s ním aj subjekt." (s. 38) Tím se dostáváme k jádru eseje: z předpokladu idealistického učení vyvodit popření osobnosti (nebo alespoň substanciality osobnosti). Borges uvádí i některé argumenty proti solipsizmu od Herberta Spencera: "Ak absentujú cudzie existovania, ktoré by mohli vedomie ohraničiť v čase alebo v priestore, vedomie musí byť bezpodmienečné a absolútne." (s. 41) Argument je ale smeten poznámkou: "Dôvtipnosť podobnej argumentácie sa zakladá na inštrumentálnom, personálnom, ba takmer mytologickom význame, ktorý Spencer pripisuje slovu vedomie – je to ničím neospravedlniteľný postup..." (s. 41) Nechtěl bych nějak zásadně zpochybňovat vyznění celého eseje, ale zde si myslím, že Borges Spencerovi křivdí. Spencer se spíše snaží naznačit, že solipsizmus selhává ve vysvětlení reality vnějšího světa jako sféry, v níž se nachází i jiné (cizí) existence, které se na něm do jisté míry shodnou, mohou spolu komunikovat či se jinak ovlivňovat. Esej Berkeleyho křižovatka pochází z ranné sbírky Pátrania, kterou ale Borges – možná pro jisté "dětské nemoci" – odmítl zařadit do vydání svého souborného díla.

Dva eseje jsou věnovány Zenónově paradoxu běhu Achilla a želvy. Borges opět představuje rozmanitá řešení (neboli objasnění) od J. S. Milla, H. Bergsona, W. Jamese a B. Russella. Chtěl bych blíže rozvést jeden argument (pocházející od Russella), jehož Borges používá i následujících esejích týkajících se věčnosti a věčného návratu. Uvažujme nekonečnou množinu přirozených čísel (tj. čísla 0, 1, 2, …). Je asi každému jasné, že v této množině je stejně sudých a lichých čísel. Již méně intuitivní je fakt, že všech přirozených čísel je stejně jako jen lichých čísel. Dále, pokud posloupnost přirozených čísel zdvojíme (každý prvek budeme brát dvakrát), celkový počet prvků zůstává stále stejný: posloupnosti 0, 1, 2, 3, … a 0, 0, 1, 1, 2, 2, … mají stejný počet prvků. Do jisté míry tak platí, že část není menší než celek. Teď přijde aplikace: "Množstvo bodov, ktoré existujú vo vesmíre, je presne také, aké existuje v jednom metri alebo v jednom decimetri vesmíru či v najodľahlejšej hviezdnej dráhe." (s. 67) V tomto úsudku spatřuji dva problémy: pokud mluvíme o bodech v prostoru, nejedná se o čísla přirozená, ale o reálná (čísla s potenciálně nekonečným desetinným rozvojem). Druhý problém považuji za závažnější. Reálná čísla jsou jen ideálním matematickým modelem a není zcela jasné, jak je můžeme použít k modelaci prostoru, ve kterém žijeme. Otázka reálnosti "reálných čísel" je stále diskutovaná. Například v malých rozměrech, se kterými operuje kvantová fyzika, intuice týkající se reálných čísel zcela selhávají. Borgesovy úvahy se ale obracejí zcela opačným směrem: "Zenónov paradox je riešiteľný iba vtedy, ak budeme uznávať ideálnosť priestoru a času." (s. 68) I přes tyto výhrady lze v esejích najít literárně vybroušené formulace, na které jsou zvyklí čtenáři Borgesových povídek: "My (neviditeľné božstvo, ktoré v nás pôsobí) sme vysnívali svet. Vysnívali sme ho ako odolný, mysteriózny, viditeľný, všadeprítomný v priestore a pretrvajúci v čase, ale v jeho architektúre sme pripustili jemné a večné nezmyselné medzery, aby sme vedeli, že je falošný." (s. 76)

Eseje Učenie o cyklov a Cyklický čas rozvíjí ideu věčného návratu. První je vtipnou polemikou s pojetím věčného návratu u Friedricha Nietzscheho. Ačkoliv je Nietzsche nejznámějším zastáncem této ideje, její dějiny lze sledovat již v antice. "Prorocký štýl neumožňuje používanie úvodzoviek, ani učené citovanie kníh a autorov," poznamenává Borges na s. 117. Základní myšlenka věčného návratu je v podstatě jednoduchá: to, co je, se beze změny opakuje v nekonečném časovém cyklu. Nekonečné opakování vyvozuje Nietzsche z předpokladu konečnosti prostoru a nekonečnosti času co do minulosti i budoucnosti. Pokud je počet možných uspořádání světa konečný, musí v dostatečně dlouhém čase nastat dvě identická uspořádání, což představuje jeden cyklus. Z hypotézy nekonečného času lze vyvodit nekonečný počet cyklů. K vyvrácení Nietzschových úvah používá Borges stejného argumentu s nekonečnými čísly jako u Zenónova paradoxu: V konečném prostoru může existovat nekonečně mnoho bodů, tudíž nekonečně mnoho uspořádání. I proti tomuto argumentu platí výše uvedené námitky – identifikace světa, ve kterém žijeme, s prostorem reálných čísel je problematická. Toto vysvětlení věčného návratu nazval K. Löwith kosmologické. Nietzche jej používá především v díle Vůle k moci. Oproti tomu v knihách Radostná věda a Tak pravil Zarathustra se Nietzsche zamýšlí nad věčným návratem z (dle Löwitha) antropologického hlediska. Borges totéž nazývá praktickým vlivem hypotézy. Člověk si musí uvědomit, že přítomný okamžik se bude nekonečně opakovat a člověk se musí naučit ho mít rád. "Nietzsche chcel byť Waltom Whitmanom, chcel sa naozaj zaľúbiť svojmu osudu." (s. 118) Idea věčného návratu v tomto pojetí nemá status vědecké (kosmologické) hypotézy, spíše je třeba ji chápat jako praktický postulát v Kantově smyslu. Proto také Nietzsche nežádal její experimentální potvrzení ("nikdy nehovoril o mnemotechnickom potvrdení návratu" s. 119) Nakonec eseje uvádí Borges myšlenku, které je i pro takové pojetí návratu kritická: pokud se vše věčně opakuje, aniž by to bylo vnímáni nějakým subjektem (archandělem), nelze nijak rozlišit jednotlivé cykly. Tím se stává hypotéza návratu nepoužitelná: "Pre prax to neznamená nič – to mysliteľovi neuškodí. Ani pre inteligenciu – a to je už vážne." (s. 121)

Sbírka Iné pátrania z roku 1952 se tématicky nejvíce přibližuje Borgesovým povídkám. Z ní bylo vybráno deset esejů, většina z nich již vyšla česky. Vzpomeňme vynikající eseje Analytický jazyk Johna Wilkinsa, Kafka a jeho predchodcovia a Nové popretie času. V eseji Poznámka o (k) Bernardu Shawovi je jedno z mála Borgesových vyjádření k existencialistické filozofii: "Heideggerova a Jaspersova filozofia robia z každého len zaujímavého spolubesedníka v tajomnom a ustavičnom dialógu s ničotou a s božstvom." (s. 165) Záměrem vydavatele bylo (dle informací v doslovu) vybrat jednotlivé eseje tak, aby mohl čtenář sledovat Borgesův literární a myšlenkový vývoj a to se, myslím, podařilo. Eseje z první sbírky jsou nesmělé, rozvláčné, připomínající studentské práce. Eseje ze sbírky Iné pátrania jsou mistrovská díla filozofického eseje a lze je brát jako doplnění či objasnění postupů používaných v jeho povídkách. Borgesův vývoj k strohému a zhuštěnému stylu vrcholí ve sbírce Tvorca. Texty zde obsažené již nelze považovat za eseje, někdy se jedná jen o několik vět či jeden odstavec. Rozsáhlejší výběr z této sbírky vyšel ve zmíněném čísle Literárních novin.

Obraťme naši pozornost k vlastní sbírce přednášek Borges ústne, jež dala titul celému svazku. Může se zdát, že v knižním vydávání přednášek se něco ztrácí, protože se jedná o druhotné použití textu, jenž byl koncipován k živému přednesu. V tomto případě ale působí živým dojmem i tato forma přednášek a tvoří tak jistý protiklad k suššímu stylu předcházejících esejů.

Tématicky Borges stále zůstává na pomezí filozofie a literatury. Přednášky Kniha a Detektívna poviedka mají blíže literatuře, přednášky Nesmrteľnosť, Emanuel Swedenborg a Čas jsou již ze svého titulu filozofické. Zastavme se blíže u přednášky Nesmrteľnosť, jež vyniká nezvykle osobním stylem. Borges rozlišuje osobní a všeobecnou (kosmickou) nesmrtelnost. Na úvod přichází překvapivé tvrzení: "Dúfam, že moja smrť bude úplná, dúfam, že mi zomrie telo i duša." (s. 211) Schopenhauerovsky pesimistická linie pokračuje: "Som unavený zo seba samého, zo svojho mena, zo svojej rodiny, a chcem sa od toho všetkého oslobodiť." (s. 216) Dále následuje poměrně podrobná analýza Platónova dialogu Faidón. Borges se zamýšlí nad větou "Platón bol, myslím, chorý." a také nad otázkou, za co slíbil Sókrates Asklépiovi kohouta. Ani Sókrates přes všechny argumenty nevěřil tváří v tvář smrti v osobní nesmrtelnost. Jiný argument pro osobní nesmrtelnost – koncept převtělování duší – nazývá Borges dokonce ubohým. Všechny tyto snahy náleží k Schopenhauerově vůli k životu. Borges musel odmítnout ideu osobní nesmrtelnosti, protože odmítal samotný koncept osobní identity. Jistým způsobem jsou pro něj všichni lidé jednou osobou a naopak naše osobní "já" je marginální. Pozitivní koncept (všeobecné, kosmické) nesmrtelnosti vymezuje Borges slovy: "Nesmrteľnosť sa dosahuje dielami, činmi, pamiatkou, ktorú človek zanechá v iných." (s. 221)

Přednáška Detektívna poviedka je  poctou A. E. Poeovi a několika dalším zakladatelům žánru. Až na konci nesměle a s notnou dávkou odstupu připouští, že i on sám je plodným autorem na poli detektivní povídky. Borges připomíná svou povídku Smrt a kompas a dílo napsané společně s Adolfem Bioyem Casaresem Šest problémů pro dona Isidora Parodiho[4]; do tohoto kontextu patří i sbírka povídek Obecné dějiny hanebnosti.

Borges přednesl tyto přenášky v roce 1978 na Universitě Belgrano v Buenos Aires. Do stejné doby náleží přednášky zařazené do svazku Sedem večerov, které jsou o rok starší a pocházejí také z Buenos Aires. Oba svazky připravil v vydání sám Borges a vyšly ještě za jeho života. Přednášky se sbírky Sedem večerov jsou zaměřeny více literárně: Božská komédia, Tisíc a jedna noc, Poézia, přednáška Nočná mora se zabývá ontologickým statusem snu, přednášky Budhizmus a Kabala náleží do oblasti náboženství a poslední přenáška s titulem Slepota je Borgesovým osobním tématem, poněvadž byl několik desítek let slepý. Přednášky se vyhýbají specificky filozofickým tématům a spíše bychom je mohli zařadit do oblasti literární vědy a estetiky. Borges se zde neukazuje jako světoznámý spisovatel, nýbrž jako čtenář a představuje posluchačům a čtenářům svá oblíbená díla světové literatury. Je zajímavé, že právě čtení jako činnosti si Borges cenil výše než své spisovatelské činnosti. V přednášce Kniha to říká explicitně: "Čítanie je formou šťastia. Druhým, menším šťastím je umelecká tvorba alebo to, čo voláme tvorbou: je zmesou zabúdania a spomínania na to, čo sme čítali." (s. 208) Nedávno vydaná sbírka Ars poetica je o více jak deset let starší, jedná se o přednášky na Harvardově univerzitě z let 1967 a 1968. Zvukové záznamy však byly nalezeny teprve přednedávnem a tak k jejich přepsání a vydání došlo až po Borgesově smrti. Na rozdíl od dvou výše uvedených přednáškových souborů je téma jeho harvardských přednášek volnější, nicméně společným jmenovatelem je zde básnictví a bytnost poezie.[5]

Borges nebyl tvůrcem žádného originálního filozofického systému. To však nikdy netvrdil a jisté skrývání se za jiné (a někdy i fiktivní) autory by se dalo prohlásit za princip jeho tvorby. Je však zajímavé, že se vyhýbal filozofickým osobnostem prvního řádu. Nebo přiblíženo jinak: ve své tvorbě pracoval s idejemi filozofů, jež kladli větší důraz na literární kvality svého díla. S označením jeho filozofických favoritů Berkeleyho, Schopenhauera či Russella za osobnosti druhého řádu mnozí nemusí souhlasit, nicméně nejedná se o Descarta, Kanta či Wittgensteina.

Jakub Mácha