Helmut Holzhey - Wolfgang Röd, Filosofie 19. a 20. století II. Novokantovství, idealismus, realismus a fenomenologie, Praha: OIKOYMENH 2006 (= Dějiny filosofie, sv. 12), 515 str.

Další svazek ediční řady Dějiny filosofie, kterou vydává nakladatelství OIKOYMENH, poskytuje souborný přehled o německých filosofických směrech a školách v období přibližně od poslední třetiny 19. století do poloviny 20. století. Holzhey a Röd rozdělili svou knihu do tří částí: První část obsahuje důkladný přehled novokantovství. Začíná rozsáhlým výkladem sociokulturních okolností vzniku i rozvoje novokantovských škol a pokračuje poměrně podrobnými medailony klíčových osobností marburské a bádenské školy (H. Cohen, P. Natorp, E. Cassirer; W. Windelband, H. Rickert). Kromě toho autoři představují i díla mnoha dalších osobností, které bývají řazeny k jedné nebo druhé škole. Ve druhé části Wolfgang Röd představuje fenomenologii E. Husserla i další podoby fenomenologie - především v díle M. Schelera a M. Merleau-Pontyho. Pro českého čtenáře může být zajímavé, že v Rödově seznamu Husserlových žáků se neobjevuje Jan Patočka. Tuto skutečnost lze interpretovat různě. Poslední část knihy pojednává o rozličných filosofických směrech první poloviny 20. století, které nelze shrnout pod jednotné označení a které jsou zde uvedeny jen v podobě prostého výčtu: filosofická antropologie (M. Scheler, H. Plessner, A. Gehlen), idealismus (B. Croce, G. H. Bradley), realistická filosofie (Würzburská škola - O. Külpe; A. Riehl), nová ontologie (N. Hartmann), sociální filosofie (M. Weber, V. I. Lenin, neomarxismus).

Poněkud suchopárný přehled obsahu Holzheyovy a Rödovy knihy by měl především naznačit, že českému čtenáři se dostává do rukou jen stěží docenitelná práce už jen proto, že kniha poskytuje souborný a dobře napsaný přehled hlavních proudů německého filosofického myšlení v období mezi léty 1870-1950. Nadto se tento přehled neomezuje na několik povrchních informací encyklopedického rázu, ale poskytuje poměrně podrobné a kompetentní interpretace spojené s rozvážnými poukazy na vnitřní inkoherence či argumentační nedostatky představovaných názorů, aniž by vyústil do přemoudřelého kritizování. Právě takový přehled, psaný s rozvahou, odstupem a bez filosofického stranictví, u nás dosud chyběl. Pro českého čtenáře je práce cenná především v tom, že se v ní dočte i o autorech, kterým česká filosofie dosud nevěnovala pozornost. To ale neznamená, že bychom měli Holzheyovu a Rödovu práci chápat jen jako bio- bibliografickou příručku (seznam literatury má bezmála 50 stran!) o méně známých moderních filosofech. Tato kniha totiž přirozeně může sloužit také jako kontrastní doplněk k interpretacím filosofických směrů, které jsou u nás známé (resp. domníváme se, že je známe). Například četba Rödova rozboru fenomologie může být podnětná, neboť rakouský autor nepatří k obdivovatelům tohoto filosofického proudu a poukazuje kromě jiného na to, jaké problémy se začnou objevovat, podíváme-li se na fenomenologii třeba z perspektivy novokantovské teorie poznání.

Knize schází metodický úvod, který by vysvětlil, podle jakých kritérií byly zvoleny probrané směry a osobnosti a z čeho vychází míra pozornosti, která je jim v knize věnována. Je nanejvýš pravděpodobné, že takový úvod obsahuje první díl práce, který ještě nevyšel. Prozatím se čtenář může jen podivovat nad tím, že například Adornovi, Horkheimerovi a Marcusovi je věnována necelá jedna strana (str. 444). Je ovšem možné, že v dalších dílech se frankfurtská škola, ale třeba také hermeneutika dočkají obsáhlejšího výkladu. Prozatím lze s velkým uspokojením konstatovat, že český čtenář má v ruce zase jednou velkou syntetickou práci, která pojednává o tématech u nás méně známých, a přitom se nevyznačuje metodickými poklesky, jež se objevují v různých přehledech filosofie pro nedouky.

Daniel Špelda