John D. Barrow: Teorie ničeho. Nakladatelství Mladá fronta, edice Kolumbus, přeložil Jan Novotný, 2004, 345 stran.

 Po Teorii všeho a Pí na nebesích dostává tuzemský čtenář do ruky další Barrowovu vědecko-popularizační knihu. I kniha je zboží, proto se hned na začátku musím ptát: kdo si dnes koupí popularizační text, ještě k tomu o ničem?

Nadšenci

J. D. Barrow je bezesporu jedním z nejlepších současných popularizátorů fyziky, plynulost jeho výkladu se opírá o značnou vědeckou erudici a didaktickou zdatnost. Teorie ničeho tak naštěstí v tomto smyslu neznamená žádnou změnu oproti předchozím Barrowovým textům: čtenář je nejprve lapen pomocí provokativní teze, zajímavého experimentu nebo vtipné historky, aby byl posléze nenápadně obalen předivem složité vědecké teorie.

Nelze se však ubránit jistým pochybnostem týkajících se tématu. Těžko říci, co čtenář očekává od knihy s názvem Teorie ničeho: prázdné stránky? Protiparmenidovský pamflet, výklad Heideggerovy filozofie, jednací řád Poslanecké sněmovny? Lze-li zjednodušeně říci, že Barrowova Teorie všeho je především o sjednocující fyzikální teorii, pak jeho Teorie ničeho je o vakuu a taky trochu o nule. Základní výkladovou linii knihy je možné shrnout do tří kroků: kapitoly o ničem › kapitoly o vakuu, které je vlastně ničím › kapitoly o vakuu, které vlastně není ničím, neboť je děsivě dynamické. Autorovi tak lze vytknout, že avizovaná teorie ničeho je poměrně záhy nahrazena výkladem o vakuu, byť sebevíc poutavým. Pokud jste však před devíti lety nebyli zklamáni odhalením, že Teorie všeho není o všem, nýbrž „pouze“ o fyzikálních základech světa, pak patříte mezi opravdové nadšence. V tom případě je Teorie ničeho knihou pro vás, přestože v ní o nic až tak nejde.

Publikace se skládá z deseti kapitol a z téměř sedmdesáti (!) stran poznámek; jmenný rejstřík si nezadá s rejstříkem tenčího úvodu do filozofie. Ve věcném rejstříku zabírá termín kvarky stejně místa jako Mayové, což je patrně typickým rysem většiny populárně naučných knih. Mezi kapitoly o ničem patří kapitola nultá: několik stránek věnovaných anglickým výrazům pro nic, následovaných několika stránkami o inspirativnímu vlivu ničeho na umělce. Kapitola první je věnována nule, respektive představení starých numerických soustav (Egypt, Babylon, Indie) a jejich způsobů zachycení čísel. Druhá kapitola představuje pro našince jakýsi pevný bod, neboť rekapituluje dějiny evropské filozofie z hlediska jejího pojetí prázdného prostoru: výklad začíná eleaty a končí Newtonem, tj. okamžikem, kdy filozofové ztrácejí kompetenci a přestávají do ničeho mluvit. Samostatnou zmínku si zde zaslouží nesmrtelná věta: „Anaxagorás sdílel Empedoklovo zaujetí násoskou [...]“ (s. 64). V následujících kapitolách se již Barrow věnuje tomu, v čem je nejlepší, tj. nenásilnému představení fyzikálních teorií. Po poněkud nudných úvodních kapitolách tak text začíná připomínat dobrodružnou literaturu a čtenář má pocit, že konečně dostává, co si zasloužil.   

Společníci

Vedle nadšenců, kteří si knihu koupí, protože se chtějí dozvědět něco nového o vesmíru a tak podobně, by po Teorii ničeho měli sáhnout i zábavní společníci. Jako zásobárna chytrých nebo vtipných poznámek do osvícené společnosti je tato kniha nedocenitelná. Téměř v každé kapitole lze najít informace, kterými vyplníte trapné ticho mezi objednávkami; mám zde na mysli drobné perly typu: „Nepřemýšlela jste někdy o tom, proč Babyloňané pracovali téměř patnáct století bez symbolu pro nulu?“ nebo „Pro Einsteina je prostoročas něco jako gumová blána.“ Aby to měl společník ještě snazší, uvozuje Barrow každou kapitolu i podkapitolu jedním až dvěma citáty či bonmoty. Dohromady to dává zhruba 90 vtipných glos o ničem, což už je slušná intelektuální munice. Pochopitelně, pokud někdo podobně jako já nepatří mezi dobré společníky, může knihu z tohoto hlediska považovat za zbytečně přetíženou ornamenty. Je rovněž třeba zmínit, že společníkovi může zkomplikovat život fakt, že ve všech citátech uvnitř textu kapitol je písmeno „ť“ omylem nahrazeno symbolem ?, ale neš?, žít se s tím dá, nebo? s „?“ se tak často nesetkáváme. Rovněž diskutabilně přeložených míst (s. 171: „aplikovaný matematik“; s. 226: „zaplatil v hotových“) v knize naštěstí moc nenajdeme. 

Jak musí vypadat dobrá vědecko-popularizační kniha? Základními předpoklady jsou dobré téma, dobrá znalost a dobrá vůle. O Barrowově vědecké erudici nelze pochybovat; rovněž nelze pochybovat o jeho dobré vůli: cílem je vždy srozumitelný výklad, nikoli ohromení čtenáře. Teorie ničeho však trochu doplácí na rozpolcené téma; tah na kosmologickou branku je ze začátku zbrzděn mozaikou informací, které patrně mají ospravedlnit název. Popularizační texty jsou jakýmisi obchodními cestujícími, jejich úkolem je zbavovat ostychu a vzbuzovat zájem. Teorie ničeho je přesvědčivá, i když možná s trochu křečovitým úsměvem.   

Marek Picha