Douwe Draaisma:
Metafory paměti. Mladá fronta, Praha, 2003, přeložil Ruben Pellar, 288
stran.
Práce vychází z psychologických pozic, autorovi je ale vlastní vhled do filozofických problémů skrývajících se za prostým psychologickým popisem. Úvod a první kapitolu je možné nazvat metodologickým uvedením do problematiky. Zkoumání lidské paměti je tradičně doménou psychologie a tak nemůže chybět nástin myšlenek Sigmunda Freuda. Jeho metaforický popis paměti celou knihu otevírá a na konci se k němu autor hlásí jako k nejzdařilejšímu. Dále je zmiňován příběh „pozdně renesančního člověka“ Leonarda Eulera, který byl znám svou fenomenální pamětí. Druhá polovina kapitoly je věnována vysvětlení toho, co je to metafora. Jsou uvedeny tři hlavní teorie a podrobněji je vyložena nejfundovanější z nich – z analytické filozofie vycházející interakční teorie Maxe Blacka. Psychologické práce o metaforách vyzdvihují heuristickou a pedagogickou funkci metafory. Tu autor nazývá „Komenského funkce“; ostatně k J. A. Komenskému se hlásí na několika místech. Tato funkce spočívá v tom, že je použit pojem označující nějakou konkrétní věc či systém ke strukturaci abstraktního – hůře uchopitelného – systému jako je paměť. Oba dva systémy musí mít nějaké společné charakteristické vlastnosti (Black je nazývá interakční vlastnosti), které jsou snáze pochopitelné na konkrétním předmětu a lze je nalézt i na druhém popisovaném systému. Na druhou stranu systémy nejsou identické, v něčem se liší a tak je nutné u jednotlivých metafor zmínit i ty vlastnosti, které je odlišují – tedy kde metafora nefunguje. Zde lze připomenout i další a možná důležitější funkci metafory, která se skrývá za citátem Fridricha Nietzsche, uvozujícím celou knihu: „Co je tedy pravda? Pohyblivé vojsko metafor.“ Podle Thomase Kuhna je hlavní funkcí metaforických vyjádření (vedle pedagogických zřetelů) spojení běžného jazyka s jazykem vědeckým. Na úrovni teorií se pracuje s přesně definovanými pojmy. Definovat všechny pojmy teorie jen z ní samé vede k definitorickému kruhu a tak je nutné napojení na běžný jazyk. To je podle Kuhna úloha metafory. Ale Draaisma se věnuje především pedagogické funkci a hledání interakčních vlastností jednotlivých metafor.
Hlavní linií knihy je tedy zkoumání metaforických objasnění fungování lidské paměti v historickém průřezu. Psychologie se oddělila od filozofie až v novověku a tak úvodní pasáže knihy pojednávají o filozofických názorech filozofů počínaje předsokratiky až po R. Descarta. Vedlejší linií knihy je hledání metafor paměti ve výtvarném umění, tedy můžeme říci ikonografie paměti. Kniha je doprovázena několika desítkami ilustrací, především rytin a historických schémat, na kterých lze sledovat paralelní vývoj pronikání do tajemství paměti.
První zkoumanou metaforou je paměť jako písmo. Klasickým zdrojem této metafory je Platónův dialog Theaitétos, kde Sókrates přirovnává paměť k voskové tabulce. V mírně obměněné podobě se tato metafora vyskytuje už u Parmenida (vzpomínce odpovídá kombinace světla a tepla), později pak Aristotela a Cicerona. Vosková tabulka byla používána k dočasnému zaznamenávání poznámek a náčrtů, které mohly být zahřátím smazány. Zápis na tabulce se časem ztrácel, jeho trvalost záležena na hloubce rýhy. Takto jsou vysvětleny aspekty paměti jako zapamatování a zapomínání. Že se jedná o metaforu, je zřejmé z Platónova použití jiné metafory (tamtéž) pro vysvětlení vzpomínání – paměť jako ptačí klec. Klec je naše paměť, ptáci v ní jsou vzpomínky a vybavení vzpomínky pak odpovídá chycení ptáka z klece do ruky. Vysvětluje tím situaci, v níž má člověk jistou vzpomínku, ale nemůže si na ni vzpomenout. Platón se tedy nedomníval, že lidé mají v sobě vosk, klec či ptáky, nýbrž pouze využíval jejich pozorovatelné vlastnosti k vysvětlení fungování paměti, což je podstata metaforického způsobu vyjádření.
Významným zdrojem úvah o paměti jsou Vyznání. Augustinus Aurelius v nich vyjadřuje myšlenku, že metafora je nepostradatelným prostředkem vyjádření, ne pouhou stylistickou okrasou. Paměť přirovnává k paláci, ohromnému prostoru. Není jen úložištěm vjemů, obsahuje i abstrakce, matematické entity a zákony. Augustinus rozlišuje mezi vzpomínkou a jejím obrazem. Ve středověku se setkáváme s velice rozmanitými metaforami strukturujícími paměť: pokladnice, shluk chlívků a klecí, holubník, knihovna. Lidé používali k popisu paměti přirovnání k věcem, se kterým přicházeli do každodenního styku.
To platí i pro další metaforu: paměť jako kniha. Vznikla v prostředí středověkých klášterů. Do vynálezu knihtisku byla kniha unikátní výrobek. Hodné zaznamenání, a tedy i zapamatování, bylo jen to nejcennější – většinou náboženské texty. Autor v této souvislosti připomíná vidění proroka Ezechiela, v němž jej Bůh ponouká k pozření svitku, aby si jej lépe zapamatoval a pak zvěstoval lidem. Kniha nebyla alternativou paměti, ale její podporou. Zaznamenané sloužilo jako pomůcka k lepšímu zapamatování. V renesanci se pak tento obraz obrací, úcta k psanému slovu se mění v marnost a kniha se stává symbolem marnosti (např. na holandských zátiších ze 17. století).
Nejvýznamnějším renesančním myslitelem zabývajícím se pamětí byl bezpochyby Giordano Bruno, autor jej nazývá „veleknězem hermetismu, hnutí New Age 16. století“. Bohužel kromě několika obecných tezí nejsou jeho myšlenky v knize dále rozvedeny. Výrazněji je rozvedeno dílo dalšího renesančního myslitele – Roberta Fludda a jeho metafora divadla.
Přibližně od 17. století můžeme v našem tématu sledovat několik nových tendencí. Dochází k postupnému oddělování psychologie od filozofie. Paměť je metaforicky přirovnávána k nejnovějším objevům a vynálezům: fosforu, fotografii, fonografu, počítači, hologramu a neuronové síti. Zajímavé je zjištění, že se příslušného vynálezu se používá k popisu paměti až po jeho zkonstruování a zhotovení, i když teoretické poznatky o jeho fungování, o které v metafoře jde, jsou známy již dříve. Jakoby lidé chtěli hmotný důkaz dříve, než nějakou věc pustí do své mysli. Autor se zaměřuje především na to, čím dotyčný vynález přispěl k objevení nových skutečností o paměti. Ve většině případů se ukazuje, že popisované skutečnosti (tj. interakční vlastnosti) byly známy už dříve a tak má metafora z tohoto pohledu jen pedagogickou funkci. To je patrně i samotnou mezí psychologického přístupu k problematice. Nicméně na několika místech se autor pouští do filozofického rozboru a ukazuje, jak je metaforická strukturace paměti spojena se základními problémy novověké filozofie. Zde si dovolím malou polemickou odbočku: je vůbec možné, aby metafora o paměti přispěla k objevení nějaké nové skutečnosti, která se jí týká? Schéma takového objevu by bylo následující: na základně jistých podobných vlastností ustanovím metaforu „paměť je (jako) X“, kde X je nějaká konkrétní věc, systém, typicky technického charakteru. Pak uvažuji o dalších vlastnostech a struktuře X a posuzuji, zda by nebyly aplikovatelné i na paměť. Takový postup má naději na úspěch v případě, že vlastnosti obou systémů (tedy X a paměti) jsou svázány stejnými inherentními zákonitostmi (vyloučíme-li podobnost čistě náhodnou). Navíc tyto zákonitosti nesmějí být porušeny zjevnými rozdíly systémů, k nimž patří zejména rozdílnost materiálu, ze kterého jsou složeny. Pokud se Platón nedomníval, že máme v hlavě vosk, tak si nemůžeme myslet, že máme v hlavě fotografickou desku nebo počítač. Proto tyto strukturní zákonitosti nemohou být závislé na fyzickém substrátu. Předmět bádání omezujeme jen na vlastnosti toho, jak oba systémy fungují. Pak se však ztrácí smysl metafory, tj. přenesení výzkumu z paměti na jiný systém. Z hlediska funkce jsou oba stejně přístupné. Tolik tedy možné vysvětlení, proč metafory paměti málokdy přispěly k získání nějakého nového faktu.
V 17. století můžeme zaznamenat ještě další zajímavé události. Metafora se stává pouhou ozdobou, což je návratem k Aristotelovskému pohledu. Francis Bacon ji zařazuje pod idola fori a nástrojem klamu je i pro Johna Locka. Následoval explicitní zákaz používání metafor ve vědeckém diskurzu. Dále sílilo přesvědčení, že paměť lze vysvětlit mechanicky, podle Descarta náleží k res extensa. Toto přesvědčení bude provázat úvahy o paměti až do dneška. Na jeho zásadní filozofické problémy je poukazováno v poslední kapitole knihy.
Text se dále zabývá podrobnějším vysvětlením geneze zmíněných vynálezů a jejich použitím jako metafory pro paměť. V knize je vysvětleno, ve kterých vlastnostech se shodují a čím přispívají k pochopení paměti. Zajímavou a vybočující epizodou jsou úvahy o paměti v době romantizmu. Paměť je přirovnávána ke krajině. Ne náhodou je jejím autorem lékař a malíř Carl Gustav Carus, významný krajinář, představitel drážďanské malířské školy. V jeho díle nacházíme rozlišení na vědomé a nevědomé, tedy zapomenuté – distinkce, která bude hrát později významnou roli v psychologii i filozofii.
V následujícím shrnutí se omezíme jen na filozoficky relevantní problémy spojené s užitím té či oné metafory. Nicméně v recenzované knize jsou metafory fotografie, počítače, hologramu a umělé inteligence vysvětleny dopodrobna.
Metafora fotografie neslouží jen jako úložiště obrazových dat. Koncem 19. století použil F. Galton několikanásobné expozice na stejnou fotografickou desku ke zjišťování typických rysů obličeje. Stejné rysy snímaných obličejů zůstaly ostře viditelné na výsledné fotografii. Rozmazané části fotografie pak odpovídaly rozdílným vlastnostem. Vznikl tak prototyp, který může odpovídat obecnému pojmu v paměti. Takto může být částečně ospravedlněna teorie vnitřních obrazů Johna Locka.
Metafora počítače je spojována s nástupem neobehaviorizmu v první polovině minulého století a pak kognitivní psychologie v polovině druhé. Přelomovými jsou v této oblasti práce Alana Turinga a operacionalistická definice myšlení spojená jeho slavným testem (tzv. Turingův test). Autor cituje názory, podle kterých metafora počítače přináší řešení problému vztahu mezi duší a tělem. Duše tak odpovídá softwaru a tělo hardwaru počítače. Druhou filozofickou otázkou je problém reprezentací, který v zárodku nacházíme již u D. Huma. Imprese a ideje reprezentují vnější svět. Kdyby bylo nějaké samostatné „já“, které tyto reprezentace může používat, pak by si je muselo zase reprezentovat. Tak docházíme k nekonečnému regresu. Zdá se, že metafora počítače netrpí tímto problémem, data a jejich reprezentace jsou převedeny na stejnou informační bázi.
Metafora hologramu našla svého největšího uplatnění v díle Karla Pribrama. Jejím hlavním přínosem je vysvětlení distribuovaného uložení informací v paměti i objasnění fenoménů mít něco na jazyku (TOT) a deja vu. Pribramova teorie ale trpí podobnými problémy jako metafora fotografie; především neeliminuje problém nekonečného regresu reprezentací.
V současné době nejrozšířenější metafora je spojená s umělou inteligencí. Autor ji trochu záhadně nazývá metaforou mozku. Základní idea neuronových sítí spočívá v simulaci funkčního chování základních jednotek počítače, při níž se chovají jako neurony v mozku. Můžeme říci, že neuronové sítě jsou jen speciálními programy na počítači snažící se simulovat mozek (proto možná metafora mozku). Rozšíření této metafory se kryje s konekcionalistickou revolucí v psychologii v 80. letech. Teorie konekcionizmu čerpá mnohé z neurovědeckého výzkumu mozku. Základní schéma vzniku spojení (connection) je jednoduché: jestliže jsou po sobě aktivovány neurony A a B, sníží se sympatický odpor mezi nimi. To lze zobecnit: pozorovaná podobnost jevů X a Y má za následek podobnost jejich reprezentací v paměti. Metafora neuronové sítě v sobě spojuje mnohé výhody předchozích: distribuované uložení informací, problém reprezentací a počítá i s obecnými pojmy. Zejména uspokojivé řešení problému reprezentace obecných kategorií, popularizované Wittgensteinovým příkladem pojmu „hra“, aktualizuje v současné analytické filozofii konekcionistické hypotézy.
Poslední kapitola s názvem Homunkulus se zabývá klíčovým problémem všech předchozích metafor – vztahem paměti a vědomí. Autor připomíná, že každá ze zmiňovaných metafor v sobě skrývala homunkula, tedy toho, kdo se dívá. Musí existovat instance, která sleduje voskovou destičku, fotografii i hologram. Problém se tak přesouvá jen na další instanci - do paměti homunkula. V knize jsou proti sobě postaveny dvě teze: „V psychologii paměti je homunkulus notorickým omylem.“ a „Psychologie bez homunkulů je nemožná.“ Logický závěr z těchto dvou vět je zřejmý. Jádro problému nachází autor v Descartově Pojednání o člověku a formuluje otázku: „Jak se může duše jako neprostorová, nemateriální substance dozvědět, co se děje v materiální paměti?“ Descartovo vysvětlení s pomocí pohybu šišinky je vnitřně sporné, protože samo už předpokládá paměť. Pohyb šišinky totiž reprezentuje věc, na kterou si chce duše vzpomenout a tak musí být tato reprezentace uložena v nemateriální duši. Vysvětlení (materiální) paměti předpokládá jinou (nemateriální) paměť. Jak se s tímto problémem vyrovnává metafora počítače? V knize jsou citovány názory, které tuto metaforu považují za řešení problému duše a těla i problému reprezentací. Mentální stavy v mozku i fyzické stavy v počítači jsou svou povahou intencionální, tj. odkazují k vnějšímu či vnitřnímu světu. V počítači se ale jedná o informaci, která něco reprezentuje jen v očích pozorovatele (uživatele), jen pozorovatel dává význam. Autor tak celý problém radikalizuje: jedná se o „striktní paralelizmus fyzických a reprezentačních procesů“.
Knihu adekvátně vystihují dvě myšlenky ze závěru: „S každou novou metaforou vkládáme před naše vnímání paměti jiný filtr.“ a „Naše koncepce paměti jsou vždy spojeny s technologiemi.“