Břetislav Horyna

Vážené dámy, vážení pánové,

dnes je den filosofie. Vůbec netuším, co by asi tak mohlo znamenat, že filosofie má svůj den. Mají-li svůj den muži, dávají si fernet, jak říká známá reklama. Mají-li svůj den ženy, dávají si muži fernet, jak říká známá zkušenost. Co ale, má-li den filosofie?

Když pohlédneme do kalendáře UNESCO, zjistíme, že svůj den má snad všechno myslitelné i nemyslitelné. Trochu mně to připomnělo kalendáře některých starých kultur, například Aztéků, v jejichž kalendáři připadalo na jeden den třeba i padesát nejrůznějších přírodních nebo sociálních jevů - tak byl den králíka, jaguára, užovky, půdy, starého kojota, pomlouvačné ženy, lebky. Po celý rok bylo co slavit.

My, jakožto kultura, která o sobě ráda říká, že prošla civilizačním procesem, a tudíž je vyspělejší, jsme zdokonalili zasvěcování svých dnů: máme dny něčeho, např. práce, učitelů, zamilovaných, vody nebo žen (všech, nejen pomlouvačných - v tom je patrný náš civilizační náskok proti Aztékům), máme dny pro či za něco, např. den boje za lidská práva, za demokracii, za svobodu, a konečně dny bez něčeho nebo proti něčemu, např. den bez aut, bez nikotinu, a velmi často, soudě podle našeho společenského dění, slavíme také dny bez rozumu.

V tomto složitém systému dnů patří filosofie jak se zdá do první skupiny, tedy dnů něčeho. Účelem takových dnů je připomenout všem, kteří to nevědí, že tu oslavovaný předmět vůbec je. Účelem 18. listopadu je připomenout všem, že je tu filosofie. Ale proč právě filosofie? Na tuto otázku existuje několik možných odpovědí. Především ta, která se mi zdá být nejpravděpodobnější - když se vyplňoval kalendář UNESCO, zůstal 18. listopad prázdný, tzv. plonkový, a nikdo nevěděl, co tam vlastně dát. Tu někoho sečtělejšího napadlo - netopýry a brambory už tam máme, demokracii tam taky máme, tak co třeba filosofie? A už tam byla.

Druhá, méně pravděpodobná možnost předpokládá, že filosofie stojí lidstvu za to, aby si ji právě tento den připomnělo. To by znamenalo, že filosofie je pro lidi něčím důležitá, cenná, má pro ně nějakou hodnotu, nebo alespoň usoudili, že by neměla být úplně opomíjená. Tato možnost je hřejivá, k filosofii laskavá a pro všechny, kteří mají s filosofií co dělat, ať již jsou to filosofové, učitelé filosofie nebo my, zaměstnanci kateder filosofie, lehce povznášející. Budu se jí, s dovolením váženého auditoria, nadále držet, i když bych asi nedokázal odpovědět na otázku, jaké k tomu vůbec mám oprávnění.

Když jsem byl ještě dítě, vítali jsme ve škole významné dny básničkou, kterou na začátku vyučování přednášel největší třídní šprt, tedy zpravidla já - den sovětské kosmonautiky, den sovětských raketových sil, den sovětského námořnictva, nic se neobešlo bez trochy poezie. Navážu nyní na tuto tradici a také den filosofie uvítám několika verši, které, jak znalci jistě ihned rozpoznají, říká Goethův Faust:

.z odpadků ducha kaši vařte,
do zlatých dujte oharků -
děti a opice omráčíte,
když téhle stravy se vám chce:
však se srdcem srdce nespojíte,
vám-li to nejde od srdce.

Filosofie je zdatná kuchařka a skvělá odbornice na kašovitou stravu. Umí do ní přimíchat takové substance, že se děti a opice dostávají přímo do transu. Není divu - poslyšte sami: "Jsoucno, které je bytostně konstituováno bytím ve světě, jest samo vždy svým "tu". Důvěrně známý význam slova "tu" poukazuje na "zde" a "tam". "Zde" nějakého "já-zde" se vždycky chápe z nějakého po ruce jsoucího "tam" ve smyslu od-dalujícího, zaměřeného a obstarávajícího bytí k tomuto "tam" . "Zde" a "tam" je možné jen v nějakém "tu", tzn. pokud je nějaké jsoucno, které jsouc bytím tohoto "tu" odemklo prostorovost".

Opicím se dme hruď, začínají pociťovat niterné nevyslovitelné pnutí ke smyslu světa a života, k pravdě univerza. A což teprve při těchto slovech: "V úzkosti je obsaženo jisté couvnutí před, které ovšem už není útěk, nýbrž fascinovaný klid. Toto couvnutí před ustupuje od onoho Nic. To k sobě nepřitahuje, nýbrž je bytostně odmítavé. Toto odmítání je však jako takové odkazováním k propadajícímu se jsoucnu v celku, odkazováním, skrze něž se jsoucno vymyká. Toto v celku odmítavé odkazování k vymykajícímu se jsoucnu v celku, v jehož podobě je pobyt Ničím v úzkosti obkličován, je bytování Ničeho: nicotnění. ..Nic samo nicotní (bytuje jakožto nicotnění, uchovává, skýtá Nic). . Být-tu znamená: držet se vyklonění do Ničeho."

Tady už se nemůžeme divit, že opice jako u vytržení usedají na létající koberec absolutního smyslu a odlétají na světliny bytí, kde nic nicotní, džbán džbánuje a teta - zřejmě - tetuje.

Kaši, vařené z těchto odpadků ducha, se ještě stále říká filosofie, a je to právě ona, která dostává filosofii do situace, v níž se nachází již dlouho: je to situace velice povážlivé bezkompetentnosti filosofie vůči lidskému životu. Zkýčovaná filosofie, přetékající nabubřelými nicneříkajícími slovy, má na svědomí to, že zeptáme-li se, k čemu je vlastně filosofie, bude odpověď po pravdě znít: k ničemu. Je to vyvrcholení staleté tradice, starých dobrých časů všekompetentní filosofie, která se s vervou a autoritativností pustila do poznání bytí, podstaty, smyslu, pravdy, dobra, ducha, poslední příčiny, základu, úkolu a povinnosti, aby z toho nikdy nic nepoznala, ale všechno si vymyslela. Své bajky uložila do knih, z nichž kdekterá se stala oltářem, před kterým se poklekalo a dodnes pokleká, když je potřeba něco dost sentimentálního na to, aby to člověka chytlo za srdce, a zároveň dost odpuzujícího na to, aby to nechytlo jeho rozum. Filosofie doplatila na své velikášství tím, že ji nikdo neposlouchá. Ponechaná sama sobě dnes těžko hledá cestu mezi oltáři, které si sama nastavěla do cesty. Osobně jsem raději, že příliš nedochází sluchu: než aby národové zemští poslouchali takové filosofy, jakým byl ten, jehož jsem citoval a jehož rakouský dramatik Thomas Bernhard bez rozpaků nazval "praněmeckým filosofickým přežvýkavcem, neustále březí filosofickou krávou, která se pásla na německé filosofii a upouštěla na ni ve Schwarzwaldu po léta své koketní kravince" (Staří mistři, s. 69), to snad bude lépe, budou-li se věnovat náročnějším a užitečnějším činnostem, například štupování ponožek, pití piva nebo jiným pokusům o přežití.

Na druhou stranu se stále nemůžu zbavit otázky, jaký je svět, ve kterém si filosofie a my s ní dovolujeme ten luxus a naprosto bezúčelně se ptáme po smyslu dějin či smyslu života a dalších smyslech, které kdysi před lety chtěl S. Freud umístit pod střechu psychiatrických ústavů. Jaký je svět, ve kterém se slaví den filosofie? Dovolím si uvést několik údajů, které pocházejí vesměs z materiálů příslušných komisí OSN a které zde neříkám proto, abych útočil na vaše emoce, ale proto, že popisují stav věcí - svět, který je to, co fakticky je.

Proč zde obtěžuji při tak slavnostní příležitosti těmito vulgárně populistickými řečmi a co tím vlastně mám na mysli? Chci říci jen jednu prostou věc a použiju při tom opět ve filosofii tolik oblíbený výraz "smysl": Má-li filosofie mít vůbec nějaký smysl, pak jen jako sociálně-kritická filosofie. Ne jako metafyzika, ne jako ontologie, ať už substanční nebo nesubstanční nebo v jakékoli dalším derivátu těchto možností, ne jako moralizování o dobru a pravdě, ne jako zelená či jinak pestrobarevná filosofie s jejími právy zvířat, lesů, vod a strání, ne jako božský Platón či neméně božský Kant, ale právě jako sociálně-kritická filosofie.

Sociálně-kritická filosofie je taková, která vede naše sociální pořádky před soud rozumu, před tribunál našich rozumových schopností, kterými se vyznačujeme jako svobodné lidské bytosti. Nikdo jiný než rozum soudcem být nemůže, máme-li o sobě nadále uvažovat jako o svobodných rozumových bytostech. Obžaloba, kterou vznáší, zní takto: Zatímco spekulujeme o hlubinách a základu bytí, zatímco určujeme, co je dobro a pravda a blaženost, zatímco bojujeme za práva medvídků panda, hlístů, škrkavek a tasemnic, zatímco těmito a mnoha dalšími způsoby naplňujeme své "vyšší poslání" v tomto světě (které jsme si sami přisoudili), vybíjíme se vzájemně jako lidský rod.

Vybíjíme se a děláme to vědomě, s rozvahou: nikdy v dějinách nebyla lékařská věda tak rozvinutá a lékařská péče tak dostupná jako dnes a zároveň neumíralo tolik lidí kvůli nedostatku léčiv; nikdy v dějinách se na této planetě neprodukovalo takové množství tak vysoce kvalitních potravin jako dnes a zároveň neumíralo tolik lidí hladem a na následky podvýživy; nikdy v dějinách jsme nebyli poučenější o následcích svých činů, nedisponovali větším poznáním o tom, co děláme, a o rizicích toho, co děláme, a zároveň nevymíralo tolik celých etnik v důsledku toho, co děláme. Souhrně řečeno, nikdy v dějinách jsme nebyli tak osvícení, bohatí a vědecky i technicky zdatní, jako jsme nyní, a současně jsme se nikdy nevybíjeli tak rozvážně, systematicky a intenzivně jako dnes.

Otázka ale zní, jak je taková sociálně-kritická filosofie vůbec možná. Než se pokusím na ni odpovědět, chtěl bych předeslat jednu věc. Vůbec se nedomnívám, že by základní imperativ všeho našeho počínání měl znít tak, jak ho formuloval třeba Hans Jonas v Principu odpovědnosti: je nutné, aby lidstvo bylo. Není nutné, aby lidstvo bylo - je to pouze možné. Žádnou takovou nutnost nikde nenajdeme a odnikud ji neodvodíme, vyjma snad z určité (zpravidla) náboženské víry. Jinak ale platí, že člověk je z jistého hlediska živočišný druh, který se vyvinul podle poměrně dobře sledovatelných evolučních pravidel, který se na základě své nesmírné schopnosti adaptace rozšířil všude po světě a ohromujícím způsobem se přemnožil a který může docela dobře vyhynout stejně jako vyhynuly jiné živočišné druhy poté, co přesáhly svůj biologický čas.

Nyní by se mohl samozřejmě každý zeptat, proč vůbec mluvím o stavu dnešního světa jako problému sociálně-kritické filosofie, proč mně vadí, že ve velkých oblastech světa lidé houfně vymírají, když naopak říkám se vším svým naturalismem, biologismem, skepticismem, antihumanismem, cynismem, nihilismem či jaká další nálepka se zde dá ještě použít, že člověk může vyhynout jako druh a nic mimořádného se nestane. Proč bychom neměli nechat věcem volný průběh a žít prostě v těch poměrech, jaké jsou a jaké se dále vytvářejí?

Domnívám se, že odpověď může být poměrně jednoduchá.

Především: řeči o tom, zda lidstvo má povinnost být nebo zda vyhyne, jsou zcela prázdné a uplatnit se mohou nanejvýš někde u kavárenských stolků, v teologických seminářích nebo v modlitebnách. Pro filosofii ale problém nepředstavují, protože žádný neformulují ani neobsahují. Lidstvo je prostě tu, momentálně v počtu něco přes 6 miliard jednotlivců, a dokud je tu, pak představuje pro sociálně-kritickou filosofii základní problém tím, jak je tu. A toto jak má zcela konkrétní podobu: lidstvo je tu tak, že jeho velká část žije v nuzotě a malá část v blahobytu, jeho velká část trpí nedostatkem všeho k životu potřebného a malá část trpí syndromem princezny na hrášku, jeho velká část neví, jak vypadá vodovodní kohoutek, a malá část si předplácí výlety do vesmíru soukromým raketoplánem. A toto všechno není nic osudového, předurčeného, nezbytného nebo nezměnitelného, je to jen a pouze výsledek přerozdělování světového bohatství, jinak řečeno, je to důsledek fungování kapitálu ve všech jeho podobách.

My všichni, jak tu jsme, patříme k té malé části šťastného lidstva a ze své příslušnosti k ní profitujeme. Žijeme dobře, protože jsme rentiéry těch částí světa, kde se nežije dobře právě proto, abychom dobře mohli žít my. Je to naše výhoda a nic nás nenutí zbavit se jí. Neexistuje žádné pravidlo, předpis, imperativ, které by nás nutily změnit stávající situaci. Můžeme ji dál nechat takovou, jaká je, a pro sebe samotné k tomu najdeme vždy dobré důvody. My všichni na tomto světě, kteří patříme k té malé části bohatého lidstva, bychom jakoukoli praktickou snahou o rovnost všech lidí v přístupu ke světovému bohatství pouze snižovali míru naplnění svých životních očekávání, snižovali laťku své kvality života.

Protože to nemusíme udělat, nemusí také být rovnost mezi lidmi - jestliže ale přistoupíme na tento postulát a budeme prakticky jednat podle něho, pak si zároveň musíme přiznat,

Řekl jsem na začátku této litanie "pokud přistoupíme na postulát nerovnosti lidí". Tato formulace je chybná: již dávno jsme na myšlenku nerovnosti přistoupili, zvykli jsme si na ni a bereme ji jako samozřejmost tohoto světa. Pokud něco hledáme v souvislosti s ní, pak způsoby, jak ospravedlnit své postavení nadřazených vůči méněcenným. Správná formulace by tedy měla znít: Protože jsme přistoupili na to, že někteří lidé nám nejsou rovni, musíme nyní přistoupit také na to, že se sami stáváme nerovnými, že nám vládne ekonomická, politická a vojenská moc nadnárodního kapitálu, jemuž je demokracie dokonale lhostejná. Se škodolibostí sobě vlastní bych dodal: Chtěli jste mít život v pravdě, vážení bojovníci za lásku a pravdu proti lži a nenávisti? Tady ho máte a můžete si být jistí, že peristaltika tohoto života je naprosto pravdivá. Jejím výsledkem jsme totiž my.

Škodolibost ale ničemu nepomůže, nehledě na to, že je nedůstojná tak významného dne, jakým je den filosofie. Právě od ní, od filosofie, se tradičně očekávalo, že přinese řešení lidských problémů. Na její kompetence se lidé obraceli, když nevěděli, co chtěli vědět, nebo neuměli jednat tak, jak chtěli a nemohli jednat. Často se od ní očekávalo, že řekne, jakým způsobem mají lidé jednat, aby jim bylo lépe, jakou myšlenku mají následovat, aby vytvořili lepší řád mezi sebou navzájem. Od filosofie se, jednoduše řečeno, tradičně očekával lék na bolesti i nešvary světa.

Její hlavní problém ale spočívá v tom, že takový lék nikdy neměla a nemá ho ani dnes. Filosofie není mastičkář, který namíchá zázračný dryák a zlořády vymizí, není ani kat, který usekne hlavu a je po problému, není ani děd vševěd, který pokýve kšticí a vydá ze sebe všespásné moudro. Filosofie pouze ví, že porušení práva na jednom místě se pociťuje jako porušení práva na všech místech (Kant). Dokud jedna třetina světa vědomě porušuje právo ve dvou zbývajících třetinách, protože z toho má momentální prospěch, neměli bychom zůstávat v klidu. Možná je právě tohle naše kompetence - nezůstávat v klidu svých filosofií, kterými si vždycky dokážeme zdůvodnit, jak jsme vlastně lidstvu užiteční, když děláme ze světa estetickou záležitost svých přesvědčení.

Význam intelektuálních - což je asi lepší výraz než "filosofických" - formulací jednotlivých problémů vždy v dějinách vycházel ze skutečnosti, že se řešily skutečné, reálné otázky své doby. Dějiny filosofie ukazují, že vytvářené koncepce byly funkční v tom, že se používaly ke zpracování zkušeností s novými sociálními strukturami a procesy, s jejich chodem, působením, důsledky a vedlejšími důsledky těchto důsledků. Jenom tato vazba je prvek, který vede k tomu, že se koncepce a jejich významy mění - pokud by neexistovala, stačil by jeden jediný filosofický obraz světa jako hračka pro profesionální myslitele a nemusela by vznikat filosofie jako historie intelektuální práce pro lidskou pospolitost.

Podíváme-li se ale na stav dnešní filosofie, poměrně snadno zjistíme, že její zřejmě nejvážnější problém spočívá v tom, že se až na výjimky buď zdráhá, nebo neumí vyslovit k tomu, které jsou vlastně skutečné, reálné problémy doby. Filosofie se chová jako voda, vylitá ze sklenice na rozpálenou plotnu - po dotyku s ní se vmžiku rozletí do všech stran desítky a stovky malých kuliček, něco se odpaří, ale tam, kde to žhne, nezůstane dohromady nic. Tak i ve filosofii existují desítky a stovky malých nebo větších soustav idejí, v nichž se vesele plodí další ideje a zase další ideje, vytvářejí se ideové sféry, které si spokojeně vystačí samy se sebou, tu a tam se některá vypaří, aniž by si toho někdo pořádně všiml, jenom tam, kde pálí svět skutečné problémy, kde to reálně žhne, tam filosofii zpravidla nenajdeme. Filosofie vyklidila pole a ve sporu s nadnárodním kapitálem a přenechala je ideologiím tzv. NGO, nevládních organizací, které jsou velmi vhodně uzpůsobeny k tomu, aby nadělaly víc škody než užitku (viz českou variantu téhož pod názvem "Jihočeské matky"). Tím dokázala filosofie jednu zásadní věc: přenechala vážná problémová pole střetu ideologií, z něhož nemůže vzejít nic jiného než jen další ideologie, a sama se stáhla do přepracovávání definic a nekonečných rekapitulací svých vnitřních problémů. Maně se vkrádá otázka, zda již citované vyjádření Th. Bernharda nemá obecnější platnost a zda být filosofem neznamená skutečně stát se přežvýkavcem.

Sociálně-kritická filosofie by měla být ta, která najde odvahu vrátit se na místa, která pálí tento svět. Měla by být tou filosofií, která bude umět odhalit, kde leží fokus našich problémů. A ten nespočívá ani ve vynalezení nové morálky pro svět, který je nemorální, ani nového náboženství pro všechny bezbožníky, ani ve znovuobjevení starých tradic, které by nás vedly po cestě ctnosti, ani v upevnění konzervativních hodnot, které opět složí v jeden celek to, co bylo v moderním světě individualisticky rozloženo, ani ve spoustě dalších výstředností tohoto typu, jimiž nás soustavně zasypávají naši duchovní pastýři, kteří si také - z důvodů mně neznámých - nechávají říkat filosofové.

Naproti tomu se domnívám, že fokus současných problémů spočívá v silovém poli trojúhelníku pojmů "kapitalismus - lidská práva - demokracie." Právě do něj musí směřovat filosofické analýzy, které by měla vést otázka, jakými demokratickými institucemi krotit nevázaný kapitalismus, jak a do jaké míry si kapitalismus podrobil, ochočil a přizpůsobil demokracii a pojetí lidských práv. Bez takové analýzy budeme totiž opakovaně narážet na problém, jaké máme k dispozici kulturní zdroje, z kterých bychom mohli čerpat při pokusu o omezení principiální neomezenosti a svévolnosti politiky kapitálu? Nemůžeme se spoléhat na svůj historický rozum, který by měl, alespoň podle očekávání, působit jako korektiv založený na racionálním zpracování historické zkušenosti s neregulovaným kapitalismem. Slaboduchost dnešních filosofií dějin, ať již Huntingtonova nebo Fukuyamova typu, dokládá zřetelně, že historický rozum se jako jedna velká uměle syntetizovaná zkušenost přenesl do sféry investování do slibných ekonomických podniků. Tomu se není co divit, protože rozhodující, vskutku gigantický počet lidí na tomto světě chce žít kapitalisticky, modernisticky, konzumisticky, chce se zařadit k vítězům globalizace: chce jíst.

Sociálně-kritická analýza uvedených ohniskových problémů má k dispozici v zásadě dvě metodologická východiska: buď metodologický nacionalismus, nebo metodologický kosmopolitismus.

Metodologický nacionalismus žije z kategorií, jako je národní stát, národní suverenita, národní společenství, národní ekonomie, mezinárodní dialog, mezinárodní obchod, domácí a zahraniční politika apod. Myslím si, že tento metodologický přístup, často prosazovaný i českými neonacionalisty na čele s prezidentem tohoto státu (kteří překračují dokonce i na pozice normativního nacionalismu), je pro sociálně-kritickou filosofii mrtvý; lépe řečeno, je to "živý-mrtvý", zoombie, který dokáže být nebezpečný.

Metodologický kosmopolitismus stojí především na kategorii transnacionalizace, která má, bude-li naplněna politickým, sociologickým, kulturním či filosofickým obsahem, jedině šanci dostihnout již dlouho nekontrolovatelně probíhající transnacionalizaci kapitálovou a informační. Podřízenými kategoriemi transnacionalizace jsou např. transnacionální životní formy, transmigrace, supranacionální organizace, které určují (diktují) dynamiku vztahů mezi národními držiteli moci (zejm. politické), globální elity, globální sociální nerovnosti, kosmopolitní stát, supranacionální obchodní bloky (EU, NAFTA ad.), nenacionální reimaginace politiky apod. Důležité je uvědomit si, že má-li mít metodologický kosmopolitismus vůbec nějaký význam, pak jen jako negace dnešních iluzí o globální kulturní homogenitě, o multikulturalismu, o multikomunitarismu - situace v dnešním Holandsku je snad dostatečným potvrzením toho, kam fikce všeoobjímací tolerance multi-kulti soužití vede.

Dnes již nežijeme v politicky, hospodářsky a administrativně rozčleněných teritoriích, která by vytvářela shluky na principu mocenské rovnováhy a vzájemné výhodnosti a hledala společný common sense. Dnes již neplatí, že se můžeme pohybovat sem a tam mezi uzavřenými odlišnými kulturami, že můžeme jednu kulturu opustit a přicestovat do jiné, že dokážeme s naprostou precizností určit, v které kultuře se právě nacházíme. A už vůbec neplatí, že by naše individuální začleněnost do jakési pomyslné národní nebo etnické totality měla představovat právě ten žádoucí, zdravý a přirozený stav, považovaný navíc za "normální".

To, mezi čím se pohybujeme, jsou světy odlišných a často vzájemně se vylučujících jistot, které mají obyvatelé těchto světů: a metodologický kosmopolitismus není víc než hledání způsobu, který by zabezpečil koexistenci těchto jistot v jednom jediném polyetnickém světě.

S tímto metodologickým východiskem se nyní závěrem vrátím k trojjedinému problému sociálně-kritické teorie, ke kapitálu, demokracii a lidským právům. Domnívám se, že to, co potřebujeme a co je přednostním úkolem filosofie dnes, je

Vedle nového průzkumu těchto ústředních problémů je samozřejmě nezbytné dosáhnout nového pojetí jak kapitálu, tak demokracie, na nichž by mohl být postaven takový stav, v němž by lidská práva nepůsobila jen jako ohlupující politické heslo, ale jako základní faktor podmiňující zařazení individua do společnosti - myslím tím individua kdekoli na světě do globální pospolitosti. Znovu připomínám, proč považuji tyto problémy za plně současné a prvořadě naléhavé:

Pokud jde o kapitál, shrnul bych problémy, které vidím a jak je zatím vidím, do následujících bodů:

Pokud jde o demokracii a problémy s ní spojené, budu stručný:

Tímto posledním bodem jsem snad trochu odpověděl i na problém lidských práv. Lidská práva, svoboda, lidská důstojnost, jasně souvisí s mocenským zápasem: jsou, nepříliš ochotně, přidělována mocnými a vítěznými těm, kteří prohráli, kteří moc nemají, a jsou přidělována v pečlivě odměřených dávkách, v konzervách, jejichž nutriční hodnotu lze okamžitě snížit, je-li potřeba. Přesně to je jediný rys univerzality lidských práv, protože jinak je to právě ideál univerzální humanity bez sociální diference, který umožňuje globálně dominantním skupinám, aby plně ingnorovaly svou vlastní partikulárnost. Slepota vůči rozdílům, v kterých žijeme, slepota zvaná univerzálnost lidských práv, zvěčňuje kulturní nadvládu části lidstva nad jeho zbytkem. Filosofie, kterou pěstujeme, je součástí této nadvlády - měli bychom s tím počítat, když ji dnes oslavujeme.