Otfried Höffe: Gerechtigkeit. Eine philosophische Einführung. Verlag C. H. Beck, München 2001, 130 s..

Kniha Gerechtigkeit je dílem německého filozofa Otfrieda Höffeho, profesora filozofie a vedoucího katedry politické filozofie na univerzitě v Tübingen. Jeho kniha o spravedlnosti, respektive filozofický úvod do spravedlnosti je, ačkoli to explicitně nepřiznává, popularizačním rozpracováním Höffeho stěžejní práce Politische Gerechtigkeit. Grundlegung einer kritischen Philosophie von Recht und Staat (první vydání Suhrkamp, Frankfurt a.M. 1987). S Höffeho názory se mohl český čtenář alespoň letmo seznámit v článku Lidská práva a směnná spravedlnost. Náčrt legitimizace, který vyšel ve sborníku Spor o spravedlnost, jehož editorem byl Josef Velek a vydala jej Filosofia v Praze roku 1997.

Hned v úvodu knihy přislibuje autor uvedení do problematiky spravedlnosti, především však objasnění tohoto stěžejního pojmu morální filozofie . Dále avizuje, že čtenář bude obeznámen s dějinami spravedlnosti od prapočátků lidstva až po současnost, vyznačující se „podléháním globalizaci“.

Určitě není od věci, položit si otázku, zda-li vůbec lze vymezit spravedlnost a to nikoliv vyčerpávajícím způsobem, ale je-li možné ji určit alespoň tak, aby co největší počet lidí byl s to, v daném vymezení spravedlnost rozpoznat. Z dějin filozofie známe myslitele, kteří něco takového považují za nemožné nebo přinejmenším za zbytečné. Jako příklad uveďme sofistu Karneada nebo nám (alespoň letopočtem) bližšího Blaise Pascala, který se ve svých Myšlenkách vymezení spravedlnosti přímo vysmívá.

Höffe vychází z předpokladu, že spravedlnost je základním pojmem lidské touhy a v úvodu věnuje pozornost pojetí spravedlnosti v archaických staro-orientálních kulturách. V kulturách starého Egypta či Izraele, rovněž v archaickém Řecku, je spravedlnost božího původu a je něčím, co je přijímáno bez výhrad. První výrazný posun v chápání spravedlnosti přináší až vrcholné období řecké kultury, konkrétně Platón. V Platónově podání dochází k první „sekularizaci“ spravedlnosti, jelikož ta, byť ji nazývá božskou, je legitimována metafyzickým elementem, tj. ideou dobra. V procesu „sekularizace“ spravedlnosti pokračuje následně Aristotelés. Opouští již i metafyzický základ. Jeho rozdělení spravedlnosti (tak, jak je předestřeno v V. knize Etiky Níkomachovy) se stane určujícím do dnešních dnů. V dalším textu se ještě tu a tam objeví pár zmínek o pojetí spravedlnosti u Immanuela Kanta. Pozorný čtenář ještě vyrozumí, že úvahami o spravedlnosti a s tím se pojící problematikou práv, se zabýval John Locke a Jean Jacque Rousseau. To je však vše.

V další části knihy se Höffe pokouší předložit a následně vyvrátit skeptické námitky vůči možnosti naplňování a uskutečňování spravedlnosti. Jeho kritika je namířen především proti právnímu pozitivismu. Dále se pokouší vyrovnat se systémově teoretickou skepsí v podání Niklase Luhmanna a jako třetí vrchol pomyslné triády si vybírá utilitarismus. Na těchto třech konceptech namátkově naznačuje některé problémy a spory ve zdůvodňování a prosazování spravedlnosti. Zde je nezbytné vyslovit první výrazné námitky. Na kritice právního pozitivismu je patrné, že Höffe se v oblasti práva pohybuje s přehledem a jistotou. Proč však při kritice utilitarismu zůstává jen u Johna Stuarta Milla je jaksi záhadou. Kritika utilitaristického pojetí a prosazování spravedlnosti by se mohla zdát věcně správná, ale pro ne úplně znalého čtenáře zamlčuje fakt, že utilitarismus některé své stěžejní postoje později přeformuloval.

Mnohem výraznější a podstatnou námitkou pak je, že v celém textu není zmíněn, natož zhodnocen, soudobý spor o koncepty spravedlnosti. Čtenář se tak nikde nedozví o problému s vymezováním spravedlnosti jakožto objektivního principu, jenž má řídit mezilidské vztahy. Představa, že lidská práva, která jsou axiomatickým základem pro uskutečňování spravedlnosti, lze obsahově vymezit, právně naráží na jejich určení. Lidské zájmy jsou totiž kulturně a historicky proměnlivé, především však individuální a diferentní. K jejich sjednocení může dojít proto jen na ideologické rovině. Bez výhrad není přijímán ani pokus stanovit platné procedurální standardy spravedlnosti. Procedurální postupy, které vystupují s ambicí univerzální platnosti, úmyslně opomíjejí, že představy o spravedlnosti jsou podmíněny kolektivně sdíleným pojetím dobrého života.

Höffe patří mezi ty myslitele, podle kterých spravedlnost a práva stanovují obecné standardy, které by měla dodržovat každá společnost. Své tendence k univerzalistickým konceptům, kterými se netají ve svých pracích, opírá o koncepci formální či transcendentální antropologie, pro kterou nárokuje univerzální platnost, a která je základním východiskem jeho konceptu směnné spravedlnosti.

K té se dostává v okamžiku, když hledá odpověď, jak nejlépe zdůvodnit, dosáhnout a s co největším úspěchem aplikovat spravedlnost. Předkládá několik možností. Buď tzv. kooperativní model, opírající se o Aristotela nebo koncept smluvních teorií. Tyto koncepty jsou jen letmo nastíněny, což by bylo možné tolerovat s připuštěním, že se má přeci jen jednat o uvedení do problematiky. Vzápětí osvětluje koncept spravedlnosti Johna Rawlse - Teorie spravedlnosti (Volvoxglobator, Praha 1995), který je tak jediným soudobým teoretikem spravedlnosti, kterému se dostalo pozornosti. Od Rawlse je pak již jen krátká cesta k Höffeho vlastní koncepci smluvní teorie. Je postavena na vzájemnosti výhod a nevýhod. Ty existují ve třech základních formách: 1) vzájemnost synchronní, kdy se jedná o pozitivní směnu, 2) vzájemnost diachronní, to jsou negativní směny a za 3) se spravedlnost zakládá na vzájemné pozitivní diachronní směně. Toto základní rozlišení a rozvedení konceptu spravedlivé směny je dále vyztuženo kapitolou o spravedlnosti „trestající“.

Pasáž, v níž je spravedlnost zpracovávána jakožto zdůvodnění trestu, patří k nejlépe vydařené z celé knihy. Je zde přehledně nabídnuta definice trestu, problémy legitimizace a normování trestu. V okamžiku, kdy je objasněna problematika trestu a jeho spojitosti s realizací spravedlivé obce, Höffe se přes úvahy o toleranci a solidaritě dostává k meritu celé knihy: ke své vlastní koncepci federální světové republiky.

Světová federace či světová republika, je dle Höffeho projekt, který se již částečně uskutečňuje a je třeba v něm pokračovat. Je to projekt, v němž má dojít k uskutečnění občanské společnosti, aniž by byly zrušeny jednotlivé národní státy. Snad celek podobný Evropské unii. Pro úplné prosazení této, podle Höffeho realistické vize, tj. uskutečnění světové republiky, mluví údajně jeden nevyvratitelný fakt. Výraznou hnací silou podporující naplnění tohoto plánu ve společnosti je globalizace (s. 111). Höffe ovšem odmítá myšlenku nějaké světové říše, neustále zdůrazňuje model federace, s velkým důrazem na občana a jeho práva. Cílem světové republiky je Světoobčan.

Jde tak daleko, že již plánuje a navrhuje nejvyšší zákonodárné orgány pro světovou republiku. Zde celkem bez fantazie aplikuje německý model. Nejvyšší zákonodárný orgán musí sestávat ze dvou komor, z Welttagu, jakožto komory tvořené občany a Weltratu, jakožto komory složené ze zástupců států. Nijak ovšem neřeší, jak by různé procedury volby zástupců měly probíhat ani další navazující problémy. Vymezení občana je dost vágní a nic neříkající. Bylo by jistě zajímavé vidět dilema zástupců Weltratu v okamžiku střetu zájmů mezi zájmy občanů a samotných států. Vždyť volení zástupci Weltratu jsou rovněž občany.

Höffe se domnívá, že dvojí strategie občana-kosmopolity a občana národního státu umožní vícenásobnou státoobčanskou společnost. Samozřejmě, že si je vědom obtížnosti úkolu, ale podle mého soudu značně podceňuje sílu nacionalismu. Jednoznačně totiž sází na globalizaci. S odvoláním na výhodnost směny předpokládá, že zvládnout dnešní komplexní společnost je možné jen na základě kooperace, čehož může dosíci pouze globální občanská společnost - federální republika.

Myšlenka světové federální republiky není ignorována: v Brazílii se uskutečnila již druhá konference na téma Světová federální republika (pod záštitou Otfrieda Höffeho).

Ten, kdo očekává, že se dozví něco více o dějinách spravedlnosti bude zklamán. Ani uvedení do systematické problematiky spravedlnosti neodpovídá očekáváním, která jsou ve čtenáři zpočátku vzbuzována. Úvodní letmé povídání o problémech se spravedlností je jen kamufláží, která připravuje půdu pro předložení „Prohlášení o světové federální republice“. Je běžné, že téma globalizace je užíváno jako vycpávka, kterou je možné aplikovat vždy, když potřebujeme zdůvodnit něco ze sociokulturního kontextu. Něco, co je však příliš komplexní a tudíž těžko vysvětlitelné. Globalizace je dnes již vyprázdněným termínem sloužícím k zaříkávání a ospravedlnění čehokoliv. Ani Höffe se nezřekl této možnosti a náležitě ji využívá. V jeho práci se totiž vůbec ani v nejmenším čtenář nedozví jak tomuto pojmu rozumí, co vše pod něj zahrnuje a nezahrnuje.

Höffeho koncept „světové republiky“ implicitně vychází z předpokladu, že jedinec může mít nějaký podstatný, i když ne zcela předvídatelný vliv na běh dějin. Je ovšem otázkou, zda-li tento předpoklad smí být začleňován do kompetence etiky. Sociálně-morální problémy, se kterými se společnosti potýkají a jež se pokoušejí řešit ve jménu „morálního pokroku“, nelze ztotožnit jen s morálními závazky kladenými na jednotlivce. V dějinách se opakující náchylnost některých jedinců převzít na sebe zodpovědnost za společnost a tak uspíšit eticko-sociální změnu, která má vést nepochybně k lepším zítřkům, lze považovat za v lepším případě intelektuální a morální domýšlivost. V horším případě je to projev mocenských ambicí a je lhostejno, jsou-li osobní nebo ve službách jakékoliv instituce. Otázkou pak je, je-li možné mluvit o etickém smýšlení a jednání. Aby mohlo dojít k sociálně-etické změně, je vždy třeba opravdového morálního konsensu jednotlivců, kteří se o dané změně dohadují na úrovni skutečné rovnosti a bude-li tomu situace nakloněna, pak i vzájemnosti, byť tou se zaklíná kde kdo (jsem si vědom ideálnosti tohoto požadavku). V prostředí, které klade tak silný apel na individualitu a osobitost je nepřípustné, aby někdo působil v úloze vůdce a druzí jen v roli následovatelů.

Zdá se, že genius loci Tübingenu dnes snad ponouká intelektuály k produkci obdobných projektů. Je mi záhadou, proč se podobným projektům dostává slyšení a věnuje se jim zvýšený zájem. Je-li tomu proto, že nebezpečnost těchto koncepcí není až tak zjevná nebo proto, že se takové projekty pouze nesou na populární vlně podobných projektů, nechávám na posouzení čtenáři.