Anthony Kenny: Stručné dějiny západní filosofie

Nakladatelství Volvox Globator vydalo knihu Anthony Kennyho Stručné dějiny západní filosofie a vzalo si nejspíš za cíl otřást "hegemonii" díla Hanse Joachima Störiga - Malé dějiny filosofie (Zvon, Praha 1991). Störigova práce totiž doposud představovala v České republice základní ucelenou literaturu poskytující průřez dějinami filosofického myšlení, které se využívá při výuce filosofie na středních školách. Proto je sice snaha o rozšíření literatury, pokoušející se popsat dějiny filosofie, chvályhodný počin, otázkou však je, zda nepřišel pozdě, neboť škody napáchané Störigovou prací již plně dosahují rozměrů kalamit.

Z čeho se však měli studenti (mám teď na mysli středoškoláky) až doposud připravovat? Jistě, během deseti let se sice pomalu, ale přece jen rozšiřuje literatura, z které je možno se učit, či jen tak pro vlastní potěchu vzdělávat. Jenomže snad právě proto, že náčrt dějin filosofie od Störiga vyšel jako první porevoluční "Stück" z oblasti dějin filosofie, došlo k jeho brzké "kanonizaci". Výuku dějin filosofie na středních školách lze sice již korigovat například Blechovou Filosofií (Fin, Olomouc 1996) nebo Popkinovou prací Filosofie pro každého (Ivo Železný, Praha 2000), ale i jinými dnes již sehnatelnými obstojnými učebnicemi, přesto nesou Malé dějiny filosofie již své trpké ovoce.

Proto se domnívám, že pokus o předložení jiné alternativy úhlu pohledu na ücelené" dějiny filosofie je povzbuzením pro ty, kteří s filosofií začínají a potřebují se v ní nějakým způsobem orientovat. A je doufám signálem, že přijdou překlady dalších prací z dějin filosofie. Zároveň by právem mohlo být od vydavatele Stručných dějin západní filosofie očekáváno, že předkládaný titul je zvolen tak, aby byly uvedeny na pravou míru určité nesrovnalosti, kterými naopak "kanonizované" Störigovo dílo oplývá.

Druhou otázkou proto je, nakolik kniha Anthony Kennyho takové předpoklady splňuje. Kenny jako autor filosofických prací není českému publiku neznám. Připomeňme např. jeho studii o Tomáši Akvinském (Oikúmené, Praha 1993). Kenny sám je řazen mezi významné představitele analytické filosofie v Británii, což je patrné i na důrazu jaký klade na výklad Frega, Russella a Wittgensteina (vliv těchto filosofů se projevil již v samotném názvu, který je odezvou na Russellovo dílo - A History of Western Philosophy, 1945). Mimo Tomáše Akvinského a představitelů analytické filosofie se jeho pozornost dále upíná především k Aristotelovi. Tato jeho orientace se projevila i v Stručných dějinách západní filosofie.

Celé dílo je rozčleněno do XXII. kapitol, které jsou řazeny chronologicky. Presokratici a doba Sókratových Athén je načrtnuta jen zběžně a jsou zde k nalezení standardní údaje. Větší pozornost je pak věnována již Platónovi, přičemž vyjma samotného systému, jsou zde podrobněji popisovány a vysvětlovány dialogy Euthyfrón, Kritón a Faidón. Při výkladu Aristotela je vidět autorova zběhlost a erudice, čehož výsledkem je obsáhlý výklad. Dále následuje standardní členění dějin filosofie.

Zvláštní pozornost je věnována Platónovi, Aristotelovi, Tomáši Akvinskému, Kantovi, Fregemu a Wittgensteinovi. A zde začínají první problémy. Přestože dílo nese hrdě v názvu ßtručné dějiny", u výše jmenovaných představitelů filosofie tomu tak není. Určitě by to nebylo na závadu, naopak konkrétně u Kanta lze konstatovat, že je vysvětlen velmi srozumitelně, vyváženě a prostor jemu věnovaný není nadbytečným popsáním papíru. Oproti tomu rozbor Platóna a Aristotela postrádá v určitých momentech srozumitelnost pro nezasvěceného čtenáře. To je způsobeno příliš detailním rozborem určitých momentů v jejich naukách, což způsobuje ztrátu orientace v problematice. Nejmarkantněji se "nestřídmost" psaní projevila u Tomáše Akvinského. Např. řešení otázky po přítomnosti či nepřítomnosti Kristova těla v předmětech svátosti nepovažuji ve ßtručných dějinách filosofie" za podstatné. Rovněž tak může působit pikantně zdůvodňování, proč Akvinský popřel neposkvrněnost Marie s odvoláním na Aristotela, ale skutečně to nebude tím hlavním, co by bylo třeba z Akvinského znát.

Výběr filosofů, kteří byli uznáni za hodny zaznamenání, a tudíž výkladu, začne budit údiv nejpozději od devatenáctého století. Myšlenky britských filozofů, uváděných Kennym, jsou vylíčeny se zvláštní péčí a především znalostí. Čtenář se tak dozví podrobné informace, které by ne vždy mohl nalézt v jiných publikacích. Tak je zasvěcen do argumentativních postupů Dunse Scota, na základě nichž Kenny dovozuje, že nikoliv Lebniz, ale právě Duns Scotus má zásluhu na zavedení pojmu možných světů. Ale současně se pak mezi významnými filosofy, formujícími západní myšlení, objeví John Henry Newman, označený Kennym společně s Darwinem a Freudem za jednoho z moderních mistrů. Překvapení nebo spíše dotaz vyvolá fakt, že celá práce je zakončena Wittgensteinem. Proč je tomu tak, to se čtenář nikde nedozví. Je to proto, že po Wittgensteinovi již nepřišli žádní filosofové, kteří by alespoň nepatrně poznamenali západní myšlení? Nebo se Kenny chtěl tomuto problému vyhnout s odůvodněním, že je to přece jen ještě příliš "horká" současnost? Či se snad britští autoři pokouší vytvořit novou tradici, podle které se ßtručné dějiny filosofie" budou zakončovat Wittgensteinem (viz např. Russell, Scruton) oproti kontinetálnímu zvyku zakončovat výklad dějin u Hegela?

Kdo by se ale opravdu mohl cítit poškozen výběrem filosofů zařazených mezi "velikány" západní filosofie, by byli zástupci německé filosofie. Jistě, Kenny již v nadpisu upozorňuje na to, že mu jde o stručnost, ale stručnost a vypuštění určitých jmen není totéž. To, že se ani slovem nedostalo na pozitivismus a pragmatismus, by snad bylo nějakým způsobem zdůvodnitelné. Nerozumím však, proč se Kenny ani slovem nezmíní o Husserlovi a fenomenologii nebo proč nepadlo jméno Heidegger. V předpokládané návaznosti na zvolenou koncepci výběru jmen se pak zdá být téměř jasné, že hermeneutika nebo filosofie existencialismu jsou asi rovněž věci, které se vyskytly až po Wittgensteinovi nebo především mimo Britské impérium. Závěrečné kapitoly knihy by tak spíš měly nést název ßtručné dějiny britské filosofie", než aby byly prezentovány jako součást vyváženého nástinu celých dějin západní filosofie.

Další námitkou, kterou je třeba vznést proti Kennyho práci, je podsouvání jeho vlastních hodnotících stanovisek, které tu a tam probleskují mezi řádky výkladu. Jako příklad uvádím hodnocení utilitarismu: "Bentham tedy přispěl ke zrodu zhoubné etické soustavy, nicméně jeho podrobné rozbory konkrétních otázek jsou často vynikající." (s. 410) Dílo, které usiluje o co nejobjektivnější nárys dějin filosofie, by se podle mého soudu mělo vyvarovat takovýchto tvrzení, která čtenáři dávají jasně najevo, co si má správně myslet. Při zamyšlení nad přínosem této knihy vyvstane základní otázka. Komu je vlastně kniha určena? Je to učebnice dějin filosofie pro středoškolské studenty nebo pro ty, kdo usilují o hlubší poznání některých filosofických osobností? Na tuto otázku nedokáži jednoznačně odpovědět. Přesto než bude vynesen závěrečný soud, je třeba se zmínit ještě o dalších nedostatcích, které působí rušivým dojmem.

Na jedné straně jsou to věcné nepřesnosti a na straně druhé se jedná o formální chyby. Za závažnou věcnou chybu považuji tvrzení, že Diogénes ze Sinópé je zakladatelem kynismu, "který žil jako pes (kynikos) v sudu místo boudy", a že kynismu jde o "bohémský způsob života založený na pohrdání materiálními statky a konvencemi" (s. 129). Za zakladatele kynismu je považován Antisthenés a pojmenování školy je nejspíš odvozeno podle názvu gymnázia Kynosarges v Athénách. Nemohu ani přijmout konstatování, při nastiňování historického kontextu ve středověku, kdy Kenny praví: "Třinácté století bylo slibnější než dvanácté. Křížové výpravy pokračovaly, ale vyhnuly se excesům, jež hyzdily první a čtvrtou" (s.195). Nevím, zda-li autor neužívá jiného číslování křížových výprav, ale v třináctém století, a to hned v jeho počátku, byla uskutečněna křížová výprava, tradičně označovaná jako čtvrtá. Konala se v letech 1202-1204 a křižáci již ani nepředstírali boj, nýbrž v zájmu Benátské republiky se zmocnili Cařihradu, v němž provedli masakr obyvatelstva. U následující námitky nevím, mám-li ji směřovat autorovi nebo překladateli. Neznám totiž anglický originál. Ale francouzský panovník usilující o přesídlení papeže z Říma do Avignonu je v české literatuře nazýván Filip Sličný, a nikoliv Filip Spravedlivý (s. 236).

Jelikož jsem se již dotkl otázky překladu, je třeba se zastavit i zde. Nedostatky způsobené překlepy nebo krkolomnými překlady některých vět nemají tak zásadní význam pro dílo, ale jsou rušivým elementem. Jenom pro názornost chci ukázat některé příklady, které jsou vybírány v rozpětí necelých sta stran. S politováním konstatuji, že se překlepy a ne vždy úplně stylisticky korektní věty vyskytují v celé práci. Pro posouzení: "Navíc soudím, že jiní lidí se občas pletou..." (s. 280) ; "Přirozenost ho také učí, že ve svém těle není jako kormidelník na lodi, ale že je s ním těsně spjat tak, že s ním tvoří jednu celek." (s. 286); "Oddělení fyziky od filosofie přírody, které započal Galileo, bylo nyní u završeno." (s.311); "Ke svým sousedům Holandsku a Španělsku vedl agresivní politiku..." (s. 315). Není vždy v silách překladatelů a korektorů vychytat všechny překlepy, ale domnívám se, že alespoň jména by se mohla psát s velkým písmenem. Ani zde se předkládaná práce neobejde bez námitek: "Avšak kanta zajímá pouze forma." (s. 368); je to možné přehlédnutí v pětiset stránkovém elaborátu, ale když se něco obdobného objeví i v obsahu, pak už to spíš zavání lajdáctvím než nezvladatelností úkolu: viz "Spinoza a malebranche" (s. 514).

Závěrem snad jen tolik. Očekávání, že nakladatelství Volvox Globator přišlo s překladem díla, které umožní přístupnější a faktograficky přesnější obeznámení se s dějinami filosofie od jejích počátků až po současnost, nebylo splněno. Naopak vybralo dílo, které svým podáním nahrává tomu, aby Malé dějiny filosofie od Hanse Joachima Störiga dál plnily funkci "kánonu". Konstatuji, že po srovnání s Kennyho Stručnými dějinami západní filosofie k tomu má i nadále nejlepší předpoklady.