Emil Višňovský, Miroslav Popper a Jana Plichtová (Ed.):Príbehy o hľadaní mysle

Jednou jistě přijde ten den, kdy již nebude třeba tuzemským zájemcům o filozofii zdlouhavě vysvětlovat, co je to psychofyzický funkcionalismus, Turingův test a myšlenkový experiment obráceného spektra. Bohužel dle všeho ten slavný den ještě nenastal, a česko-slovenská badatelská obec se proto v rámci filozofie mysli soustředí spíše na svoji úlohu misionářskou až iniciační. Nejinak je tomu i v případě kolektivu slovenských autorů, kteří se pokusili přispět k místnímu filozofickému provozu zajímavým počinem - publikací nazvanou Príbehy o hĺadaní mysle.

Byť se jedná o sborník, který obsahuje osm studií na prima facie odlišná témata kognitivní vědy, lze vystopovat silné editorské vedení, jemuž v tomto případě nelze než zatleskat. Sborník se úspěšně střeží přílišné roztříštěnosti, a plní tak o to lépe svoji zprostředkovatelskou roli; díky styčným plochám je možné všechny zde publikované texty rozdělit do tří tématických skupin (viz níže). Rovněž považuji za důležité hned v úvodu zdůraznit, že ačkoli je vlastní název publikace poplatný módnímu filozofickému diktátu "pluralistních zadních vrátek" (kam patří všechny ty metafory, příběhy, návrhy a společná putování s nesmělými příspěvky), je nanejvýš sympatické, že na několika místech autoři zapomenou na předepsanou zdrženlivost a pustí se odvážně na tenký filozofický led.¹

Skupina první: okružní jízda

Do této skupiny patří úvodní práce Emila Višňovského Mentálne jako problém: Pohľad do histórie a následující stať Sylvie Gálikové Na cestě k demystifikácií mentálneho. Jak už je patrné z názvu, soustředí se Višňovský především na historický kontext těch otázek, které jsou dnes spojovány s oborem zvaným kognitivní věda. Za pozornost stojí především dva aspekty této studie - samostatná podkapitola věnovaná vzniku psychologie a široký záběr, který autorovi umožnil sledovat téma za jeho obvyklé historické hranice.² Stať Sylvie Gálikové začíná tam, kde předchozí končí. Autorka zde velmi solidně mapuje současnou podobu většiny koncepcí filozofie mysli, přičemž zvláštní pozornost věnuje "hitu" posledního desetiletí - metafyzice vědomé zkušenosti.

K zmíněným studiím lze v zásadě vznést pouze dvě námitky. První se týká pojmové záměny, jíž se Višňovský dopouští na s. 27, kdy píše o ßtále oživujúcom sa neokarteziánstve". Zdá se mi, že autor si zde neuvědomil, že tzv. neokartezianismus má dvě tváře: metafyzickou, již reprezentuje např. zmiňovaná koncepce Poppera a Ecclese - a epistemologickou, kterou oživuje (v článku samém vzpomenutý) Chomsky. Metafyzický neokartezianismus se dovolává Descartesova psychofyzického dualismu, epistemologický neokartezianismus přijímá tezi o vrozených idejích. O nativismu a Chomském ale bude ještě řeč později - přejděme nyní k druhé, závažnější bolístce, která se týká celé knihy, avšak zde je nejcitlivější. Mnohé statě jsou vybaveny kvalitním seznamem použité literatury. Tento seznam však vůbec nebere ohled na čtenáře neznalého ani přibližné datace zmiňovaných pramenů a v případě, kdy se jedná o jiné než první vydání, nemá zde ubohý čtenář zastání. Těžko si asi někdo bude myslet, že Alan Turing vydal svůj Computing Machinery and Intelligence v roce 1992, a to ještě slovensky, nicméně u některých, pro disciplínu zásadních textů už může váhat (Block, Ryle, Jackson). Vytýkám tedy autorům, že se tímto zpronevěřili misionářským cílům, které ve studiích samých tak úspěšně naplňují.

Skupina druhá: podoby redukcionismu

Sem řadím třetí, čtvrtou a pátou studii, tj. Súčasnou filozofiu vedomia Juraje Hvoreckého, Základné typy diskurzov o mysli Miroslava Poppera a Reprezentácie: mentálne alebo sociálne? Jany Plichtové. Doba velí: "Buď antiredukcionistou!", abychom jím však mohli být, je nezbytné se nejprve obeznámit s úskalími redukcionismu. Ve Hvoreckého práci tak lze najít základní klasifikaci teorií vědomí a obrysy těch myšlenkových experimentů, jež tvoří klasický antiredukcionistický arzenál; Popperův text zase vedle sebe klade různé přístupy k vztahu filozofie a psychologie a zkoumá jejich metody, cíle a vzájemnou převoditelnost.

Větší prostor si zaslouží práce Jany Plichtové, jejíž nosná teze se dá shrnout do následujícího sloganu: Mentalese nahradit Socialese. Nejprve parafrázujme teoretická východiska studie - mentální reprezentace jsou silně formovány společenským prostředím subjektu; socializace spočívá v neustálé redefinici významů mentálních reprezentací; abychom vysvětlili öhromnú flexibilitu a variabilitu ĺudskej adaptácie"³, je nezbytné opustit pozice reprezentačního üniverzalismu" směrem k reprezentačnímu "kontextualismu". Domnívám se, že autorka zde nesprávným způsobem konfrontuje dvě stanoviska: reprezentacionalismus (jehož raison d'être spočívá především v analýze propozičních postojů) a více či méně kuhniánskou teorii o kulturní/sociální podmíněnosti poznání. Autorka se tak, díky nešťastné interpretaci nativismu Mentalese, vlamuje do otevřených dveří - jelikož právě vrozenost jistých znalostí o struktuře myšlení a jazyka je zde chápána jako omezení, jež zabraňuje vysvětlit onu flexibilitu, adaptabilitu a jedinečnost myšlení. Mějme však na zřeteli, že tvrzení o vrozenosti jistých mentálních reprezentací a tvrzení o jejich společenské determinaci jsou vzájemně slučitelná! Tak jako nejsou jednotné principy generativní gramatiky v rozporu s existencí mnoha značně odlišných přirozených jazyků, tak nejsou jednotné principy mentálních struktur v rozporu s existencí diametrálně odlišných reprezentací světa. A ano, zde nelze než souhlasit, tyto odlišnosti jsou způsobeny především přístupem k různým jazykovým korpusům, respektive k různým společenským situacím. I přes tuto výtku, která se týká neospravedlněného polemického charakteru studie, by však bylo nanejvýš ostudné nezdůraznit patrný široký vhled do otázek spojených se sociálními aspekty reprezentačních teorií mysli a znovu neocenit způsob, jímž i tato stať plní svoji iniciační povinnost.

Skupina třetí: pra-pra

Tato skupina obsahuje zbývající práce. Šestou Myseľ a skúsenosť: problém mentálneho v pragmatizme Emila Višňovského, sedmou Myseľ a rod Zdeňky Kalnické a Jefferyho L. Gellera a osmou Myseľ a terapeutický potenciál filozofie Jána Šulavíka. K těmto studiím bohužel jen velmi krátce, jelikož si zde nejsem jist svojí kompetencí. Višňovského práce o pragmatizmu je čtivá a srozumitelná, Myseľ a rod mi připadala neuvěřitelně zajímavá a zábavná - týká se (psychologických) rozdílů mezi muži a ženami.

Až jednou přijde ten blažený den, kdy již nebude třeba stále a znovu vysvětlovat, o co jde ve filozofii mysli, bude to jistě zásluha i této knihy.

Poznámky:

¹Jeden příklad za všechny. Hned v úvodní studii Emila Višňovského Mentálne jako problém: Pohľad do histórie najdeme na s. 26 nekompromisní odmítnutí karteziánského dualismu (ïba fenomenálny rozdiel, ako vieme dnes"), což by kupříkladu pány Ecclese a Poppera věru nepotěšilo.

²Některé moudré knihy tvrdí, že na počátku byl Ryle - některé, že Watson či James - mnoho knih začíná Descartesem. Je jen velmi málo knih, které by šly ještě dál.