Rosa, Hartmut Identität und kulturelle Praxis: Politische Philosophie nach Charles Taylor. Frankfurt/New York, Campus Verlag 2000. 592 s.

Rosova kniha je vstřícně nakloněnou interpretací morální, sociální a politické filosofie Charlese Taylora. Taylor, dnes již emeritovaný montrealský a oxfordský profesor filosofie, s nímž se česká filosofická obec mohla blíže seznámit při jeho návštěvě Prahy v polovině devadesátých let, je znám především jako jeden z nejvýznamnějších představitelů diskuse mezi liberalismem a komunitarismem a jako zastánce multikulturalismu.

Kniha se skládá ze tří částí. První se věnuje Taylorovu výkladu filosoficko-antropologických a sociálních otázek. Tento výklad Rosa souhrnně předkládá pod titulem teorie „identity a kulturní praxe“. Část druhá se zabývá Taylorovým zpracováním tématu moderny a část třetí pojednává o jeho morální a politické filosofii. Kniha navíc přispívá k obecné diskuzi o současných otázkách sociální filosofie.

V první části knihy Rosa nejprve analyzuje Taylorovo pojetí filosofické antropologie, které podkládá většinu Taylorových teoretických konceptů. Věnuje se Taylorovu kritickému stanovisku k současným konkurenčním pokusům o vymezení filosofické antropologie, a poté definuje Taylorovu vlastní pozici. Obecně lze říci, že se Rosa pokouší nalézt rovnováhu mezi dvěma různými Taylorovými hledisky, mezi stanoviskem partikularistickým a univerzalistickým. Taylor na jedné straně předpokládá temporálně a lokálně situované hledisko, které si nečiní nárok na hodnocení společenko-politických nedostatků z kontextuálně transcendujícího stanoviska a k daným problémům přistupuje pouze z historicky či místně limitované pozice. Na straně druhé Taylor formuluje formální pojetí antropologie, které ukazuje lidskou komunikaci a vazby pospolitosti jako univerzální rámec života jedince a vyvozuje z nich kritéria pro následné stanovení mezí požadovaného společensko-politického uspořádání. Tento druh antropologie vymezuje záměrně pouze základní charakteristiky jedince a pospolitosti. Zatímco Axel Honneth a Holmer Steinfath spatřují v těchto dvou Taylorových přístupech napětí, Rosa se domnívá, že se mohou vzájemně doplňovat. Lze říci, že volně navazuje na Kanta, a tvrdí, že na jedné straně by byl kontextualismus bez formální antropologie slepý a na straně druhé by formální antropologie zůstala bez temporálně a lokálně situovaného obsahu prázdná.

Rosa ukazuje, že Taylor předkládá takové pojetí lidské bytosti, jejímž základním orientačním bodem je snaha o zdařilý neboli dobrý život, který je vždy obsahově situován v závislosti na kontextuálně kulturní nahodilosti společenských dober. Taylorova vlastní teorie se zakládá na pojetí lidské identity, jenž je specifikováno pomocí rozboru lidské schopnosti sebeinterpretace a sebepoznání. Tato schopnost otevírá člověku možnost definovat jeho jáství, včetně jeho předpokladů, tj. zakotvení v prostředí silných hodnocení, dober a morálně kulturních horizontů. Kulturní praxe proto spočívá v definování člověka prostorem, který je strukturován především jazykem a kontextem pospolitosti. Tím je identita jedince spjata s intersubjektivními vztahy sociálního uznání a se skupinovou identitou. Přestože jsou tyto vztahy oceňovány především jako zdroj utváření autentické podoby identity, nesou s sebou také potenciální nebezpečí odcizených forem identity.

Podmínku porozumění identitě člověka a kulturní praxi spatřuje Taylor v hermeneutické interpretaci, kterou staví do protikladu k naturalismu a kterou pokládá za adekvátní způsob pojednání o významu hodnot a kultury pro utváření identity. V tomto kontextu se Rosa zabývá tím, jak spor mezi hermeneutikou a naturalismem přivádí Taylora k diskuzi o metodologii v sociálních vědách a o významu idejí v dějinách.

Hermeneutická interpretace kultury umožňuje Rosovi otevřít v druhé, rozsahem nejkratší části knihy otázku Taylorovy diagnózy nedořešeného problému moderny. Taylor se snaží dobrat zdrojů moderny a identifikovat její upadlé a zdravé formy prostřednictvím analýzy napětí mezi naturalistickým paradigmatem a paradigmatem romanticko-expresivistickým. Pojednání o těchto paradigmatech a o Taylorově inklinaci k druhému z nich slouží Rosovi následně jako východisko výkladu Taylorova pojetí politiky.

Třetí část knihy věnuje Rosa Taylorově komunitaristicky orientované morální a politické filosofii. Tváří v tvář normativním požadavkům současné morální a politické filosofie, které obvykle vyžadují volbu mezi všeobecně platnými morálními principy a etickými zásadami zakotvenými ve svém partikulárním prostředí, čerpá Taylorovo pojetí politiky svoji sílu především z oživení republikánké tradice a z jejího důrazu na participaci ve společenském a politickém životě. V návaznosti na výklad formování identity prostřednictvím sebeinterpretace a dober zde Taylor akcentuje holistickou interpretaci ontologického aspektu lidské identity, jež podle něj umožňuje věrohodnější zdůvodnění individualistického pojetí politického aspektu identity. Tak vzniká silně pojatá politická teorie.

Podle Rosy však s sebou Taylorova koncepce identity přináší potřebu vyrovnat se v rámci multikulturalismu s respektováním a podporou plurality odlišných životních forem. Taylorův přístup k pluralitě různých životních alternativ analyzuje Rosa prostřednictvím ideje dimenzionální souměřitelnosti odlišných dober. Porovnávání životních způsobů se vztahuje k etickým oblastem kulturní praxe a provádí se uchopením kvalitativních kontrastů mezi různými kulturami. Interkulturní dialog a porozumění nevyžadují kritérium, které by překračovalo dané kulturní kontexty, ale zejména otevřenost transformovat v dialogu s odlišnou kulturou sebe sama. Nalezení společného morálního horizontu by podle Taylora mělo být pro současné multikulturní a globálně provázané společnosti pouze regulativní ideou či jakousi utopickou nadějí.

Přestože se Rosa Taylorovou koncepcí multikulturalismu zabývá, její význam podceňuje. Její upozadění má svůj zdroj v počátečním přílišném důrazu na Taylorovu kulturalisticky orientovanou koncepci identity, který Rosu následně vede k určitému napětí mezi takto formulovaným pojetím identity a Taylorovou multikulturní odpovědí na požadavky současných heterogenních společností.

Rosovým závěrem je, že se Taylor vyhýbá potížím spojeným jak s nihilismem, který přeceňuje naturalistické motivy, tak také s neprůkazným univerzalismem a nepodloženým esencialismem, který je spojen s podezřením z etnocentrismu, tím, že na jedné straně přijímá pojetí sebeinterpretace a intersubjektivních vztahů sociálního uznání a na straně druhé koncepci trvanlivosti silných hodnocení a morálních horizontů. Zdá se však, že Rosa svým důrazem na kulturně relativistickou interpretaci Taylorovy filosofie kontextualizuje jeho formální antropologii více, než je nezbytné. Například v Honnethově interpretaci je Taylorovo formálně antropologické vymezení základních obecných charakteristik komunikace a pospolitosti více propojeno s kontextuálně transcendujícími nároky. Oslabení formální antropologie má své důsledky nejen pro Rosou požadovanou vyváženost Taylorovy filosofie, ale také pro následnou interpretaci Taylorovy politické teorie. Rosova kniha však bezpochyby zůstává plodným příspěvkem k diskuzi o současné praktické filosofii.

Poznámka:

Taylorova filosofie je částečně dostupná také v českém jazyce. Viz: Taylor, Ch., Humanismus a moderní identita, in: Člověk v moderních vědách. Praha, Filosofický ústav ČSAV 1992; týž, Liberální politika a veřejnost, in: Michalski, K. (ed.), Liberální společnost, Praha, Filosofia 1994; Taylor, Ch., Omyl Negativní svobody, Filosofický časopis 5/1995; týž, Nedorozumění v diskusi mezi liberály a komunitaristy, in: Kis, J. (ed.), Současná politická filosofie. Praha, OIKOYMENH 1997. Interpretacím Taylorovy filosofie je věnován sborník: Velek, J. (ed.), Etika autonomie a autenticity. Praha, Filosofia 1997. V tomto sborníku jsou uveřejněny články Ludwiga Nagla, Holmera Steinfatha, Karl-Otto Apela, Alessandra Ferrary a Maeve Cookové. Nakladatelství Filosofia připravuje vydání dalších dvou Taylorových studií: Etika autenticity a Politika uznání, in: Gutmann, A. (ed.), Multikulturalismus: zkoumání politiky uznání.

Marek Hrubec (Filozofický ústav AV ČR Praha)