dtv, München 2001, 279 s.
Kniha rakouského filozofa Franze Maria Wuketitse (1955) dává již svým názvem tušit poměrně střízlivou uměřenost vůči idejím vzývajícím pokrok člověka vždy a za všech okolností. Wuketits nazývá člověka s trochou nadsázky "přírodní katastrofou". Wuketits vyučuje od roku 1979 na Universität Wien a od roku 1987 rovněž na Universität Graz. V roce 1982 obdržel Rakouskou státní cenu za vědeckou publicistiku. Jeho díla s úspěchem popularizují na vysoké úrovni problematiku spojenou s evoluční teorií, velmi často se zaměřuje na přiblížení a podrobný výklad evolučně založené a zdůvodněné etiky (Verdammt zur Unmoral? Zur Naturgeschichte von Gut und Böse, 1993; Warum uns das Böse fasziniert. Die Natur des Bösen und die Illusionen der Moral, 2000). Wuketits je pro popularizaci v této oblasti velmi dobře vybaven, studoval zoologii, paleontologii, filozofii a vědeckou teorii. Jeho práce jsou při zachování vysokého odborného standardu velmi čtivé a psané s velkou dávkou espritu. Je rovněž autorem monografie věnované Ch. Darwinovi.V jedné ze svých posledních knih, kterou napsal spolu se svoji ženou Marií Humanität zwischen Hoffnung und Illusion. Warum uns die Evolution einen Strich durch die Rechnung macht (2001) se opět vrací ke svému profilovému tématu: evoluční etice a jejím nejrůznějším konsekvencím. V knize si kladou otázku, zda není idea lidskosti v našem světě pouhou iluzí? Nevyžádala si idea humanity již příliš mnoho obětí? Celá kniha je pak kritickou rozpravou s myšlenkami humanity, lidských práv a nejrůznějšími osvícenskými idejemi. Zřetelně se snaží znázornit síly, které působí proti vznešeným požadavkům "lidsky spravedlivého světa". Ideál humanity obsahuje požadavek, aby žádný člověk nebyl diskriminován, nebyl pronásledován kvůli příslušnosti k libovolné tradici, kvůli politickým a náboženským přesvědčením nebo homosexuálním sklonům - pokud svými přesvědčeními a zálibami nezpůsobí škodu druhým. Člověk by se měl v duchu této ideje zasadit o to, aby zvláště jeho nepřátelé směli volně vyjádřit svá mínění. Jak to však provést? Idea humanity se podle Wuketitsových rozbíjí o skutečnost každodennosti a inhumánní síly. Idea humanity nemohla být dosud realizována a dnes slouží spíše k ospravedlnění mnohdy hrůzných činů.
Autorům nejde v žádném případě o destrukci ideje humanity, ale o její opětovné promyšlení. Ve své knize se nejprve zaměřují na obrazy jiných (pojetí jiných ve středověku, obraz jiných v rasových teoriích, u kulturních a přírodních národů apod.), po té přibližují různé obrazy člověka uvnitř vlastní kultury (příklady všemožné diskriminace a potlačování lidí), dále popisují síly odporu proti automaticky nepříznivému obrazu jiných, vrcholících v Deklaraci lidských práv. Přesto se idea "humanity" nikdy nedala prosadit do praxe a podle autorů se ani nedá očekávat její globální uskutečnění. Proto se raději zaměřují na nastolení a zkoumání otázek: Jaký bude profit z realizace ideje lidskosti? Jaké budou náklady na humanitu? Co bude "lidskost" stát? Lze tyto náklady unést? Kdo bude platit? Můžeme v tomto případě dosáhnout celkové pozitivní bilance? Proč nepovažují za zbytečné ptát se právě takto? Třeba proto, že hladoví Etiopané nepředstavují kupní sílu, a nedá se s nimi uzavřít obchod. Znamenalo by to, že strategie humanity ovlivňovala přece jenom naděje na aktivní obchodní bilanci? Co by se stalo, kdyby se o humanitě uvažovalo v intencích budování takové ekonomické převahy, která by chtěla a mohla zamezit ekonomickým katastrofám, jejichž náklady by neuneslo a neunese žádné hospodářství. Nejedná se dlouhodoběji o účinnější strategii humanity než všemožné varianty charity?
Na Wuketitsovi je zřejmé, že evoluční myšlení, strategie a algoritmy dokáže přenášet i do jiných oblastí než je biologie a výše uvedená kniha z "dílny" manželů Wuketitsových do zřetelně a přesvědčivě dokazuje. Podobné aktivity byly vlastní jinému významnému rakouskému přírodovědci Konrádu Lorenzovi. Wuketits s ním totiž úzce spolupracoval: společně editovali knihu Die Evolution des Denkens a Wuketits vydal monografii věnovanou právě Lorenzovi: Konrad Lorenz – Leben und Werk eines grossen Naturforschers.
Kniha Naturkatastrophe Mensch je věnována popisu vývoje a konce jedné iluze a její kritické analýze. Jedná se o iluzi, podle níž v našem světě vše postupuje pomalu, avšak neustále k lepšímu. Volně navazuje na zmíněnou knihu Verdammt zur Unmoral?, v níž Wuketits ukázal, že chování a jednání civilizovaného člověka je protkáno archaickými vzory a našemu ideálu morálně dobrého člověka jsou dány přirozené hranice. Naděje na "nového člověka" tak odpovídají spíše přáním a se skutečností nemají příliš co do činění. Jsou spíše výrazem nespokojenosti s poznáním příbuznosti s našimi prehistorickými předky nebo našimi nejbližšími druhovými příbuznými.
Wuketits pojednává o ideji pokroku ve dvou rovinách: organické a sociokulturní. Je přesvědčen, že by bylo chybné domnívat se, že idea pokroku v organické evoluci a myšlenka pokroku v sociokulturním vývoji člověka jsou dvě různá diskusní témata. Obě oblasti podle něj velmi úzce souvisí. Ukazuje to hned na příkladu zpočátku ne příliš šťastného přenosu mezi oběma oblastmi v průběhu 19. stol. V obou oblastech byla iluze otcem myšlenky a podle autora jí zůstala dodnes. Domnívat se, že dnes je vše lepší než dříve je pomýlené, protože k tomu, aby tomu někdo věřil, by bylo nutné pevně zavřít obě oči. Ani v organické ani v sociokulturní oblasti nebyla evoluce kontinuálním vývojem k vyššímu. Právě to se snaží Wuketits ve své knize podrobně popsat a nelze při tom říci, že by zvěstoval radostné zprávy. Jak sám říká, přenechává je raději snílkům, náboženským vůdcům, politikům a všem těm, kdo dávají přednost zdání před bytím.
V první části knihy Fascinující idea pojednává o kořenech ideje pokroku, jejích projevech a konsekvencích v souvislosti s biologickou teorií evoluce a evolučně teoretickými modely sociálních a kulturních dějin. Nejprve začíná popisem různých variant víry v kosmické uspořádání světa a nepostradatelnost přítomnosti nějakého světového architekta. Týká se to nejrůznějších mýtů o stvoření a proměnách, které sice jsou v předpokoji evoluční ideje, ale při vyprávění historie vzniku se obejdou bez "evoluce". Smysl přírody mohl být pochopen spíše z ideje kosmického uspořádání. Tato varianta v uspořádanost světa se může projevit u těch, kdo považují evoluci za realizaci plánu stvoření. Wuketits rovněž ukazuje různé podoby Great Chain of Being, či řetězce univerza, které spojují veškeré pozemské bytí (Aristoteles, Charles Bonnet, Leibnizův princip kontinuity, Herderovy Ideen zur Philosophie der Geschichte der Menscheit). Oběma typům vysvětlení řádu světa přisuzuje spíše psychologicky vysvětlitelné kořeny, související s úsilím a potřebou vložit do světa smysl, účel, záměr a cíl. Wuketits si všímá snahy historiků přírody, filozofů a umělců zobrazit různými způsoby cestu k dokonalosti člověka a nejrůznějších transformací a metamorfóz živočichů do podob vyšších bytostí. Při těchto představách hrály svoji roli spíše estetické komponenty a diskriminující a rasistické představy (studie holandského anatoma Petra Campera, snažícího se předvést vývoj vnějších forem fyziognomie od nižších forem živočichů, přes opice k černochům a Evropanům; dále třeba dílo Johanna Kaspara Lavatera, fyziologické fragmenty Franze Gräffera, popisující cestu "od žáby k Apollónovi"). Všechny tyto představy jsou součástí ideje stupňovité výstavby světa, víry v univerzální uspořádání světa a v posledku i ideje zdokonalování živočichů a představy, podle níž je člověk tím nejdokonalejším živočichem. Podobně podrobným způsobem se Wuketits věnuje i přiblížení víry v pokrok a sleduje posuny v chápání dějin přírody a vylepšování myšlenky evoluce. Kapitola Zákony rodových dějin obsahuje množství zobrazení nejrůznějších a stále vylepšovaných vývojových stromů (včetně zobrazení kladogenetických a anagenetických). Autor dále popisuje gradualismus a jeho varianty, makro- a mikroevoluci. Pozornost věnuje různým variantám evolučního a teleologického myšlení, ukazujícímu údajně vzestupnou cestu k člověku. První část knihy končí úvahami o nejrůznějších podobách víry v pokrok a výkladech kulturních dějin, sledujících cestu od "divocha" ke "kulturnímu člověku", o analogiích mezi kulturami a živočichy. Autor rovněž shrnuje objevované "zákonitosti" kulturních dějin a úvahy o tvářích historické nutnosti. Dostatečný prostor věnuje skupině proroků lepších světů (utopistům, ideologům a tvůrcům nejrůznějších "hybridů nového člověka"
Ve druhé části se věnuje relativizaci a kritice ideje univerzálního pokroku, kterou nakonec opouští a to v organické i kulturně dějinné oblasti. Polemika s ideou univerzálního pokroku se nese zhruba v duchu dikta Manfreda Eigena: "Evoluce je nezvratným sledem katastrof". Wuketits sleduje velmi spletitou a klikatou cestu po úzkém hřebeni života, popisuje evoluci v konfrontaci s myšlenkami devoluce a involuce, s představami slepého konstruktéra i nezacílenosti evoluce a knihu posunuje stále k inscenaci velmi bohatých aktivit největší přírodní katastrofy, tedy člověka, jehož klikatá cesta vede po úzkých horských hřebenech nejprapodivnějších idejí až ke konstatování stavu, v němž musíme mnohé naděje chtíc nechtíc pochovat. Bída utopií spočívala v tom, že nám prezentovaly svět jako desiderátní představu, která nebyla a není za daných podmínek realizovatelná. Mnozí z nás stále sní o lepších světech a chtějí uskutečnit utopie, zatímco probíhá ničení světa v němž mají být uskutečněny – a v posledku právě pod vlivem utopií. Po bídě utopií postihla bída i iluze a Wuketits považuje dezolátní stav velkých idejí za dobrý počátek. Spatřili jsme totiž, že prakticky všechno, co přinesl tzv. pokrok, jsme museli a musíme těžce zaplatit; spatřili jsme že lidská destruktivita neměla dosud žádné hranice a kolektivní iluze mají stále značnou sílu. "Co však dělat po tomto poznání?", ptá se Wuketits, "Jak žít v situaci, kdy víme, že jsme byli obětmi sebeklamu?". Wuketits nabízí na počátku myšlení, které odmítá dále pracovat s iluzemi a současně staré, avšak stále platné motto evoluce: přežít. Přežití předpokládá život. Kde nic není, nemůže se ani císař hlásit o svá práva, ani nemůže pracovat selekce. Země byla na počátku pustá a prázdná. Pokud se zbavíme utopií, iluzí a vizí, pokud přestaneme snít o tom, co není realizovatelné, protože ve svých důsledcích ničivé, možná oddálíme zpustnutí a vyprázdnění Země. Příroda nemá žádné oblíbené děti, nemá přání ani cíle a není vedena žádným záměrem – utopie, ideje a kolektivní představy jsou jí lhostejné. Myslím, že Wuketitsův políček iluzí plnému člověku, který by v něčích očích mohl znamenat útok proti sebevědomí člověka, může v posledku vést ke zvýšení nyní již kriticky sebereflektujícího sebevědomí člověka, který se dokázal zbavit často smrtelných iluzí. Snad.