Do široce pojatých dějin etiky patřily dlouhou dobu i dějiny mravnosti. Knihy věnované popisům mravů se vyznačovaly snahou co nejpečlivěji popsat zvyky, obyčeje a každodenní život příslušného, autorem zvoleného období, sociální skupiny, území či regionu. Nepominutelnou a atraktivní část tvořil vždy popis partnerských vztahů, zvláště jejich sexuálního aspektu. Partnerské vztahy jsou však poněkud bohatější než pouhý „sexuální provoz“. Kniha Leah Otis-Courtové nabízí čtenáři populárně historickou práci věnovanou dějinám partnerských vztahů v období středověku. Všímá si rostoucího oceňování role manželského páru, role ženy, která se postupně přesouvá od role sestry k osobnosti manželky a její aktivní roli v manželství, majetkového uspořádání manželského páru, dědických vztahů a proměn v hodnocení manželství a lásky.
Knihu rozdělila autorka do tří hlavních částí: 1) Příbuzenství, ženy a majetek, 2) „Kontrola“ sexuálního života a manželství, 3) Manželství a láska jakožto pozitivní hodnoty. Trochu mi sice uniká logika klíče, podle něhož je zmíněné dělení provedeno, ale třeba v něm není nutné nějakou hledat.
První část Příbuzenství, ženy a majetek začíná stručnými zmínkami o fenoménu příbuzenství, rodiny a domácnosti z pohledu antropologie a několika zmínkami o základních podobách feudálního svazku (zobrazeném např. v Písni o Nibelunzích). Nepominutelnou část středověkých svazků tvořily rodové a ekonomické kalkulace. Připomíná je oddíl Manželství a majetek, kde se čtenář dozví o některých ekonomických dimenzích středověkých vztahů (věno, dědictví, vklad ženicha a nevěsty do manželství, svatební smlouvy). První část končí kapitolkou o misogynii, což by si mohly feministicky orientované čtenářky vyložit osobně: je po vyjasnění vztahů lásky a majetku nevyhnutelné dojít k misogynii?
Část II. „Kontrola“ sexuálního života a manželství je rozdělena do dvou oddílů. První oddíl Církevní normy pro sexuální život otevírá zmínka o monogamii jako typické formě manželství na teritoriu někdejší Římské říše. Ve středověku se monogamie setkávala i s odlišnou polygynní praxí zvláště v germánském a keltském živlu. Monogamie jako pomyslná norma však zdaleka nebránila praktickým, v zásadě „polygynním“ vztahům či sexuální zdrženlivosti. Středověk není v tomto oblíbeném lidském rozptýlení a mnohdy takřka „fatální nutnosti“ výjimkou – trvalá monogamie jako ideál trvale zvítězila, avšak nikoli ve skutečném životě. Autorka se dále krátce zastaví u církevního důrazu na zákaz incestu, a všímá si problematiky celoživotní monogamie, kterou se církev snažila prosazovat. Zmiňuje některé případy, v nichž bylo možné i v tomto období uznat a provést rozvod, anulaci manželství, rozluku a mensa et thoro (od stolu a lože) či zapuzení manželky. Filozofy zde potěší zmínka o stanovisku Petra Lombardského, který roku 1155 kategoricky odmítl rozvod v případě cizoložství a obhajoval teorii nerozlučitelného manželství, založenou na jeho posvátné podstatě: manželství bylo od dob Augustina považováno za lidskou i Boží instituci a v jeho Boží přirozenosti se zrcadlil vztah mezi církví a Kristem. Stejně nerozlučitelný byl i vztah mezi mužem a ženou (s.56). I v závěrečných subkapitolách věnovaných konkubinátu a nemanželským dětem se snaží autorka ukázat, že v pozdním středověku již byly uplatňovány v manželských vztazích takové normy, jež byly pro pár přínosem (i když vazba některých církevních zákazů na majetek není podle mého soudu příliš zdůrazněna).
Druhý oddíl Světská moc, intelektuálská obec a sexuální život zřetelně znázorňuje posun, k němuž postupně docházelo při vytváření norem sexuálního života. O své důrazné slovo se vedle církevních institucí hlásily i instituce světské moci a spravedlnosti (často z důvodů sledování vlastních zájmů). Světské soudy, městská i královská moc začaly již hrát v některých oblastech rozhodující úlohu ve vytváření pojmu veřejné morálky. Změny ukazuje autorka na hodnocení a vztahu k cizoložství, považovanému vedle vraždy a žhářství za nejtěžší zločin i hřích, dále na prostituci, sodomii a dalších sexuálních přestupcích. Nemalý přínos ve změně pohledu na sexualitu znamenaly i jisté pokroky v medicíně (představy o početí, pojednání o blahodárném účinku koitu apod.), o nichž naleznete stručné zmínky v kapitole Sexuální život z pohledu medicíny. Subkapitoly Manželský sex v kanonickém právu a teologii a Odpor vůči kněžskému celibátu se věnují vztahu církve k sexu, manželskému sexu, hodnocení přijatelných sexuálních praktik, zmiňují se manželské povinnosti (Jan z Freiburgu nabádal manžele k tomu, aby předjímali přání svých manželek, protože ženy jsou někdy ostýchavé a samy o styk nepožádají! s. 87).
Třetí část Manželství a láska jakožto pozitivní hodnoty je opět rozdělena na dva oddíly Souhlas a manželská náklonnost, Láska a manželství. V prvním se popisují různé varianty uzavření manželství na základě souhlasu, téma souhlasu se sexuálním vztahem – tedy problém trestu za znásilnění -, autorka se zmiňuje o instituci tajných sňatků a důvodech, které k jejich uzavření vedly, dále způsobech zásahu vrchnosti do vztahů a o manželství nesvobodných. Druhý oddíl Láska a manželství shrnuje v ukázkách ze světské i náboženské literatury výše uvedená témata (cizoložství, láska a manželství, zobrazení lásky a manželství v milostných románech a vztah románů ke skutečnému životu, chvála manželství). Poslední subkapitola se jmenuje „Objev“ lásky? Autorka v ní varuje před přílišnou horlivostí při oceňování a zevšeobecňování „objevu“ lásky (mystické, Boží, dvorské) ve vrcholném středověku a domnívá se, že nejzřetelnější bylo v tomto období neobyčejné spojení vášnivých citů jednotlivce na jedné straně se společenským začleněním a vládou na straně druhé. Toto spojení bylo podle jejího názoru pro kvalitu a roli lásky ve středověku určující.
Leah Otis-Courtová dospěla k názoru, že přes mnohé tradiční vazby (břímě rodových závazků, smluvená manželství, protimanželské rozpravy, rodinné násilí a další) mělo středověké manželství mělo v mnoha ohledech překvapivě „moderní“ podobu (pokud se domácího násilí týče, tak je podobnost nezpochybnitelná). Jen se mi zdá, že činit závěry pouze z pramenů uváděných v knize, tedy převážně pramenů literárních, by zřejmě bylo smělé. Pozorný čtenář jistě také nepřehlédne, že byť autorka cituje středověké autory, v poznámkách se jejich jména a díla neobjeví a veškeré poznámky odkazují na sekundární literaturu. Tato poznámka je však relevantní pouze pro ty, kteří by požadovali standard vědecké práce. Otis-Courtová sama napsala popularizační práci a díky ní se může čtenář, který se rozhodne příslušné téma podrobně studovat, vydat na cestu odborného studia rozkoše a lásky sám.
Radim Brázda