Klaus Bergdolt: Černá smrt v Evropě. Přeložil: Jan Hlavička. Vyšehrad, Praha 2002, 236 s.

Profesor dějin a etiky medicíny Klaus Bergdolt (1946) předkládá vědecko populární výklad průběhu největší morové pohromy v Evropě, způsobené zdánlivě nenápadnou bakterií Yersinia pestis.V knize se můžete přesvědčit, jakým způsobem mohou mikroorganismy výrazně ovlivnit historicko politické události na velkém geoprostoru. Stačí si jen uvědomit, že v Evropě se snížil v letech 1346-1350 počet obyvatel takřka o třetinu. Autor čtenáře nejprve seznámí s prvními zmínkami o morových ranách a výklad pak soustředí na podrobný popis jedné z největších katastrof evropských dějin, moru, který zasáhl takřka celou Evropu s plnou silou v letech 1347-1351.Výklad začíná objasněním příčin a zprostředkováním klinického obrazu moru, morových teorií a dobových způsobů léčby. Autor si všímá průběhu moru ve východní Evropě, v Itálii, pečlivěji ještě v Benátkách a Florencii, Francii, zachycuje jeho šíření na Pyrenejském poloostrově, v německých zemích, Skandinávii, Nizozemí a Anglii.

Vedle historických pramenů bohatě využívá i literárních pramenů, živě zobrazujících události spojené s morovými ranami. Jedno z působivých svědectví, které Bergdolt připomíná, zanechal například Francesco Petrarca, svědek neštěstí v Itálii. Právě Petrarcovo líčení může být pro filozofy vítaným doplněním historicko-filozofického obrazu období humanimu, který stále bývá v povrchních příručkách oslavován pouze jako značné vzepětí lidských duchovních a intelektuálních sil. Kniha naopak upomíná na varianty filozofie vanitas, která stavěla do popředí pomíjivost života a všeho pozemského („K smrti je čas a já se zpozdil víc, než moh bych chtít“). Vyznačovala se depresemi, hlubokým pesimismem a byla součástí reflexe života tvrdě zasaženého morovou epidemií.

Autor rovněž zmiňuje události spojené s pronásledováním flagelantů, Židů, popisuje příklady chování kléru, zásady lékařské etiky, život na univerzitách v období moru, uvádí příklady úředních rozhodnutí, ekonomické i sociální důsledky moru a knihu končí krátkými odkazy na zobrazování moru ve výtvarném umění a liteatuře.

Filozofové, kteří po knize sáhnou, si mohou připomenout temnější stranu doby, která bývá bohužel stále v dějinně-filozofickém kontextu nekriticky zobrazována a vychvalována pouze jako velké procitnutí a nikoli paralelně jako období marnosti, beznaděje a pomíjivosti.

Radim Brázda