Salustio: Sugli dei e il mondo
(tr. R. Di Giuseppe)
Adelphi Edizioni Milano 2000 (Piccola Biblioteca Adelphi 443), pp. 265.
ISBN: 88-459-1519-0; 22 000 ITL (11,36 EUR)

Je až s podivem, kolik vydání překladů antických autorů nabízí svým čtenářům italská nakladatelství. Zejména ve srovnání se situací v našich krajích, kde je nutno se spokojit s často letitými překlady několika děl, která bývají vydávána stále znovu a znovu (např. Hovory k sobě Marca Aurelia či Suetoniovy Životopisy dvanácti císařů). Teprve v poslední době se můžeme setkávat s novými překlady zajímavých děl, která byla dosud českému čtenáři skryta. Znovu je ovšem nutno si postesknout, že se jedná většinou jen o překlady, nikoliv o bilingvní vydání jednotlivých prací.

V Itálii je situace radikálně odlišná. Bilingvní vydání (řecko – italská a latinsko – italská) starověkých děl jsou zde zcela běžnou věcí nejen u autorů nejvyšší důležitosti (např. celé Platónovo dílo je dostupné minimálně v šesti bilingvních vydáních – např. v překladu G. Giardiniho, resp. v jiném překladu G. Cambiana, či opět v jiném G. Realeho), ale i u autorů, kteří stojí v zásadě na okraji zájmu nejen veřejnosti, ale i badatelů. Tak disponuje italština např. překladem Porfyriova Života Pýthagory, který sice vyšel i česky (přel. V. Bahník, Praha 1999), ale italské vydání obsahuje jednak standardní edici (des Places), jednak i arabský překlad (opět bilingvně)! Podobně bylo vydáno řecko – latinsko – italské vydání Porfyriových Sentencí atp.

Sallústiův spis O Bozích a světu patří právě do skupiny děl, která neprávem stojí mimo zájem velkého množství badatelů. To se pak odráží i např. na stavu edic a překladů do moderních jazyků. Tak moderní edice tohoto díla pochází od A. Nocka z roku 1926 (naposledy přetištěna 1996; obsahuje ji i recenzovaná kniha). Do angličtiny byl Sallústiův spis přeložen pouze dvakrát (1793 Thomasem Taylorem a 1925 G. Murrayem), do francouzštiny třikrát, do němčiny jednou (anonymní překlad z roku 1762); do italštiny však za posledních čtyřicet let čtyřikrát!

Italské překlady: Sallustio: Sugli dei e il mondo (tr. C. Mutti); Padova 1978.

Dagnino, G.: Il Catechismo di Salustio et al.; Genova 1996.

Salustio: Gli dei e il mondo (tr. V. Vacanti); Torino 1998.

Salustio: Sugli dei e il mondo (tr. R. Di Giuseppe); Adelphi Milano 2000.

Posledně uvedený překlad Riccarda Di Giuseppeho je novým vydáním tohoto textu, který je důležitým dokladem doby střetu pohanství a křesťanství. Kromě textu samotného přináší překladatel i obšírnou historickou studii, v níž naznačuje hlavní trendy střetávání obou náboženství; kromě názorů ostatních kapacit z oboru přináší Di Giuseppe i vlastní závěry (např. srov. diskusi o dvou korekturách v V, 2 – O první příčině; výklad o první příčině je spojen se dvěma chybami v rukopisné tradici. V, 2, 3 opravuje niká z rukopisu A a čte nikán - podle Muccia i Murraye. Tak vztahuje toto slovo k první příčině s tím, že první příčina vládne věcem. Druhá korektura se týká řádku V, 2, 6, kde je dle autora rukopisné čtení neudržitelné hned z několika důvodů.). Pro běžného čtenáře (spíše filosofa než klasického filologa) je tak přínosem, že se mu dostává do rukou praktická edice (bez zbytečného zahlcení oprav rukopisného čtení) s průběžným překladem. Kromě představení doby i osoby císaře Iuliana Augusta (při popisu jeho činnosti se několikrát citují i zákony včetně přesné identifikace), jehož byl Sallústios přítelem, věnuje se Di Giuseppe i totožnosti autora samotného. Připomíná, že problém identifikace "Sallústia filosofa" s historickou osobností pochází již od nejstarších dob studia textu. Tak již v roce 1892 přichází Cumont se dvěma kandidáty autorství: totiž s Flaviem Sallustiem, který byl praefectus Galliarum kolem roku 363, resp. se Saturniniem Secundem Salutiem, který zastával funkci praefectus praetorio Orientis. Di Giuseppe se spolu s Desnierem i ostatními moderními autory přiklání k teorii, že autorem spisu je stejná osoba, které je dedikován i Iulianův Čtvrtý hymnos ke Králi Slunci a která je také (s jistou dávkou pravděpodobnosti) vypravěčem Iulianovy Hostiny císařů. Touto osobou je Saturninius Secundus Salutius (podobně soudí např. i Češka, Zánik antického světa; Praha 2000). V úvodu knihy samotné je také reprodukován mincovní portrét "snad" Sallústia).

Jak připomíná překladatel, Sallústius nebyl jen politik, ale i filosof a spisovatel – což je patrně vhodné ocenění povahy díla, byť je možné polemizovat s odbornou filosofickou způsobilostí autora. Sallústius patrně spíše podlehl obecnému trendu pohanů své doby a byl tak novoplatónikem (nesmíme však toto označení chápat v úzce filosofickém slova smyslu). Když se Iulianus pokusil o restauraci hellénismu (Di Giuseppe připomíná, že Iulianus nezakázal křesťanství, ale 4. II. 362 vrátil svobodu v náboženských záležitostech a zrovnoprávnil všechna vyznání v Říši), Sallústius vytvořil novoplatónský manifest tohoto hnutí; překladatel pak mluví o "památníku pohanství vytvořeném římským úředníkem". V centru chápání této víry pak stála jednota ("kult První příčiny"), upozorňuje Di Giuseppe. Výklad o první příčině dle Di Giuseppeho u Sallústia postupuje následovně: z teorie o první příčině vyplývá jednota (protože první je jediné) a transcendentní nadřazenost (neboť první je příčinou); obrácením pohledu je pak nutná participace všeho na první příčině. Sallústiův spis představuje pokus o skloubení dodekatheonu a jednotného kultu. Tento charakteristický rys novoplatónské filosofie se stal nejvyšší metou "nového" náboženství a hellénistické náboženství se prolíná s filosofií – spisek tak není jen pohanským katechismem, ale i úvodem do novoplatónské filosofie (jakkoli "laickým" z pohledu např. Prokla), což je naznačeno hned v úvodu první knihy. Dle Di Giuseppeho zde nejde ani tak o rituály či hierarchii náboženských činitelů, ale o jednotu a její dosažení. Filosofie a náboženství zde představují dvě strany jedné universální mince s tím, že filosofie je její abstraktní stránkou a náboženství zase konkrétní (určenou pro profanus vulgus). Překladatel také upozorňuje na fakt použití politicko – vojenské terminologie pro popsání nadřazenosti Jednoho (srov. se Siorvanovou poznámkou o podobnosti hierarchické struktury Proklova Universa a římského státu Proklovy doby v jeho knize Proclus, Neo-Platonic Philosophy and Science; New Haven and London 1996).

Po tomto stručném historickém úvodu (který je však přece jenom podrobnější než většina informací dostupných o době Iuliana Augusta v češtině) nabízí Di Giuseppe pramennou studii s vyčerpávajícím přehledem edic, latinských překladů i překladů do moderních jazyků. Připojeny jsou i tři prameny k postavení křesťanů ve III. a IV. stol., resp. k Iulianovým reformám (v italském překladu), a užitečná, několikastránková bibliografie. Následuje pak samotné těžiště knihy, totiž Nockův text Sallústiova spisu a jeho italský překlad doplněný o bohatý poznámkový aparát. Můžeme-li tuto část knihy srovnat např. s překladem G. Murrayho, je zcela zřejmý časový odstup, který oba překlady dělí. Po poznámkách knihu uzavírá poslední kapitola s dodatky, v nichž je dílo obšírně okomentováno včetně filosofického výkladu. Komentář je dostatečně široký a seznamuje čtenáře s hlavními otázkami díla, aniž by jej zahlcoval přílišnými podrobnostmi. Di Giuseppe se zde např. zabývá názvem díla u některých autorů, který zní "O bozích, kosmu a lidských záležitostech". Ačkoliv srovnání s Murrayho Five Stages of Greek Religion není zcela přesné, je tento překlad Sallústia poněkud přínosnější (Murray jej uvádí jen jako ilustraci svého širšího výkladu).

Samotný překlad do italštiny je jasný a přesný. Celkově se zdá, že italština je pro překlad jaksi "vhodnější" než angličtina, neboť umožňuje některé věci vyjádřit poněkud elegantněji (např. srov. V,3 či VI,2 kde je vidět výhoda nevyjádřeného podmětu, který angličtina nezná). Naopak zachází zejména se jmény ještě o něco volněji než angličtina (resp. jména si překládá – tak Sallústios se mění na Salustia, ale zejména Iulianus je Giuliano a Iamblichos zase Giamblico). To samozřejmě nejvíce poznamenalo překlad šesté knihy, kde Héfaistos je italsky uváděn jako Efesto a Charitky co Grazie. Tato námitka ovšem padá na vrub italštiny samotné, nikoliv překladatele. Pokud jde o rozdíly v překladu mezi Di Giuseppem a Murrayem, nejsou nijak významné. Pouze několik drobnějších odlišností, daných spíše terminologií obou jazyků, je možno vysledovat v textu. Tak výraz agalmata (VI, 4) Murray překládá jako images, zatímco Di Giuseppe používá přesnější výraz immagini cultuali (byť angličtina překládá i název Porfyriova díla Peri agalmaton jako On images). Dále např. výraz úsia překládá Murray jako bytí (ale jinde jako esence), zatímco italský překlad je essenza.

Závěrem je tedy nutno konstatovat, že se jedná o vítané a přínosné vydání Sallústiova spisu, která bude užitečná pro každého, kdo se zabývá studiem novoplatónského Universa.

 Jakub Vojta