Nedávno jsem měl shodou okolností možnost nahlédnout do dvou encyklopedicky pojatých, dějinně filozofických prací, které jsou spjaty s francouzským filozofem Michelem Serresem. Jedna z prací byla rozsáhlá kniha Die Elemente der Wissenschaften (Suhrkamp, Frankfurt a.M. 1998, 1080 s., orig. Éléments d´histoire des sciences. Boards, Paris 1989), kterou Serres redigoval a druhá je rovněž rozsáhlá encyklopedická práce Das Wissen der Griechen. Eine Enzyklopedie (orig. Le savoir grec. Dictionnaire critique. Flatiron 1996), k níž napsal předmluvu s názvem Diagonály. V obou dílech mohl bohatě zúročit svůj dlouholetý zájem o dějiny vědy, které vždy nahlížel v těsné vazbě na dějiny filozofie. Obě práce se, byť odlišným způsobem, věnují předpokladům, vzniku a formování novověkého vědění. První práce pokrývá časový interval od dob Babylónské říše po moderní počítačovou epochu a všímá si mezních událostí v dějinách vědy, druhá, která je předmětem těchto poznámek, se soustřeďuje na encyklopedické představení řeckého vědění. Našeho čtenáře zřejmě napadne rovněž následující srovnání: s Encyklopedií antiky (Academia, Praha 1975), jejíž význam a kvalitu nezmenšil ani, pro některé již dávný, rok jejího vydání. Je však sestavena odlišným způsobem a opírá se především o pečlivé slovníkové zpracování množství jednotlivých hesel. Předložená francouzská encyklopedie obsahuje několik velkých témat, která jsou rozpracována podrobněji v obsáhlejším textu. Každá z kapitol je zpracována tak, aby respektovala Serresem navržené základní encyklopedické diagonály. Serres se hned na počátku díla táže, na co a jakým způsobem můžeme vzpomínat, klade si tedy otázku, zda paměť pouze konzervuje vědění, v tomto případě vědění Řeků, nebo zda plodí Múzy jako jejich matka Mnémosyné. Jinými slovy, zda encyklopedie může být uložením informací a současně nositelem komunikace. Jak se seznámit s tím, co zůstává skryto a tím, co se vydává odhalení? Jedna z hlavních diagonál je tak inscenována na dvojici Sókratés – Platón. Oba unikli zapomenutí, ale jeden promlouval, aniž by psal, druhý uchovával slova prvního; oba můžeme považovat za jedny z nejstarších nositelů komunikace a uchování informace a diagonálu tvoří vztah mezi ustním předáváním a uchováváním znaků. V prvním případě se vědění váže na jednoho člověka a je předáváno s pomocí jeho těla, ve druhém případě se jedná o řadu knih, dialogů, v nichž je vědění uchováno, exponováno a je předmětem debaty. Smrtí Sókrata (ztrátou jeho těla) přicházíme o ekvivalent knihovny, zatímco Platón má výhodu nesmrtelnosti psaného a ještě jeho prostřednictvím vzpomínáme na jiné. Jako pomíjivý živočich (tělo), ztělesňuje individum paměť vědění, které mizí s jeho smrtí, zatímco znaky zaznamenané na “nepopsaný list papíru” objektivují paměť na dlouhou dobu. Diagonálně tak proti sobě stojí dvě mnemotechniky: na jedné straně tělesná, časově ohraničená a jedním člověkem nesená praxe, na straně druhé možnost expozice vně těla, spojenou s matérií (mramor, bronz, pergamen, papír), odolávající stoletím. Tělo je nositelem paměti a čte její záhyby, záhyby paměti, obsažené v knize, čteme díky jejím řádkům. Pokud je srovnáme s ohledem na jejich působení, pak paměť těla nese pouze čas vlastního života a kniha otevírá čas dějin.

Serres s tímto naznačením problému zpřítomňování minulosti pracuje dále a neustále jej zpřesňuje dalšími diagonálami. Tvrdí-li Platón v Menónu, že vědění spočívá právě v rozpomínání, pak se můžeme ptát, jaké jsou vztahy mezi rozpomínáním a věděním. Jaké rozpomínání vede nevědomého člověka – v antice i v moderně – k tomu, aby s vyloženým a předloženým věděním souhlasil? Jak probíhá rozpomínání? Pomocí mnemotechnik, které jsou ohraničeny naší existencí nebo pomocí písma, tedy abecedou, mnemotechnikou, která vzpomínky uchovává. Jak nejlépe uložit vědění, když těla jsou smrtelná , knihy mohou shořet či zmizet a naše vědění o Řecích je tak proniknuto tisícerým zapomenutím? Jak bojovat proti zapomnění, tedy jinému druhu smrti?

Encyklopedie vědění Řeků má tak představit to, nač si můžeme ještě vzpomenout. Řekové odpověděli podle Serrese jasně: deficit tělesné mnemotechniky a média písma lze nahradit matematikou. Nemůže být formou stále přítomné paměti definice? Nemůže abstrakce fungovat jako forma stabilního rozpomínání? Nejsou axiomy, definice, postuláty a důkazy nejlepším způsobem uložení vědění, které nelze zapomenout, protože je stále užíváme? Nepředstavují tyto obecné pojmy monumenty v mnemotechnickém smyslu? Abstrakce geometrických forem, formální důkazy, deduktivní představení formálního systému mohou řešit problém deficitu vyslovené a psané paměti. Nenáleží ve způsobu uchování vědění čestné místo dílu Eukleidovu (podobně jako podle Serrese náleží Bibli)? Je-li tělo mnemotechnikou ústního zprostředkování a kniha zničitelným médiem, není pak nejtrvanlivějším způsobem uchování například geometrie? Zde se nabízí připomenutí Serresova ocenění tohoto řeckého vynálezu v úvodní obsáhlé studii o gnómónu ve výše zmiňovaných Éléments d´histoire des sciences. Podobným způsobem uvažoval o základních prvcích vědění i Petr Vopěnka ve svém souborném vydání Rozprav s geometrií, které vyšly pod názvem Úhelný kámen evropské vzdělanosti a moci (Práh, Praha 2000) a sledují podobnou linii uchování vědění prostřednictvím geometrie a matematiky.

Paměť potřebuje médium matematického zápisu, které je absolutně koherentní (Menón by nám mohl jistě značně přizvukovat). Není právě tohle dědictvím řeckého logu? Velmi rychle se totiž v dějinách národů a ve všech jazycích nenajde věda, koherentní poznání či jednotlivé vědění, které by se neoznačovaly řeckým sufixem nebo préfixem “logie”.

Existuje tedy diagonála i mezi zapomenutím antického poselství a nezapomenutelným logem, díky níž jsme zdědili dvě protikladné a současně dvě od sebe neoddělitelné věci: nechutné lži a čisté pravdy. Jednou ze lží je například stejné nečisté velebení tradice řeckých demokracií v situaci, kdy na někdejší, ne příliš výhodné místo otroků či žen, postoupili nynější chudí bez vzdělání, či lidé třetího světa. Podle Serrese se i pod našimi floskulemi o uznání lidské důstojnosti, skrývá antické barbarství těch, kteří mohli využívat institucionálních výhod “oligarchických demokracií”. Jak se zdá nebyla by pro nás tato diagonála příliš příznivá.

Serres se domnívá, že dějiny mohou mít pouze nejtvrdší vědy. Čím tvrdší věda, tím méně je závislá na svých vlastních stopách, jež by vůbec mohly kdy zanechat nejlepší dějiny dějin. Naděje vkládané do schopností matematiky jsou u Serrese značné. Domnívá se, že nahlíženo z tohoto pohledu neznají dějiny některých vědeckých oblastí žádnou antiku, protože od doby své antické smrti nikdy nechybělo jádro řeckého vědění v živoucí přítomnosti. Paměť tak proniká i nejradikálnějším zapomenutím, řecké lokální pak proniká univerzálním. Právě tento způsob chápání dějin reprezentují klíčové Serresovi diagonály, které jsou základní strukturou Encyklopedie. Množství podobných diagonálně protikladných párů, v nichž vstupuje do dialogu všeobecné a střízlivě zvláštní, aniž by mezi nimi zcela pominulo napětí, vyplňuje prostor řecké encyklopedie. Encyklopedie pak toto napětí v příslušných diagonálách představuje: např. ve dvojicích Thúkýdidés/Hérodotos, astronomové/kartografové, obrazy světa/modely světa, kosmologie/geografie, Pýthagorás/Aristoxenos, sofisté/skeptikové, logikové/teologové, smyslové/inteligibilní a mnoho jiných. Encyklopedii vědění Řeků tedy strukturují rozepře těchto párů. K tomu, abychom jim mohli rozumět, by bylo žádoucí mít v mysli tisíce etnocentrických lokalit (měst, hrdých na svoji politiku), stovky groteskních bohů a bohyň, tisíce bláznivých mýtů, množství singularit, které jsou však vlastní všem kulturám světa. V dokonalé encyklopedii bychom tedy museli současně myslet roztroušené partikularity a onu globální geometrii, přičemž běh dějin by stále znovu dokazoval, nakolik nabízí poslední a vzácný model nějaký možný, myslitelný a smířlivý univerzální logos.

Abychom mohli porozumět vědění, na němž staví naše vlastní vědění, musíme dát dohromady nástroje nejnovějších humanitních věd s nástroji vynikajících exaktních věd: metamatematikou, logikou, různými algoritmy apod. Způsoby vedení řeckých diagonál by neměly být rušeny ani v moderním vědění. Držet tyto diagonály patří k úspěchu případných encyklopedií a má zabránit slepotě při pohledu do řeckého světa a ke zdokonalení našeho vztahu k vědění. Encyklopedie sestavená na základě modelu, představeného M. Serresem, nabízí možnost pečlivého napojení řeckého vědění s věděním moderním. Nabízí možnost důvěrného přiblížení k vědění Řeků, které, alespoň ve mně, vzbudilo novou vlnu zájmu o jejich dědictví.

Encyklopedie je rozčleněna do čtyř základních kapitol (1: Filozofie, 2: Politika, 3: Výzkum a věda, 4: Myslitelé a duchovní proudy), na úvod textu je zařazena velmi přehledná časová tabulka (začíná první řeckou kolonizací v Malé Asii kolem roku 1200 př.n.l. a končí tradičním datem 529, tedy Justiniánovým uzavřením Athénské školy a útěkem sedmi novoplatónských filozofů do Persie) a mapy s vyznačenými centry helénistického a klasického řeckého světa. Jednotlivé kapitoly jsou opatřeny výběrovými bibliografickými odkazy a křížovými odkazy na další subkapitoly, nechybí pečlivě vyhotovený jmenný a důmyslně sestavený věcný rejstřík. Přestože se na encyklopedii podílelo 47 autorů, převážně z Francie, Velké Británie a USA, působí celý text velmi kompaktním dojmem, což je zřejmě zásluhou pečlivé editorské práce a základního diagonálního rozvržení. Podrobně recenzovat tuto obsáhlou knihu by bylo zřejmě nad mé síly a proto se po přiblížení základního myšlenkového rozvrhu Encyklopedie omezuji na několik poznámek.

První kapitola (Philosophie) nabízí odpověď na otázku, kde a kdy se objevila postava filozofa, což souvisí s výkladem obrazu světa, modelů světa a s poznáním světa, dále explikací vztahu mýtu a vědění. První kapitola končí oddílem věnovaným etice (Ethik). Podle autorky této kapitoly můžeme o prvních řeckých filozofech – presokratici, Sókrates, Platón a Aristoteles – říci, že jejich největší přínos spočíval v definici reflexivně racionálního postoje, díky němuž lze posuzovat lidské jednání. Řečtí filozofové vytvořili styl filozofického postupu v etice (pojetí přirozenosti člověka a dobra) a snažili se odhalit způsob, jakým je moralita zakořeněna v životě člověka. Autorka se věnuje hutnému představení morálních reflexí před Sókratem, u samotného Sókrata, dále klíčovému pojetí ctností, přirozenosti, štěstí a správnému jednání. Kapitola končí připomenutím a představením idejí dobra a dobrého života a úvahou o vlivu a dějinách působení řecké morální filozofie. Podle přesvědčení autorky je rozhodující etickou otázkou v tomto období dějin filozofie otázky: Jak vést vlastní život? a Jak utvářet vlastní charakter? Dostatečným způsobem rovněž zdůrazňuje, že etika v řeckém období neznala striktní rozdíl či zlom mezi morálkou a ne-morálností, mezi všeobecnými povinnostmi a privátním etickým ideálem. Soudí, že se jednalo o etiku bez Boha a bez abstraktních pravidel, protože normy nebyly nikdy odděleny od otázky: Jaký mám vést život? Etika Řeků je tedy představena jako překvapivě dobře ukotvená v životě člověka, jako etika, která může integrovat štěstí, náhodu a životní změny, jimiž se vyznačuje lidský život. S podobným výkladem je možné se v poslední době setkat např. u Christopha Horna v jeho práci Antike Lebenskuns (Beck, München 1998), který věnuje značnou pozornost přiblížení praktických asketických a terapeutickým modelům praktikovaným v antické etice.

Druhá kapitola (Politik) je věnována řeckému „vynálezu“: politice a sleduje její základní rysy až do helénistického období. Třetí kapitola (Wissenschaft) obsahuje komprimovanou podobu informací o výzkumu a vědě. Seznámí čtenáře s nejdůležitějšími místy tehdejšího výzkumu a vědění a se základními „vědami“, které se tehdy pěstovaly (astronomie, geografie, historie, učení o harmonii, kosmologie, logika, matematika, medicína, fyzika, poetika, rétorika, technologie, teologie i teorie jazyka). Tato kapitola zaslouží uznání za to, že čtenáři připraví příslušné tematické výtahy z jednotlivých filozofických škol či jednotlivých autorů a nabídne mu je kompaktně v subkapitole zabývající se příslušným vědním oborem.

Kapitola čtvrtá představuje podrobněji jednotlivé myslitele a duchovní proudy a školami, které byly s příslušnými myslitely nedílně spojeny. Jednotliví autoři encyklopedie nám zde nabídnou portréty těchto myslitelů a filozofů (chronologicky): Anaxagorás, Antisthenés, Archimedes, Aristotelés, Démokritos, Empedoklés, Epikúros, Eukleidés z Alexandrie, Galénos, Hérakleitos, Hérodotos, Hippokrates, Parmenidés, Platón, Plotínos, Plútarchos, Polybios, Prótagorás, Ptolemaios, Pyrrhón, Sókrates, Thukydides, Xenofón, a Zenón z Eleje; a filozofických škol: Akademie, aristotelismus, kynikové, miléťané, platónské školy, pythagoreismus, skepticismus, sofisté a stoikové.

Dlouho mě nepotěšila nějaká encyklopedická práce tak, jako Das Wissen der Griechen. Nepochybně to bylo i z toho důvodu, že je pečlivě rozvržena a editorsky připravena, o kvalitním, přehledném a přitom nesimplifikujícím zpracování nemluvě.

rb