Ve svém článku 'Hledání hyperintenzionality' se Bjrn Jespersen pokusil rekapitulovat a zdůvodnit způsob, jakým TIL vykládá pojem významu. Jakkoli si myslím, že se Jespersenovi (nikoli jenom v tomto článku) daří TIL předvádět způsobem srozumitelným i přitažlivým i pro outsidery¹, rád bych na jeho výklad reagoval několika kritickými poznámkami.

V úvodu svého článku Jespersen píše: "Je zřejmé, že sémantika založená na pravdivostních podmínkách (...) nemůže být hyperintenzionální, její kritéria identity větného významu jsou příliš hrubá. Dvěma pojmy svázanými s hyperintenzionalitou jsou pojmy struktura a procedura. Hyperintenzionalita může být zjevně nápomocna jen díky struktuře, zatímco strukturované významy zajišťují základ pro procedurální sémantiku." Domnívám se, že v podstatě nic z tohoto není tak docela pravda. Domnívám se, že v sémantice, ať už je hyperintenzionální či jakákoli, se nemůžeme v poslední instanci opřít o nic jiného než o pravdivostní podmínky (a potažmo o pravdivostní hodnoty). Současně se domnívám, že hyperintenzionalita není s pojmy struktury či procedury svázána tak pevně, jak nám sugeruje Jespersenova formulace.

Považuji za zásadně důležité uvědomit si, že výraz "sémantika založená na pravdivostních podmínkách" může být čten dvojím způsobem: zaprvé jako "sémantika založená na ztotožňování významu věty s jejími pravdivostními podmínkami" a zadruhé jako "sémantika, která nevychází z ničeho více než z pravdivostních podmínek vět". Rozdíl je v tom, že v prvním případě je role pravdivostních podmínek chápána 'atomisticky' (význam každé jednotlivé věty je dán pravdivostními podmínkami této věty samotné), zatímco v druhém 'holisticky' (významy všech vět jsou dány pravdivostními podmínkami všech vět).

Nazveme-li tedy pravdivostně-podmínkovou tezí tvrzení

(1) Sémantika vět jazyka je dána jejich pravdivostními podmínkami,

má tato teze dvojí čtení:

(1a) Sémantika každé věty jazyka je dána pravdivostními podmínkami této věty

(1h) Sémantika každé věty jazyka je dána pravdivostními podmínkami vět tohoto jazyka

Je zřejmé, že 'atomistické' čtení (1a) implikuje 'holistické' čtení (1h) - já chci ale poukázat na to, že (1h) neimplikuje (1a).

Nejprve však zrekapitulujme důvody, proč musíme odmítnout tezi (1a). Jednoduše řečeno proto, že zatímco význam by měl být kompozicionální, pravdivostní podmínky nejsou, a tudíž nemohou být přímo s významem ztotožněny. Proč nejsou pravdivostní podmínky kompozicionální? Položme si nejprve jednodušší otázku, totiž proč nejsou kompozicionální pravdivostní hodnoty. Označme si pravdivostní hodnotu věty V jako [V]_ph a uvažme třeba větu

(1) Když Česko vyhrálo hokejový turnaj v Naganu, vypukly v Praze oslavy.

Toto je pravdivá věta, tedy

[Když Česko vyhrálo hokejový turnaj v Naganu, vypukly v Praze oslavy]_ph = pravda

Představme si nyní, že by významem věty byla její pravdivostní hodnota. Protože význam je kompozicionální², musí existovat funkce F tak, že

||Když Česko vyhrálo hokejový turnaj v Naganu, vypukly v Praze oslavy||  = F(||Česko vyhrálo hokejový turnaj v Naganu||, ...),

kde ||V|| označuje význam výrazu V a na místě tří teček figurují významy ostatních částí věty. Kdyby byl tedy význam totožný s pravdivostní hodnotou, měli bychom

[Když Česko vyhrálo hokejový turnaj v Naganu, vypukly v Praze oslavy]_ph = F([Česko vyhrálo hokejový turnaj v Naganu]_ph, ...).

Avšak protože stejnou syntaktickou strukturu má i věta Když v roce 1968 vtrhly do Česka sovětské tanky, vypukly v Česku oslavy, mělo by současně platit

[Když v roce 1968 vtrhly do Česka sovětské tanky, vypukly v Praze oslavy]_ph = F([V roce 1968 vtrhly do Česka sovětské tanky]_ph, ...),

a protože zjevně platí

[Česko vyhrálo hokejový turnaj na v Naganu]_ph = [V roce 1968 vtrhly do Česka sovětské tanky]_ph (= pravda),

musí platit

[Když Česko vyhrálo hokejový turnaj v Naganu, vypukly v Praze oslavy]_ph = F([V roce 1968 vtrhly do Česka sovětské tanky]_ph, ...).

a tedy

[Když Česko vyhrálo hokejový turnaj v Naganu, vypukly v Praze oslavy]_ph = [Když v roce 1968 vtrhly do Česka sovětské tanky, vypukly v Praze oslavy]_ph,

což je spor, protože zatímco ta první věta je pravdivá, ta druhá je nepravdivá.

Jak se pak ukázalo zejména při rozborech vět o propozičních postojích, analogicky lze ukázal i nekompozicionalitu pravdivostních podmínek³. Vezměme třeba věty tvarů:

X se domnívá, že 1+1=2
X se domnívá, že existuje nekonečně mnoho prvočísel.

Kdyby byly pravdivostní podmínky kompozicionální, muselo by platit:

[X se domnívá, že 1+1=2]_pp= G([1+1=2]_pp, ...)
[X se domnívá, že existuje nekonečně mnoho prvočísel]_pp = G([existuje nekonečně mnoho prvočísel]_pp, ...)

Avšak protože jak věta 1+1=2, tak věta existuje nekonečně mnoho prvočísel, jsou matematickými pravdami, a jsou tedy nezávislé na empirickém stavu světa, jsou jejich pravdivostní podmínky totožné (v rámci intenzionální sémantiky obě denotují množinu všech možných světů). Takže kdyby byly pravdivostní podmínky kompozicionální, muselo by platit

[X se domnívá, že 1+1=2]_pp= [X se domnívá, že existuje nekonečně mnoho prvočísel]_pp,

což se jeví být v rozporu s faktem, že si jistě lze představit osobu X, která se domnívá, že 1+1=2, a přesto se nedomnívá, že existuje nekonečně mnoho prvočísel.

K výsledku, že teze (1a) je obecně neudržitelná, je nyní možné přistoupit dvěma způsoby. Jedním je učinit, spolu s Jespersenem, závěr, že pravdivostní podmínky nejsou pro sémantiku dostatečným východiskem, a obrátit se k sémantice založené na jiných východiscích, třeba na pojmech struktury a procedury. Já mám ovšem pocit, že tento závěr je podmíněn záměnou (1a) s (1h), totiž teze, že pravdivostní podmínky neurčují význam přímo, s tezí, že ho neurčují vůbec. Proto je mi bližší druhý způsob: totiž prozkoumat cesty, jak může být sémantika založena na pravdivostních podmínkách holisticky.

Za východisko takového zkoumání považuji uvědomění si faktu, že věta má v jazyce dvě funkce: jednak je nástrojem, jehož pomocí je možné vykonat řečový akt (paradigmaticky tvrzení), a jednak je stavebním kamenem, z jakých lze skládat komplexnejší věty (s jejichž pomocí lze pak opět vykonávat řečové akty). Můžeme proto spolu s Dummettem (1973) hovořit o dvou 'smyslech' (lepší by, myslím, bylo: funkcích) věty: samostatném (freestanding) a ingredienčním (ingredient) 'smyslu'⁴. Samostatný 'smysl' věty spočívá v její použitelnosti jakožto tvrzení a lze jej redukovat na pravdivostní podmínky; její ingredienční 'smysl' spočívá v její schopnosti přispívat k takové použitelnosti komplexních vět, jichž je součástí. Je zřejmé, že rozumět větě znamená umět ji užívat nikoli jenom samostatně, ale i v rámci komplexnějších vět; takže význam nemůže být záležitostí jenom Dummettova samostatného 'smyslu', ale i ingredienčního 'smyslu'. (Dohodneme-li se na tom, že budeme považovat větu za svou vlastní část, můžeme ostatně považovat samostatný 'smysl' za součást ingredienčního.)

Vidíme-li celou situaci takto, můžeme nahlédnout, že problém s pravdivostně-podmínkovým založením sémantiky nemusí být v tom, že by bylo neudržitelné, ale v tom, že bývá chápáno nepatřičným způsobem. Tvrzení, že význam výroku je dán pravdivostními podmínkami, je třeba rozumět ne tak, že význam výroku je dán výhradně jeho pravdivostními podmínkami, ale tak, že je dán pravdivostními podmínkami všech výroků, kterých je tento výrok součástí. (A je podle mne zásluhou Donalda Davidsona, kterého by Jespersen rád viděl na smetišti logicko-filosofických dějin, že uvedl právě tento aspekt významu do centra filosofických diskusí⁵.)

Co tohle všechno znamená formálně? Já jsem se na jiném místě⁶ pokusil ukázat, že pokud jde o vztah mezi totožností pravdivostních podmínek a synonymií, jde z matematického hlediska o vztah mezi relací a tím, co jsem nazval její kompozicionalizací. (Intuitivně: máme-li nějakou relaci ekvivalence na soustavě celků a částí, jakou je jazyk, pak tato ekvivalence indukuje jinou, obecně jemnější ekvivalenci, ve které jsou dva objekty právě tehdy, když jsou zaměnitelné vzhledem k té původní.) S použitím analogické terminologie pak můžeme učinit závěr, že význam je kompozicionalizací pravdivostních podmínek.

Já ovšem navíc tvrdím, že můžeme jít ještě dál: že synonymie je kompozicionalizací nikoli jenom stejnosti pravdivostních podmínek, ale dokonce stejnosti pravdivostních hodnot - a to proto, že stejnost pravdivostních podmínek je kompozicionalizací stejnosti pravdivostních hodnot (a vztah být kompozicionalizací je tranzitivní.) Dvě věty přirozeného jazyka mají totiž různé pravdivostní podmínky právě tehdy, když nejsou zaměnitelné salva veritate. To je vidět z následující úvahy: Vezměme dvě věty, které mají stejnou pravdivostní hodnotu, ale různé pravdivostní podmínky (například Země je kulatá a Země se otáčí). To, že mají různé pravdivostní podmínky, znamená, že existuje stav věcí, kdy je jedna z nich pravdivá a druhá nepravdivá - to jest konjunkce jedné z nich s negací druhé (Země je kulatá a neotáčí se) není kontradikcí. Vytvoříme-li nyní kontrafaktuální kondicionál, který má v antecedentu tuto složenou větu a v konsekventu jednu z uvažovaných vět (Kdyby byla Země kulatá a neotáčela se, byla by Země kulatá), máme kontext, ve kterém nemůžeme nahradit jednu z uvažovaných vět tou druhou, aniž bychom změnili její pravdivostní hodnotu (Kdyby byla Země kulatá a neotáčela se, ...). Tyto věty tedy nejsou zaměnitelné salva veritate⁷.

Z tohoto všeho se mi pak zdá vyplývat, že význam je nejlépe chápat jako příspěvek, který tento výraz přináší k pravdivosti vět, ve kterých se vyskytuje. Tuto otázku je pak podle mne třeba oddělit od otázky, jak význam explikovat. Vzpomeňme si na klasický příklad s uspořádanou dvojicí. Co to je uspořádaná dvojice je víceméně zřejmé: je to strukturovaný celek skládající se ze dvou komponent - jistě to tedy není množina skládající se z jednoprvkové a dvouprvkové množiny. Historie moderní matematiky ale ukázala, že je navýsost užitečné uspořádanou dvojici právě jako takovouto množinu explikovat. Podobně, abych vzal svůj oblíbený příklad, je užitečné explikovat (či modelovat) vnitřek atomu jako jádro-slunce obíhané elektrony-planetami - i když by jistě nikoho nenapadlo tvrdit, že to uvnitř atomu skutečně právě takto vypadá. Podobně je, zdá se mi, možné a často užitečné význam explikovat pomocí nějakého abstraktního objektu - třeba konstrukce ve smyslu TIL.

Jespersen, podobně jako ostatní protagonisté TILu, to ale, zdá se, vidí jinak. Konstrukce nevidí jako šikovný nástroj explikace významu, ale jakožto význam sám. Důvody vyvozuje z úvah o fungování lidské mysli:

Je doufejme více nebo méně evidentní, že objekty myšlení musí být komplexy rozložitelné na konstituenty strukturálně svázané. Pokud nemůžeme intelektuálně uchopit vše v přímé intuici, jsme zavázáni k pokračování v poněkud lopotném způsobu diskursivně obrážených věcí qua části do strukturovaných celků. Na základě syntézy si vypracujeme cestu od věcí, které známe a jímž rozumíme, k novým věcem, se kterými se obeznamujeme a začínáme znát, jen proto, že přistupujeme k celkům od spodu.
...

Jinou důležitou částí motivace pro přesunutí se od sémantiky pravdivostních podmínek k sémantice procedurální je nepochybně to, že význam očekáváme jako nějaký itinerario mentis. Jestliže to je význam, čemu rozumíme, když rozumíme výrazu, pak se zdá být přirozené, že význam by měl být procedura (která může nebo nemusí být intelektuálně zakódována prostřednictvím procesu) spíše než produkt procedury.

Zdá se mi, že i když od toho odečteme kostrbatost, kterou je asi dlužno přičíst na vrub překladu, je tohle prostě špatná filosofie jazyka. Špatná jednak proto, že se pokouší vyvozovat povahu významu z povahy fungování mysli (a tak otevírá dveře psychologismu, který se podle mne Fregovi podařilo jednou provždy zdiskreditovat), a jednak proto, že je založená na velice problematických předpokladech o fungování mysli. Mně osobně se nezdá být ani zdaleka evidentní, že "objekty myšlení musí být komplexy", a mám pocit, že mimo rámec nějakého uceleného systému psychologie nebo filosofie mysli nedává řeč o "objektech myšlení" vůbec použitelný smysl. Není mi jasné ani to, proč bychom věci měli chápat "v intuici" (jedná se o kantovský smysl tohoto slova, nebo o onen běžnější?) a proč by z toho, že toto nejde, mělo plynout něco pro sémantiku. A vůbec nechápu, proč bych měl význam očekávat jako "itinerario mentis." (Rozuměl bych návrhu, že význam je procedura v tom smyslu, že pochopit význam výrazu znamená zvládnout procedury, kterými se řídí smysluplné užívání tohoto výrazu - nemám však ponětí, jak by mohl význam výrazu spočívat v manipulaci s mentálními objekty.)⁸

Mám tedy pocit, že představovat hyperintenzionální sémantiku jako něco, co jsme po odvrhnutí paradigmatu pravdivostních podmínek zbudovali na základech zbrusu nového paradigmatu struktur a procedur (které se opírá o analýzu fungování mysli), je zavádějící. (Vím ovšem, že analogické představy jsou přijímány i mimo TIL.) Struktury či procedury se podle mne dostávají do hry proto, že jsou elegantními nástroji explikace významu, který sice stále z pravdivostních podmínek vychází, ale nemůže s nimi být přímo ztotožněn.

To vše samozřejmě souvisí s názory na to, co to vlastně sémantika je. Z toho pohledu, který zde předkládám já, není deskripcí významů, které někde existují, mohou být pozorovány a zaznamenávány - je deskripcí a explikací fungování jazyka, která je prováděna za pomoci významů, což jsou víceméně teoretické entity, pomáhající nám fungování jazyka zjednodušeně znázornit tak, jako nám, řekněme, 'elektrony', 'protony' či 'kvarky' pomáhají zjednodušeně znázornit jinak pro lidský rozum zcela nepřehledný svět uvnitř atomů. Nemyslím si tedy, že by reálnou otázkou bylo, zda význam je 'doopravdy' TILovskou konstrukcí - reálnou otázkou podle mne je, zda ho je užitečné jako takovou konstrukci znázorňovat.

Rozdíl mezi názorem, že význam je konstrukcí, a názorem, že význam může být explikován jako konstrukce, se ovšem může zdát být nepodstatný. Abych naznačil, proč se domnívám, že tomu tak není, zamysleme se nad problémem kritérií, podle kterých bychom měli rozhodovat, která z mnohých ekvivalentních konstrukcí je skutečným významem dané věty.

Jespersen konstatuje, že "problém toho, jak lingvistická a logická forma spolu souvisejí, zůstává v TILu nedořešen". Podle mne je tohle ovšem mnohem zásadnějším problémem, než si zastánci TILu připouštějí. Kdysi dávno jsem v dopise položil Pavlu Tichému následující otázku: "Ve svém článku 'Semantics of Episodic Verbs' tvrdíte, že věta John heckles vyjadřuje konstrukci λwλt.Does_wtXH_w(kde X je John)⁹. Co nás opravňuje k tvrzení, že to je přávě tahle konstrukce, a nikoli třeba konstrukce λwλt.Hs_wtX, kde Hs =_Def λwλtλx.Does_wtxH_w?" Odpověď jsem nedostal ani tehdy od Tichého, ani později od jeho následovníků, jichž jsem se ptal na podobné věci.

Vezměme větu, o které uvažuje Jespersen:

(*) Každé dítě má (jednoho) otce.

Jespersen bere zjevně za hotovou věc, že vyjadřuje nějakou takovou konstrukci jako¹⁰

λwλt.∀x (Dítě_wt(x) →∃y (Otec_wt(y,x))).

A já se ptám: proč je to právě tato konstrukce, a ne třeba konstrukce

λwλt.(Každé(Dítě_wt))(λx.∃y (Otec_wt(y,x))),

kde

Každé =_Def λpλq.∀x (p(x) → q(x)),

či konstrukce

λwλt.(Každé(Dítě_wt))(Má-otce_wt),

kde

Má-otce =_Def λwλtλx.∃y (Otec_wt(y,x))?¹¹

Pokud tvrdím, že význam je konstrukcí, pak na tuto otázku musí existovat jednoznačná odpověď a my se musíme pokoušet tuto odpověď nějakým zkoumáním (ovšem čeho?) najít.

Podle mne je tomu ovšem jinak. Podle mne jsou vším, co tu je ke zkoumání, pravdivostní podmínky věty (*) a jejich souvislosti s pravdivostními podmínkami jiných vět. My musíme s naší sémantickou analýzou dostát tomu, abychom správně zachytili tyto souvislosti (to jest inferenční vztahy věty (*) k jiným větám) a samozřejmě abychom to učinili co nejjednodušším (a 'nejelegantnějším') způsobem. Avšak zda se má význam věty (*) explikovat způsobem, o kterém hovoří Jespersen, či některým z těch, které jsem uvedl já, je otázka, na kterou podle mne existuje pouze 'pragmatická' odpověď: budeme-li například chtít tento význam vysvětlit někomu, kdo je doma v klasické výrokové logice, může se hodit Jespersenova varianta, zatímco budeme-li chtít brát vážně ('povrchovou') syntaktickou strukturu věty (*), pak se může hodit nějaká z těch mých¹². Zdá se mi tedy, že žádná jednoznačná odpověď na otázku, jakou konstrukci vyjadřuje daná věta, prostě obecně neexistuje - ekvivalentních konstrukcí, které jsou pro tento účel použitelné, tu obvykle bude celá řada. A říkat, že jednoznačná odpověď na tuto otázku je dána stavem nějakého platónského nebe či nějakých nám nedosažitelných struktur lidské mysli, se mi nezdá být ničím jiným než útěkem k takové spekulativní metafyzice, proti níž povstala celá analytická filosofie.

Je dobře se podívat i na jiné sémantické teorie, které se vydaly za hranice intenzionality. Takových teorií se od okamžiku, kdy se hyperintenzionalita přirozeného jazyka dostala do centra pozornosti sémantiků (řekl bych, že tady byl podstatným momentem především článek Davida Lewise 'General Semantics' z roku 1972), objevila celá řada: lewisovsko-cresswellovské strukturované významy, situační sémantika, DRT atd.¹³

V tomto kontextu je třeba si uvědomit, že jakkoli velkou většinu z těchto přístupů je možné vidět jako sdílející s TILem důraz na 'strukturovanost', existují i přístupy, u kterých tomu tak není. Hintikka například kdysi navrhoval přistoupit k hyperintenzionalitě významu docela jinak - totiž postulovat to, čemu říkal 'nemožné možné světy'¹⁴. Můžeme si to představit tak, že jde o 'světy', které sice nejsou logicky možné, ale jsou 'epistemicky' možné v tom smyslu, že to, co v nějakém takovém 'světě' platí, může tvořit něčí soustavu přesvědčení¹⁵. Existují tedy například 'epistemicky možné světy', ve kterých neplatí některé netriviální pravdy matematiky.

Tato hintikkovská teorie je z hlediska sémantické analýzy vět o propozičních postojích zcela uspokojivá - alespoň v tom smyslu, že větám, které nejsou v těchto kontextech zaměnitelné, přiřazuje různé významy. Je navíc příjemná v tom, že nám dovoluje nadále využívat podstatnou část aparátu možnosvětové sémantiky - významy vět jsou v jejím rámci jakýmisi přímočarými zobecněními intenzí, totiž množinami 'zobecněných' ('epistemických') možných světů. Z toho se mi zdá dost jasně plynout, že souvislost mezi 'hyperintenzionalitou' a 'strukturovaností' v Jespersenově smyslu je poněkud volnější, než by vyplývalo z jeho formulací.

Proč je tedy taková 'strukturovanost' charakteristická pro velkou většinu hyperintenzionálních teorií? Z podstaty problematických kontextů propozičních postojů je zřejmé, že dvě věty nemohou být zaměnitelné salva veritate, a tudíž mít stejný význam, není-li jejich synonymie patrná. Nutnou podmínkou pro to, aby byly dvě věty zaměnitelné v kontextu X se domnívá, že ... je nejen to, aby měly stejné pravdivostní podmínky, ale aby tohle bylo pro toho kterého X nepřehlédnutelné. A kdykoli mají dvě věty podstatně odlišnou strukturu, není taková nepřehlédnutelnost zaručena - to znamená, že díky kontextům propozičních postojů je nutnou podmínkou synonymie sdílení struktury. Z tohoto důvodu se tedy zdá být alespoň určitá část syntaktické struktury jakýmsi 'sémantickým invariantem', a je tedy nasnadě ji přičíst přímo významu. Tady je podle mne třeba hledat opodstatnění chápání hyperintenzí jako strukturovaných entit - nikoli v rámci povahy nějaké údajné manipulace s objekty myšlení, kterou mínící subjekt provádí.

Abych předešel nedorozumění: souhlasím s tím, že 'strukturální' hyperintenzionální teorie typu TILu jsou 'intuitivnější' než hintikkovské řešení. Souhlasím dokonce i s tím, že řešení, jaké nabízí TIL, je 'intuitivnější' než alternativní 'strukturální' hyperintenzionální teorie. Mám ovšem pocit, že 'intuitivnost', o které zde hovoříme, je do velké míry víceméně 'estecickou' kategorií: nevidím žádný způsob, jak ji převést na něco natolik nepochybného, abychom mohli říci, že TIL je ta správná teorie hyperintenzionality, zatímco Hintikkova teorie nemožných možných světů, Barwisova a Perryho situační sémantika, či Lewisova teorie strukturovaných významů jsou prostě teoriemi nesprávnými.
 

Jaroslav Peregrin
oddělení logiky
Filosofický ústav Akademie věd České republiky
Jilská 1
110 00 Praha 1
www.cuni.cz/~peregrin
 
 

Literatura.

Benthem, J. van (1997): Exploring Logical Dynamics, CSLI, Stanford.

Bigelow, J.C. (1978): 'Believing in Semantics', Linguistics and Philosophy 2, 101-144.

Davidson, D. (1984): Inquiries into Truth and Interpretation, Clarendon Press, Oxford.

Dummett, M. (1973): Frege, the Philosophy of Language, Duckworth, London.

Hintikka, J. (1978 ): 'Impossible Possible Worlds Vindicated', in Game-Theoretical Semantics (ed. Saarinen, E.), Reidel, Dordrecht, 367-379.

Hylton P (1992): Russell, Idealism, and the Emergence of Analytic Philosophy, Oxford University Press, Oxford.

Lewis, D. (1972): 'General Semantics', in Semantics of Natural Language (ed. D. Davidson & G. Harman), Reidel, Dordrecht.

Materna, P. (1983): 'On Understanding and Believing', Prague Studies in Mathematical Linguistics 8.

Partee, B. (1982): 'Belief Sentences and Limits of Semantics', in Processes, Beliefs and Questions (eds. Peters, S. & Saarinen, E.), Reidel, Dordrecht.

Peregrin, J. (1998): Úvod do teoretické sémantiky, Karolinum Praha.

Peregrin, J. (1999): Význam a struktura, OIKOYMENH, Praha.

Peregrin, J. (2000): 'Concepts and Constructions', in Festschrift for Pavel Materna (eds. T. Childers & J. Palomäki), Filosofia, Praha, 34-48.
 
 
 

Poznámky

^1. TIL podle mne dlouho výrazně trpěl uzavřeností v jakémsi myšlenkovém ghettu, do kterého jej zavedl již jeho duchovní otec. Prostřednictvím nové generace jeho vyznavačů se teď začíná - podle mne ke svému velkému prospěchu - přece jenom trochu více otevírat okolnímu logicko-filosofickému světu. (Jedná se ale stále ještě o poněkud selektivní dialog - zatímco na milost už jsou bráni filosofové jako Lewis nebo Kripke, Quine a Davidson jsou stále ještě pouze předmětem pohrdání; Jespersen se s nimi vypořádává poznámkou, že jejich přístup "brzo právem vyhyne". Mimochodem, to se mi zdá být, ve světle současných faktů, prognóza skutečně odvážná.)(zpět)

2. Předpoklad kompozicionality významu sice není přijímán zdaleka všeobecně, s Jespersenem a ostatními zastánci TILu se na něm však jistě bez problémů shodneme, a tak se zde nebudu pouštět do jeho zdůvodňování. Koho by diskuse o něm zajímaly, toho odkazuji na literaturu citovanou v mém článku 'Compositionality', který je (zatím v pouze pracovní verzi) dostupný na mé internetové stránce. (zpět)

3. Viz Bigellow (1978), Partee (1982), Materna (1983) atd. Viz též Peregrin (1998, Kapitola 5).(zpět)

4. Viz Peregrin (1999, §3.5).(zpět)

5. Viz zejména Davidson (1984).(zpět)

6. Viz Peregrin (1999, zejména Kapitola 3.)(zpět)

7. K tomu, abychom zkonstruovali právě uvedenou větu, jsou ovšem potřeba nějaké jazykové prostředky, konkrétně negace, konjunkce a konstrukce kontrafaktuálního kondicionálu. Zřejmou námitkou může být, že zejména ta poslední nemusí být součástí každého jazyka. Na to odpovídám, že každý jazyk, jehož výrazy mají význam ve skutečném smyslu tohoto slova, musí obsahovat intenzionální kontexty, jejichž paradigmatickým případem jsou právě kontrafaktuální kondicionály. Jak jsem se pokusil ukázat na jiném místě (Peregrin, 1999, zejména §7.8), je to až existence intenzionálních kontextů, která nám dovolí oddělit význam od extenze (konkrétně význam věty od její pravdivostní hodnoty), a umožnit tak, to co dělá jazyk jazykem: totiž možnost rozumět větě, aniž bychom věděli, zda je pravdivá.(zpět)

8. Zdá se mi, že jakkoli Tichý a jeho následovníci neustále zdůrazňují, že navazují především na Frega, ve skutečnosti jsou jejich názory mnohem bližší názorům Russellovým, zejména oněm názorům raného Russella, pro které Hylton (1992) zavádí termín 'platonický atomismus'. A v duchu této kongeniality se, zdá se mi, do TILu dostává i problematické přesvědčení, že sémantika se musí opírat o russellovský vztah 'obeznámenosti' (acquaintance) s objekty-významy.(zpět)

9. Viz Tichý (1980, s. 278).(zpět)

10. V konstrukcích pro jednoduchost vynechávám znaky trivializací.(zpět)

11. S použitím formálního aparátu zavedeného v Peregrin (2000) by bylo uvedenou konstrukci možné dále zjednodušit na [[Každé Dítě]_{1}Má-otce]_{0,1}. V tomto článku jsem také položil paralelní otázku, proč vůbec pracujeme právě s tím souborem primitivních konstrukcí, který zavedl Tichý, když existují i jiné takové soubory, které se k tomuto účelu nezdají být o nic méně vhodné. (zpět)

12. Tento fakt se mi zdá být fatální nejen pro ztotožňování významů s konstrukcemi, ale i pro russellovský pojem logické formy (viz Peregrin, 1999, Kapitola 10).(zpět)

13. Viz Peregrin (1998, Kapitola 7). (zpět)

14. Viz Hintikka (1978).(zpět)

15. Pokud je někomu proti mysli říkat něčemu takovému svět, ať na tento termín klidně zapomene a představuje si to, čemu zde říkáme světy prostě jako množiny propozic.(zpět)