Mám pocit, že nemohu nereagovat na komentář Pavla Materny, který redakce Profilu publikovala současně s mým textem TIL a hyperintenzionalita (snad proto, aby můj text uvedla na pravou míru?). Nejde ani tak o to, že Materna říká věci, se kterými se mi nezdá být možné souhlasit (na to jsem si již za více než dvacet let diskusí s nim zvykl), jako spíše o to, že v něm Materna, jak se mi zdá, mimovolně ilustruje právě onen druh oddanosti TILu, který podle mne vede na scestí.Materna v podstatě říká: my zastánci TILu pomocí tohoto aparátu provádíme sémantické analýzy a dosahujeme hmatatelných výsledků, zatímco takoví jako ty, hlásají jakési obecné pravdy (či polopravdy, či nepravdy), které jsou prakticky neužitečné a nás jenom vyrušují od naší pilné práce. O tom, že je Pavel Materna pilný, by mě nikdy pochybovat nenapadlo. Domnívám se ovšem, že děláme-li něco takového jako 'logickou analýzu jazyka', pak jsme v permanentním nebezpečí, že naše sebepilnější práce přijde nazmar – protože v rámci takové aktivity je, jak se mi zdá, nesmírně snadné zaměnit reálné problémy, které by taková analýza měla řešit, za problémy, které jsme si sami vytvořili v průběhu budování svého technického aparátu a které tak nejsou relevantní pro nikoho, kdo s námi není v tomto aparátu vnořen. (Jsem ovšem dalek přesvědčení, že smysluplná je jenom taková filosofie, která je bezprostředně relevantní pro řešení nějakých 'palčivých problémů lidstva' – přesto se domnívám, že jakási, byť nepřímá zprostředkovaná forma relevance, tu existovat musí; a že pro filosofii je fatální, stane-li se scholastickým potýkáním se s hádankami, které nedávají žádný srozumitelní smysl vně ní.) Proto si, domnívám se, musíme při takové práci neustále dělat jasno v tom, co to vlastně děláme a jakým způsobem jsou naše výsledky relevantní pro porozumění něčemu, co tu bylo dříve než jsme vyvinuli svůj technický aparát. Co to znamená, když například řekneme, že věta Pegas neexistuje označuje konstrukci λwλt.[0¬[0Ewt0P]]? Já jsem ve svém příspěvku polemizoval s Jespersenovým názorem, že by to mohlo vyjadřovat nějaký poznatek o jakési 'kinematice objektů myšlení'. (Ve své knize Význam a struktura jsem předtím předložil pozitivní návrh: argumentoval jsem, že tvrzení, že významem výrazu je nějaký abstraktní objekt – třeba konstrukce – je rozumné interpretovat jako 'metaforický' výrok o inferenční roli takového výrazu; kde inferenční role je něco objektivně daného způsobem, jakým je jazyk, o který jde, jeho uživateli používán[1]).
Nyní bych se rád vyjádřil ke konkrétním věcem, které Materna říká.
Psychologismus. "[S]ouvislost [sémantiky] s mentálními procesy je dána tím, že teorie významu (jakožto logické struktury) je jistě součástí obecné epistemologie." Nemyslím, že by teorie významu byla přímo součástí epistemologie (tady jde ovšem trochu o terminologický problém); a i kdyby tomu tak mělo být, tak bych stejně neviděl, jak by to mělo ospravedlňovat psychologismus (že sémantika s psychologií nějak souvisí, o tom ovšem pochybovat nelze).
"Je-li význam cesta k objektu, pak i když tato cesta je dána nezávisle na mysli, a dokonce i na jazyku, může být strukturovanost toho, co budeme pokládat za význam, kritériem toho, že jsme skutečně provedli adekvátní explikaci.". Proti tomuto kondicionálu nic nenamítám, jenomže aby byl relevantní pro naši diskusi, musely by být podány nějaké argumenty, proč bychom měli věřit jeho antecedentu.
"Ostatně nejsme-li vstřícní při interpretaci textu, můžeme obvinit Peregrina z psychologismu velmi snadno: na poslední stránce píše, že dvě věty nemohou mít stejný význam, není-li jejich synonymie patrná." To si nemyslím: předpokládám, že psychologismem se rozumí teze, že se sémantika odvozuje od psychologie. Od této teze je třeba zásadně odlišit truismus, že sémantiku psychologického výraziva (a tedy i sloves propozičních postojů) nelze vymezit bez odkazů k psychologii (říci, že predikát být zamyšlený platí o individuu, je-li zamyšlené, není psychologismus). Já konstatuji, že k záměně dvou výroků v kontextu připsání propozičního postoje nestačí to, že jsou tyto věty logicky ekvivalentní, tedy že obecně neplatí inferenční vzorecX je přesvědčen, že Y
Y ↔Y'
--------------------------
X je přesvědčen, že Y'ale je třeba navíc to, aby si byl ten, komu je tento postoj připisován, vědom. To jest platí
X je přesvědčen, že Y
X je přesvědčen, že Y ↔Y'
--------------------------
X je přesvědčen, že Y'To, co jsem nazval "patrností synonymie" Y a Y', nyní můžeme (zjednodušeně) definovat prostě jako "X.(X je přesvědčen, že Y↔Y').
"To, že dvě věty mají stejný význam, může být často odhaleno až po logické analýze, a tedy nepostřehnuto napoprvé. Přesto jde i v takovém případě o synonymii." Tento názor, jak jsem v článku psal, nesdílím, protože se nemohu smířit s jeho důsledkem, totiž že člověk pak nemůže vědět, o čem je přesvědčen.Holismus. "Nevím, zda by Jespersen skutečně 'rád viděl Davidsona na smetišti logicko-filosofických dějin', to je příliš emocionální obvinění." Není mi jasné, co je emocionálního na tom, že parafrázuji Jespersenův výrok o tom, že Davidsonův (a Quinův) přístup "brzo právem vyhyne" výrokem, že by Jespersen rád viděl Davidsona (předpokládám, že Materna pochopil, že tím nemyslím Davidsona jako individuum, ale jeho učení?) na smetišti logicko-filosofických dějin – měl jsem snad říci doslovněji "na hřbitově"?
"Davidsonova teorie holismu není sacrosanctum, jak se můžeme přesvědčit i z četných kritických analýz v [Dummett 1993]". Ve svém textu jsem se na Davidsona odvolával následujícím způsobem: "[J]e podle mne zásluhou Donalda Davidsona, ..., že uvedl právě tento aspekt významu do centra filosofických diskusí". Jako kněz nabízející svátost si tedy věru nepřipadám. (Je samozřejmě jasné, že žádná teorie není sacrosanctum; a četné kritické analýzy nevyvolaly jenom teorie, které nevzbudily velký ohlas.)
"'Sémantika každé věty jazyka je dána pravdivostními podmínkami vět tohoto jazyka' nedává příliš jasný návod, jak pěstovat sémantiku." Nechápu proč by právě tato věta měla k něčemu takovému dávat návod.
"Radikální pochopení takové teze by dokonce vedlo k nemožnosti říci cokoliv o sémantice jednotlivých výrazů." To prostě není pravda a nemám nejmenší ponětí, o co toto své tvrzení Materna opírá. (Ve svém Významu a struktuře, konkrétně v kapitole 8, jsem naopak obsáhle vykládal, jak je možné 'formální sémantiku' provozovat v holistickém rámci.)
"Navíc chceme-li odvozovat sémantiku vět ze sémantiky jednotlivých složek věty, k čemuž nás nabádá požadavek kompozicionality, pak těžko budeme budovat sémantiku těch výrazů, které nejsou větami." K tomuto 'metafyzickému' chápání principu kompozicionality se nehlásím (viz Význam a struktura, §3.3[2]).
"Dummettův 'ingredienční smysl' je těžko postižitelný mimo rámec obecných zásad." Pointa toho, co já tvrdím, je v tom, že to, co postihujeme sémantickými analýzami výrazů (tedy podle mne i 'nalézáním' konstrukcí jimi vyjadřovaných) nemůže být ničím jiným než právě ingredienčním smyslem.Konstrukce. "[Jak poznat, že konstrukce, kterou nabídneme jako význam výrazu, je jednoznačně ta jediná pravá konstrukce, která je významem,] není triviální problém, ale přistupovat k jeho řešení asi nelze jinak, než když připustíme, že výrazy jazyka jsou skutečně kódy konstrukcí." Tohle myslím nepotřebuje komentář: konstrukce potřebujeme, protože jinak bychom nedokázali odpovědět na otázku, kterou konstrukci vyjadřuje daný výraz. (Já jsem naopak ve svém článku argumentoval, že vzhledem k tomu, že na tuto otázku nelze prakticky nikdy jednoznačně odpovědět, stává se předpoklad, že výrazy skutečně vyjadřují konstrukce, pochybným. Inu, jak se říká, jednoho filosofa modus ponens je jiného modus tollens.)
"Příklady, které uvádí Peregrin (...), lze řešit za předpokladu, že zavedeme pojem pojmového systému, v němž některé pojmy/konstrukce jsou 'primitivní'." Vůbec nepochybuji o tom, že když definujeme nějaké přiřazení konstrukcí výrazům, pak budeme moci jednoznačně odpovědět na otázku, jaká konstrukce je kterému výrazu přiřazena. Mě ale zajímá jiná, empirická, otázka: co je významem daného výrazu?; případně její (již ne zcela empirický) korelát, jakým způsobem (např. prostřednictvím jakých konstrukcí) je užitečné tento význam explikovat? Je jasné, že přijmeme-li předpoklad, že význam je konstrukce, dokážeme, jak to dále Materna exemplifikuje, různými typy úvah spoustu konstrukcí jako kandidáty na explikáty významu daného výrazu vyloučit; mým tvrzením však bylo, že nám prakticky vždy zbude kandidátů více. Proč bychom například nemohli říci, že první z vět, kterou Materna uvádí, vyjadřuje konstrukci[3]λwλt.[0NEwt0P],
kde
NE ≡Def λwλtλp.[0¬[0Ewt p]],
či že ta druhá vyjadřuje třeba konstrukci
λwλt.[[0Žádné 0Individuum] 0Pwt],
kde
Žádné ≡Def λpλq.[ 0λx.[0→ [p x] [0¬ [q x]]]]
a
Indidivuum ≡Def λx.[0= xx]?
(Všimněme si, že v obou případech mé návrhy "berou syntaktickou strukturu věty vážněji", než ty navržené Maternou, potažmo jím citovanou Marií Duží.)
Úhrnem: Materna má jistě pravdu, že obecné filosofické úvahy o povaze významu nemohou nahradit analýzy významů konkrétních jazykových výrazů; a že by nedávalo rozumný smysl vydávat ty první za ty druhé. Nemám však pocit, že bych se o to byl pokoušel. Já si ovšem naopak myslím, že přesvědčení, že budeme-li se pilně věnovat těm druhým, ty první si můžeme odpustit, je nebezpečnou iluzí – iluzí podobnou té, že užitná hodnota nějakého statku musí být úměrná objemu práce do něj investované. Abych parafrázoval slavnou Kantovu větu: obecné úvahy bez konkrétních analýz mohou být prázdné, avšak analýzy bez vyjasnění toho, co a proč vlastně analyzujeme, jsou nutně slepé.
[1] Viz též můj článek 'Pragmatism and Semantics', který je v pracovní verzi k dispozici na mé internetové stránce.[2] Viz také článek, na jehož pracovní verzi, dostupnou na mé internetové stránce jsem odkazoval již v původním textu. Ten článek ovšem mezitím změnil pracovní název z 'Compositionality' na specifičtější 'Is Compositionality an Empirical Matter?'[3] Po nedorozumění vzniklém tím, že jsem v minulém článku použil poněkud nestandardní notaci, už raději konstrukce zapisuji zcela ortodoxně.