Neurovědy a filozofie

Pauen, M./Roth, G. (Hrsg): Neurowissenschaften und Philosophie. Eine Einführung. Wilhelm Fink Verlag, UTB für Wissenschaft, München 2001, 342 s.

Nedávnou recenzi na knihu Františka Koukolíka Lidský mozek (Práh, Praha 2000), uveřejněnou v minulém čísle Profilu, jsem končil otázkou: Dokáží filozofové interpretovat poznatky bouřlivě se rozvíjejích kognitivních věd, tak, aby se opět posunuli o kousek dál při řešení tradičních filosofických problémů? Vyjádřil jsem rovněž přesvědčení, že by kooperace s neurovědci mohla napomoci při objevování další zaslíbené země, vhodné pro filozofickou kolonizaci. Zmínil jsem rovněž označení „neurofilozofie“, které použila v roce 1986 P. Churchland pro označení filozofického zkoumání, které spojuje výsledky neurověd s filozofickými pojmy. Neurofilozofie je tedy definována jako samostatná disciplína s interdisciplinárním polem problémů definovaným mezi filozofií a neurovědami, která je charakterizována speciální transdisciplinární metodikou. Filozofické teorie vztahuje přímo k neurovědeckým objevům, přičemž je v ideálním případě operacionalizuje a činí je přístupné neurovědeckým, popř. empirickým zkoumáním. Zkoumání je podrobena též interní logická konzistence i ontologické a epistemické implikace neurovědeckých pojmů a závěrů. Těsné a přímé spojení filozofických pojmů a neurovědeckých odhalení předpokládá transdisciplinární cirkulaci mezi neurovědami a filozofií.

Během krátké doby se mi dostaly do rukou dvě knihy, které opět potvrzují tuto možnou cestu filozofických zkoumání. Obě jsou spojeny se jménem německého filozofa Michaela Pauena (1956). První z nich je jeho monografií, podrobně shrnující a představující základní stanoviska při řešení psychofyzického problému (Grundprobleme der Philosophie des Geistes. Eine Einführung. Fischer Taschenbuch Verlag, Frankfurt a.M. 2001, 320 s.). U druhého titulu (Neurowissenschaften und Philosophie. Eine Einführung) je uveden jako spoluvydavatel. Na obou knihách je pozoruhodné to, že se jedná o přehledové úvody do této oblasti filozofických aktivit. Tím, že kniha Neurowissenschaften und Philosophie vyšla v červené výukové edici UTB für Wissenschaften, je oficiálně potvrzeno začlenění neurofilozofických sklonů do základní problémové struktury soudobé filozofie.

Obě knihy jsou velmi pečlivě, přehledně a fundovaně sestavené úvody do zmíněné problematiky, které by si jistě zasloužily překlad do češtiny, protože by mohly napomoci snadné orientaci studentů filozofie v této oblasti. K tomu by jistě přispělo i to, že se u případného čtenáře nepředpokládá žádná speciální předběžná znalost problematiky, průběžně je seznamován se základními problémy a nejdůležitějšími poznatky příslušných disciplín. Autoři, kteří se sešli v Neurowissenschaften und Philosophie, jsou vzděláni současně ve filozofii a přírodních vědách (časté jsou kombinace filosofie/psychologie – biologie/medicína), někteří mají, pro autory filozofických knih neobvyklé, vzdělání v oborech teoretická fyzika a teoretická biofyzika, jsou zde zastoupeni matematici, informatik, neurovědec a v jednom případě i kombinace filozof/hudební vědec. Příznačné je i to, že většina autorů náleží do současné střední filozofické a vědecké generace, pro niž je při řešení filozofických problémů ducha, mysli, vědomí spojení filozofie a přírodních věd již obligátní (chtělo by se dodat: opět).

Kniha čtenáře provede od základního přehledu dějin neurověd, tedy základních pohledů na mozek a vědomí, přes připomenutí prvních redukcionismů a základních teoretických problémů zkoumání mozku k prvnímu dílčímu vrcholu, tedy zmapování základních problémů filozofie ducha a neurověd (autorem této kapitoly je zmíněný M. Pauen). Pauen se zde snaží objasnit význam filozofických teorií pro otázky, které si kladou neuro a kognitivní vědy, a táže se, nakolik mohou přispět neurobiologické teorie k vysvětlení psychických fenoménů. Po té se věnují jednotlivé kapitoly některým speciálnějším otázkám (emergence v kognitivních systémech, neuropsychologická vysvětlení kognitivních fenoménů, psychopatologie konstrukce jáství, umělé neuronální sítě, modelové představy a metodické problémy). Neurobiologickým základům ducha (Geist) a vědomí je věnována rovněž speciální kapitola, podobně jako závěrečná a shrnující kapitola, zaměřující se na úvahy o možných přínosech moderních neurovědeckých poznatků pro filozofické zkoumání vědomí.

Pokud by se někdo domníval, že se jedná o další přechodnou módní manýru (tentokráte tedy neuro-kognitivní) ve filozofii, pak lze lakonicky namítnout, že nikoli, protože tato bádání postupují podle mého názoru zcela v intenci tradičního filozofického tázání, vymezeného otázkou: kým nebo čím jsme? Domnívám se rovněž, že kniha již představuje první výsledky skutečné, nikoli pouze deklamované, interdisciplinární spolupráce mezi neurobiology, neuroinformatiky, psychology a filozofy, která se čím dál tím více ukazuje jako nutná. Spojují se disciplíny, které se dosud spíše koncentrovaly na své způsoby kladení otázek, na své metody a jejíž představitelé s příslušníky dalších oborů příliš nekomunikovali (i když soukromě možná ano). Tato užší spolupráce rovněž narážela na problém odlišného pojmového aparátu a používaných metod (což můžeme chápat jako variantu problematiky vztahu filozofie a empirických disciplín). Zřejmě tedy končí perioda, v níž se některé (a v Německu to bylo zvláště patrné) filozofické školy ve dvacátém století programově chápaly jako protiklad přírodních věd a filozofii považovaly za čistě teoretickou disciplínu. Při tom víme, že nejproduktivnější fáze novověké filozofie (Descartes, Leibniz, Kant) byly spojeny se střety, rozpory a vyrovnáním se s poznatky přírodních věd. Že bychom se již nepřehlédnutelným a oficiálním etablováním neurofilozofie opět navraceli k hvězdným hodinám filozofie?

Radim Brázda