Je filosofie vědou?

Na otázku, zda je filosofie vědou, či nikoli, většina marxistů odpovídá, že vědou je; o tom svědčí definice (marxistické) filosofie v učebnicích. Přesto se pokusím o obranu opačného názoru v domnění, že tím neublížím ani filosofii, ani vědě, ani marxismu.

Vyjdeme z určení několika pojmů – filosofie, věda, vědeckost – a nebudeme se přitom snažit vymýšlet jiné formulace než ty, které považujeme za obecně přijaté. Neříkáme tím, že obecně přijatá formulace je nutně nejlepší formulace, ale nemáme potřebu ani ctižádost vymýšlet lepší.

Filosofie je obvykle definována jako určitý systém myšlenek nebo výroků, který zkoumá nejobecnější otázky týkající se existence světa a člověka a jejich vzájemných vztahů (sem patří i problém poznání) a odpovědí na ně. – Je vidět, že ve snaze vyhnout se apriorní odpovědi na položenou otázku jsem použila co nejširší definice tím, že jsem pojem“věda“ nahradila pojmem „systém myšlenek nebo výroků“. Trvám na tom, že filosofie, pokud je filosofií a ne souhrnem nahodilých výpovědí, by měla mít systémový charakter, a tedy by měla být vnitřně konzistentní. Na rozdíl od většiny marxistických definic jsem se vyhnula i pojmu „zákon“. V široké definici jej totiž nepovažuji za potřebný, i když jako marxistka souhlasím s tezí, že existence světa i člověka se odvíjí v systému objektivních zákonů a že filosofie zkoumá jak je, tak zákony vědecké (zejména v oblasti gnozeologie nebo úže ve filosofii vědy). Ne všichni filosofové však předpokládali, že svět je organizován takovým způsobem; někteří by dokonce proti našemu tvrzení o objektivní existenci přírodních a společenských zákonů polemizovali. Přestaneme je snad kvůli tomu považovat za filosofy?! Už tato pochybnost mne vede k tomu, abych odmítla ztotožnění filosofie s vědou: existují alespoň některé filosofie, které nemají s vědou nic společného, ale přesto zůstávají filosofiemi. Jak je to však s těmi ostatními? Můžeme říci alespoň o jedné, že je filosofií a vědou zároveň? Na to by nám měla odpovědět definice vědy.

Za vědu je obvykle považován systém výroků, které odpovídají na otázku po struktuře určité části světa způsobem, který vyhovuje kritériím vědeckosti (je konzistentní a jeho pravdivost je alespoň potenciálně ověřitelná). To je užší definice, širší by takto pojatou vědu považovala za pouhý výsledek vědeckých postupů a ještě širší by brala v úvahu také institucionální zakotvení a aparát, který se zvláště v moderní společnosti nutně k vědě váže.

Pro naše účely však postačí definice nejužší, protože obsahuje dva pojmy, na které chceme zaměřit pozornost: pojem předmětu vědy (struktura určité části světa) a pojem kritérií vědeckosti. Předmět vědy byl považován i v minulosti za nápadnou, byť i snadno odstranitelnou překážku pro tvrzení, že filosofie je věda. Vycházelo se z toho, že zatímco speciálně vědy zkoumají určitý úsek světa (v nejširším smyslu tohoto slova od subatomární částice přes vesmír k lidským fantaziím), filosofie zkoumá svět jako celek. Rozdíl je tedy pouze v obecnosti. Proč by nemohla být věda, která zkoumá celek světa? Nechme to zatím tak. Problém předmětu vědy v této variantě se nám v této chvíli nezdá pro odpověď na otázku, zda filosofie může být vědou nebo ne, tak důležitý. (Ale třeba se k němu ještě vrátíme.)

S problémem ověřitelnosti je to horší. Domnívám se, aniž to zde budu zdlouhavě dokazovat, že některé součásti filosofie, některé její výroky, nejsou ani potenciálně ověřitelné, což může souviset jak se stupněm obecnosti myšlení, které se od filosofie vyžaduje, tak s některými zvláštními oblastmi skutečnosti, na něž se zaměřuje. (Hleďme, jak se nám problém předmětu vrací.) Jestliže některé filosofické výroky nejsou ověřitelné, nebudeme zřejmě moci ani celý systém, jehož jsou součástí – protože z žádného systému nemůžeme libovolně vytrhnout nějakou jeho část – považovat za vědu.

Ještě nám ale pořád chybí jedna z předem ohlášených definic, definice vědeckosti. Zde nám však čeština provedla nehezký kousek – za slovem „vědecký“ a „vědeckost“ se skrývají dva pojmy: užší a širší:

Vlastnost jednoznačně příslušející vědě: Každý výrok, který patří do souboru, jímž věda něco vypovídá o svém předmětu, by měl být vědecký. Věda je vědecká, její vlastností je vědeckost. Budiž nám prominuty tyto tautologie; byly použity pouze pro ilustraci.

Vlastnost, kterou by měl mít systém výroků, který se ve své převážné většině o vědu opírá, ale ve svém celku vědou není, protože mu z toho či onoho důvodu některá podstatná charakteristika vědy chybí. V tomto širším smyslu budu nadále používat pojem „vědeckost“ já.

Jak naznačil předchozí text, půjde mi o myšlenkový systém, kterému bude zřejmě chybět – alespoň v některých částech – ověřitelnost.

Vraťme se k definici filosofie: je to systém výroků o nejobecnějších problémech týkajících se existece světa a člověka. Je tedy definován předmětem. Z této definice nevyplývá, zda takový systém je vědou nebo ne, ba ani zda je vědecký. scholastická filosofie neměla s vědou v našem smyslu – pozor, ve středověkém smyslu tomu bylo jinak – nic společného, nicméně byla filosofií. Jak je to ale s filosofiemi, které se na vědu odvolávají a rády by s vědou byly ztotožňovány? To se netýká jen filosofie marxistické, ale i některých filosofií pozitivistických.

Domnívám se, že ty filosofie, které se přitom nevzdají svého předmětu v celém jeho rozsahu, tj. nevzdají se těch částí svého předmětu, na něž nelze všechna kritéria vědeckosti, zejména ověřitelnost, uplatnit, nemohou být vědou; mohou však být filosofiemi vědeckými. Ty filosofie, které se daných částí rozhodně zřeknou, se snad mohou stát vědami, ale přestanou být filosofiemi v pravém smyslu slova.

Tím se vracíme prostřednictvím otázky verifikace k problému předmětu. Domnívám se, že předmět filosofie jako filosofie – zvlášť když tato filosofie chce být zároveň světovým názorem – obsahuje součásti, které nejsou verifikované (ani potenciálně) běžnými vědeckými postupy. Jde o takové otázky, k nimž se filosofie často vrací, pravděpodobně proto, že je s jejich dřívějším řešením nespokojena. Ty otázky, které vyřešila uspokojivě, dříve nebo později přejdou do oblasti vědy. Znamená to snad, že se filosofie nakonec ve vědě rozplyne, nebo bude zrušena? Aniž bych chtěla být považována za iracionalistku, domnívám se, že ne. Že filosofii vždy zůstanou otázky, které bude řešit svými metodami – opírajíc se možná o vědecké poznatky a řídíc se logickými pravidly týkajícími se systému vědeckých výroků – a které přesto budou tvořit určitou skupinu problémů a pokusů o jejich řešení, kvůli nimž nebude možné filosofii s vědou ztotožnit, protože odpovědi na ně nebudou z různých důvodů verifikovatelné. Budou to dva typy problémů:

Otázky, které si za existujícího stavu vědění může položit filosofie, ale ne věda, tj. anticipace, které později možná – až věda dosáhne odpovídajícího stupně vývoje – přejdou do oblasti vědy. To je normální proces, se kterým se ve filosofii setkáváme od jejího vzniku a není důvod, proč by se měl zastavit.

Tzv. věčné otázky, většinou těsně spojené s hodnotami a hodnocením, takové, jako je např. problém smyslu života. Nechtěla bych se dotknout etiků a axiologů. Ale myslím si, že hodnoty a hodnocení jsou v této oblasti tak podmíněny konkrétními okolnostmi, že při jakékoli změně podmínek – a ty se v dnešním světě mění velmi rychle – se bude nutné k těmto otázkám vracet znovu. Navíc, pokud má být filosofie světovým názorem nebo jeho základem (a já věřím, že má) a pokud má být názorem živým, tj. žijícím mj. v subjektivním světě jednotlivce, bude se přibližovat i názorům životním, a protože ty jsou alespoň zčásti určovány neopakovatelnou individualitou člověka, objeví se jistě dost modifikací a tedy námětů k diskusím.

I když předpokládáme hraniční případ, že se tyto diskuse budou odehrávat ve světě proniknutém vědeckými pojmy nebo přímo mezi vědci, budou vědecké pouze v širším slova smyslu. Z výše uvedených důvodů však nemohou být vědou ve smyslu definice.

Myslím si tedy, že je nutné rozlišovat mezi filosofií vůbec, mezi vědeckou filosofií jako jednou z mnoha možných typů filosofie a mezi vědou, jako určitou nesmírně hodnotnou oblastí myšlení, která je však odlišná - v jistém smyslu snad užší – od vědecké filosofie. A domnívám se, že je to tak dobře: pro filosofii, a dokonce i pro vědu. Protože právě filosofie nespoutaná některými pravidly, bez kterých by věda nemohla být vědou, může (vedle toho, že se bude vracet ke specifickým „věčným“ problémům) klást – čerpajíc z vědeckých poznatků, ale nejen z nich – a svým způsobem i řešit problémy, kterých se možná později zmocní věda. Tím nepopírám možnost, že filosofie může formulovat pseudoproblémy na straně jedné, ani existenci a význam fantazie ve vědě na straně druhé. Tvrdím pouze, že fantazie může čerpat z trochu jiných zdrojů než fantazie ve vědě a že i pseudoproblém může mít význam, pokud je jako pseudoproblém odhalen.

Filosofie tedy může být a měla by být vědecká. Ale není vědou.

A ještě několik nesouvislých poznámek k článku, který tuto úvahu vyprovokoval:

Mám dojem, že se nelišíme ani tak v koncepci filosofie, jako v koncepci vědy. Moje pojetí je užší (bližší pozitivistickému) a vychází spíš z výsledků vědy než z jejích postupů. Proto v něm vystupuje do popředí kumulativní charakter vědy: současná věda je koneckonců kumulací výsledků, které jsou považovány za pravdivé. Jestliže fyzika jednou v důsledku vědecké revoluce odmítla teorii flogistonu, nevrací se k ní. Filosofie se k některým otázkám, které byly formulovány na samém jejím počátku, nutně vrací a bude se vracet, byť jen proto, aby se je pokusila řešit v nové formulaci.

Oba se snažíme využít rozdíl mezi pojmy: „být vědou“ a „být vědecký“ (Krob) nebo vědeckým v užším a širším smyslu (já). Mohu přijmout a přijímám Krobův názor, že jedním z rysů vědeckosti je odhalování a překonávání vlastních omylů. Avšak i tak je můj pojem vědeckosti (podobně jako pojem vědy) užší než jeho. Závisí totiž na pojmu vědy samé. Odhalování a překonávání vlastních omylů nemusí být znakem pouze vědy a vědeckosti. To bychom pak mohli nebo museli každé jednání, které má tuto vlastnost, považovat za vědecké. Odvolávám se k tomu, k čemu by se asi profesionální filosof odvolávat neměl: ale běžná zkušenost nás učí, že v mnoha případech odhalujeme a překonáváme vlastní omyly, aniž se přitom považujeme za vědce. Za vlastnost vědy můžeme tuto činnost považovat pouze tehdy, odehrává-li se v rámci vědy, a tento rámec jsem v předchozím textu vyznačila jinak než Krob. „Proces odehrávající se v momentu styku poznaného s nepoznaným“ je pro mne příliš široký pojem a samotného takto popsaného procesu se může účastnit daleko více způsobů myšlení – jen jeden z nich jsem ochotna označit jako vědecký.

Je mi nesmírně sympatický Krobův postup při definici předmětu filosofie a ráda bych dala přednost jeho definici před běžnou, kterou jsem použila v předchozím textu. Domnívám se však, že by to na věci nic nezměnilo. Problémy, které nejsou vědecké (v užším smyslu), nalézám právě v té oblasti filosofie, která má blízko k tomu, jak Krob sám definuje předmět filosofie. Jenomže podle mého názoru obsahuje právě tato oblast něco víc, než v ní vidí on, a právě toto víc – které jsem jen jako příklad naznačila v otázce smyslu života – je pro mne zdrojem těch problémů, které moje (opakuji: užší než Krobovo) pojetí vědy z vědy vylučuje.