I když souhlasím s legitimností otázky „Je filosofie vědou? a v podstatě i s jejím řešením, které nabízí Josef Krob, přece se mi jen zdá, že toto řešení, i když samo kladení a rozvíjení otázky, které má k onomu řešení vést, vyznívá při vší přiznané zkusmosti a předběžnosti poněkud absolutizovaně. Že tu chybí větší přihlédnutí k dějinné dimenzi.

Již sama otázka není otázkou Filosofie (tj. všech filosofií Thaletem počínajíc), nýbrž jen otázkou a problémem, který se vynořil až v jistém dějinném okamžiku: ve chvíli, kdy počala vystupovat jako vysoká duchovní instance věda, tj. přírodověda, vybudovaná na sklonku renesance a v počátcích novověku. Přísně vzato ještě ani v této situaci, kterou vyznačovala úzká spolupráce a vzájemné ručení mezi filosofií a vědou, neměla tato otázka onu dnešní vážnost a – lze-li to tak říci – pro filosofii osudovou závažnost. Ty se dostavily až v polovině 19. století, kdy vzniká jistý typ vědy, s filosofií už programově nesouladící, a to nejen z kognitivních a metodologických, ale také světonázorových a ideologických důvodů.

Historický prostor otázky „Je filosofie vědou?“ (otázky, kterou se vlastně míní: „Může být filosofie vědou?“) je tedy 19. a 20. století, situace jaksi předem nabitá antagonismy (ale také nedorozuměními, ba resentimenty mezi filosofií a vědou), ovšem antagonismy, které právě pro své ostří musejí být řešeny. Souhlasím, jak už jsem naznačil,s Krobovým závěrem, ale nezdá se mi, že cesta k němu může být věrohodná a účinná, vede-li od pokusů říci, co je „věda vůbec“ a „filosofie vůbec“, pokud se tím explicitně nemíní dnešní věda a dnešní rozmanité filosofie.

Samozřejmě tento postulát historické konkretizace soudobé situace problému, pro jehož realizaci se necítím kompetentní, nás nezbavuje práva či povinnosti pokoušet se i o hlubší sondy do dějinných vztahů filosofie a vědy, tedy i před onu situaci vzájemného napětí, z níž je dnes problém vědeckosti filosofii kladen.

V jistém smyslu (ale právě jen v jistém smyslu) je totiž problém vědeckosti filosofie přece jen jakýmsi věčným problémem filosofie. Před onou specifickou moderní situací však vystupoval v jiné podobě.

Nešlo-li historickým filosofiím programově o vědeckost, šlo jim zpravidla o legitimnost, platnost, všeobecnou závaznost atd. Až na několik málo výjimek historické filosofie konec konců vždy usilovaly o to, aby svým poznáním poskytly vědění podstatné a pravdivé, a to pravdivé „v konečné instanci“, vědění absolutní, ne-li pro všechny časy, tedy alespoň pro danou situaci. (Je jiná věc, že tyto aspirace a pretenze na nadčasovost se ukázaly vždy – jak působivě ukázal na jednom místě Dilthey – jako omezené, podmíněné atd. – tedy jako iluze a utopie, třebaže iluze motivující a inspirující, a v tomto smyslu subjektivně, pro tvůrce systému, nutné.) Dějinná desavuace těchto iluzí spočívala nejen v pomíjivé platnosti toho či onoho modelu absolutního vědění v diachronním smyslu,ale také ve smyslu synchronie: všechno jedinoplatné se ukazovalo jako parciální, ba jen jako jedna z možných alternativ, které rodově poznamenávaly filosofický vývoj: jestliže právě tato alternativnost (na rozdíl od jednoznačnosti vědeckého poznání) vyznačovala vždy filosofické vědění, není tak neoprávněné se domnívat, že vlastně ona touha filosofů po absolutním vědění, po Pravdě, mohla být skrytou šifrou – tehdy ovšem marné a jaksi anachronické – touhy po vědeckosti filosofie, a to tedy už tam, kde pojem a program filosofie dosud nebyl a ani nemohl být plně a reflektovaně vytýčován. A zase naopak: nejde i tam, kde z dnešní situace klademe problém vědecké filosofie, vlastně jen o totéž, o co šlo oněm historicky starším filosofům, tj. o problém pravdivosti filosofie? (Dokonce se mi zdá, že by to bylo možno odhalit za argumentací Josefa Kroba.)

Prozkoumání možností identifikace „vědeckosti“ a „pravdivosti“ filosofie by se mohlo ukázat jako značně produktivní právě ve vlastním historickém prostoru otázky po vědeckosti filosofie.

Proti absolutizovanému vytyčování otázky vědeckosti filosofie (a vůbec vztahu filosofie a vědy) ovšem mluví i fakt, že ani v moderním buržoazním myšlení, které je teprve poznamenáno onou osudovostí otázky, jak už o tom byla řeč, nebyla tato otázka řešena vždy ve smyslu „zvědečtění filosofie“. Vedle oné – zjednodušeně řečeno – scientisticko-pozitivistické linie (k níž ovšem patří i jiné linie a tradice) vystupoval stejně houževnatě proud, který se programu zvědečtění filosofie vzpírá. Chce udržet i v poměrech vysoké kognitivné a sociální hodnoty instance vědy nejen jakousi odlišnost filosofie od vědy, kterou pokládá dokonce za jakési „nižší“, „pouze empirické“, „popisně konstatující“ atd. vědění, nýbrž jakousi nadřazenost filosofie nad speciálními vědami. Tato nadřazenost ovšem nemusí být vždy pokračováním historických pretenzí na absolutní vědění. Může být (dokonce častěji) pochopením mezí světonázorových, antropologických či etických možností moderní vědy.

Není jistě žádným objevem, řeknu-li, že problém vědeckosti filosofie můžeme z pozic marxistického myšlení řešit jen poučeni oběma alternativami vztahu k vědeckosti filosofie v buržoazním myšlení. Rozhodně nelze propadat iluzi, že jsou pro nás zajímavé, ne-li přijatelné jen ty tendence, které patří k linii scientistické, ať už tím myslíme novopozitivistický program „wissenschaftliche Weltauffassung“, koncepty soudobého kritického realismu či projekty postpozitivistické. Tyto snahy učinit z filosofie vědu jsou pro nás poučné vlastně právě jen svým nezdarem; a ten dokázali inzerovat mluvčí onoho druhého tábora, který hodnotu filosofie vidí právě v její ne-vědeckosti (chápané ovšem více méně jako nad-vědeckost).

Na pozadí sporů o vědeckost filosofie nám pak nesmí uniknout to, co je podstatné: že pojem vědecké filosofie je vždy vlastně programem, souborem postulátů, jejichž splnění, předpokládající jisté podmínky a operace, je teprve před námi. To platí i pro marxistické myšlení. Hájíme-li pojem vědecké filosofie, jsme si zároveň vědomi toho, že vědeckost naší filosofie není dar z definice, nýbrž úkol stojící před námi. Úkol, kterému nemůžeme rozumět jako pokusu proměnit filosofii v jednu ze speciálních věd, ale přece jako povinnost pěstovat filosofii v závazném kontaktu s celou vědeckou kulturou a jako povinnost postupovat ve filosofii vědecky. Pouze v práci ve smyslu tohoto programu je se možno přiblížit k řešení osudové (a programové) otázky „Je filosofie vědou?“.