Jedním ze stále se opakujících a nikdy s konečnou platností nevyřešených problémů filozofie je vymezení jejího předmětu, obsahu a metody, tedy odpověď na otázku, co je vlastně filozofie. Je možné, že následující úvaha bude pokládána za opakování banálních tvrzení, ale chceme se zde pokusit o vymezení jednoho z možných stanovisek k pojetí filozofie.

Filozofii pokládáme za druh vědění. Věděním zůstává proto, že filozof předpokládá, že mu čtenář či posluchač dá za pravdu na základě racionálních argumentů, definic a dokazování, a dokonce o to usiluje. Filozofie je věděním, které usiluje o racionální osvojení světa člověkem, o postižení smyslu a významu světa pro člověka. Za svět považujeme veškerou skutečnost, vše, co je, co existuje. Toto hledání smyslu a významu se uskutečňuje prostřednictvím jazyka. Přitom samozřejmě i samotný jazyk je součástí skutečnosti, kterou nazýváme svět. Rozumová činnost byla už v řecké filozofii odlišována od pouhého poznávání a bylo pro ni v řečtině více výrazů, stejně jako se v antické filozofii setkáváme s řadou definic filozofie. Můžeme však říci, že za filozofii se pokládaly v antice veškeré snahy o racionální vysvětlení lidského a přírodního světa. Už v antice se z filozofie začaly vydělovat vědecké disciplíny a zejména po vzniku novověké experimentální vědy se objevil problém vztahu filozofie a jednotlivých věd. Tento problém je jistě možno řešit různým způsobem. Přitom však bychom zřejmě filozofii neměli pokládat za vědu, ani za vědu věd. Někteří filozofové v minulosti usilovali, usilují i dnes a jistě dále budou usilovat, aby filozofie byla vědou, dokonce vědou přísnou. Snaží se tím v určitých obdobích a souvislostech filozofii bránit proti tomu, aby byla označována za pouhou spekulaci, teoreticky nepravdivou a prakticky neužitečnou. Někteří filozofové poukazem na vědeckost svou filozofii brání proti jiným filozofům.

Jaké nároky vůbec klademe na vědu? Předmětem novověké experimentální vědy jsou vztahy mezi prvky jednotné přírody, pozorovatelné, měřitelné, ověřitelné experimentem, popsatelné matematicky, případně využitelné v technice. Vědecké závěry musejí být opakovatelné, kontrolovatelné a nezávislé na jednotlivém vědci. Může takové nároky filozofie vůbec splnit? Mohou filozofové nezávisle na sobě dospět při řešení určité otázky ke stejným závěrům? Vždyť ve filozofii není ani jednoznačné, zda je svět řádem (Kosmos), zda jím proniká Logos, tedy zda se řídí zákonitostmi, nebo zda je spíše velkým chaosem neustálého vznikání a zanikání. Novověká věda je předpokladová, její poznání vychází z hypotézy a je jí řízeno, ověřuje ji a naplňuje. Filozofie by měla být bezpředpokladová, jako teoretický postoj by dokonce měla hledat a problematizovat předpoklady, rozlišovat mezi přirozeným, žitým světem a vědeckou konstrukcí světa.

Problém je možná i v tom, že o osvojení a výklad světa, o postižení jeho smyslu a významu usilují kromě filozofie i další oblasti lidské duchovní aktivity – věda, mýtus, umění, náboženství, ideologie. Stanovení hranic mezi nimi a filozofií není na první pohled obtížné, přitom se však stává předmětem diskusí a polemik. Už vymezení vztahu mezi filozofií a mýtem přináší dvě protikladné odpovědi. Je mýtus alegorií, nepřímou řečí o pravdách světa, předvědeckým, předfilozofickým způsobem osvojování světa, nebo říká to, co o světě ani věda, ani filozofie říci nemohou? Navíc se všechny výsledky naší duchovní aktivity stávají součástí skutečnosti, a tím také předmětem zájmu filozofie. I sama filozofie se ocitá v centru pozornosti filozofie, a to přinejmenším dvojím způsobem: buď v rámci vymezení základních metodologických východisek filozofické práce určitého filozofa nebo filozofického směru, nebo v rámci zvláštní filozofické disciplíny, kterou jsou dějiny filozofie. Dějiny filozofie jsou sice zdánlivě pomocnou disciplínou, ale mohu současně být a pro řadu lidí, kteří se filozofií zabývají, také jsou vlastním přístupem k filozofické práci samotné, určitým pojetím filozofování vůbec. Přispívají k vědomí kontinuity, plurality myšlenkových tradic, na které navazujeme, k názorové toleranci, k citlivému vztahu k proměnám vědění a k proměnám v rámci daného vědění i k pochopení ranní, polední, podvečerní a večerní myšlenkové atmosféry určitých kulturních celků. Právě dějiny filozofie ukazují nejlépe napětí mezi nadčasovostí a historicitou filozofie. Na jedné straně je zřejmé, že filozofie řešila a řeší víceméně stálý soubor základních otázek, které se neustále vracejí – problém bytí, prostoru a času, pohybu a vývoje, pravdy a pravdivosti, hodnot a hodnocení. Na druhé straně je filozofie vázána na určitou dobu, vyjadřuje její otázky a reaguje na ně dobově podmíněným způsobem. Mění se tedy současně pojetí filozofie a její role v životě společnosti a jednotlivce.

Filozofie reflektuje a současně spoluvytváří duchovní atmosféru doby. Každá epocha, každé období lidských dějin má v sobě obsažen filozofický potenciál. Tento potenciál může být a také je vyjadřován buď přímo filozofií jako specifickým vztahem člověka ke světu, tak také může být realizován i v jiných formách naší duchovní aktivity. Určité myšlenkové tendence jsou v určitých obdobích a za určité situace aktualizovány i v širší oblasti kultury a v jejích mnohostranných projevech. Nebylo by jistě správné dělat z filozofie výlučnou disciplínu pro vyvolené a nebylo by ani správné zapomínat na odlišnost filozofie a ztotožňovat ji s jinými oblastmi duchovní aktivity člověka.

Filozofie nepřestane být cestou k podstatám, cestou dostat se za zjevné, zdánlivě jasné a nepochybné. V tomto smyslu filozofie není únikem z reality, i když může být útěchou, není ani exaktním návodem k řízení společenských procesů, ale může odpovídat na otázky co můžeme vědět, co máme činit a v co máme doufat. Smyslem filozofie není samotný výklad světa, ale výklad vztahu člověka a světa. Sám člověk se ostatně pro filozofii stal jedním z nejvýznamnějších problémů. Pokud se zpochybňuje antropocentrismus jako ontologické a axiologické východisko filozofie, neměli bychom ho problematizovat jako východisko noetické – jsme schopni si osvojovat svět pouze jako lidé.