Michael Walzer (1937) je významný americký morální filosof a sociální kritik, který se naší širší čtenářské (filosofické) obci představil svou prací, která ve svém anglickém originále Interpretation and Social Criticism vyšla již v roce 1987. Knihu v překladu Josefa Veleka vydalo nakladatelství Filosofického ústavu AV ČR (Praha: Filosofia 2000) jako 6. svazek ediční řady: Morální a politická filosofie, jež nás má postupně seznámit s nejvýznamnějšími soudobými představiteli a problémy spjatými s těmito tématy. "Interpretace a spravedlnost podle M. Walzera" je název rozsáhlé studie (s. 97 - 148) - doslovu Josefa Veleka, který vhodně doplňuje přeložený text a zároveň slouží jako instruktivní úvod do Walzerova myšlení a problémů americké politické filosofie. Velekova studie si zaslouží kratší zastavení.
V pěti kapitolách se mu podařilo systematicky rekonstruovat hlavní motivy Walzerovy morální a politické teorie. Zaměřil se na jeho pojetí interpretace a radikální kritiky, relativismu, univerzalismu a politiky. Zvláštní kapitolu věnoval příkladu Walzerovy interpretace biblického příběhu o exodu, nastínil pozadí sporu mezi liberalismem a komunitarismem v Spojených státech, charakterizoval jeho teorii spravedlnosti, i představy o jejím praktickém uskutečnění.
Své názory, formované v době vrcholícího sporu mezi liberalismem a komunitarismem, poprvé prezentoval v roce 1983 v knize Spheres of Justice. A Defense of Pluralism and Equality. Teorie spravedlnosti, kterou zde představil, je alternativou vůči Teorii spravedlnosti Johna Rawlse, ve své podstatě vychází z kritiky morálních odůvodnění liberálních teorií spravedlnosti. Kritizuje snahy těch, kteří se snaží vytvořit nějaká objektivní a univerzální stanoviska - konečné interpretace sociální skutečnosti. On sám naopak argumentuje pro partikulární (politické) společenství, které se konstituuje společným sdílením způsobů života, jejich významů a společnými hodnotami všech členů. Walzer má představu společnosti, která je svým způsobem uzavřena, ale která se díky tomu utváří na základě nekonečné interpretace a reinterpretace sdílených hodnot a významů. Kritériem pro interpretaci se stává praxe, totiž přednost má taková interpretce, která získala přechodný souhlas spoluobčanů tím, že oslovila jejich srdce a rozum. Toto partikulární politické společenství je spravedlivé tehdy, když jeho konkrétní podoba je utvářena v souladu se sdíleným porozuměním jeho členů. (s. 99)
Svými oponenty byl Walzer označen za morálního relativistu; jeho postoj však potvrzuje i verze "reiterativního univerzalismu", který se opírá o uznání různorodosti nároků každého člověka utvářet svůj vlastní život v souladu se svými představami o dobru a spravedlnosti. (s. 107) Každý kulturní partikulární systém a způsob života si vytváří pravidla a principy pro posuzování skutečnosti - určitou morální teorii. Ta je závazná pouze pro ty osoby, které se na konstrukci podílejí či uznávají její výsledky. Dle Walzera existuje velké množství takovýchto partikulárních kulturních systémů - s konkrétní morální teorií, které při vzájemné komparaci odhalí překrývání jistých vzorců. Z nich pak Walzer dedukuje existenci univerzálního společného rysu morálních systémů, které na základě fenomenologického "zhuštěného popisu" (C. Geertz) umožňují sestavit "minimální a univerzální morální zákoník". Svůj názor zakládá na argumentaci, že jisté příkazy a zákazy byly a jsou přijaty v každém společenství či kultuře. Tento "minimální zákoník" je výsledkem interpretace množství morálních pravidel, která však neumožňují jednu jedinou a pouze správnou interpretaci. Právě naopak. Walzerův projekt "reiterativního univerzalismu" lze chápat jako normativně odůvodněnou obranu plurality interpretací, jako "kritiku světodějinného mesianismu jakéhokoli národa či státu s určitou partikulární kulturou a způsobem života". (s. 109)
Interkulturní kritika je možná pouze s odvoláním na "minimální univerzální zákoník" a zde uvedenou "univerzální hodnotu" - např. odpor proti násilí. Teoretický "minimální zákoník" tak umožňuje konfrontaci a kritiku praxe morálních pravidel v partikulárním kulturním systému.
Ve své knize Interpretace a sociální kritika, rozdělené do tří kapitol: (I) Tři cesty v morální filosofii; (II) Praxe sociální kritiky; (III) Prorok jako sociální kritik, se Michael Walzer pokouší poskytnout filosofický rámec chápání sociální kritiky jako společenské praxe. Nastiňuje odpovědi na otázky typu: "Co vlastně sociální kritici dělají? A jak přitom postupují? Odkud pocházejí jejich principy? Jak kritici vytvářejí svoji distanci od lidí a institucí, jež kritizují?" (s. 9) Argumentuje přitom pro tezi, že nejvhodnější je chápat "sociální kritiku jako kritickou interpretaci". (s. 9)
Metafora "tří cest" v morální filosofii mu slouží k popisu rozšířených přístupů k tomuto tématu, kdy je nazývá a) cestou odhalování, b) cestou vynalézání, c) cestou interpretace. S cestou odhalování spojuje morálku založenou na božích příkazech a zákazech, která je plně závislá na zjevení Boha; stojí vždy v ostrém protikladu k tradovaným představám a praktikám. Walzer zdůrazňuje "ostrost a kritickou sílu" božího zjevení na rozdíl od filosofie, respektive oproti morálním skeptikům hledajícím alespoň minimální důvod k tomu, aby nebyli lhostejní vůči utrpení svých bližních. Walzer cituje Nagelovo označení tohoto postoje za "filosofické pomatení". (s. 16) Odmítnutí morální skepse opírá o princip nelhostejnosti - tj. princip minimálního ohledu, který by mohl být považován za "kritickou zásadu", jejíž síla a rozsah, jak přiznává, jsou však nejisté.
Cesta vynalézání má jediný cíl: vytvořit takovou morálku, ve které se uskutečňuje spravedlnost, pospolitý či dobrý život, atd. Je s ní však spojen apel na morální intuici, který je nezbytným předpokladem jejího fungování. Cesta třetí - interpretace - je dle Walzera nejpřijatelnější. Nezavazuje nás totiž autorita Boha ani autorita procedury, ale existující morálka. Cesta odhalení i cesta vynalézání jsou ve své podstatě skrytou interpretací. Denně se setkáváme s množstvím principů, zákonů, konvencí, hodnot, které jsme nuceni hermeneuticky "číst", interpretovat a tyto interpretace stále a znovu konfrontovat. Teprve tak se utváří morálka, která "je čímsi, o čem musíme vést spor. Spor implikuje, že ji máme společně, avšak toto společné vlastnictví negarantuje žádný soulad. Existuje tradice, celek morálního vědění; a existuje skupina moudrých, kteří spolu vedou spor. Nic jiného neexistuje" (s. 39-40)
Důraz na interpretaci si jistě nejeden čtenář Walzerovy knihy Interpretace a sociální kritika dá do souvislosti s hermeneutickou tradicí ve Spojených státech, která je ještě zřetelnější v jeho pojetí radikální sociální kritiky. Kritikem dle něj může být osoba, která je schopná vytvořit si citový odstup, vymanit se z intimní příslušnosti k určité společnosti či kultuře, a která je ochotná reflektovat podmínky kolektivního života. (srv. s. 42) Walzer rozlišuje mezi kritikem, který se vyjadřuje ke stavu společnosti s ohledem na principy, které ji nejsou vlastní, a kritikem - osobou "místního soudce", jenž je se společností provázaný a ve své kritice se odvolává na lokálně platné principy (Gercen, Gándhí, Ahad Ha-am, Orwell, atd.). Pro ty druhé je sociální kritika vnitřním sporem, který usilují vyřešit.
Walzer neopomíjí zdůraznit, že sociální kritika je jeden z nejdůležitějších vedlejších produktů obsáhlejší činnosti nositelů kultury - intelektuálů. Právě oni jsou však tvůrci ideologií, které vznikají na základě interpretace a reinterpretace idejí předešlých. (srv. s. 48) V této souvislosti nepřekvapuje rozbor kritických postojů Johna Locka, Karla Marxe, ale i Jeana Paula Sartra, se kterým Walzer otevírá problém angažovanosti a filosofického odstupu intelektuálů. Přiznává, že ideálního sociálního kritika si není schopen představit. (s. 67) Spojení kritika s jeho společností však připisuje pozitivní hodnotu - právě pro jeho znalost lokálních zákonů, morálních praxí. Aparát odstupu a objektivity pak nemá usnadňovat kritiku, ale zajišťovat její přesnost. "Ve skutečnosti však žádné garance neexistují, stejně jako neexistují žádní garanti. A neexistuje ani žádná společnost, která čeká na naše odhalení či vynalezení, jež by nevyžadovala naše kritické příběhy." ( s. 71)
V kapitole nazvané "Prorok jako sociální kritik" Michael Walzer na příkladu staroizraelských proroků Jonáše a Ámose argumentuje pro názor, že proroci jsou zároveň sociálními kritiky (zřejmě pod vlivem amerického civilního náboženství). Proroctví pak chce pojmout jako společenskou praxi: "nikoli praxi lidí či textů, nýbrž poselství, a také jeho recepce". (s. 73) Proroci v jeho pojetí mají zájem o osud pospolitosti jako celku, mají "soudit vztahy mezi lidmi navzájem (a mezi lidmi a "jejich" Bohem)". (s. 83) Jejich poselství Walzer jednoznačně spojuje s tímto světem; odvolává se na M. Webera a jeho odmítnutí jakéhokoli filosofického zázemí či zájmu proroků o individuální spásu nebo zdokonalení svých duší. (s. 83-84)
Autor tvrdí, že: "Nejsou náboženskými vyznavači či mystiky; nikdy neodhalují asketismus nebo odmítání světa. Konání dobra i zla je pouhou sociální praxí, a prorok a jeho posluchači jsou s touto prací provázáni principem solidarity, nehledě na to, zda nějaký dobrý či špatný čin je nebo není jejich." (s. 84) Prorok Jonáš se tak stává nositelem zvěsti "minimálního zákoníku", který má nenásilně šířit mezi cizími národy - ve městě Ninive. Ámos je představen jako ryzí sociální kritik (s. 87, 92) prosazující spravedlnost a právo. Oba se potom mají dovolávat partikulární náboženské tradice a partikulárního morálního zákona, přičemž předpokládají, že jejich posluchači obojí znají.
Walzerova interpretace se zdá být velice přesvědčivá, opak je však pravdou. Americký sociální filosof se dopustil hned několika nepřesností. Proroci starého Izraele vyjadřovali svá poselství totiž nejenom písemně (Ámos bývá pokládán za prvního z tzv. "píšících proroků".), ale i neverbálně symbolickými činy. Jak bychom je mohli identifikovat jako sociální kritiku? Proč se Walzer nezmiňuje o jiných prorocích, například o Izajášovi, Ezechielovi, Jeremjášovi, atd.? Asi by se divil, ale byli to právě proroci, kdo vyhlašoval soudy nad nepřáteli (Nahum), ale i nad Izraelem samotným (Izajáš, Jeremjáš, atd.), a kdo upozorňoval na události zásadního eschatologického rázu - příchod mesiáše. Proroky můžeme charakterizovat na základě místa jejich působnosti, přestože jejich funkce se do značné míry podobaly: proroci dvorští, putující, spjatí s jednou svatyní, ale i asketové, mystici, tzv. charizmatici - muži Boží, "vidoucí", žreci. Poselství proroka Jonáše se sice zakládá na obecném tvrzení, že Bůh má zájem o celý svět, Ámosova činnost má však zcela jiný charakter, je polemikou proti zpohanštělému kultu "královské svatyně" v Bét-elu (Am 7,13). Ámosovo proroctví samozřejmě lze interpretovat jako sociální kritiku (u mnoha staroizraelských proroků tomu tak skutečně bylo), je to ovšem vyzdvižení pouze vedlejšího produktu prorokova vystoupení.
Walzer v Ámosovi a Jonášovi nalezl "ideální typ" proroků, na které uplatnil své představy, troufám si říci "proroctví", o partikulární společnosti, ve které vládne povědomí o spravedlnosti a "minimálním zákoníku". Prorokům pak podsunul roli sociálních kritiků, kterými však nikdy nebyli, alespoň ne výlučně. Poselství proroků nemá univerzalistický charakter, tím je právě onen "minimální zákoník", ale nabývá vždy podoby partikulárního sporu: prorok versus společenství. Svou knihu Walzer končí slovy o prorokovi Ámosovi: "Zná jeden národ, jedny dějiny a je to právě tato znalost, která dělá jeho kritiku tak bohatou, tak radikální, tak konkrétní. Pravidla pak můžeme abstrahovat a aplikovat na jiné národy, není to však "použití", k čemu nás Ámos vyzývá. Nevyzývá k aplikaci, nýbrž k opakování. Každý národ může mít svá vlastní proroctví, stejně tak jako má své vlastní dějiny, své vlastní osvobození a svůj vlastní spor s Bohem…" (s. 96) Otázkou je, zda-li Walzerova dez-interpretace role proroka není přece jenom v něčem přínosná? Neumožňuje nám snad v intenci jeho vlastního zdůrazňování interpretační plurality a partikulárnosti vystoupit nad historickou skutečnost, nad běžnou kritiku, která vyžaduje odstup a přesnost, směrem k novému pohledu, k nové kritice a interpretaci, k novému pojetí spravedlnosti, která je, podobně jako Ámosovo vystoupení, spíše než sociální kritikou proroctvím?
Ondřej Sládek