Logika v právním myšlení Viktor Knapp, Aleš Gerloch

 

 

Třetí aktualizované vydání knihy Viktora Knappa (již posthumně) a Aleše Gerlocha (první vydání 1983) vychází z vydání druhého (1985), které se stalo populární učební pomůckou na právnické fakultě UK i v Plzni. Nebudu se od počátku tajit mezi filosofickými logiky rozšířeným podezřením, že obor právní logika je coby logika ve zbídačelém stavu. Naneštěstí tato publikace slouží jako další podklad pro to tvrdit, že tomu tak vskutku je.

Hned část první, "Logika a právo" (15-22), nás svým obsahem snad vrátí do padesátých a šedesátých let, kdy probíhal boj o formální logiku, v němž mnozí poukazovali na skutečnost, že dialektická logika nemůže suplovat logiku, nemůže nahrazovat logiku a jméno logika by - můžeme se odvolávat i daleko do historie - nemělo být s dialektikou vůbec spojováno (čtenář si jistě dohledá dobovou literaturu). Autoři této knihy se rozhodli argumenty tehdejších diskusí ignorovat - logikou je logika dialektická a logika formální (tato a nejbližší parafráze či citáty jsou ze stran 15 a 16), vzápětí přikročí k psychologizujícímu pojetí logiky jako vědy "zabývající se lidským myšlením, která zkoumá zákonitosti jeho vývoje i zákonitosti zabezpečující správnost myšlenkových postupů a pravdivost jejich výsledků", formální logika se zabývá "problematikou správnosti lidského myšlení". Bližší seznámení s definicemi a charakteristikami dialektické logiky zcela vypustím, uvedu jen, že logiku formální autoři charakterizují jako mající "materialistický základ", že je logikou klidu (a nikoli pohybu jako logika dialektická) a tak "není univerzální metodou lidského myšlení".

Část druhá, "Základy dialekticko-logického právního myšlení" (23-44) nás vrhne do "Podstaty dialektické logiky a jejího významu pro právníky" (kapitola první), a po historické trojici Hegel-Marx-Engels - tak často citované a probírané dialektickým materialismem a přilehlými učeními komunistických diktatur - následuje výklad metody dialektické logiky, který má snad za účel zmást kohokoli, kdo by si chtěl něco s logikou začít. Uvažme třeba: "Každý předmět má v sobě rozporné stránky a obsahuje prvky negace sebe samého" (s. 26), načež "platí p=p & p≠p" - jak je pak možné studentovi-právníkovi vštípit poznatky a poučky o výrokové spojce negace, či o identitě a dalších?

Část třetí, "Formální logika v právním myšlení", začíná oddílem "Obecný výklad o formální logice" (s. 45 -57) a to historickou introdukcí (Aristoteles, Leibniz, Bolzano), v níž, mimo jiné, je Frege navzdory faktům označen za zakladatele neklasické logiky. Vymezení formální logiky jako vědy o usuzování se zdá být autorům příliš úzké a uvádí - aniž by se s ním jakkoli ztotožňovali - pojetí logiky (překvapivě označované jako široké) jako vědy o logickém vyplývání. Kapitolka "Dvouhodnotovost klasické logiky" poukazuje např. na to, že na rozdíl od dialektické logiky, která používá zákony konkrétní, klasická logika používá abstraktní zákony (např. totožnosti). Následují kapitolky "Obor úvahy" a zejména "Logický jazyk", kde je schéma designace pojednáno jednoduše jako vztah označování mezi designátorem (názvem) a designátem (předmětem), přičemž název může ještě navíc vyjadřovat význam (resp. smysl). Dále jsou v ní za vlastní jména považována jak vlastní jména individuí, tak jména jedinečně identifikující třídu (což je mimo soudobé konvence v logice a analytické filosofii). V podkapitolce "Konstanty a proměnné" autoři odbyli definici výrokové proměnné a tak za p a q lze - zdá se - dosadit "různé výrazy s určitým významem" (s. 55). Uvažme ovšem, jak by pak vypadalo dosazení za proměnné v "p→q" např. pomocí jmen vlastností: "Jestliže pes, pak jelen"; že si takovéhoto důsledku nejsou autoři vědomi ukazuje hned následující podkapitolka, kde v kontextu definice výrokových proměnných dokonce uvádí, že "za každou proměnnou můžeme dosadit určitou třídu výrazů, a to konečnou nebo nekonečnou nebo i prázdnou" (s. 56).

Druhý oddíl, "Klasická logika v právním myšlení" uvádí výrokovou a predikátovou logiku (a rozšíření, viz dále; s. 58-101 tedy pouhých 43 stran, 1/5 celé knihy). Poměrně neformální výklad a to vždy s příklady z právní oblasti - což je klad knihy - výrokových spojek obsahuje snad jen několik sporných míst. Jen kritickým výčtem: věta "Kdo se dopustí trestného činu…, bude potrestán odnětím svobody… nebo peněžitým trestem" nemůže být příkladem exkluze (s. 64), neboť jde o tři věty (exkluze je přitom binární spojkou); "implikace v užším slova smyslu" ("extenzivní i.") je tím, co je známo jako formální implikace; ekvivalence je poněkud nezvykle vyjadřována pomocí "vždy tehdy a jen tehdy, jestliže p, pak q". Výklad je doplněn o modus ponens, tollens, tollendo ponens, coby pravidla odvozování.

Kapitola "Predikátová logika" obsahuje stručné podání predikátové logiky. Zaujme, že autoři do ní neintegrují výrokové proměnné. Neobratné či sporné formulace: "U predikátu nezáleží na pravdivosti či nepravdivosti tvrzení, jež je jeho obsahem" (s.73) - predikát sám o sobě nemůže vyjadřovat tvrzení, např. "být kočka", či "mít rád" nejsou ani pravdivé ani nepravdivé, v PL nabývají pravdivostních hodnot jen formule a nikoli termy. Další: "kvantifikace predikátů" (uváděná na s. 76) není ve skutečnosti možná - kvantifikuje se přes proměnné, čemuž pro příklad koresponduje s.u.f. (x)Px a nikoli (x)P (což by byla formule autorů); mj. toto je nyní již druhá velká daň za neuvedení části základu syntaxe a celé interpretace PL - odlišení termů a formulí a přiřazení příslušných pravdivostních hodnot. Dále chybí alespoň zmínka o vázání proměnných; výklad se ještě stočí k (vlastně de Morganovým) zákonům převoditelnosti kvantifikátorů a kategorický sylogismus (kuse doplněn o Eulerovy a nikoli Vennovy diagramy).

Následuje kapitola "Logika tříd", hned diskutuji několik sporných míst (ze strany 84). Pojem třídy v logice striktně vzato neodpovídá pojmu množiny v matematice (poukazuji alespoň na - matematický - axiom komprehenze). Je otázkou, jak např. prázdná třída je "soubor něčeho reálně existujícího" a jak "zkoumání tříd de dicto" jsou "myšlenkové odrazy toho" (teorie odrazu?!). "Proměnnými logiky tříd jsou třídy... a jejich prvky... " - čtenář se jistě pozastaví nad tím jak objekty (a jejich části) jsou svými vlastními proměnnými; navrhuji formulaci "proměnnými logiky tříd jsou třídové proměnné", "třídové proměnné jsou proměnné pro třídy".

Kapitola čtvrtá, "Logika vztahů" (celkem 7 s.) kupodivu neuvádí ani jediný odkaz na spojitost této problematiky s predikátovou logikou. Ne zcela jasná se zdá (vlastně již několikátá) aplikace opozice de re/de dicto - vztahy v pojetí de re jsou chápáním vztahů objektivní reality (až potud se zdá, že tak činí logika), což je ilustrováno příkladem zkoumání vztahu otce a syna z hlediska genetického, morálního apod. (autoři tedy nepřisoudí úkol zkoumat vztahy objektuálním způsobem logice, ale empirickým vědám); vztahy chápané de dicto jsou zkoumání výrazů jako "x je synem y" (logice je tak přisouzen krajní formalismus až nominalismus).

Oddíl třetí, "Neklasické logiky v právním myšlení" (102-166) je úvodem do základních pojmů a významu pro právníky logiky deontické (polovina kapitoly), dále pak stručně do logiky aletické, logiky pravděpodobnosti, epistemické logiky, logiky otázek a odpovědí (vcelku tedy "záplava" logik).

Část čtvrtá, "Pojmy a definice" (19 s.) je pokusem vyložit problematiku pojmů. Autoři začínají koncepcí, která je založena na nejvýznamnějších nešvarech v teorii pojmů "Pojmy jakožto výrazy mají tedy designát a význam" (s.167) - tedy výrazy a pojmy jsou ztotožněny a nikoli odlišeny, "Pojmy... jen v mysli lidské odrážejí nějakou skutečnost a jako jazykové výrazy tento odraz komunikují jiným lidem" (tamtéž; hovoří i "adekvátnosti odrazu") - teorie odrazu. Hned na následují straně však opravují (čímž se přibližují poznatkům moderní logiky): "za pojem považovat prostě význam jazykového výrazu, tzn. že význam určitého výrazu je pojem, který je dotyčným výrazem vyjádřen"- tedy výraz vyjadřuje pojem (pojem je tudíž mimojazyková entita), pojem je ztotožněn s významem (mimochodem striktně vzato je ale význam binární predikát, kdežto pojem jednomístný). Následně se ovšem hned vrací do lůna psychologické koncepce pojmu a teorie odrazu, "podle níž se pojem vymezuje jako myšlenkový odraz /hned dále nás ubezpečují, že jde o odraz v lidské mysli/ třídy jedinců nebo tříd,vyjadřujících jejich neměnné (invariantní) rozlišovací znaky, tj. jejich neměnné vlastnosti" (s. 168). Následuje stručné uvedení neméně zastaralého učení o obsahu a rozsahu pojmů a extenzionální pojetí pojmů. Dalším je pak expozé vývoje a přechodu pojmů, které je v logice neudržitelné a snad proto autoři poukazují, že tento výklad "přesahuje meze formální logiky a poukazuje tak na její relativní omezenost" (s. 171). Je až s podivem, že autoři Knapp a Gerloch odkazují v seznamu literatury na práce Pavla Materny, kde je téměř vše, co sepsali v kapitole o pojmech, silně zkritizováno již v úvodních stranách jeho publikací.

Druhým oddílem čtvrté části je "Definice právních pojmů" (12 s.; kde hned mírně mate neodlišení definice od definování) se nebudu blíže zabývat. Referenčně: "Co je to definice", "Užitečnost definování", "Pravidla definování", "Legální definice nominální a reálné", "Legální definice rodem a druhem, legální definice genetické a jiné", "Explicitní a kontextové legální definice", "Legální definice syntetické a analytické", "Definicím podobné operace a definice zdánlivé". Pátá část, "Logika a metody právní vědy" (36 s.) pak tvoří závěr knihy a je koncipována jako přehledová a stručná metodologická propedeutika pro právní účely.

Jak bylo zřejmé z výše uvedeného, kniha "Logika v právním myšlení" neobsahuje jen (kromě mnohdy kostrbatého jazyka) nějaké drobné chyby - obsahuje chyby v důležitých věcech podání logických systémů a teorií. Naprosto závažnou poruchou však je celý masivní "dialektický" obal, v němž je logika zabalena a vlastně dokonce zrelativizována jako "nedostačující metoda" (s. 16). Lze si snadno pomyslet, že toto třetí vydání se nemělo na knižních pultech vyskytnout.

 

Jiří Raclavský

Eurolex Bohemia

2000 (3. vydání)

Francouzská 110

100 00 Praha 10