Uvedená Bělohradova stať je promyšlenou a argumentující analýzou identity. Autor tuto analýzu opřel o kritickou četbu významné relevantní literatury, ovšem s jedinou významnou výjimkou: Opomněl konfrontovat své argumenty s tak zásadním přístupem k logické analýze tohoto problému, jaký poskytuje Tichého transparentní intenzionální logika (TIL). Protože je seznámen přinejmenším s existencí TIL, má uvedený kaz jeho stati charakter jisté nepoctivosti, která se mu ovšem vymstila, neboť v některých případech se snaží řešit problémy, které již byly řešeny, a to prokazatelně lépe než způsobem, který navrhuje autor či literatura jím uváděná, popř. sdílí omyly (i uznávaných autorit), které TIL odhalila již před delší dobou. Dovolím si proto formulovat několik poznámek, které by měly alespoň doplnit Bělohradův text. Následující zkratky znamenají příslušné práce Pavla Tichého:
FFL – The Foundations of Frege´s Logic (de Gruyter 1988)
KPM – „Konstrukce jako předmět matematiky“ (český překlad stati z r.1995 ve Filozofickém časopise 1998/2, 231-244),
DDR – „De dicto a de re“ (překlad v O čem mluvíme, Filosofia 1996),
EB – „Existence a Bůh“ (český překlad tamtéž, 1996).
Poznámka 1.De re, de dicto.
Autor se domnívá, že věta
◇Za
kde Z označuje vlastnost zvítězit v prvním kole prezidentských voleb a „a“ označuje individuum Gore, je de re analýzou věty
Al Gore mohl zvítězit v prvním kole prezidentských voleb.
a věta
◇(∃ x Gx ∧ Zx) (má být ◇(∃ x (Gx ∧ Zx)) )
je její de dicto analýzou. Tento názor opírá o hrubou charakteristiku ve své Pozn.3, podle níž supozice de re znamená připisování vlastnosti individuu a supozice de dicto připisování vlastnosti propozici.
Že tato charakteristika je skutečně hrubá, mohl autor zjistit nejen studiem významu těchto kategorií v průběhu dějin, nýbrž i velmi přesného pokusu o explikaci obsaženého v DDR, EB a v FFL. Analýza navržená v TIL je obecnější a je jednoznačná. Podle ní ta logická konstrukce K, která je podkonstrukcí konstrukce L, je v supozici de re, jestliže výsledek konstrukce L závisí na hodnotě K v daném světě a čase. V opačném případě jde o supozici de dicto. TILovské konstrukce mohou obsahovat proměnné w (pro možné světy) a t (pro časové okamžiky). Až na jistou dobře definovanou výjimku znamená aplikace konstrukce na w a (pak) na t, že tato konstrukce je v supozici de re: jde o hodnotu intenze konstruované konstrukcí K ve světě w v čase t. („Intenzionální sestup“) Když nyní použiji TIL na analýzu uvedené věty o Gorovi, dostanu dvě možné analýzy. První předpokládá, že výraz „Gore“ označuje individuum, řekněme G, druhá, že jde o individuovou roli („úřad“, pro Churche „individual concept“), řekněme G´. O první analýze by Bělohrad řekl, že je de re, o druhé, že jde o de dicto. S použitím TILovské explikace dostaneme jiný výsledek. Zjednodušeně zapsáno:
λwλt [Zwt G]
a
λwλt [Zwt G‘wt] .
Proč je prvý případ případem de dicto, je jasné z naší definice: individua jsou táž v každém možném světě a čase (k tomuto důležitému bodu viz později), takže hodnota (zde: pravdivostní hodnota) zkonstruovaná první konstrukcí nezávisí na hodnotě G v daném světě a čase – ta je všude stejná. Pokud jde o druhou konstrukci, především je zcela zavádějící použití existenčního kvantifikátoru v autorově analýze. (To bude jasnější později.) Nyní sice dojdeme k výsledku, že jde o de dicto, ale jen dík zmíněné výjimce: G´ je sice v ´intenzionálním sestupu´, ale je podkonstrukcí konstrukce, která je v supozici de dicto (λw λt …). Tím se sama stává konstrukcí v supozici de dicto.
Tato ukázka analýzy demonstruje, že nelze jen tak jednoduše říkat, že de re znamená, že něco říkám o individuu a de dicto, že něco říkám o propozici.
Ještě k případu, že jde o G´, tj. o individuovou roli (tj. intenzi, která každému světu a času přiřazuje nejvýše jedno individuum): pak by výraz „Al Gore“ byl jakousi zkratkou za empirickou deskripci, která by nemusel být ´obsazena´ v každém světě čase. Ani pak není součástí analýzy uvedené české věty předpoklad existence. Propozice daná konstrukcí
λwλt [Zwt G‘wt]
by v takových světech a časech prostě nenabývala žádné pravdivostní hodnoty (´truth-gaps´).
Poznámka 2. Leibniz.
Autor dobře vyřešil Chisholmův problém. Mohl ovšem dojít ke svému (správnému) výsledku přímo, bez okliky, přes čas. TIL by ho varovala, že klasický zápis Leibnizova zákona je extenzionalistický, a protože jde o empirické vlastnosti, měl by být analyzován už v atemporální verzi takto (ve zjednodušeném, ne TILovském zápisu):
∀x ∀y ( x=y ⇔ ∀w ∀F (Fwx ⇔ Fwy))
Takto dostáváme okamžitě první řešení na s.7 Bělohradovy stati (včetně transpozice) a po triviálním rozšíření na čas i druhé řešení.
Poznámka 3. Řešení spojená s rozčleněním individuí na mereologické části
Všechna řešení probíraná autorem v souvislosti s různými možnými chirurgickými zásahy do individuí jsou závislá na dvou předpokladech. Jeden z nich je, že pojem existence je dostatečně jasný (k tomu viz Poznámku 5), druhý, že individua nejsou jednoduché entity. V TIL je zpochybněn tento druhý předpoklad. Argumenty ve prospěch tvrzení, že individua jsou jednoduchá, nedělitelná, jsou uvedeny v KPM. V podstatě jde o to, že neexistuje jednoznačné dělení na části. Z jednoho hlediska je součástí daného automobilu karosérie a ne karburátor, z jiného hlediska naopak atd. Předpoklad dělitelnosti individua vede takto ke sporu. Co je dělitelné, jsou podle TIL jednotlivé konstrukce daného individua. Podrobnější argumentaci nalezneme v KPM. Všechny autorovy úvahy v uvedeném směru jsou proto založeny na směšování individuí a způsobů jejich konstrukce.
Poznámka 4. Prezentismus
Především je skutečně velice intuitivní chápat pojem PŘÍTOMNÝ OKAMŽIK jako pojem funkce, totiž identické funkce v oboru časových okamžiků, konstruované
λ t t.
Mějme okamžik T. Který okamžik je přítomný v T? Zřejmě právě T. Jak bychom mohli definovat ´absolutní´ přítomný okamžik? Indexikalita (spíše: funkcionální charakter) přítomnosti je naprosto zřejmá. Pokud ignorujeme tuto zdravou intuici, vytvoříme samozřejmě prostor pro úvahy typu ´jsou jiné než přítomné okamžiky reálné?´, přičemž se budeme jako čert kříži vyhýbat úkolu vymezit, co myslíme ´reálností´. Pokládám bohužel tuto problematiku za násilně vytvořenou.
Poznámka 5. Existence, reálnost
V tomto bodě vytýkám autorovi, že s výrazy „existence“ a „reálnost“ apod. zachází velmi bezstarostně. Především nerozlišuje existenci ve smyslu existenčního kvantifikátoru od existence jako empirického predikátu. V tomto směru nabízí TIL precizní analýzy, zejména v EG. Tento problém ovšem souvisí i s problémem povahy individuí. Z hlediska TIL (ale zčásti i z hlediska analýz, které prováděl Frege) existence nemůže být smysluplně predikována o jednotlivinách (číslech, individuích). Existenční kvantifikátor je vlastně třída neprázdných tříd, takže to je predikát tříd, ne jednotlivin. A empirická existence se nemůže týkat ničeho jiného než intenzí: v daném světě a čase je daná intenze buď ´obsazena´ (individuová role individuem, vlastnost individuí neprázdnou třídou individuí apod.), nebo ne. V prvém případě je predikát existence na tu intenzi aplikován pravdivě, ve druhém nepravdivě. Avšak predikovat tuto (empirickou) existenci o individuích je buď triviální (existenční kvantifikátor), nebo nesmyslné. Má jistě smysl ptát se, zda vlastnost nazývaná existencí přísluší dané intenzi (tj. ne v tom smyslu, zda existuje tato intenze, nýbrž zda je ´obsazena´ ), např. zda existuje prezident Ghany, ale o jakou vlastnost individua by mohlo jít, kdyby existence byla vlastností individua? Kdyby např. výraz „Gore“ byl interpretován jako zkratka za úřad současného amerického prezidenta, ptali bychom se otázkou „Existuje Gore?“ na to, zda tento úřad je (v aktuálním světě nyní) obsazen. Kdybychom však tuto nepřirozenou interpretaci nahradili interpretací tohoto jména jakožto jména konkrétního individua, pak by naše otázka postrádala jakýkoli rozumný smysl. (Nebo bychom dostali triviální otázku, zda platí
∃x (x = G), přesněji ∃ λx (x = G),
tj. zda třída obsahující individuum nazvané „Gore“ je neprázdná, takže z empirické otázky by se stala banalita: dotaz po platnosti tautologie.)
Tato problematika souvisí s otázkou povahy individuí. Je zřejmé, že uvedená analýza existence předpokládá antiesencialistické pojetí individuí, podle něhož individua (zhruba řečeno) nemají žádnou empirickou vlastnost nutně („bare individuals“). Toto pojetí, které je zároveň spjato s pojetím jednoho univerza individuí pro všechny možné světy (takže problém transmodální identity odpadá) je jistě možno kriticky napadnout (viz např. Cmorejovy stati), ale nemůžeme se domnívat, že řešení problémů v Bělohradově stati je nezávislé na otázce esencialistické či antiesencialistické koncepce individuí. Ve světle této poslední koncepce ztrácí např. tvrzení (s. 20) „že jsou objekty, které neexistují“ jakýkoli rozumný smysl. Rovněž tvrzení (tamtéž), že „pro aktualisty není žádná jiná forma bytí než existence“ se stává tvrzením nesrozumitelným. Ovšem, autor by se mohl pokusit o jiný výklad použitých výrazů, a to tak, že by odlišil logické pojmy od pojmů metafyzických. Tento legitimní (i když podle mého názoru sotva úspěšný) krok však autor neučinil.
Podobnou nevyjasněností zatěžuje autor svou stať, pokud jde o pojem reálnosti. Z několika příslušných pasáží citujme (s.18): „Pokud to, co je, nazýváme reálným, skutečným, nebo jakkoli jinak, pak to, co může být, musí také být reálné, skutečné, apod.“ Bez analýzy pojmu reálnosti je nabídnutá inference prostě neplatná. Proč by to, co může být, bylo automaticky to, co je? Z realizované možnosti vyplývá možnost, ale z možnosti přece nevyplývá realizovaná možnost. Jestliže rozlišujeme aktuální svět (chcete-li, realitu) od ostatních možných světů, pak nejde o rozdíl mezi existencí a neexistencí, nýbrž o uskutečněnost některé ze stejně objektivních možností. A tuto uskutečněnost vs. neuskutečněnost nelze ovšem postihnout logikou: V tom smyslu jsou všechny možné světy téže ´logické povahy´ - logika nemůže řešit problém uskutečněnosti, neboť to není empirická věda, není to věda o realitě. (To, co platí logicky, platí ve všech možných světech, a tedy není schopno odlišit realitu od ostatních možností. Ostatně to souvisí s tím, že vědět, který svět je aktuální, je totéž jako být vševědoucí.)
Autorovo zanedbání příslušných analýz jej činí poněkud nespravedlivým vůči D.Lewisovi. TIL je kritická vůči Lewisově koncepci možných světů, ale v jednom bodě jsem nucen se Lewise proti Bělohradovi zastat. Na s.19 píše:
Lewis vyvozuje z existence „způsobů, jak se věci mohly mít“ existenci možných světů. Ovšem „způsob, jak se věci mohly mít“ je jistá charakteristika, zatímco Lewisovo vysvětlení možných světů je řadí do kategorie konkrétních objektů.
Celá tato úvaha, kterou autor pokládá za velmi podstatnou pro jeho argumentaci, je snadno zpochybnitelná. Hlavně jde o to, že je zde užit pojem KONKRÉTNÍ OBJEKT v naprosto nejasném smyslu. Nedomnívám se, že by možné světy byly pro Lewise „konkrétní objekty“ v tom běžném smyslu, tj. jakési fyzické předměty. Rozumí-li Bělohrad výrazu „konkrétní objekt“ nějak jinak, pak bez vyjasnění toho, jak, nelze jeho argument přijmout.
Závěr.
Uvedené poznámky by bylo možno jednak rozvést, jednak doplnit o další. I z toho, co bylo řečeno, vyplývá následující závěr: Kdyby byl autor respektoval to, co k dané problematice říká TIL, a např. zdůvodnil, proč nemůže Tichého argumenty přijmout, vypadala by eventuální polemika z mé strany jinak. Jinými slovy: Nevytýkám autorovi, že nepřijal stanoviska TIL, nýbrž to, že je prostě obešel, jako by nevěděl, že tato stanoviska – ať by je přijal nebo odmítl – jsou vysoce relevantní pro danou problematiku a že vrhají světlo na některé základní problémy, jejichž řešení je podmínkou řešení těch problémů, jimiž se autor ve své stati zabývá.