Tak zní podtitul knihy s hlavním názvem "Duše vědy" dvou amerických autorů Nancy R. Pearcyové a Charlese B. Thaxtona. Vydali ji v českém překladu v roce 1997 v pražském nakladatelství Návrat domů. Proč o té knize psát? Protože je to podivuhodná směsice pravdivých údajů o vědě, tedy o vědeckých poznatcích a náboženskou vírou beznadějně poznamenaných nevědeckých tvrzení podávaných jako poznaná pravda. Navíc je knížka nesoustavným přehledem: z části jde o historický výklad o vědě, ovšem s někdy neuvěřitelnými nedostatky a vynechanými základními fakty z vědeckého vývoje, a z části se prezentuje podrobný výklad některých nových vědeckých poznatků. Kromě toho se autoři místo podání svého pojetí opakovaně dopouštějí citace citací. Jejich názor se pak vytrácí. To, oč se autoři ve svém výkladu opírají (totiž bible křesťanů), je pro ně nepopiratelný základ nejen vší náboženské víry, ale také vědy. Ovšem jiné církevní nauky a prameny neberou v úvahu (jako např. korán). Vůbec neuvažují o tom, že Starý zákon vznikal staletí před Kristem a Nový zákon několik století po Kristu jako dílo početných autorů. Tento konglomerát někdy si protiřečících mýtů, pojednání i veršů má podle autorů vyšší vypovídací hodnotu o světě jakožto vnuknutí boží - byť konečná verze byla schvalována různými historickými teologickými komisemi - než poznatky vědecké, ověřené praxí technickou i společenskou. Konec konců by vědecké poznatky mohly být označovány také jako vnuknutí boží, když k některým z nich dospěli jejich autoři jakousi intuicí teprve posléze ověřenou pokusy a důkazy.

Pearcyová a Thaxton vycházejí ze základní představy, že křesťanská víra se stala jedinečnou půdou, ze které se zrodily experimentální základy vědy. Bagatelizují fakta o vědě antické, přenosu antických vědeckých poznatků v arabském světě, nehledě na předvědecké zkušenosti lidí empirií potvrzované od neolitu až do doby narození Krista. Zvláště zálibně si pochvalují, že křesťanství vědecký pokrok nebrzdilo, ale naopak ho podporovalo. Středověké zkušenosti s potíráním vědy (i dávných vědeckých poznatků) až do doby 18. století, kdy osvícenství vykročilo proti tmářství, se neberou jako vážný argument. Víra a křesťanské učení přivedlo prý vědce k přesvědčení o zákonitostech přírody. Ještě ve 20. století se však církev bránila akceptovat početné nové vědecké poznatky jako je stáří Země, vznik člověka evolucí z nižších organismů ap. Také filosofii jako mocného činitele v rozvíjení ducha člověka neberou oba autoři v úvahu. Neuvažují o tom, že věda vznikala už před koncem 18. století, aby se dobrala nynějšího stavu. Fakt, že začátky vědy musíme hledat dávno před antickými filosofy (tehdy skutečnými vědeckými pracovníky přírodních i společenských věd), totiž v dávném Egyptě, kde už museli znát Pythagorovu větu, je zřejmě pro knihu Duši vědy nepřijatelná teze, neboť brání přijetí základního principu, tedy odvození vědy od křesťanské víry.

Staré Řeky pokládají za lidi bez přesvědčení o velké hodnotě materiálního světa, což se prý stalo důvodem, že Řekové nevytvořili empirickou vědu. Teprve monoteismus bible, jak tvrdí autoři, zahnal bohy přírody a zbavil lidstvo strachu bádat, když svět přestal být předmětem uctívání. Zapomínají, že jako předmět uctívání si našla církev nové objekty lidskou rukou zrobené.

Myšlenka přírodního zákona nebyla odvozena z pozorování, ale jak citují autoři, byla odvozena před pozorováními, na základě víry v Boha Bible. Také soudí, že možnost aplikované matematiky je v přírodních vědách výrazem křesťanské víry, totiž že příroda je dílem všemohoucího Boha. Jak lze vysvětlit matematičnost Boha se neuvádí. Také další tvrzení je víc než opovážlivé. Z něho by totiž vyplývalo, že křesťanství je vlastně zodpovědné za současný neutěšený ekologický stav: Nepochybují, že moderní věda dala vzniknout moderní technice. K tomu bylo potřeba názorového systému, který by povoloval v zájmu lidských cílů aktivně zasahovat do přirozených procesů. Biblický pohled vede člověka k poznatku, že má svobodu s přírodou manipulovat. Biblické ospravedlnění pro aktivní využívání přírody lidmi je tedy varováním pro všechny současné ochránce přírody a vlastně návodem, kde hledat hlavní viníky za současný stav přírody. Také další tvrzení, že z biblického učení vychází revoluční náboženská myšlenka o možnostech zlepšení podmínek lidského života, se předpokládá jako dávný předchůdce zprofanovaného učení marxismu.

Zcela neúnosné je tvrzení, že jakmile se věda oddělí od učení o Božím stvoření, ztrácí veškeré filosofické opodstatnění pro svůj základní předpoklad zkoumání zákonitostí přírody. Jestliže se autoři opírají o věrouku, mohou mluvit jen o teologickém opodstatnění a nikoli filosofickém, když konec konců ani filosofii ve svém pojetí neberou vážně.

Naopak správně se v knize poukazuje na učebnicový styl ve výkladu dějin vědy, kdy se zřídka uvádí, jak věda prochází omyly, chybami, ba i podvrhy a jak se sledují jen triumfální výsledky geniů vědy.

V moderní vědě je možné poukázat na hluboké oddělení přírodních věd napřed od historie a posléze od společenských věd vůbec. Tady autoři zdůrazňují, že dějiny musí pochopit skutečnou jednotu vědecké činnosti spojené v jejím vývoji se společností, která jí dala vzniknout. Neuvědomují si, že by mělo jít o jednotu vědy či lépe řečeno vědeckého poznání, nikoli jednotu vědecké činnosti. Proto se též mohou pohoršovat nad skutečností, že většina praktikujících vědců bezstarostně nedbá historie a filosofie a ovšem i křesťanství.

Autoři si nepovšimli, že v historii existují doby růstu myšlení a chvíle zmatků a chaosu a pokládají takové stavy za božské záměry (jako např. období na přelomu 16. a 17. století). Zato spekulují, že Písmo svaté zaznamenává ve stvoření skutečný řád, totiž soubor historických, etických a přírodních danností.

Zcela kuriozní je kapitola o biologii. Mezi uvedenými odborníky jako jsou Linné, Lamarck a Darwin nezapomněli ani na popularizátora Buffona, ale ani jednou v celé knize nepřipomenuli jméno zakladatele genetiky Mendela, natož jeho dílo. A to ještě ke všemu byl Mendel církevní činitel (opat augustiniánského kláštera). Při tom se v knize o genetice mluví: popisují objev DNA a věnují pozornost i chemickým aspektům genetiky, jen základní objev 19. století překračují a považují za vhodné - podobně jako stoupenci antimendelovských komunistických výpadů z poloviny 20. století - jít ještě dál: vůbec se o Mendelovi nezmínit a odeslat Mendela do zapomnění.

Podobně udivující je tvrzení o matematice či ještě spíše o matematicích. Praví, že matematika je odříznuta od využití v jiných oborech a mnozí matematici chápou matematiku jako hru, která se řídí svými vlastními pravidly. Matematika, protože je vytržena z půdy víry ve stvoření, ztratila podle autorů svůj základ a začala uvadat. Takto nesmyslně se v době neustálého rozvoje matematiky a komputerizace vyjadřují křesťanští historici vědy. Deklasifikují skutečné poznání na úkor víry a teologických hypotéz, někdy zaměňovaných za filosofické představy. Uvažují pouze o tom, že křesťanství má nárok na vyšší či výlučnou pravdu. Matematiku definitivně odpisují, protože jsou si jisti, že lidé byli stvořeni k obrazu božímu, což podle nich současná matematika neakceptuje (k tomu se dá jen říci: kdo ví, jak vypadá Bůh?). Ale autoři vidí východisko: křesťané (jen křesťané, nikoli mohamedáni, hinduisti) mohou mít na matematiku spasitelný účinek. Křesťanství může matematice navrátit důstojnost!

O současné vědě, zvláště fyzice, se vyjadřují takto: "vědecká revoluce" byla možná jen proto, že vznikla v křesťanské Evropě a nikoli na hinduistickém východě. Zapomínají, že věda je jen jedna, že je nedělitelná podle vyznání vědců. Výklad fyziky 20. století směšovat s mýty bible je neadekvátní vzhledem k nesrovnatelné úrovni jejich poznávacích možností.

Na začátku vědeckého poznávání byli podle autorů vědci křesťané. Zapomínají na již připomenuté: antičtí vědci tu byli před křesťanstvím, nehledě na vědecké poznávání v jiných než křesťanských částech světa.

Pearcyová a Thaxton přísně odsuzují pseudovědy jako např. akupunkturu (tedy praktickou medicinskou metodu), což se jeví jako příliš kategorické při srovnání s jejich hodnocením vědy z hlediska teologie. Jsou naproti tomu přesvědčeni, že křesťanské náboženství utvářelo značnou část (zde se uskromnili) západního vědeckého dědictví. Popírání tohoto významu křesťanství je prý jen dočasnou odchylkou, zábleskem na obrazovce, který již začíná pohasínat. Zaměňují roli křesťanství: místo programu služebnosti zneužívají církevních idejí k prosazování jeho vůdčí autority ve společnosti snad ve všech ohledech.

Další výklad ke knize není potřebný. Jednosměrné pojetí, v jehož zajetí se ubírá celá kniha, ukazuje, že duše vědy zde nebyla dobře osvícena.

Radan Květ