Paul Thagard: Úvod do kognitivní vědy. Mysl a myšlení. S předmluvou I. M. Havla a J. Kelemena, . s. 231. Z amerického originálu Mind. Introduction to Cognitive Science přeložil RNDr. Anton Markoš, CSc. Vydalo nakladatelství Portál, s. r. o v Praze 2001.

 Anotace zadní stránky

Když jsem se poprvé setkal se spojováním věd jako jsou psychologie, lingvistika, neurofyziologie, filosofie aj. pod hlavičkou nového termínu kognitivní vědy, přiznám se, že jsem vůči těmto snahám neměl příliš mnoho sympatií a již samotný termín byl pro mne  pískem v soukolí snah o pochopení, o co vlastně jde. Cožpak jsou nějaké nekognitivní vědy? Existuje snad věda, která by deklarovala, že nepoznává? A i když jsem se časem smířil s tím, že si nebudu překládat uvedený název jako poznávácí vědy, ale tak, jak je to asi zamýšleno, tedy vědy o poznání či lépe poznávání (a to věch velmi širokých souvislostech), stopa jisté nedůvěry zůstala. Vždyť už tu je gnoseologie nebo - chcete-li - epistemologie a nikdo nikomu snad nebrání zajímat se v jejím rámci i o problémy mysli a myšlení. Nicméně samotný problém je bezesporu zajímavý, a tak jsem uvítal příležitost nechat se poučit knihou, která je k tomu přímo určená.

Kniha je psána primárně pro vysokoškolské studenty navštěvující autorův kurz Úvod do kognitivní vědy, takže již z názvu a účelu je patrné, že nejde o vyčerpávající studii, ale - podle mého názoru - snad o ještě těžší problém: o představení  různorodých oborů a jejich jisté účelové syntézy zájemcům-specialistům reprezentujících vždy jednu ze zúčastněných odborných oblastí. Vlastně je nemožné vyhnout se situaci, ve které se může část posluchačů (čtenářů) přinejmenším nudit, když ve výkladu dojde právě na „jejich“ obor.

Po expozici problému - na příkladech „ze života“ - ukazuje autor, co kognitivní vědy zajímá - nastiňuje velmi stručně historický kontext, metody a - mám dojem - příliš rychle spěchá k jedné hypotéze kognitivní vědy, kterou je komputačně-reprezentační uchopení mysli (Computational-Representational Understanding of Mind). Analogie mysli a počítače se tak stává víceméně ústředním tématem celé knihy, ať již v podobě pozitivního výkladu nebo v pasážích věnovaných kritice této hypotézy. Vzhledem k tomuto zaměření je velká část prvního oddílu knihy věnována logice, jejím základů a vztahům k psychologii - mluví se o „psychologické přijatelnosti formální logiky“ - a neurologii.

Každá z dalších kapitol 1. části knihy je pak budována podle schématu - 1. problém, 2. reprezentační mohutnost (co lze takto vyjádřit), 3. výpočetní mohutnost (co lze takto řešit), 4. psychologická přijatelnost (jak (ne)koresponduje s naším psychologickým nastavením), 5. neurologická přijatelnost (má-li to nějaký neurofyziologický korelát či dokonce vysvětlení), 6. Praktická použitelnost. Didaktický charakter knihy podtrhuje závěrečné 7. Shrnutí a 8. Otázky k další diskusi. Po logice tak následuje kapitola o pravidlech (redukována do jednoho příkladu „jestliže - pak“), která se od logické implikace liší - tak jako se vůbec liší použití pravidel v modelech kognitivních věd od použití logiky - větší volností: pravidla si nenárokují univerzální pravdivost, pravidlo připouští výjimky a pomocí pravidel lze vyjádřit (reprezentační mohutnost) - narozdíl od logiky -  třeba i to, co se má dělat. Kapitola 4 je věnována pojmům a konceptům, zde nabývám dojmu, že schéma kapitol by bylo možné zjednodušit, neboť v případě neurologické přijatelnosti se již po třetí opakuje totéž: „o tom, jak se pojmy (pravidla, logika) uskutečňují v mozku, se toho ví jen málo (nic)“.

Kapitola o analogii je vlastně pokračováním ve výkladu metod seřazených podle pravidla volnosti: od rigorózní logiky, přes pravidla připouštějící výjimky, až nyní k analogii, která je v prvním přiblížení víceméně náhodným, situačním vztahem zkušenosti-příkladu aplikovaného na neznámý jev. Samozřejmě se ukazuje, že analogie je postižením nikoli jevových, povrchových stránek, ale že jde o podstatnější souvislosti a kapitola oplývá řadou empirických příkladů. Z řady nevybočuje ani následující kapitola věnovaná představám. Opravdu nevím, zda pojem může mít obrazovou formu - jak tvrdí autor - rozhodně mne ale nepřesvědčuje formulace: „I pojem můžeme mít obrazovou formu - například moje představa psa nemusí být reprezentována výčtem vlastností v rubrikách, ale zobrazením psa s těmito vlastnostmi“ (s. 117). Stejně tak mi není příliš jasné, co myslí autor mentálními představami narozdíl od představ bez přívlastku. První část knihy uzavírá (není to zcela přesné, následuje ještě osmá kapitola Shrnutí a zhodnocení) kapitola věnovaná konekcionistickým sítím. Autor se soustředí na dva typy modelů - lokální reprezentace, kdy lze strukturám, které jsou podobné neuronům, přiřazovat reprezentace pojmů či výroků a distribuované reprezentace, kdy si tyto pojmy a výroky osvojuje celá síť.

Shrnující (definitivně závěrečná kapitola první části) končí úvahami o výzvách, s kterými by se měly kognitivní vědy (u Thagarda to znamená především koncepce CRUM) v budoucnosti vyrovnat. Výzvy uvádí v tomto pořadí:

I když mezi čtyři možná řešení, jak se s těmito výzvami vypořádat - 1. Popřít tyto problémy, 2. Rozšířit CRUM o tyto problémy a hledat řešení, 3. Doplnit CRUM, aby byla schopna vůbec reagovat, 4. Zavrhnout CRUM - poctivě počítá možnost skoncovat s metodou CRUM, je to pro něj pouze možnost abstraktní, okamžitě ji zavrhuje, protože „žádný z vyjmenovaných problémů není důvodem pro zavržení koncepce CRUM“.

Tři kapitoly (1. Emoce a vědomí, 2. Fyzické a sociální prostředí, 3. Dynamické systémy a matematika) z druhé části knihy jsou věnovány právě úvahám, jak tyto výzvy, resp. námitky z těchto pozic, uvést do souladu s CRUM a vypořádat se tak s problémy, jejichž řešení doposud odolává jakýmkoli metodám.

Při četbě první části mohl mít s věcí obeznámenější čtenář pocit, že řada vysvětlení klouže po povrchu, v části druhé ovšem zaráží evidentní chyby. Například se můžeme dočíst, že: „Ten, koho jeho náboženské přesvědčení vede k víře, že člověk žije i po smrti, je dualistou...“ a že „protikladem dualismu je materialismus, který tvrdí, že mysl je stejnou substancí jako fyzikální látka, která tvoří naše tělo“ a i následující typologie materialismu nasvědčuje neúměrné účelovosti s jakou je vytvořena a nerespektování dějin filosofie. Takto pojatá typologie pak autorovi slouží k tomu, aby ukázal, jak jednotlivé typy materialismu jsou neschopné řešit problémy, které v úvodu formuloval, a jak jeho řešení, tj. CRUM a tzv. integrativní materialismus (autorův vynález), jsou to správnou odpovědí.

Tyto a podobné nepřesnosti vyvolávají podezření, zda nejsou podobně postiženy i ostatní pasáže, zabývající se jinými oblastmi, které nemusí čtenář právě ovládat jako specialista. Definuje-li Thagard chaotické systémy jako „ty, které jsou typické náhlými změnami (fázovými přechody), které je nesmírně těžké předpovědět“, nemohu se zbavit dojmu, že i když to snad není zcela nesprávné, není to také zcela správné. Je to prostě opět až příliš povrchní a nadmíru zjednodušená charakteristika. Alespoň u Gleicka jsem se dočetl, že chování chaotických systémů nelze předvídat principiálně, což je podle mne něco zcela jiného, než „nesmírně těžké“. Závěrečná kapitola Budoucnost kognitivní vědy není již pro průměrného čtenáře žádnou hádankou - CRUM, přes všechny potíže, kterým musí čelit, je perspektivní cestou možná i pro řešení takových problémů, jaký představuje otázka vědomí. Možná je to dokonce pravda, ovšem Thagardova podpora v této věci přesvědčuje spíše nadšením než jasnou argumentací.

Pokud by tedy můj postoj ke kognitivním vědám závisel výhradně na tomto Úvodu, asi bych zůstal u lehkého skepticismus, nicméně je jasné, že každý musí někdy a někde začít a zmíněná kniha představuje i přes některé nedostatky jednu z přijatelných možností.

Josef Krob