Tato studie je zamýšlena zčásti jako stručný a všeobecný úvod k ideji hyperintenzionální sémantiky samé. Základní ideou hyperintenzionální teorie významu je uvedení pojmu významu dostatečně jemnozrnného k logickému modelování složených výrazů jak formálního, tak přirozeného jazyka.

    Je zřejmé, že sémantika založená na pravdivostních podmínkách^A (například intenzionální teorie významu, jakou je sémantika založená na možných světech^B), nemůže být hyperintenzionální, její kritéria identity větného významu jsou příliš hrubá.

    Dvěma pojmy svázanými s hyperintenzionalitou jsou pojmy struktura a procedura. Hyperintenzionalita může být zjevně nápomocna jen díky struktuře, zatímco strukturované významy zajišťují základ pro procedurální sémantiku. Procedurální teorie významu líčí význam jako trasu [itinerář] kroku po kroku, která směřuje k určitému cíli [destinaci]. Speciální pozornost bude věnována Transparentní intenzionální logice (TIL) Pavla Tichého, jehož konstrukce kvalifikuji jako strukturované hyperintenze.

        I. Některá pro a proti sémantiky pravdivostních podmínek

Sémantika založená na pravdivostních podmínkách buďto ztotožňuje, nebo modeluje význam věty jako podmínky, za kterých je věta (nebo jakýkoli jiný nositel pravdivosti) pravdivá. Zhruba řečeno je věta S pravdivá právě tehdy, když realita je taková, jak věta S tvrdí, že v relevantních ohledech je. Tato populární teorie významu domněle počítá Fregeho mezi své otce zakladatele.V roce 1893 psal:

[...] nicht nur eine Bedeutung, sondern auch ein Sinn kommt allen rechtmaessig aus unsern Zeichen gebildeten Namen zu. Jeder solche Name eines Wahrheitswerthes drueckt einen Sinn, einen Gedanken aus. Durch unsere Festsetzungen ist naemlich bestimmt, unter welchen Bedingungen er das Wahre bedeute. Der Sinn dieses Namens, der Gedanke ist der, dass diese Bedingungen erfuellt sind.¹

Zdá se, že také Ludwig Wittgenstein, okolo první světové války, měl sémantiku pravdivostních podmínek:

Der Satz ist ein Bild der Wirklichkeit: Denn ich kenne die von ihm dargestellte Sachlage, wenn ich den Satz verstehe. [...] Der Satz zeigt, wie es sich verhaelt, wenn er wahr ist. Und er sagt, dass es sich so verhaelt.

Die Wirklichkeit muss durch den Satz auf ja oder nein fixiert sein. [...] Der Satz ist die Beschreibung eines Sachverhaltes.²

To, co Wittgenstein říká o Satz a Sachlage v Traktátu, přibližně koresponduje propozici a stavu věcí v dnešní sémantice založené na možných světech (SMS). To, co v zásadě nazývá alle moeglichen Sachlagen and der logische Raum, může být v přípustné interpretační licenci chápáno jako množina všech logicky možných propozic ohraničená tautologiemi a kontradikcemi.³

    Z různých druhů sémantik založených na pravdivostních podmínkách se rozšířená sémantika na základě možných světů (SMS) dostala do palby svých vlastních následovníků.⁴ Je nyní zavedeným faktem, že přinejmenším kontexty postojů [attitude contexts] vyžadují jemnější princip individuace jejich postojových relát než logickou ekvivalenci. Počínaje M. J. Cresswellem se o kontextech vyžadujících jemnozrnnější individuaci stalo běžné hovořit jako o hyperintenzionálních:

Hyperintenzionální kontexty jsou jednoduše kontexty, které nerespektují logickou ekvivalenci.⁵

Hyperintenzionální sémantika je jakákoli sémantická teorie, jejíž princip individuace významů je jemnější než logická ekvivalence. Cresswellova charakteristika hyperintenzionality fakticky říká pouze "Jít za logickou ekvivalenci," ale opomíjí naznačit nakolik daleko. Nicméně z pohledu hyperintenzionální sémantiky je jasné, že propozice SMS nemůže být významem věty, i když dobře smí být její pravdivostní podmínkou. Rekapitulujme základní myšlenky SMS. Jak Kripke říká:

Hlavní a původní motivací pro 'analýzu možnými světy' – a pro způsob, jak ji ujasnit modální logikou – bylo, že modální logice umožňuje, aby byla pojednána stejnými množinově teoretickými technikami teorie modelů, která dokázala být tolik úspěšná, když byla aplikována na extenzionální logiku. Je také užitečná v tom, jak udělat některé pojmy jasnými.⁶

Kripke zde nezmiňuje, které pojmy má na mysli, ale dále říká:

Ve formální sémantice modální logiky 'smysl' termínu t je obvykle bráván jako (případně parciální) funkce, která přiřazuje každému možnému světu H referent termínu t v H. Pro rigidní designátor je takovou funkcí konstanta. Pojem 'smyslu' se vztahuje k 'podání významu', nikoli k fixování reference.⁷

Takováto funkce je v SMS známa jako intenze. Intenze SMS slouží jako smysly (promiňte, 'smysly') termínů. Příkladem pojmového ujasnění by byl předtím vágní pojem propozice. Kripke v 1963 říká (K je množinou možných světů):

[...] propozici definujeme [...] jako funkční zobrazení, jehož doména je K a jehož hodnotami je množina {P, N}. (Intuitivně je propozice něco, co může být v každém ze světů pravdivé nebo nepravdivé; a [...] ztotožníme propozice, které jsou striktně ekvivalentní, tj. mají stejnou pravdivostní hodnotu v každém světě. [...]) Povšimněme si, že každá propozice determinuje jedinečnou množinu světů (množinu světů zobrazovanou do P), a naopak, že každá množina světů determinuje propozici (její 'charakteristickou funkci'). Tudíž propozice mohla být právě tak dobře definována jednoduše jako podmnožina K.⁸

Jestliže přidáme temporální indexy, a jestliže w, t, p jsou proměnné probíhající (po řadě) přes světy, časy a propozice, Kripkeho hledisko může být zhuštěno takto:

        (1)         <w, t> ∈ p ↔ p<w, t> = Pravda.

Empirická pravdivostní podmínka říká každé dvojici svět-čas: buď taková a taková, nebo nevracej pravdu. Slití jakýchkoli dvou logicky, nebo striktně, nebo nutně ekvivalentních propozic p, q do jedné je výsledkem extenzionální individuace intenzí SMS. Princip individuace větných významů v SMS je takovýto (je-li zapsán ve standardní infixní notaci):

        (2)         ∀pq [∀wt [p(wt) = q(wt)] → p = q].

Jestliže p, q jsou namísto toho brány jako jakékoli dvě intenze, věta^C (2) obecně tvrdí, jak koextenzionalita na každé dvojici svět-čas ztotožňuje p a q s jednou a touž intenzí. Carnap by řekl, že p, q jsou L-ekvivalentní. Ve větě (2) jsou intenze pojednány jako binární funkce definované na dvojicích světů a časů. V TILu jsou intenze, přesně řečeno, funkce z množiny světů do funkcí z množiny časů do jakékoli množiny objektů.

    Výše podané definování propozic a jiných intenzí extenzionálně je takové, že se stávají logicky zvladatelnými, a že my můžeme mít ku prospěchu jasný pojem díky faktu, že logice funkcí se zcela dobře rozumí. Níže podané definování je takové, že ačkoli propozice před obdobím SMS mohly být logicky potemnělé, jim korespondující pojmy byly poněkud bohatší. Průzračnost propozic SMS přichází za cenu zbídačení těchto bohatých pojmů. Například v SMS je jen jediná nutná propozice a jen jedna nenutná propozice. Ta první je pravdivostní podmínkou, která je splňována ve všech světech pro všechny časy. Ta druhá je pravdivostní podmínkou, která je nesplňována ve všech světech pro všechny časy. SMS tak shlukuje všechny matematické a logické pravdy do jedné a téže (nutné) propozice a všechny matematické a logické nepravdy do jedné a téže (nenutné) propozice. Tento fakticky nevítaný výsledek byl zřejmý již Carnapovi v roce 1947, když navrhoval svou SMS 'doby kamenné', která byla založena na tom, co nazýval 'state descriptions [stavové popisy]' spíše než 'possible worlds [možné světy]':

[...] říci, že dva výrazy se stejnou intenzí mají stejný význam, bez bližší specifikace, by mělo anomální konsekvenci, že jakékoli dvě analytické propozice by pak byly ekvipolentní, a jakékoli dvě sebe-kontradiktorické propozice by byly ekvipolentní.⁹

Carnap si tak byl dobře vědom, že hrubozrnná individuace může způsobit problémy, vyhlásil proto, že:

[Dvě jednotlivé postojové věty D, D'] musí být, abychom tak řekli, chápány stejným způsobem; musí být nejenom celkově L-ekvivalentní, ale skládající se z L-ekvivalentních částí, a obě musí být z těchto částí vystavěny stejným způsobem. Jestliže je to tento případ, budeme říkat, že dvě věty mají stejnou intenzionální strukturu.¹⁰

Ale existence jedné nutné propozice je kořenem paradoxu vševědoucnosti: jestliže Xaver ví (věří, atd.) jednu matematickou nebo logickou pravdu, pak ví (věří, atd.) jakékoli jiné matematické nebo logické pravdy, protože jakékoli dvě neempirické pravdy budou neodlišitelné; tudíž skrze série substitucí bude Xaver vědět (atd.) každou neempirickou pravdu.

    Zatímco paradox vševědoucnosti se týká neempirických případů, paradox analýzy se týká empirických případů. Tento druh 'paradoxu', nebo záhady, vzniká také díky hrubozrnné individuaci intenzí. Zde je způsob jeho vzniku: jestliže nejtlustší muž je také nejšťastnější muž na světě a jestliže Xaver věří, že nejtlustší muž je holohlavý, pak Xaver věří, že nejšťastnější muž je holohlavý. Skrze série substitucí založených na - k světům a časům relativizované - koextenzivitě mezi intenzemi, Xaverovo původní přesvědčení, podobně jako v případě vševědoucnosti, je - jen díky logice a ne díky Xaverovým dodatečným přesvědčením - doprovázeno houfem jiných. Tento druh 'multiplikace' je zjevně chybný a vyžaduje omezení.

    Nyní uvažme variantu, ve které Xaverovo původní přesvědčení je nikoli 'obohacováno', ale 'ochuzováno': jestliže nejvyšší muž je také nejšťastnější muž, a jestliže Xaver věří, že nejvyšší muž je nejšťastnější muž, pak Xaver věří, že nejvyšší muž je nejvyšší muž. Existuje aritmetická varianta: jestliže 5 + 7 = 12 a jestliže Xaver věří, že 5 + 7 = 12, pak Xaver věří, že 12 = 12. V obou případech Xaverovi přisuzovaná víra v závěr je docela nevinná, neboť Xaver podle vší pravděpodobnosti nejen věří, ale dokonce ví, že nejvyšší muž je nejvyšší muž a že 12 je 12. Ale odlišný závěr by z jakýchkoli premis ještě nemusel vyplývat. Podle vžitých pravidel by jedinými závěry intuitivně povolenými v logice postojů měly být ty, které pouze opakují premisu. Následně je doxastická logika^D mimořádně restriktivní.¹¹

    SMS také není schopna odlišit od sebe například relaci a její inverzi. Že Brno je menší než Praha je jedna a táž propozice jako, že Praha je větší než Brno. Je určena jedna a táž množina světů, či část logického prostoru. Tichý dává tento příklad:

Uvažme věty "Jestliže by Fred prodal polovinu svých automobilů, přišel by jen o jeden automobil" a "Jestliže by Fred zdvojnásobil počet automobilů, které vlastní, měl by čtyři automobily." Toto jsou nikoli nutné pravdy, nejsou synonymní, a přesto jejich pravdivostní podmínky jsou identické: obě jsou pravdivé jen a jen v těch možných světech, v nichž Fred vlastní právě dva automobily.¹²

Jiný Tichého příklad je, že věty "Každý kůň je kůň" a "Prší nebo neprší " mají se sebou spojené identické pravdivostní podmínky, ačkoli pojednávají o ohromně odlišných tématech [subject-matters].¹³ Obě jsou spojeny s nutnou propozicí (pravdivostní podmínkou, která je splněna v celém logickém prostoru), která ukazuje, podobně jako příklad Brno-Praha, že pravdivostní podmínky jsou 'hluché a slepé' k tématu věty.¹⁴

    Jinou hrubozrnností, než je individuace významů sémantiky pravdivostními podmínek, je problém, že významově nosné jednotky jsou jen celé věty, pakliže nic menšího než věta nemůže být smysluplně spojováno s pravdivostní podmínkou. Ale jak poukazuje Tichý, také výrazy jako 'americký prezident; a 'oholil Marii; jsou samy o sobě zjevně obdařeny významem, tudíž nemohou být pojednány jako synkategorematické.¹⁵ Sémantika založená na pravdivostních podmínkách je tudíž omezena k zachycení podstatně menší části jazyka. Opačný je případ sémantiky strukturovaného významu, která může pojednat větné segmenty jako soběstačné jednotky. Toto je vysoce žádoucí rys jakékoli teorie významu. Jestliže máme větu, můžeme ji rozložit do molekul a atomů, které určují významy jejich složek spolu s jejich uspořádáním. Když se odvoláme na některý princip kompozicionality, můžeme pak vysvětlit to, o čem věta je, vysvětlením, jak se atomy a pak molekuly skládají dohromady jedinečným způsobem.

    Sémantika založená na pravdivostních podmínkách na druhou stranu považuje význam za jakýsi fait accompli [hotovou věc]. Diametrálně opačnou alternativou je popsat význam jako proceduru nebo proces. Jednou bezprostřední výhodou této alternativy je, že kompozicionalita ve formě funkcionality, může být respektována. Jestliže větný význam byl právě jen podmínka členství dané ve větě (1), pak by kroky vedoucí od argumentu k jemu korespondující hodnotě nebyly extrahovatelné z významu. Byla by ztracena stopa funkčních závislostí zděděných v celku a jen výsledek procedury, jmenovitě intenze, by byly zahrnuty jako sémanticky relevantní. To, k čemu směřuji, nazývám-li význam coby pravdivostní podmínky jako fait accompli, je, že dává cíl [destination], ale ne trasu [itinerář] vedoucí k tomuto cíli.

    Námitka, že jen celé věty jsou počítány jako význam nesoucí kousky jazyka, může být v rozporu s Kripkeho tvrzením (uvedeným výše), že význam termínu je intenze. Proto je přímočaré přiřadit například k 'francouzský prezident' funkci f, která jakémukoli světu H přiřazuje individuum i, které je v H francouzským prezidentem, jinak nepřiřazuje nic, a pak propůjčit status významu výrazu 'francouzský prezident' funkci f. Pak bychom měli význam nesoucí kousek jazyka, výraz 'francouzský prezident', který by byl kratší než věta. Avšak s tímto návrhem je evidentně problém související s výše uvedenými úvahami týkajícími se kompozicionality. Jestliže věta jako "... francouzský prezident..." měla propozici g jako svůj význam, pak bychom chtěli říci, že f byla konstituentem g. Ale toto říct nemůžeme z jednoduchého důvodu, že funkce (funkční zobrazení) nemají části. Tj., že sémantický příspěvek, který má 'francouzský prezident' pro "... francouzský prezident..." nemůže být vyobrazen jako jediná funkce, f, která je konstituentem jiné funkce, g. Tudíž zde není žádný způsob, jak přiřadit f k výrazu 'francouzský prezident' jakožto jeho význam. To neznamená říci, že f je zcela irelevantní k významu výrazu 'francouzský prezident'. Jen, že f by měla namísto toho figurovat jako objekt logicky závislý na nějakém jiném objektu, který je schopen figurovat jako část celku.

        II. Struktura a procedura

Kripke projevil, po krátké poznámce k postojovým kontextům, zajímavou dodatečnou myšlenku:

To, jak se toto vztahuje k otázce jaké 'propozice' jsou vyjádřeny těmito větami, zda 'propozice' jsou objekty znalosti a víry, a obecně, jak pojednat jména v epistemických kontextech, jsou znepokojující otázky. Nemám ve vztahu k nim žádnou 'oficiální doktrínu', a jsem ve skutečnosti na pochybách, zda aparát 'propozic' neztroskotá v této oblasti. [...] Ovšemže může být více jak jeden pojem 'propozice' v závislosti na tom, jaké požadavky máme na pojem.¹⁶

Je pravděpodobně zcela správné, že pojem propozice SMS 'troskotá' v oblasti epistemických kontextů a také, že může být více než jeden druh propozice. V posledních letech sledujeme znovuobnovení pojmu strukturované propozice coby reakci právě na tyto problémy. Cresswell navrhuje:

analýza propozic, která předpokládá, že to jsou strukturované entity a že vodítko k jejich struktuře je nalezeno ve větách, které je vyjadřují. A my toto chceme učinit při současném zachování vysoce žádaného spojení s přistupováním k sémantice na základě možných světů. Většina vypracovaných přístupů k strukturovaným významům v prostředí rámce možných světů jsou ty prezentované Davidem Lewisem [v jeho (1972)].¹⁷

Navrhovaný pojem strukturované propozice je teorie, která navrhuje sémantickou strukturu v termínech n-tic. N-ticová teorie je aplikována jak v Cresswellově vlastní verzi kategoriální gramatiky, tak i v teorii přímé reference [Direct Reference] vyložené Davidem Kaplanem a mnoha jinými. Jejich pojem struktury je relační, nikoli funkcionální, jak je tomu v TILu. U Cresswella a jiných je struktura enumerací objektů spojených s pořádáním; tj. určitou relací mezi nimi. Tak například věty "Brno je menší než Praha" a "Praha je větší než Brno" by mohly být modelovány následovně:

        (3)         <relace menší-než, <Brno, Praha>>

        (4)         <relace větší-než, <Praha, Brno>>.

V množinovém pojetí jsou n-tice pravděpodobně nejblíže tomu, co by člověk mohl získat, když hledá něco, co by nějak vzdáleně vypadalo jako struktura. Ale přinejmenším jeden podstatný rys struktur je mimo dosah n-ticové teorie, jmenovitě 'klíh', který takto enumerované objekty spojí k sobě. Naopak základní ideou TILu je 'zmrazit' operace funkční aplikace a funkční abstrakce tak, že jsou v popředí operace samotné, a nikoli jejich výsledky. TIL takto využívá bohatšího pojmu struktury. Logická struktura je abstraktní objekt, který vyobrazuje, jak a v jakém pořadí má být s jednotlivými objekty manipulováno. Zajímavě hovoří Tichý ve své stati (1971) o postoji k propozicím SMS coby o relaci de processu (spíše než by ji nazýval de dicto), odhaluje vědomí potřeby procedurální sémantiky. Ovšem ke konci jeho knihy (1988) Tichý pojednává postoje ke konstrukcím jako de procesu - což je posun, který byl vyžádán, aby dal na vědomí potenciál TILu coby hyperintenzionální sémantiky postojových kontextů.¹⁸

    Ale co jsou konstrukce? Tichý souhlasí s Cresswellem, že izomorfismus, nebo přinejmenším quasi-izomorfismus, platí mezi strukturovaným významem a kousky jazyka, jichž je významem. Jak Tichý říká:

[...] je to konstrukce, co lingvistický výraz znamená a co je vyobrazeno syntaktickou strukturou výrazu.¹⁹

Lingvistický výraz slouží jako symbolický diagram, nebo obrázek, určité konstrukce. Analyzovat jej logicky znamená uvést konstrukci, kterou vyobrazuje.²⁰

Jeden způsob ilustrace tohoto bodu prostřednictvím negramatického řetězce slov:

        (5)         "Každá*dítě*mají*(jeden)*otec."^E

Konstituenty a jejich sekvence jsou umístěny, ale jejich gramatické vztahy ještě nejsou v pořádku. Jakmile budou slova skloňována tak, jak je diktováno českou gramatikou, věta vyjde takto:

        (6)         "Každé dítě má (jednoho) otce."

Význam věty (6) pak je, předpokládejme, strukturovaný objekt, jehož konstituenty odpovídají, raději v poměru jedna ku jedné, konstituentům věty. Tichý se dovolává Principu tématu [Principle of Subject-Matter], který je míněn jako most mezi lingvistickou a logickou strukturou. Zřejmým zdrojem inspirace je Carnap:

[§24.2] princip tématu. Věta je o (pojednává o, zahrnuje v sobě téma) nominátech jmen v ní vyskytujících se .

[§26] princip tématu (24-2) říká, že jestliže věta obsahuje jméno entity, pak o této entitě něco říká. Metoda je obvykle pojímána takovým způsobem, že jestliže, naopak, věta je zamýšlena být o určité entitě, pak v sobě musí jméno této entity obsahovat.²¹

Uspořádaná sekvence konstituentů nyní nemůžeme být celým příběhem. Logická rekonstrukce věty (6) by byla něco jako toto:

        (7)         "Pro každé x, jestliže x je dítě, pak je y takové, že y je otcem x."

Tedy konstituenty logické struktury vyjádřené větou (7) jsou obecná kvantifikace, existenční kvantifikace, implikace, identita, atributy dítě a otec někoho a proměnné. Dosud není žádný způsob, jak by nám n-ticová teorie mohla říci, jak kombinovat konstituenty dohromady. Na syntaktické úrovni toto odpovídá větě (5), která mlčí o tom, jak jsou každé dítě a nějaký otec spojeny. Neříká, že každé dítě má nějakého otce, a tak aplikace funkce Otce na obecným kvantifikátorem vázané výskyty x by měla být uvedena mezi konstituenty. Ale volba je mezi zmiňováním buďto funkce samotné, nebo její hodnoty. N-tice nemůžeme učinit explicitními, neboť v tomto případě Otec je funkce a x její argument. Jinými slovy, funkční vztah mezi Otec a x v n-ticích chybí a musí zůstávat nepřítomny.²²

    To, co je stejně problematické pro Cresswella i Tichého je, že by bylo příliš naivní skutečně očekávat dokonalou shodu mezi lingvistickou a logickou strukturou. Banální příklad (6) nezmiňuje například implikaci, ačkoli je komponentou věty (7).²³ Přece jen je zapotřebí něčeho jako principu tématu, který by doprovázel logickou formu termínu. Podle mne problém toho, jak lingvistická a logická forma spolu souvisejí, zůstává v TILu nedořešen.

    Pokud je význam uvažován jako strukturovaný, myslím, že bychom měli požadovat, aby přinejmenším minimálně uspokojoval požadavky týkající se

• konstituentů
• sekvencí
• relací.

Peter Fletcher navrhuje (i) instance, (ii) kombinační procedury, (iii) omezení [constraints].²⁴ Ačkoli se jeho požadavky nepřekrývají s těmi třemi výše, duch jako by byl více či méně týž. Jestliže konstrukce je uvažována jako struktura vymezující proceduru, je přirozené očekávat, že by měla vyobrazovat, jak má být co uděláno a v jakém pořadí. Mimoto, procedura vyobrazovaná strukturou by sama měla být přístupná k prozkoumání. Zatímco významy chápané jako n-tice uspokojují první dva, významy chápané jako propozice neuspokojují žádný. Funkce, jak již bylo zmíněno, nemají konstituenty vůbec, a tak je zavádějící, jak k tomu někteří sémantikové tíhnou, hovořit - dokonce byť metaforicky - o intenzích, jako že mají části, například Prahu jako část intenze, že Praha je větší než Brno. V tomto případě tedy nedává smysl hovořit ani o sekvenci mezi konstituenty, ani o logických vztazích mezi nimi.

    Úhelný kámen Tichého hyperintenzionální teorie významu je snad nejlépe resumován jím samotným:

Fregeho Princip Funkcionality, skalnaté podloží jeho filosofie jazyka, je ve skutečnosti náhled, že referent celku musí být zkonstruovatelný v termínech referentů jeho komponent; podle tohoto principu celek musí být asociován s určitou konstrukcí jeho referentů.²⁵

Co se týče Funkcionality v TILu, říká:

[…] to, co konstrukce konstruuje, je funkce toho, co konstruují subkonstrukce.²⁶

Pro příklad funkčních závislostí v prostředí konstrukce, vezměme matematický výpočet:

        (8)         5 + 7.

Výsledkem kalkulace je číslo. Určité číslo je zkonstruovatelné z konstituentů výpočtu: 5, 7, funkce sčítání. K větě (8) může být přistoupeno kousek po kousku. Prvně se zaměříme na číslo 5, pak na číslo 7, pak je sečteme. Různé kroky zahrnuté v procházení procedury jsou (i) konstruování čísla 5, (ii) konstruování čísla 7, (iii) konstruování funkce sčítání, (iv) aplikování sčítání na 5 a 7. 'Gramatikou' konstrukce pak bude funkční aplikace sčítání na 5 a 7, a dále 'slovy' budou objekty +, 5, 7. Právě tak jako posloupnost slov je u jazyků užívajících symbolů latinské abecedy dána konvencemi čtení zleva do prava, posloupnost kroků je také dána zleva doprava. V TILu dostáváme z věty (8):

        (9)         [⁰+ ⁰5 ⁰7].

Konstrukce (9) je ekvivalentní , ve smyslu konstruování stejného objektu, konstrukci (10):

        (10)         [⁰+ ⁰7 ⁰5].

Tento rozdíl prosvítá lingvistickým vyjádřením dvou konstrukcí: "sčítání 5 a 7", "sčítání 7 a 5". Právě tak jako jsou dva různé termíny, jsou i jim odpovídající dvě různé konstrukce. Níže uvedená věta (11) je ekvivalencí mezi (9) a (10), zatímco věta (12) je jejich identitou. Věta (11) konstruuje Pravdu, zatímco (12) konstruuje Nepravdu. Věta (11) 'tvrdí', že jestliže vykonáme první výpočet, tak získáme číslo, a vykonáme druhý výpočet, tak také získáme číslo, pak první číslo bude identické s druhým. Věta (12) 'tvrdí', že kalkulace sčítání 5 a 7 je identická s kalkulací sčítání 7 a 5. Hlavní rozdíl je, řekněme, mezi tím, že dvě procedury dávají stejný výsledek a řekněme, že právě tyto dvě procedury jsou identické. Budeme tudíž říkat, že ve větě (11) jsou dvě kalkulace užity, zatímco ve větě (12) jsou zmíněny.²⁷

Rozdíl je uskutečněn trivializací ('⁰') dvou kalkulací ve větě (12):

        (11)         [⁰= [⁰+ ⁰5 ⁰7] [⁰+ ⁰7 ⁰5]]

        (12)         [⁰=’ ⁰[⁰+ ⁰5 ⁰7] ⁰[⁰+ ⁰7 ⁰5]].

N-ticová teorie, jak bylo argumentováno výše, žádnými prostředky nezvládá zorganizovat sčítání, 5 a 7 do 'organického', či kohezivního celku, zatímco TIL váže konstituenty dohromady prostřednictvím konstrukce známé jakožto funkční aplikace (či kompozice, jak ji Tichý začal nazývat), která je procedurou aplikování sčítání na 5 a 7 (nebo popřípadě 7 a 5). '[ ]' symbolizují aplikaci. Povšimněme si, že aplikace je sama proces, nikoli svůj produkt. Dále si všimněme, že produkt není konstituentem procesu. Například porozumění konstrukci je akt, který je učiněn tehdy, když je porozuměno tomu, jak konstrukce konstruuje nějaký jednotlivý objekt, nikoli co takto konstruuje (konstruuje-li něco).

    Ten poslední bod je ve spojitosti s konstrukcemi důležitý; totiž, že selžou v poskytnutí objektu. Podle TILu jakákoli aplikace jakékoli funkce na jakýkoli argument je konstrukce, avšak je podmíněna jejich typovou soudržností. Včetně například dělení pomocí 0. Například ačkoli

        (13)         [⁰Děl ⁰9 ⁰0]

nemůže dodat číslo, (13) je i tak konstrukcí. Existence konstrukce jako (13) ilustruje fakt, že jsou trasy [itineráře] bez cíle [destinace]. Směřují k výslednému bodu tím, že stanoví jeden či více průběžných met [stepping-stones], ale cesta nemůžeme vyvrcholit v konečný cíl [destinaci]. Nevlastní konstrukce, jakou je (13), je cestou nikam. Porozumění nevlastní konstrukci není odlišné od porozumění vlastní konstrukci, která je konstrukcí, jež konstruuje objekt. Uvědomění, že některá jednotlivá konstrukce je nevlastní, se rovná uvědomění, že nám ukládá provést úlohu [task], kterou je nemožné dokončit. Zajímavým rysem nevlastních konstrukcí je, že aparát teorie typů zůstává vis-a-vis [v konfrontaci] s nimi nedotčen. Tj. ačkoli (13) je nevlastní, je stále konstrukcí přirozeného čísla.

    Obdobně, ačkoli (14) je konstrukce prázdné množiny, (14) je přesto plnoprávná konstrukce.

        (14)        λx [⁰& [⁰Kulatý x] [⁰Čtverec x]]

To, co tato konstruuje, je množina kulatých čtverců. Ovšem pokud tato množina je prázdná, (14) je konstrukcí prázdné množiny. To jest, jestliže geometrické objekty jsou typu a, pak (14) je jedna z nekonečně mnoha konstrukcí prázdné třídy a. Mělo by být zdůrazněno, že (14) není nevlastní konstrukcí, pokud opravdu konstruuje nějaký objekt (dokonce přestože prázdná množina je poněkud podivný objekt).

    Sémantikou empirických výrazů Tichý rozvinul uvažování významu empirických termínů jako způsobu kalkulování, nebo konstruování, intenze. Intenze mohou být nahlíženy jako empirické podmínky v tom smyslu, že jsou podmínkami, jejichž splňovatelé se mění v souladu se světy a časy. Vezměme si znovu příklad Brno-Praha/Praha-Brno, dvě konstrukce spojené s těmito dvěma větami jsou:²⁸

(15)        λwλt [⁰Větší_wt ⁰Praha ⁰Brno]

(16)        λwλt [⁰Menší_wt ⁰Brno ⁰Praha].

Coby první aproximace může být procedura popsána takto: vezmi svět, vezmi čas, vezmi relaci větší-než (či menší-než), extenzionalizuj relaci, vezmi Prahu (či Brno), vezmi Praha (či Brno), aplikuj relaci na tyto dva argumenty (všechny v tomto pořadí). Přesně řečeno, pokud TIL je funkcionální teorie, je chybné říci "vezmi svět, vezmi čas". Toto by byla konstrukce [[⁰Větší ⁰Svět ⁰Čas] ⁰Praha ⁰Brno] pro nějaký konstantní svět a čas (a podobně pro Menší a Brno, Praha). Takto by byla produktem pravdivostní hodnoty a nikoli pravdivostní podmínkou.²⁹ Korektní způsob, jak to říci, je: "vezmi funkci ze světů do funkce z časů do X" (kde X je množina objektů jakéhokoli druhu).

    Je doufejme více nebo méně evidentní, že objekty myšlení musí být komplexy rozložitelné na konstituenty strukturálně svázané. Pokud nemůžeme intelektuálně uchopit vše v přímé intuici, jsme zavázáni k pokračování v poněkud lopotném způsobu diskursivně obrážených věcí qua části do strukturovaných celků. Na základě syntézy si vypracujeme cestu od věcí, které známe a jímž rozumíme, k novým věcem, se kterými se obeznamujeme a začínáme znát, jen proto, že přistupujeme k celkům od spodu. Například v případě kulatých čtverců bereme konstrukce 'respektovatelných' objektů kulatost a čtverec, a pak je kombinujeme 'legračním' způsobem tak, abychom generovali konstrukci monstrozity kulatého čtverce. Teorie, která je neschopna chápat kulatý čtverec jako proceduru, bude namísto toho tíhnout ke kladení kulatých čtverců jako hotových objektů.

    Obecně, když rozumíme celku výrazu, jsme schopni to tak učinit jen proto, že víme, která trasa následuje. Explanaci lingvistických pokynů podél těchto drah bere princip kompozicionality jako základní, téměř samozřejmou směrnici. Samozřejmým se také zdá, že tento princip předpokládá procedurální sémantiku; bez procedurální sémantiky je nelegitimní hovořit o významech jako molekulárních objektech vystavěných z atomů a/nebo jiných molekul.

    Jinou důležitou částí motivace pro přesunutí se od sémantiky pravdivostních podmínka k sémantice procedurální je nepochybně to, že význam očekáváme jako nějaký itinerario mentis. Jestliže to je význam, čemu rozumíme, když rozumíme výrazu, pak se zdá být přirozené, že význam by měl být procedura (která může nebo nemusí být intelektuálně zakódována prostřednictvím procesu) spíše než produkt procedury. SMS je výborně vhodná pro kontexty jako "Je možné, že p" (kde p probíhá nad propozicemi SMS), protože SMS zobrazuje krajinu logického prostoru, přitom však není s to uznat hyperintenzionální postoj jako "Ralph věří, že Brno je větší než Praha", protože klade proti Ralphovu intelektu výsek logického prostoru namísto jeho prezentace.

    Nyní podle učebnice anti-realistického konstruktivisty, když se poznávací subjekt vztahuje ke konstrukci, zaměstnává se intelektuálním aktem konstruování jednotlivého abstraktního objektu jedinečným způsobem. Intuicionista Dirk van Dalen říká:

[…] proč je "2 + 3 = 5" pravdivá? Jaké prostředky má k dispozici intuicionista k dokázání tohoto tvrzení? Jak již bylo řečeno, přirozená čísla jsou konstruována a je snadné si představit konstrukci, která by realizovala toto sčítání. Tvrzení "2 + 3 = 5" se takto jeví být tvrzením o dvou konstrukcích, které musí odevzdat stejný výsledek. Zde je udáno, jak může důkaz, že "2 + 3 = 5", postupovat:

(i) konstruovat 2

(ii) konstruovat 3

(iii) konstruovat 2 + 3

(iv) konstruovat 5

(v) srovnat výsledky z (iii) a z (iv).

Poslední krok může být také nahlížen jako konstrukce. Toto všechno můžeme sumarizovat následujícím způsobem: 2 + 3 = 5 je dokázáno díky konstrukci.³⁰

Nápadné podobnosti mezi přístupy intuicionistů a TILu bijí do očí. Především, Tichého hlavním tvrzením týkajícím se matematiky je, že jejím předmětem jsou konstrukce; intuicionisté ztotožňující důkazy s konstrukcemi by toto nemuseli shledat problematickým, verbálně by s tímto souhlasili. Oba přístupy zpodobňují matematiku jako procedurální záležitost a oba neakceptují pravdivostní podmínky jako centrální pojem. Stále je však důležité nezapomenout na rozdílné motivace formující intuitionismus a TIL. Ačkoli jak TIL, tak i intuicionismus dnešních dnů se zabývají prosazováním sémantiky matematických výrazů, pojem důkazu je v srdci intuicionismu, zatímco sémantika TILu je nedotčena termíny důkazových procedur. Například TIL by souhlasil s (i) skrze (iv), ale by se bránil tomu nazývat jakoukoli ze svých konstrukcí důkazem uvedeného výpočtu. Spíše

        (17)         [⁰= [⁰+ ⁰2 ⁰3] ⁰5]

je konstrukcí nějaké jednotlivé kalkulace, ale není v sobě a sama o sobě důkazem, že kalkulace by měla za výsledek pravdu. To říká, že (17), ačkoli obsahuje protějšky (i) skrze (iv), neobsahuje žádnou instrukci pro srovnání čísel konstruovaných pomocí [⁰+ ⁰2 ⁰3] a ⁰5. V TILu by žádná taková instrukce nebyla počítána mezi konstrukce.

    Konstrukce idealistů je literárně tvůrčí aktivita v tom, že díky tomuto aktu něco nového začíná existovat. Procedurální platonista zase považuje poznávací subjekt za někoho, kdo si vztažením sebe a konstrukce začne něco uvědomovat (například, že číslo 12 může být konstruováno jako suma čísel 5 a 7), co již bylo. V obou případech poznávací subjekt, nebo doxastický činitel, musí jít po jedinečné cestě. Antirealista si myslí, že činitel se vlamuje do nové oblasti vynalezením nové cestičky, zatímco realista si myslí, že činitel jde právě po jedné z nekonečně mnoha cest, které existovaly dříve, než byly prozkoumány; že objevuje dosud neznámou cestičku. Antirealista zavrhuje realistův obraz již existujících itinerářů coby pouhý dogmatismus a vyzývá svého soupeře dokázat, že jsme oprávněni věřit v existenci ohromné prostory nezávisle existujících, 'konfekčních' procedur. Antirealista věří jen v procesy, které byly právě uskutečněny, nebo v mnoho z těch, které lidsky uskutečněny být mohou. Je jednoznačně jasné, které z obou stran Tichý straní:

[...] ne každá konstrukce je algoritmický výpočet. Algoritmický výpočet je sekvence efektivních kroků, kroků, které spočívají v podrobení zvladatelného objektu [...] k proveditelné operaci. [...] Na rozdíl od algoritmického výpočtu, konstrukce je ideální procedura [...].³¹

V odlišení mezi různými pojmy konstrukce je vyžadována přesnost. Nemyslím zde realistické versus idealistické pojmy, ale vágnosti zakořeněné v termínu 'konstrukce', který přináleží jak realismu, tak idealismu. Goran Sundholm správně upozorňuje, že 'konstrukce’ je vágní třemi následujícími významy:³²

• procedura
• proces
• produkt.

Platonismus TILu umožňuje teorii k vykreslení ostré hranice mezi konstrukcemi-jako-procedurami a konstrukcemi-jako-procesy/akty, zatímco idealističtí konstruktivisté budou vznášet námitky proti procedurám existujícím nezávisle na procesech, ať už jsou provedeny aktuálně, či potencionálně. V TILu, jak je zřejmé z předchozí Tichého citace, procedury existují v skvostné izolaci od toho být procesovány nebo vyčleněny jako objekty intelektuálního aktu.

    Konstruktivismus je vždy spjat s ne-platonistickou pozicí. 'Konstruktivismus' a 'intuicionismus' skutečně tíhnou k tomu být užity více či méně zaměnitelně. Důvod pro toto je zřejmě ten, že sémantický realismus byl, přinejmenším v současné analytické filosofii jazyka, vždy spojován se sémantikou založenou na pravdivostních podmínkách, zatímco 'konstruktivismus' byl rezervován pro více epistemologicky orientované teorie významu. Jak poznamenal Pavel Materna,

[...] můžeme pozorovat, že realismus v sémantice je většinou automaticky spjat s denočními [intenzionálními; BJ] aspekty: například podle Dummetta být realistou znamená spojovat věty s pravdivostními podmínkami (naše propozice!) spíše než s 'verifikačními procedurami'. Nechť jsou tyto procedury cokoli, Dummettova 'ne-realistická sémantika' ukazuje, že její autor si neumí představit, že jemnozrnná sémantika významů by mohla být formulována v prostředí realistického rámce.³³

TIL dává k dispozici plnokrevný pojem konstrukce. Když je tomu tak, termín 'platonistický konstruktivismus' by nemohl působit jako oxymoron jako 'ženatý starý mládenec'. Nedokážu vidět jakýkoli důvod, proč by platonismus v principu neměl nést ve svém lůně teorii konstruktivního, procedurálního, kousek-po-kousku postupujícího uvažování. Za předpokladu, že tato idea je schůdná, stále zůstává hrozivý úkol, jak to skutečně provést. Tichý položil mnoho požadovaných základů, ale nikdy to neudělal skrze 'přeložení' idealistických náhledů týkajících se konstrukcí a procedur do svého vlastního realismu.³⁴

    Mimochodem si povšimněme, že naše důvody pro vyvarování se sémantiky na základě pravdivostních podmínek jsou poněkud odlišné od těch, které rozvinuli sémantičtí idealisté. Ti zakládají svou věc idealismu na úvahách týkajících se poznávání a naučitelnosti jazyka. Jak je známo, argumentují, protože některé pravdivostní podmínky mohou platit, aniž my lidé máme možnost uvědomit si, zda skutečně platí, a protože každý význam jazyka, kterému se lidé mohou naučit a jím mluvit, musí příslušet do našich epistemologických horizontů, významy obecně nemohou být pravdivostní podmínky. Idealistickou náhražkou jsou 'podmínky uplatnitelnosti [assertability]'. V kontrastu s tím, TIL argumentuje proti sémantice založené pravdivostních podmínek ve prospěch hyperintenzionálních podmínek pomocí argumentů přebraných zejména z doxastické logiky. Je zajímavé, že hledání hyperintenzionality se jeví být pronásledováním skoro výlučně realistických teoretiků významu laskavých k SMS, kteří si však začali uvědomovat potřebu pro pokročení za SMS.

    Konečně, abych se vrátil k bodu učiněnému v sekci I, o tom, že TIL je schpen operovat se sub-větnými fragmenty jazyka coby soběstačnými, význam nesoucími jednotkami, zde jsou tři příklady:

        (18)         "Kráva."

        (18.1)       λwλt [λx [⁰Kráva_wt x]],

to jest konstrukce vlastnosti být kráva, nebo krávovitosti.

        (19)         "Sněžný Muž."

        (19.1)         λwλt [⁰i λx [⁰Sněž_wt x]],

to jest konstrukce individuového úřadu Sněžného Muže. Termín 'francouzský prezident' má stejnou logickou strukturu. Co je v TILu zamýšleno jménem 'individuový úřad’ má za své protějšky Churchův pojem individuálního konceptu a pojem kvalitativní totosti [haecceitas], které identifikují nanejvýš jedno individuum pro každý svět.

        (20)       "shaved Mary."         ([oholil Marii])

        (20.1)      λwλt [λx [⁰Shaved_wt x ⁰Mary]].

kde 'shaved' je považováno za jednoduchý minulý čas od tvaru 'shave' spíše než perfektum participium. Věta (20.1) je konstrukce vlastnosti oholil Marii. TIL nabízí tuto interpretaci výše uvedené věty (7):

        (7.1)         ⁰∀λw ⁰∀λt [⁰"lx [⁰→ [⁰Dítě_wt x] [⁰∃λy [⁰= [⁰Otec_wt x] y]]]].

Věta (7) je zde reprodukována jako analytické tvrzení, kde konstrukce je konstrukcí pravdivostní hodnoty a nikoli pravdivostní podmínky. K tomuto jsou alternativy, ale nejsou zde relevantní.

        III. Závěrečné poznámky

Objev hyperintenzí je skutečně znovuobjevením intenzí před obdobím SMS. Zdali těmito jsou bolzanovské Saetze an sich, fregovské Gedanken, russellovské propositions nebo jakékoli jiné, všechny mají společné, že jsou objektivními strukturami, složeninami obsahujícími konstituenty. Znovuobjevení by nemělo vést k opuštění vhledu a technik vytěžených pomocí sémantiky založené na možných světech. Snad tím centrálním vhledem je, že modální distinkce jsou základní pro sémantiku přirozeného jazyka. Navíc také funkcionální přístup činí technicky možným vtělit do sémantiky časové indexy. Tudíž, jak již bylo zmiňováno, intenze v TILu jsou funkcemi z množiny světů do funkcí z množiny časových okamžiků do množiny jakéhokoli logického typu.

Strukturovaná hyperintenzionální teorie významu je téměř schopna vtělit - aufheben?! - významy-jako-propozice i významy-jako-n-tice. Propozice SMS jsou takovými druhy věcí, že některé konstrukce jsou jejich způsoby danosti [modes of presentation]. N-tice zhruba korespondují 'obsahu' konstrukce, tj. množině jejích konstituentů. Ale ne úplně, protože n-tice jsou uspořádané dvojice, trojice, čtveřice, atd.³⁵

    Ne všichni přívrženci hyperintenzionální sémantiky budou souhlasit s architekturou TILu, která se sestává z hyperintenzí nad intenzemi, které jsou nad extenzemi, zvláště jestliže si někdo přeje vystříhat se modálních distinkcí, a speciálně, jestliže adoptování logického prostoru obydleného možnými světy je pro něj v klatbě. Avšak velkou výzvou, které by musel čelit každý takový sémantik je, jak zabránit sémantice empirických vět ve splynutí se sémantikou neempirických vět. Tato distinkce je striktně prosazována v TILu, a to podle mne právem. Jedním z důvodů, proč snad tato distinkce tíhne k tomu být zanedbávána je, že formální sémantikové často budou mít pozadí v matematice, a tak formulují nejprve sémantiku matematických výrazů a pak se pokoušejí aplikovat stejnou teorii významu na empirické výrazy.

    Jiní následovatelé hyperintenzionální sémantiky budou sémantikové teorie důkazů. Mají mnoho záviděníhodných pojmů, klíčovými mezi nimi jsou konstrukce a procedura, a mají stejně tak nástroje potřebné k odpoutání se od sémantiky na základě  pravdivostních podmínek jako, podle všeho, nástroje k uložení restrikcí, které jsou požadovány v logice postojů. Ale jestliže klasická logická teorie může získat podobné výsledky, proč nezůstat v prostředí paradigmatu klasické logiky? Sémantikové neklasických logik budou tento konservativismus označovat přímo za dogmatismus, ale to je rozsáhlá tématika, kterou zde nehodlám otevírat.

    Tradičně byl konstruktivismus artikulován ve smyslu intuicionistickém. Ale konstruktivismus zakotvený v klasické logice a zavázaný ke konstrukcím jako entitám třetího řádu je také volba. Realistický konstruktivismus si zasluhuje další zkoumání.

    Co se víry týče, já se stávám víc a víc přesvědčen, že hlavní proud analytické filosofie jazyka není skutečně tím pravým kamarádem pro TIL. Dummettův rámec shledávám přehnaně limitujícím, a Quine-Davidsonův přístup brzo právem vyhyne. Teorie přímé reference [Direct Reference Theory] vskutku zkouší obrátit Russellovu teorii faktu na teorii významu, což je problematický podnik, a teoretikové kategoriální gramatiky podle mých znalostí nezaložili uspokojivý způsob pro logickému modelování opravdové struktury.

    Tichý sám naznačil, kterým směrem by bylo pro TIL plodné jít. Jeho (1986a) pojednává témata, která silně převažovala v rakousko-polské tradici, neposledně téma přírody, logického, a sice jako objektů, které slouží jako objekty myšlení. Je také výmluvné, že Materna se vrací k Bernardu Bolzanovi, spíše než k Fregemu, pro inspiraci při rozvíjení své teorie pojmů. Mohlo by se také objevit, že Bolzano se svým logickým objektivismem a vyzdvižením pojmů nad objekty, by mohl být považován za historického předchůdce mnoha intuic, které formují TIL.

    TIL, intuitionismus, Bolzano a moderní logické techniky dohromady vytváří zajímavý tavicí tyglík. Snad se nakonec z tohoto varu vynoří životaschopný realistický konstruktivismus.

Bjørn Jespersen
Rijksuniversiteit Leiden
Faculteit der Wijsbegeerte
Matthias de Vrieshof 4
Postbus 9515
NL-2300 RA Leiden

Homepage: http://web.tiscalinet.it/bjorn/jespersen.html

        Literatura

CARNAP, Rudolf (1947). Meaning and Necessity. Chicago, Chicago U.P.

CRESSWELL, Maxwell J. (1975). Hyperintenzional Logic. Studia Logica 34(1): 25-38.

VAN DALEN, Dirk (1978). Filosofische Grondslagen van de Wiskunde. Assen/Amsterdam, van Gorcum.

DUŽÍ, Marie (1997). Propositional Attitudes and Synonymous Expressions. T. Childers, P. Kolář, V. Svoboda (eds.), LOGICA '96. Proceedings of the 10^th International Symposium, Czech Academy of Sciences, Prague, Filosofia: 309-21.

DUŽÍ, Marie (1999). Propositional/Notional Attitudes and the Problem of Polymorphism. T. Childers (ed.), The Logica Yearbook 1998, Czech Academy of Sciences, Prague, Filosofia: 50-60

FLETCHER, Peter (1998). Truth, Proof and Infinity. A Theory of Constructions and Constructive Reasoning. Synthese Library 276. Dordrecht, Kluwer Academic Publishers.

FREGE, Gottlob (1962). Grundgesetze der Arithmetik. Hildesheim, Georg Olms Verlagsbuchhandlung.

JESPERSEN, Bjrn (2000). Singular Propositions in Two-Stage Teorie. O. Majer (ed.), Topics in Conceptual Analysis a Modeling, Czech Academy of Sciences, Prague, Filosofia: 196-218.

JESPERSEN, Bjrn (2000a). Singular Propositional Constructions. T. Childers (ed.), The Logica Yearbook 1999, Czech Academy of Sciences, Prague, Filosofia: 229-44.

JESPERSEN, Bjrn (2000b). Attitudes and Singular Reference in Transparent Intensional Logic (disertační práce, FF MU, Brno, CZ).

JESPERSEN, Bjrn (2001). Ortcutt, Oedipus and Other De Re Puzzles. The Logica Yearbook 2000, v tisku.

KRIPKE, Saul (1963). Semantical Analysis of Modal Logic I: Normal Modal Propositional Calculi. Zeitschrift fur mathematische Logik und Grundlagen der Mathematik 9: 67-96.

KRIPKE, Saul (1980). Naming a Necessity. Oxford, Basil Blackwell.

LEWIS, David (1972). General Semantics. D. Davidson, G. Harman (eds.), Semantics of Natural Language: 169-218. Dordrecht, D. Reidel.

MATERNA, Pavel (1998). Concepts and Objects. Acta Philosophica Fennica 63. Helsinki: Tummavuoren Kirjapaino oy.

MATERNA, Pavel (2000). Two Notions of Concept. O. Majer (ed.), Topics in Conceptual Analysis a Modeling, Czech Academy of Sciences, Prague, Filosofia: 13-54

SOAMES, Scott (1985). Semantics and Psychology. J.J. Katz (ed.), The Philosophy of Linguistics, Oxford, Oxford U.P.: 204-26.

SUNDHOLM, Goran (1983). Constructions, Proofs and the Meaning of Logical Constants. Journal of Philosophical Logic 12: 151-72.

SUNDHOLM, Goran (1994). Proof-Theoretical Semantics and Fregean Identity Criteria for Propositions. The Monist 77: 294-314.

TICHÝ, Pavel (1971). An Approach to Intensional Analysis. Nous 5: 273-97.

TICHÝ, Pavel (1978). De Dicto and De Re. Philosopia 8: 1-16.

TICHÝ, Pavel (1986). Constructions. Philosophy of Science 53: 514-34.

TICHÝ, Pavel (1986a). Einzeldinge als Amtsinhaber. Zeitschrift fur Semiotik 9: 12-50.

TICHÝ, Pavel (1988). The Foundations of Frege's Logic. Berlin, New York: de Gruyter.

TICHÝ, Pavel (1992). The Scandal of Linguistics. From the Logical Point of View 3: 70-80.

TICHÝ, Pavel (1994). Cracking the Natural Language Code. From the Logical Point of View 3(2): 6-19.

WITTGENSTEIN, Ludwig (1998). Tractatus logico-philosophicus. Frankfurt am Main, Suhrkamp, Vol. 1359.

        Poznámky

^*) Tato práce byla podpořena postdoktorandským stipendiem č. 55-00-0711 Dánské výzkumné agentury pro humanitní studia (Statens Humanistiske Forskningsrad). Chci poděkovat Pavlu Maternovi a Marii Duží za jejich velmi cenné komentáře.

¹) Frege (1962: §32). Za odkaz vděčím Sundholmovi (1994:294). Zde není místo pro historické disputace, ale u Fregeho všechny pravdivé Gedanken koincidují s das Wahre, a tak je méně zřejmé, že jemnozrnnější pojem pravdivostní podmínky se zde může stát oporou. Ať je tomu jakkoli, při Dummettově velice vlivné interpretaci Fregeho, Fregeho sémantika je robustně sémantikou na základě pravdivostních podmínek a já zde beru tuto obecně rozšířenou interpretaci za směrodatnou.

²) Wittgenstein (1998: §4.021, §4.022, §4.023).

³) Typicky (třebas ne nutně) je stav věcí v SMS brán jako propozice.

⁴) Srov. Soames: "Slabost standardních přístupů na základě pravdivostních podmínek je, že chybně ztotožňují propozice s množinou možných světů (indexů), i když jsou potřeba více jemné objekty. Ačkoli nějaké návrhy na odstranění tohoto defektu v prostředí přístupu na základě pravdivostních podmínek jsou, vyřešení této sporné otázky zůstává otevřen." (1985:225). Soamesovy poukazy jsou, mezi jinými, na Lewise (1972) a několik prací od Cresswella.

⁵) Cresswell (1975:25).

⁶) Kripke (1980:59, n.22).

⁷) Kripke (1980:59, n.22).

⁸) Kripke (1963: §5.2).

⁹) Carnap (1947: §15). Nezapomeňme, že jsme zde zpátky v předkripkeovských dobách, kdy teze o koextenzionalitě týkající se analyticity, nutnosti a aprioricity ještě zůstávala v kolébce.

¹⁰) Carnap (1947: §13.4).

¹¹) Postoje de re jsou však intenzionálně individuovány, podobně jako v modálních kontextech. Srov. Jespersen (2001).

¹²) Tichý (1992:78).

¹³) Tichý (1994:7-10). V příkladu jsem zaměnil 'koně' za 'jednorožce', abych se vyhnul námitce za domněle prázdný termín 'jednorožec'.

¹⁴) Srov. Duží (1997), (1999) pro stejné argumenty.

¹⁵) Tichý (1992:78).

¹⁶) Kripke (1980:21), (1980:21, n.21).

¹⁷) Cresswell (1975:78).

¹⁸) Tichý (1988: §43).

¹⁹) Tichý (1986:515).

²⁰) Tichý (1988:203).

²¹) Carnap (1947).

²²) Srov. Materna (1998: §9.2.2., Intermezzo). Má práce (2000) obsahuje detailnější expozici a kritiku n-ticové teorie strukturovaného významu.

²³) Srov. Tichý (1994:10).

²⁴) Fletcher (1998:50).

²⁵) Tichý (1988:281-2).

²⁶) Tichý (1986:260).

²⁷) Srov. Jespersen (2000a) pro systematickou aplikaci rozdílu mezi užíváním a zmiňováním konstrukcí. Materna je této myšlenky původce; srov. jeho (1998: 5.5).

²⁸) Striktně řečeno jsou konstrukce obsahující λ-vázané proměnné jsou citlivé na příliš jemnozrnný princip individuace. Jestliže X je konstrukce, pak [λx₁...x_nX] bude odlišná od [λy₁... y_nX], ačkoli se liší jen ve svých výskytech λ-vázaných proměnných. To je nezajímavé, pokud není žádný intelektuálně nebo sémanticky signifikantní rozdíl. Maternova teorie pojmů je částečně lékem tohoto kazu. Jak Materna říká, tyto dvě konstrukce jsou pojmově nerozlišitelné. Materna rozvíjí svou teorii pojmů v jeho (1998), kdežto jeho (2000) je velmi doporučitelný úvod do jeho teorie.

²⁹) Za tento postřeh vděčím Jaroslavu Peregrinovi.

³⁰) Van Dalen (1978:22-3). (Můj překlad je z holandštiny.)

³¹) Tichý (1986:526).

³²) Sundholm (1983: §3). Viz též Fletcher (1998: §5) pro další filosofické úvahy o pojmu konstrukce.

³³) Materna (1998:82).

³⁴) Zatímco jeho kniha (1988) je široce založená, tvrdě zasahující zúčtování s formalismem (sentencialismus, atd.), Tichý nikdy nepodnikl srovnání s realismem a intuitionismem. Budoucí obohacení TILu může být dosaženo takovýmto srovnáním.

³⁵) Srov. Materna (1998: §5.2.3) pro definici toho, co nazývá intenzionální obsah uzavřené konstrukce.

    Přeložil Jiří Raclavský (za cennou pomoc v mnohých místech děkuji Pavlu Maternovi). Původní anglická verze stati je na adrese http://web.tiscalinet.it/bjorn/hyper.html.

^A) Anglický termín "truth-conditional semantics" je překládán jako "sémantika založená na pradivostních podmínkách".

^B) Anglický termín "possible-worlds semantics" je překládán jako "sémantika založená na možných světech"; v původním textu často používaná zkratka PWS je překládána jako SMS.

^C) Ze stylických důvodů jako podmět (či předmět) často neuvádím pouze číslici v závorkách, jak je tomu v originále, nýbrž před ni předsunuji výraz "věta" (ať už jde o formuli predikátové logiky, či konstrukci, resp. její zápis).

^D) Doxastická logika je logika domněnek (je v kontrastu s logikou epistemickou).

^E) V originále "Jeder*Kind*haben*ein*Vater." a pak "Jedes Kind hat einen Vater.".