Dílo Léona Brunschvicga, které bude čtenář číst, nese pozoruhodný název, Evropský duch. Na samém přelomu 20. a 21. století je to název, který sám o sobě musí nutně zaujmout: na čem by v této době úsilí o sjednocování Evropy v podobě Evropské unie mělo konečně záležet víc, než na hledání a ozřejmování společné duchovní základny Evropy?

Takto přímočaře pojatá aktualizace Brunschvicgovy knihy, pojatá pouze z hlediska ohledu na současné snahy o rozšíření Evopské unie a s ní spojené hledání evropské vize, by ovšem působila na prvý pohled nemístně a nevhodně. A přece: pokud vynaloží ten, kdo si ji vezme do rukou trochu trpělivosti a dostatek snahy pochopit dobu a prostředí jejího vzniku, pak ho možná její četba přivede k určitému, snad nikoli neužitečnému zamyšlení nad tím, zda existuje vůbec něco, co si zasluhuje názvu evropský duch, zda má podobu, jakou se mu snažil dát autor stejnojmenného díla nebo podobu jinou, či zda se snad nejedná o pouhou fikci, zbožné přání nebo právě naopak, o určitou vizi, jejíž konkrétní podoba, neřku-li naplnění představuje úkol pro každou dobu, pro každou generaci?

České vydání Brunschvicgovy knihy o Eropském duchu zasluhuje pozornost nejen pro otázky, které jsme právě položili, nýbrž proto, že je prvým českým vydáním tohoto titulu z obsáhlé bibliografie jejího autora a snad vůbec prvním českým vydáním nějaké Brunschvigovy knihy. Už sama tato skutečnost, nejen název a obsah knihy Evropský duch, ospravedlňuje několik následujících poznámek o okolnostech vzniku této knihy, jejím autorovi a jeho intelektuálním prostředí.

Kniha Evropský duch vznikala jako stejnojmenný přednáškový cyklus zimního semestru 1939 - 1940 na Sorbonně v Paříži, přesněji řečeno od prosince 1939 do března 1940. Léon Brunschvicg pojal tento cyklus přednášek jako svou osobitou, přitom ovšem filosofickou reakci na skutečnost, že se Francie spolu s Velkou Británií nacházely ve válečném stavu s nacistickým Německem, jemuž vypověděly válku po přepadení Polska Hitlerem prvého září 1939. Cyklus tedy vznikal na pozadí války, o níž nebylo pochyby, že znovu - navzdory chlácholivému klidu na západní frontě až do německé ofenzivy na jaře 1940, který vedl k tomu, že se o válečném konfliktu hovořilo jako o podivné válce, jako o drôle de gurre - stejně jako v předchozím, první světovém konfliktu, šlo o něco víc, než o pouhý zájmový střet mocností. Toho si byl Léon Brunschvicg velmi dobře vědom, především dík své filosofické vizi toho, co je skutečný evropský duch, co jsou skutečné hodnoty evropské civilizace. Proto si tedy v této době a v této situaci zvolil nanejvýš závažné a současně nanejvýš naléhavé tema. A pojednal ho způsobem, jímž se ani v nejmenším neodchýlil od své představy o tom, jaká je tradice skutečně evropského ducha, ani se nepoddal válečné psýchoze a propagandě, či jakémukoli lacinému podbízení době, v níž svůj kurs na Sorbonně přednášel.

Knižního vydání svých přednášek o Evropském duchu se už Brunschvicg nedočkal. Kniha Evropský duch vyšla až po válce, v květnu roku 1947 ve Švýcarsku v Neuchâtelu, jako dvacátý svazek edice Ętre et penser v nakladatelství Éditions de la Baconničre. Kniha vyšla bez jakýchkoliv autorových poznámek nebo odkazů, v holé podobě, zřejmě tak, jak si její autor připravil přednášky, které teprve při přednesu doplňoval, jak považoval za vhodné. Nepochybně se přitom opíral nejen o svou dlouholetou praxi universitního učitele, nýbrž rovněž o některé své publikace, které byly velice blízké tématu knihy o Evropském duchu. Mám zde na mysli mezi jinými jeho knihu Věky rozumu (Les Ages de l’Intelligence), jež vyšla u Alcana v Paříži v roce 1934, rovněž na základě přednášek na Sorbonně v zimním běhu 1932 - 1934. Brunschvicgův poslední universitní kurs lze tedy považovat za jakousi kvintesenci jeho celoživotního badatelského díla, české vydání jeho knižní podoby bylo tedy třeba doplnit dosti rozsáhlým poznámkovým aparátem, které neobsahuje původní vydání, z něhož byl překlad pořízen.

K českému překladu, více než půl století po vydání originálu a po té, kdy formou přednášek odezněla ve zdech Sorbonny, dochází při nejmenším ze dvou důvodů. Jednak sám pokus o definici evropského ducha, nechť je jakkoli poznamenán dobovými okolnostmi svého vzniku, je zajímavý snad i podnětný sám o sobě ve zcela jiné historické době a za zcela jiných okolností, jak jsme již uvedli. Za druhé představuje tento překlad dosti jedinečnou příležitost k tomu, aby došlo patrně zatím ke zcela ojedinělému vydání některého díla tohoto francouzského filosofa, jenž se v prvé polovině dvacátého století řadil nepochybně nejen k nejznámnějším francouzským, ale i evropským filosofům. České vydání knihy Evropský duch tedy poskytuje určitou příležitost jak připomenout dnes málo známého, téměř opomíjeného myslitele, jemuž i v jeho vlasti, ve Francii, nebylo až doposud věnováno, což je možná poněkud překvapivé, příliš mnoho monografických prací (1) a současně si položit několik otázek.