Lidský mozek

František Koukolík Lidský mozek. Funkční systémy. Norma a poruchy. Práh, Praha 2000, 359 s.

Se zvýšenou intenzitou se v posledních dekádách 20. století hovoří ve filozofii opět o nejrůznějších variantách psychofyzického problému: vztah mozku a sebeuvědomování, mozku a vědomí (brain/mind/consciousness), mozku a jednání, vědomí a jednání. I česky psaná a překladová literatura zaznamenala množství titulů, zabývajících se zmíněným tématem. Mezi nejznámější z nich patří v poslední době například knihy: Richard Dawkins: Sobecký gen. Praha 1998; Francis Crick: Věda hledá duši. Praha 1997; Roger Penrose: Makrosvět, mikrosvět a lidská mysl. Praha 1999; Daniel C. Dennett: Druhy myslí. Bratislava 1997; přehledová kniha Jiřího Noska Mysl a tělo v analytické filosofii. Praha 1997; skvělá kniha Antonia R. Damasia Descartesův omyl. Praha 2000. Kniha Františka Koukolíka Lidský mozek. Funkční systémy. Norma a poruchy (Práh, Praha 2000) nabízí filozofům zabývajícím se vztahy vědomí, mysli a těla současný stav empiricky doložitelných výsledků při poznávání mozku, jeho strukturace, funkčních systémů, výkonů a projevů, včetně jeho vazeb na lidské chování a jednání. Pro filozofy je tato kniha nedocenitelnou příručkou zpřesňující jejich mnohdy velmi fantaskní představy o vědomí, duši, duchu, intelektu, subjektu, osobě, individualitě či charakteru. Každý, kdo se pouští do úvah o těchto fenoménech, měl by mít alespoň základní představu o funkcích a struktuře mozku. Koukolík sám doporučuje svoji knihu psychologům, lékařům, neurologům, psychiatrům, antropologům, pedagogům a „motivovaným filozofům, které zajímá vztah mezi mozkem a chováním a zvládnou náročnou anatomickou terminologii“ (s.9) Tento výrok lze považovat za jemné rýpnutí. Jako by zde mírně naznačoval, že filozofové o vztahu mozku a chování jen tak nezávazně přemýšlejí a tlachají, aniž by museli vynaložit nějaké úsilí na terminologickou přesnost. Koukolík však filozofy jistě nepodceňuje, o čemž svědčí poslední kapitola v jeho knize, o níž se ještě zmíním. Mnohdy to bývá bohužel spíše naopak: někteří filosofové se dále domnívají, že výsledky zkoumání v neurofyziologické, neurochemické oblasti nejsou ve filosofii použitelné. Pokud by pozorně sledovali alespoň vazby mezi jednáním a činností mozku, komplikované rozvržení funkcí, činností a procesů probíhajících v mozku, nemohli by se zřejmě ubránit alespoň některým hypotézám a objasněním (domnívám se, že například v případě etiky je nesmírně inspirující analýza emocí a náprava některých mýtů v oblasti fungování mysli; podobně jsou nepominutelné popisy procesů poznávání, role a rozdělení paměti, sledování vztahů mezi jazykem, řečí a vědomím).

Knihu můžeme považovat za odbornou variantu Koukolíkovy popularizační knihy Mozek a jeho duše (Makropulos, Praha 1995), která se snažila přiblížit poněkud širšímu okruhu čtenářů nyní podrobněji a precizněji popisované fenomény.

Filosofa na první pohled příjemně překvapí stručnost a jasnost popisu problémů, hypotéz, teorií a empirických poznatků. I když větší část knihy tvoří právě deskriptivní část, není na škodu pro další uvažování o roli mozku (ve variantách vědomí, sebevědomí, mysli, rozumu apod.) vědět, „jak, co, kde a s čím“. Přidá-li někde Koukolík komentář, který inklinuje k filozofickému způsobu kladení problémů, pak tyto získávají právě díky bezprostřední blízkosti empirických údajů větší razanci, která je inspirativní právě pro filozofy.

Lidský mozek je rozdělen do jedenácti na sebe navazujících kapitol, které postupují od

mapování problému poznání a agnozie (kap.2) přes přiblížení funkcí a role paměti a amnézie (kap.3) k popisu vztahů mozku a jazyka (kap. 4), vysvětlení problému hybnosti, praxie a apraxie (kap. 5). Filozoficky vzrušivé jsou konsekvence a poznatky z kapitol věnovaných vědomí (pozornosti, opomíjení; kap. 6) a emocím (kap. 7). Přes popis funkcí a struktury pravého a levého mozku (kap. 8) a objasnění funkčních systémů čelních laloků (kap.9) či schizofrenie (kap. 10) postoupí čtenář k závěrečné kapitole s názvem Evoluční perspektiva, vztah mozku a sebeuvědomování (kap. 11). V dodatku jsou připojeny k jednotlivým kapitolám podrobně strukturované internetové adresy i na velmi speciální problémy (viz např. Optické iluze)

Píše-li recenzi na Koukolíkovu knihu někdo, kdo se zabývá filozofií, nutně musí rezignovat na ověření velké části knihy, která nabízí deskripce mozku, jeho strukturace a ovlivňování chování, a jednoduše se vzdát případné polemiky. Připomínky se mohou týkat těch částí, jejichž vyústění je již prezentováno v podobě filozofického problému. Připomínky by měly povětšinou podobu možných inspirací a srovnání. Uveďme si příklad. S ohledem na informace, které Koukolík uvádí např. v souvislosti s emocemi, emočním učení a emoční paměti jako projevech funkčního systému mozku, bychom se mohli ptát, zda by vyhodnocení empirických sdělení nemohlo vést k lepšímu vysvětlení problematiky rozhraní analytických a syntetických soudů; etika může kriticky přezkoumávat své názory na hodnocení a posuzování na základě poznatků extrahovaných ze sledování činnosti mozkové kůry, která odpovídá i za etický rozměr emocí. Chci tím říci, že si dovedu představit filozofický apendix této knihy, který by vyslal směrem k filozofii mnohé podněty. Koukolík naznačil tento postup především v poslední kapitole (kap. 11) věnované vztahu mozku a sebeuvědomování (mind). V povzdechu nad množstvím literatury, která k tomuto problému vychází, má poznámku, kterou bych s velkým gustem implantoval do filozofie: „Měly by vycházet jen práce, které přinášejí něco nového, ale lze těžko říci, zda autoři budou moratorium respektovat.“ (s.311). Pečlivý čtenář - filozof, který se vyžívá v poznámkách, bude právě v této kapitole odměněn. Koukolík ho přesvědčí, že ví o existenci filozofů a specialistů jako je David Chalmers (přidává i odkaz na http://ling.ucsc.edu/~chalmers/mind.html), Churchland, Clark, Crick, Dennett, Penrose, Searle (s.335) a že právě tato cesta ho zřejmě zajímá. Jako „filozof“ jsem se začal nejvíce z knihy těšit právě na posledních stranách, kde se však již zřejmě Koukolíkovi nedostávalo místa pro pečlivější přiblížení i filozofických interpretací vztahu mozku a vědomí. Osm testovatelných hypotéz o jejich vzájemných vztazích trpí až přílišnou stručností, ale za to vybízí ke srovnání se shrnutím dosavadních variant psychofyzických teorií ve filozofii mysli (jeden z přehledů nabízí např. Nosek ve výše uvedené knize): mysl je chování nebo dispozice chování (Hempel, Ryle), mysl není chování, mysl je část mozku (Smart, Feigl), mysl není chování ani mozek, ale druh kauzální funkce s fyzickou realizací (Fodor, Lewis, Putnam), mysl není ani chování, ani mozek, ani funkce, ale kauzálně impotentní a anomální kvalita (Campbell a Davidsonova supervenience), mysl není ani fenomén, ani něco tělesného, ale zbytečně postulovaná entita nebo iluze (Quine, Rorty, Churchland), mysl je reálná fyzická subjektivní vlastnost mozku (Searle, Nagel), mysl je relativně samostatná subjektivní a reálná nefyzická entita, která je v interakci s mozkem (Popper, Eccles). Nic by nepotěšilo filozofa více než diskuse o vztahu Koukolíkem uváděných hypotéz a poznatků a jeho hodnocení uvedených variant psychofyzického problému; rovněž naopak: kdyby se vyskytl filozof, který by mohl obeznámeně nahlížet a interpretovat funkční systémy mozku z pozice stávajících filozofických teorií. Nemohu však chtít, aby se Koukolíkova kniha soustředila na něco, čemu zdaleka není primárně věnována, i když nám v závěru způsobí mírný pavlovovský chuťový reflex. Dostaneme-li se do této situace, pak připomínám, že disciplína, vzniklá pravděpodobně z tohoto reflexu, má své jméno, které jí dal v roce 1986 P. Churchland: „neurofilozofie“ a zajímá se právě o tuto pomezní oblast. Neurofilozofií se rozumí takové filozofické zkoumání, které spojuje výsledky neurověd s filozofickými pojmy. Neurofilozofie je tedy definována jako samostatná disciplína s interdisciplinárním polem problémů definovaným mezi filozofií a neurovědami, která je charakterizována speciální transdisciplinární metodikou. Filozofické teorie vztahuje přímo k neurovědeckým objevům, přičemž je v ideálním případě operacionalizuje, a činí je přístupné neurovědeckým, popř. empirickým zkoumáním. Zkoumání je podrobena též interní logická konzistence i ontologické a epistemické implikace neurovědeckých pojmů a závěrů. Těsné a přímé spojení filozofických pojmů a neurovědeckých odhalení předpokládá stálou transdisciplinární cirkulaci mezi neurovědami a filozofií.

Otázka na závěr: dokáží filozofové interpretovat poznatky bouřlivě se rozvíjejících kognitivních věd tak, aby se opět posunuli o kousek dál při řešení tradičních filozofických problémů? Mnozí již předvádějí, že tato země by mohla být na nějakou dobu zemí zaslíbenou. Ostatní by se mohli pro začátek pečlivěji zajímat alespoň o to, co a jak jim umožňuje filozofování, eventuálně, jaká „porucha“ mohla zapříčinit „jejich“ variantu filosofování. Drobnou návnadu nadhazuje např. též zmiňovaný Damasio v knize Descartesův omyl „...strategie chladného rozumu, obhajovaná například Kantem, je typičtější spíše pro způsob rozhodování pacientů s poškozením prefrontálního laloku než pro normální fungování lidské bytosti.“ (s. 153) Přeji vám dobrou mysl při četbě Koukolíkovy knihy.