Giordano Bruno: 400+1

Loni uplynulo 400 let od smrti od smrti Giordana Bruna. Při této příležitosti se připomínaly v nejrůznějších souvislostech jeho texty a dalo by se říci, že díky kulatému výročí, se začal odstraňovat letitý prach a popel z Brunova díla. Ono samo vykazuje širší tématické spektrum, než se dosud tradovalo. V německém prostředí vyšlo v poslední době několik původních i překladových prací, o nichž se krátce zmíním a posléze budu věnovat pozornost monografii s názvem Giordano Bruno, jejíž autorkou je Elisabeth von Samsonowová.

Jaké knihy věnované Brunovi se tedy objevily v německém jazyce. Nejprve práce Giordano Bruno. Nachtfalter des Geistes (Böhlau, Wien 1999, 424 s.) od Anacleta Verrechia. Verrechio se soustředil především na vykreslení Brunova strádání, které bylo podle něj zapříčiněno především intolerancí a duchovní omezeností náboženských představitelů (nejen katolických) tehdejší doby. Kniha se zaměřuje především na Brunův život a přiblížení filosofických postojů zde příliš nenaleznete. Nakladatelství Meiner (Hamburg) vydalo v edici Philosophische Bibliotek v roce 2000 překlad Brunova satirického textu Cabala del cavallo Pegaseo (1584; Die Kabbala des Pegasus. 84 s.). Text přeložil a editoval Kai Neubauer a zasvěcený úvod k textu, v němž je čtenář upozorněn na, pro nás již skryté, ironické odkazy a narážky, sepsal jeden z nejlepších znalců Brunova díla Michele Ciliberto. V roce 2000 vyšla rovněž reedice fiktivního autobiografického románu Eugena Drewermanna: Giordano Bruno oder Der Spiegel des Unendlichen (dtv, München 414 s.), který poprvé vyšel v roce 1992. Fundovanou prací je kniha Paula Richarda Bluma: Giordano Bruno (C.H. Beck, München, 170 s.). Paralelně s rekonstrukcí Brunova života nabízí Blum přiblížení Brunových filosofických stanovisek a zkoumá, nakolik odporovala způsobu myšlení katolické církve. Ze všech zde zmíněných knih by právě Blumova kniha mohla sloužit jako klíč k serióznímu studiu Brunova díla. Z populárních prací, které je možné použít jako první letmé nahlédnutí do Brunova díla, můžeme jmenovat dvě: Gerhard Wehr: Giordano Bruno (dtv, München 1999, 150 s.) a Jochen Winter: Giordano Bruno. Eine Einführung (Parerga Verlag, Düsseldorf 1999, 156 s.). Přehled bychom mohli doplnit alespoň odkazem na malý sborník filosofických přednášek a studií Thomase Sörena Hoffmanna Giordano Bruno (Bouvier, Bonn 2000) a obsáhlejší práci Hilary Gatti Giordano Bruno and Renaissance science (Cornell University Press 1999). Zde zmiňované práce představují pouze část z množství knih, kterými si filosofové připomínali Brunovo výročí.

Předmětem našeho zájmu je práce Giordano Bruno od Elisabeth von Samsonowové. Monografie vyšla na sklonku roku 1999 v řadě Philosophie jetzt!, kterou řídí Peter Sloterdijk u nakladatelství dtv. V této edici se objevily monografie věnované prominentům z dějin filosofie (Platon, Aristoteles, Kant, Hegel, Kierkegaard, Fichte, Schopenhauer, Marx, Sartre a Nietzsche). Další filosofové, kteří vstoupí v této edici do dnešních rozprav, jsou Augustinus, Descartes, Leibniz, Sheling, Husserl, Wittgenstein a Adorno. Jedná se o systematicky zpracované monografie příslušných filosofů, které podrobně přibližují život a dílo a obsahují klíčové textové ukázky jednak ze známých prací i první překlady (německé) z původního jazyka. To je i případ monografie věnované Brunovi, kde se objeví některé texty, které jsou z latiny přeloženy do němčiny poprvé. Domnívám se, že tento systematický způsob uvádění do samostatného studia děl příslušných filosofů nabízí především studentům značné možnosti a systematický přehled a lze jen litovat, že se do podobného projektu prozatím žádné české nakladatelství nepustilo.

Zmíněné vydání obsahuje jednak překlady Brunových textů, které byly dosud vydány v nakladatelstvích Felix Meiner (z italštiny přeložila Christiane Bacmeister, z latiny Elisabeth Samsonowová), Philipp Reclam jun. (z italštiny přeložil Philipp Rippel a Christiane Schultz), Insel Verlag (překlady Ferdinanda Fellmana) a Eugen Diedrichs Verlag (překlad Ludwiga Kuhlenbecka) a rovněž první německé překlady von Samsonowové: jedná se o části spisů De magia, De vinculis in genere a De umbris idearum. Samsonowová rovněž texty do monografie vybrala, sestavila, opatřila poznámkami a úvodní esejí. Úvodní poznámkou opatřil vydání Peter Sloterdijk, který těmito editorskými aktivitami dosvědčuje svůj značně široký filosofický záběr.

Mohli bychom upozornit, že v Brunovských zkoumáních existují dva zřetelné směry: jeden zdůrazňuje hermetickou část jeho díla a druhý, spíše převažující, upozorňuje především na Brunovu kritiku Aristotela. Zdá se, že Samsonowová je spíše nakloněna prvnímu typu interpretace Brunova odkazu, čemuž nasvědčuje výběr textů z Brunova díla. Němečtí kritikové jí vytýkají, že do sborníku vybrala části z rozsáhlejších spisů, aniž by tyto výtahy obsahovaly nějaký úvod. Podotýkají, že čtenáři není řečeno, oč jde v celém textu, z něhož byl výtah pořízen, co bylo obsahem předcházejících a následných částí. Někdy si čtenář nemůže být jist, zda se jedná o text celý nebo pouze o výtah. Kritické hlasy si tedy spíše všímaly údajných editorských nedostatků. V protikladu k těmto hlasům nutno říci, že práce samozřejmě obsahuje přesný seznam pramenů s příslušným vystránkováním a údaji o původním vydání, popřípadě německém překladu (s. 487). Výtka byla snad způsobena nedbalou četbou či listováním, protože na s. 55 a 56 ještě tyto přesné bibliografické údaje nejsou uvedeny. Krátké komentáře k příslušným dílům pak podává Samsonowová v úvodní studii (s. 13 – 67).

Dílo Giordana Bruna a dalších renesančních myslitelů se stalo obtížněji přístupné zhruba od 19. století, kdy se latina stala mrtvým jazykem i pro vzdělané Evropany. Jak píše v předmluvě Sloterdijk ten, kdo chtěl uzřít sílu a velikost Brunova myšlení, musel se ho nejdříve snažit vysvobodit jako „mága“, „umělce paměti“, „ontologa obrazů“ a učitele všemožných proměn z jeho latinské krypty. Bruno (podobně jako Shakespeare nebo Bacon) napomohl v interpretaci editora a autorky této knihy svým dílem značnou měrou ke zrození myšlení moderny z ducha filosofie imaginace.

V úvodní studii Über Giordano Bruno (s. 13-67) představuje Samsonowová to, co považuje z Bruna za nejzávažnější a k čemu následně vybrala příslušné ukázky: roli imaginace, fantazie, paměti, afektů. Tedy: jakým způsobem vchází svět do vědomí a vědomí do světa; jakým způsobem se vše transformuje, jakou roli má při této transformaci síla podobnosti – similitudo, která zajišťuje asociace, disociace, identifikace, separace a koherence; je představen nový Brunův teorém kreativního uspořádání světa, který mění konečný a nevyhnutelný řád aristotelského světa; jeho úvahy o spojení řeči a písma, významu topiky, subsistenci materie, pojetí mýtu a mytologie nebo funkce satiry v jeho díle. Bruno je představen na pozadí svého promýšlení vazby k velkému metafyzickému Jednu jako myslitel jiného, alterity, mnohosti, plnosti a nezměřitelného. Podle Bruna reprezentuje člověk v sobě samém běh světa, je myšlen jako hypersenzorium světa, které prostřednictvím memoria stahuje a kom-plikuje svět do individuálních „vlastníků“. Samsonowová připomíná Bruna ve významné linii renesančních satiriků, pokoušejících imaginaci svých čtenářů. V poslední části úvodní kapitoly (Wirkungs- und Editionsgeschichte) se Samsonowová věnuje mapování reflexe Brunova díla a naznačuje vzedmutí několikera vln zájmu jeho dílo. První vlna zájmu se zvedla bezprostředně po Brunově smrti (dominikán Johannes Maria Brasichellensis sice sestavil v roce 1603 index, podle nějž byla zakázána všechna Brunova díla bez vyjímky – podle historických údajů však byl tento index ignorován). Uvádí rovněž jednu z nejvýznamnějších prací, která se zabývá vlivem Bruna na evropské myšlení a v níž naleznete celou řadu propagátorů jeho odkazu (Saverio Ricci: La Fortuna del pensiero di Giordano Bruno 1600-1750, Firenze 1990) a systematickou práci italských filosofů na zpracování a zpřístupnění Brunova odkazu. Samsonowová si samozřejmě všímá reflexe a vlivu Brunova díla v německém jazykovém prostředí (Schelling, Goethe). Poslední části úvodu jsou věnovány podrobnějšímu přiblížení Brunova života, včetně chronologické tabulky.

Kniha končí textem dopisu profesora Schoppeho z Rittershausenu o upálení Giordana Bruna.

Domnívám se, že knihy a sborníky sestavované podobným systematickým způsobem, který kombinuje interpretaci s pečlivě vybranými obsáhlými ukázkami, přibližují velmi pestře a různorodě dílo velkých filosofů a mohou sehrát nemalou roli při oživení jejich odkazu, které nebude provedeno sekundární störigovsko-reduktivní cestou, která vede do pekel filosofických klišé a zapomění.