Philipp Balzer/Klaus Peter Rippe (eds.): Philosophie und Sex. Zeitgenösische Beiträge. dtv, München 2000, 224 s.

Zalistujeme-li solidní knihou, která se zabývá aplikovanou etikou, např. obsáhlou a uznávanou příručkou, editovanou Julianem Nida-Rümelinem Angewandte Ethik (Kröner, Stuttgart 1996, 883 s.), povšimneme si jedné věci. Kniha hovoří o etice a rodových diferencích, o politické etice, právní, hospodářské, ekologické, lékařské, novinářské etice, věnuje pozornost etickým aspektům vztahů ke zvířatům, etice vědy, etice rizik a etice života samotného, ale na jedno zapomíná: na sex, jako dlouho skrývaný objekt etické touhy. Vzhledem k tomu, že ve dvacátém století opustila sexualita opět soukromou sféru, a to přinejmenším od druhé půle šedesátých let, dalo by se očekávat, že se stane součástí etické reflexe. Dlouho to vypadalo, že problémy sexuality budou řešit a popisovat pouze psychoanalytici, sexuologové, psychiatři, antropologové či příslušníci mravnostního odboru policie. Kniha s názvem Filozofie a sex přichází sice ve 12:15, ale přece.

Sborník sestavili a předmluvou opatřili Philipp Balzer a Klaus Peter Rippe z Ethik-Zentrum Universität Zürich (http://www.ethik.unizh.ch/), které se specializuje na problémy aplikované etiky. Podle jejich názoru se sice někteří filozofové zabývali „podstatou“ naší sexuality a otázkami sexuální morálky, ale přesto nebyly otázky sexu v klasických dílech dějin filozofie přítomny vůbec, nebo byly pojednávány pouze okrajově. V jejich pohledu se to týká Platóna, Augustina, Tomáše Akvinského, I. Kanta, J. Benthama, A. Schopenhauera, B. Russela, J.-P. Sartra a S. Beauvoirové. Podívam-li se na tento náhodně provedený výběr, vybaví se mi kupříkladu velmi podrobná morálně sexuální kasuistika Joachima z Fiore (12. stol.) či mnohé, neuvěřitelně detailní, deskripce sexuálního chování, pocházející z období renesance (např. obsáhlé šestidílné Illustrierte Sittengeschichte vom Mittelalter bis zur Gegenwart Eduarda Fuchse z roku 1909). Klasická díla filozofie se možná explicitně problematikou sexuality nezabývala (otázkou zůstává, zda sexualita představuje nadějné, nikoli pouze čtenářsky atraktivní, filozofické téma), ale díla morální filozofie určitě ano. Divím se, že specialisté z Etického centra se domnívají, že sex bylo marginální morálně filozofické téma. Důvod jejich tvrzení by snad spočíval až v reflexi sexuality, která je nadměrně vzývána společně s moderní narcistní akcentací individua a jeho zájmové sebestřednosti. Sex je možná atraktivní diskusní téma, avšak do důsledku vzato, jeho konečné fáze neskýtají příliš mnoho variant řešení.

Autoři koncipovali knihu jako sborník textů, které reprezentují vždy zhruba základní varianty nahlížení na příslušný problém (sexuální perverze, morální posuzování sexuálních praktik, problematika sexuálních vztahů, politická, morální a právní manipulace s pornografií a prostitucí), a současně zachycují změnu postojů k příslušnému tématu v časovém posunu. Snaží se tedy čtenáři nabídnout sex nikoli jako zdroj kratochvilné zábavy, ale jako téma morální filozofie. Dnes existuje takřka nepřeberné množství literatury týkající se pornografie, sexuálního obtěžování, znásilnění, prostituce. Pokud se touto literaturou budeme systematicky probírat, neunikne nám, že filozofie sexuality (Philosophy of Sexuality - je v anglosaském jazykovém prostoru etablována jako další badatelská oblast, zabývající se systematicky nejrůznějšími aspekty naší sexuality) získala v 70. letech podnětné impulsy od feminismu. V poslední době se k nim přidaly rozsáhlé debaty o morálním statusu homosexuality, ospravedlnění sňatků mezi stejnými pohlavím či morálních a politických aspektech Sexual Orientation Research. Podle editorů sborníku byl rozhodujícím předpokladem pro rozvinutí diskuse v průběhu 60. let odklon od představy, podle níž se analytická filozofie omezuje na metaetické analýzy morálních pojmů a soudů a narůstající zájem analytických filozofů o substanciální morální a politické otázky (co máme činit, jak máme žít, co je dobré a špatné, spravedlivé a nespravedlivé). Tato tendence byla posílena aktivní účastí mnoha filozofů generace „osmašedesátníků“ v hnutí za občanská práva, v ženském hnutí, různých protestních hnutích proti válce ve Vietnamu i příklonem ke speciálním a aktuálním morálním problémům (rovnost, občanská neposlušnost, válka, potraty). V neposlední řadě zpochybnila tradiční představy o sexu, lásce, manželství, věrnosti a rolích pohlaví v širokých kruzích západní společnosti i „sexuální revoluce“. Právě těmto událostem je připisován vzestup aplikované etiky v 70. Letech, a tedy i příklon některých filozofů k problematice sexuality.

Kniha je rozdělena do tří základních oddílů: normální a perverzní sex (zabývá se především oddělením a identifikací normálního a perverzního sexu a podstatou sexuality), sexuální vztahy a sexuální průmysl (autoři tohoto oddílu diskutují především témata prostituce a pornografie). V závěru je připojena výběrová tematická bibliografie odkazující na všeobecné antologie a všeobecné monografie, knihy analyzující normální a perverzní sex a jejich posuzování, zvláštní kategorii tvoří knihy věnované tématu věrnosti, žárlivosti, pornografii, prostituci, ženám jako sexuálním objektům, sexuálnímu obtěžování, znásilnění, homosexualitě a AIDS. Při pročítání obsáhlého seznamu literatury, který obsahuje rovněž lecjakou obskurní brožuru, jsem si uvědomil, že zde chybí odkaz na zřejmě dost těžko pominutelné Dějiny sexuality Michela Foucaulta nebo obsáhlou polemiku Hanse Petera Duerra s civilizační teorií Norbert Eliase, která vyšla v několikasvazkové sérii Der Mythos vom Zivilisationsprozess. V letech 1988/1997 vyšly hutné svazky věnované nahotě a studu (Nacktheit und Scham, 1988), intimitě (Intimität, 1990), obscenitě a násilí (Obszönität und Gewalt, 1993) a erotickému tělu (Erotisches Leib, 1997) O těchto významných počinech se v celém díle zarytě mlčí a nejsou ani zmíněny. Proč?

Kapitola Normální a perverzní sex začíná památnou statí Thomase Nagela Sexuální perverze, která vyšla poprvé v roce 1969 a stala se součástí bohaté diskuse na toto téma. Diskuse čile probíhala od 70. let a účastnila se jí celá řada badatelů od feministek po konzervativce typu Rogera Scrutona (jeho „troška do mlýna“ nesla název Sexual Desire. A Moral Philosophy of the Erotic, 1986). I když se sexuální morálka západní společnosti údajně proměnila v posledních desetiletích k nepoznání, přece jen trvá většina z nás na tom, že určité způsoby naší sexuality jsou perverzní. I když je sporné, kudy vede hranice mezi normálním a perverzním sexem, zdá se, že přinejmenším nekrofilie, sodomie, pedofilie, koprofilie, exhibicionismus, voyeurismus a fetišismus, sadismus a masochismus představují perverzní praktiky, a ti, pro něž jsou běžné, musí často počítat se stigmatizací i vydělováním ze společnosti. Nagel se tedy soustřeďuje na otázku „Jak se rozumí pojmu sexuální perverze a jejímu vztahu k morálce?“ Jednoduchou odpověď nabízel např. někdejší pohled katolické morálky na sex: sex je morálně přípustný tehdy, když je zaměřen na předání dalšího života a je praktikován v monogamní rodině. Tato doktrína byla neudržitelná a jako perverzi by nahlížela i orální sex, petting, sebeukájení či homosexuální vztahy. Pozoruhodné by bylo, že pohlavní styk mezi dospělým mužem a třináctiletou dívkou byl v těchto souřadnicích považován za normální, pokud vede k „přirozenému účelu“ - početí. Mohli bychom se ptát, zda účelem sexuality je rozmnožování, ale v každém případě je nejasné, proč fakt, že sexuální jednání nemůže splnit svůj „přirozený účel“, má představovat dostatečný důvod pro morální odsouzení. Další představy o normálnosti spojují sex s láskou a „hlubokými“ osobními vztahy. Jestliže se sexuální touha omezí na tělo, tělesné části, a ne na ztělesnění celé, jedinečné osoby, pak se v konzervativním pohledu (např. u Scrutona) jedná o perverzní či obscénní sex. Neosobní sex je v tomto pohledu tedy eo ipso „morálně zkažený“, protože se zajímá pouze o tělo, které se stalo obscénní. Otázkou je, proč bychom měli akceptovat konzervativní pohled, podle nějž neosobní sexuální aktivity představují neúctu nebo ponižování partnera. Proč by měla být prostitutce předem upřena možnost být stejně hodnotnou osobou, která je respektována a u níž se bere ohled na její zájmy? Autoři této kapitoly (T. Nagel, R.C. Solomon. A. Goldman) sdílí přesvědčení, že perverzní sex sám o sobě není nemorální. Opět mi vrtá v hlavě spojení „perverzní sex sám o sobě“. V textu (ani v celém oddíle a samotném úvodu) totiž není jasně definováno, co je „perverze“, „sex“, ani naznačeno, jak rozumět spojení „sex sám o sobě“. Pro Nagela je sice perverzní sex „morálně neutrální“, ale zraňuje ideál naplněné sexuality, a tím je horší než sex normální; přesto připouští, že perverzní sex může být pro ty, kdo ho provozují a pro něž je slast důležitá, daleko uspokojivější – proto se mu s gustem oddávají. Pokud je nějaká perverze (pedofilie nebo voyeurismus) zřetelně morálně nepřípustná, pak to není kvůli perverzitě příslušných praktik, ale proto, že někdo „způsobí škodu“, nebo se proviní vůči morálním pravidlům, která v sexualitě platí právě tak, jako pro jiné oblasti lidského života. R. C. Solomon (Sexuelle Paradigmen) považuje Nagelovy názory za výraz „americké liberální sexuální mytologie“, která spočívá na hedonistických představách, v nichž jde při sexu především o požitek (fetišizování zázraku genitálního orgasmu, který vede k uvolnění sexuálního napětí). Solomon se ve své komunikativní teorii sexuality domnívá, že vlastní cíl sexuální touhy spočívá v komunikaci s příslušnou osobou, nikoli v požitku. Sex lépe (elegantněji, jednodušeji) vyjadřuje a zprostředkovává určité pocity a stavy (něžnost, dominanci. lásku, nenávist,...). Proto uléhá většina lidí do postele s partnerem, ačkoli (jak soudí Solomon) orgasmus při sebeukájení může být intenzivnější než při vzájemném pohlavním styku (sic!). Sexuální komunikace nemá tedy podle něj pouze pouze „gramatiku“ (jako u Nagela), ale i „sémantiku“, která by mohla rozšířit jednostranné porozumění sexuální perverzi. „Formální“ perverze jako nekrofilie, sodomie a fetišismus lze interpretovat jako „nezdařenou komunikaci“. To by však neplatilo pro „sémantické“ perverze, při nichž jde o sdělení - podle Solomona není sadistický sex perverzní pro to, že by sadista nekomunikoval, ale proto, že excesivním způsobem vyjadřuje postoj ovládání. A. Goldman (Reiner Sex) vidí základní potíže přeintelektualizovaných modelů Nagela a Solomona v tom, že na naši sexualitu uvalí nějaké vnější funkce (rozmnožování, láska, vzájemné vzrušení, komunikace) a jejich naplnění považují pak za normu pro normální nebo morálně přípustný sex. Sex je podle něj touha po tělesném kontaktu s jinou osobou a slast, kterou takový kontakt přináší. I když je tato touha uspokojována různými způsoby, které se mohou od průměrného sexuálního uspokojování formálně odlišovat, v posledku vyvolává stejné tělesné reakce, které jsou pro touhy tohoto typu příznačné. U Goldmana nemá tedy pojem sexuální perverze nejen morální, ale ani žádný hodnotící obsah. Jako sex není perverzní sex podle Goldmana ani lepší ani horší než normální sex. Perverzní aktivity mohou být, právě tak jako aktivity normální, morálně lepší nebo horší a mohou přinášet více či méně slasti.

Kapitola Sexuální vztahy soustřeďuje příspěvky Bonnie Steibockové, Paula Gregoryho a Daniela M. Farrella. Můžeme říci, že autoři příspěvků v této kapitole jsou za jedno v tom, že „sexuální revoluce“ a její požadavek „svobodné lásky“ příliš nezměnila na tom, že cizoložství a sexuální nevěra není příliš schvalována i v nemanželských partnerských vztazích. Otázkou je, proč by měla být ospravedlňována? Obvykle se soudí, že cizoložství je v mnoha případech nemorální, protože je porušením slibu a podváděním partnera. Stačí však tyto důvody k tomu, aby bylo ospravedlněno morální odsouzení cizoložství jako takového? Opět se zde objevuje spojení „cizoložství jako takové“ – jaký je rozdíl mezi „cizoložstvím“ a „cizoložstvím jako takovým“ vysvětleno není. Je myslitelná situace, v níž partneři žijí v otevřeném manželství a vzájemně neočekávají sexuální věrnost - pak by mohli mít mimomanželský sex, aniž by porušili nějaký slib nebo se vzájemně podváděli. Pokud si partneři takový svazek sami zvolí, bylo by obtížné shledat na tomto vztahovém „aranžmá“ něco špatného. Otázka tedy zní: existuje morální povinnost (ve smyslu Prima-facie-Duty) k sexuální věrnosti? Nepředstavuje pouze morální ideál, který může působit neurózu (ostatně právě tak, jako zmiňované cizoložství)? Steinbocková se snaží dostat z této pasti rozlišováním mezi láskou a sexem: „... z našeho romantického ideálu lásky bychom mohli odvodit požadavek zřeknutí se radostí s jiným partnerem, abychom dosáhli jedinečného partnerství s tím, koho milujeme.“ Věrnost se podle ní musí přislíbit i pro období následující po prvních nedlouhých turbulencích romantické lásky, tedy pro fázi obávané fáze neromantických skutečností manželského života (s. 97). Gregory polemizuje s touto „etikou sexuální exkluzivity“ a zpochybňuje předpokládaný ideál „jedinečného, centrálního vztahu“. Domnívá se, že bychom mohli lépe rozvíjet různé části naší osobnosti, pokud bychom pěstovali současně více intimních přátelství. Uvádí, že požadavek sexuální exkluzivity bude v konfliktní kolizi s ideálem autenticity a tento typ konfliktu bude přátelství žen a mužů stále zatěžovat. Gregory zmiňuje i názory, podle nichž je žárlivost znamením či nutnou součástí pravé lásky. Současně však říká, že pokud svého partnera milujeme, vylučuje to, abychom s ním jednali jako se svým majetkem, ale jako s autonomní osobou. Daniel Farrel nabízí čtenáři pojednání na téma čím se odlišuje fenomén žárlivosti od závisti.

Poslední kapitola je věnována Sexuálnímu průmyslu, především různým podobám prostituce a pornografie. Při debatách soustředěných na morální posuzování je zřetelný následující rozptyl. Na jedné straně liberální postoj - prostituce je morálně neproblematické poskytování služeb, na straně druhé postoj např. feministicky kritických „jiných“ hlasů, soustředěných do následujících dvou argumentů. Prodejný sex představuje i za okolností „zástupné prostituce“ morální zlo a prostituce je tedy 1) něčím ponižujícím, protože na rozdíl od jiných výdělečných činností se nedá její výkon oddělit od příslušného těla a osoby a prostitutky tak prodávají sebe samotné (jako by tomu např. u hereček/herců, tanečnic mohlo být jinak). 2) Prostituce posiluje v naší společnosti celou řadu předsudků o příslušných rolích pohlaví a sexuality a v zásadě ospravedlňuje potlačování žen v nejrůznějších oblastech života. Díky „sociálnímu významu“ prostituce poškozuje nejen prostitutky, ale všechny ženy. V jednotlivých příspěvcích se tedy objeví úvahy o různých variantách využívání těla a možnostech alternativních interpretací prostituce, které by nedávaly podněty ke kritice sociálního dopadu prostituce (Sibyl Schwarzenbachová). „Filozofická debata“ o pornografii se zpravidla soustředí na otázku, zda lze ospravedlnit substanciální zákonné omezení pornografické prezentace, zda může být legitimní anti-pornografický zákon a zda může být konstruován tak, že by nebyl napadnutelný výpadem ze strany práva na svobodu vyjadřování - slova. Podobně jako v případě prostituce existují obhajoby protekcionistů (radikálních, uměřených) a restrikcionistů (konzervativních, feministických). Polemiky se týkají čtyř argumentů, které hrají roli při diskusi týkající ospravedlnění antipornografických zákonů. 1) populární argument popírá, že by konzum pornografie hrál důležitou kauzální roli při sexuálním násilí vůči ženám a že by zákonná opatření zabránila významné části takového násilí. 2) pornografie představuje ženy jako bezduché, masochistické nymfomanky a představuje tak formu řeči, která podle všeobecné srozumitelnosti nenaplňuje právo na svobodu slova. 3) pornografické zobrazení ženy zachovává nerovnost šancí pro ženy a s ohledem na nulovou intelektuální a politickou hodnotu pornografie je ohroženo rovné postavení žen silněji než svoboda slova pornografů. 4) pornografickému představování lze rozumět jako autoritativnímu řečovému aktu, který „umlčuje ženy“, a tím zraňuje jejich svobodu slova (Alisa L. Carseová).

Ano, v této knize naleznete v mírně blouznivé podobě (takřka) vše, co chtěli filozofové vědět o normálním, perverzním a čistém sexu, sexuálních vztazích, prostituci a pornografii a báli se na to zeptat na seminářích z etiky.

P.S. Jedna nemístná analogie na závěr: pokud si dobře pamatuji, stojí důstojná budova Pestaloziho veřejné knihovny v Zürichu (odkud jsou autoři sborníku) právě na konci uličky lásky. V Brně (odkud je recenzent) vykonávají prostitutky každovečerní službu na dohled mamelukům, podpírajícím průčelí Moravské zemské knihovny. Že by se filozofie a sex spolu přece jenom snášely?

Radim Brázda